Vážený Mistře, vážení praktikující,

uplynulý prosinec byl pro mne zvláště zatěžkávacím měsícem, pokud jde o kultivaci, a rád bych se s vámi podělil o několik myšlenek z onoho období.

Zažíval jsem značná fyzická trápení a v pohledu na to, co se mi děje, mě v tom období doprovázel zmatek. „Jde o zasahování, jde o uspořádání Mistra, nebo je ve věci kombinace různých faktorů?“ často jsem si kladl takovéto otázky a často bylo mé pochopení odlišné.

Mistr v první přednášce v Zhuan Falunu píše: „Vlastně je to proto, že stejný Zákon má na různých úrovních různé proměny, které jsou podobami jeho projevu a pro kultivující na různých úrovních mohou hrát různou řídící úlohu.“

S odstupem času jsem pochopil, že mé trápení, zmatek a otázky byly projevem rozkolísanosti v kultivaci. V onom období jsem si při několika příležitostech nedokázal udržet spravedlivé myšlenky a vyšší úroveň charakteru kultivujícího.

V určitých úsecích, a hlavně pak koncem roku, se mi naopak povedlo následovat požadavky Mistra kladené na učedníky a začal jsem věci vidět jasněji. A s tím se dařilo identifikovat příčiny trápení. Zaměřit bych se chtěl ale na jednu specifickou věc.

Několik týdnů mi neustále teklo z nosu, a kašlal jsem, občas se dostavily pocity slabosti a večer únava. Mohl jsem sice pracovat, ale bylo to velmi náročné. Komplikovalo mi to pracovní úkoly a odrazilo se to v kvalitě audio nahrávek potřebných právě v práci.

Mezi svátky jsem byl u rodičů a přejedl se. Následující dva dny jsem skoro nic nemohl pozřít, cítil jsem se, jako kdyby měl být každý výdech ten poslední, a každá vteřina byla fyzickým utrpením. Myslím, že poprvé za mou kultivaci jsem nezvládl docvičit druhé cvičení a mezi jednotlivými cvičeními jsem musel dělat přestávky. Do toho jsem musel absolvovat návštěvy a asi 400 km celodenní přesun. Rodiče mi opakovaně nabízeli tabletky, ale odmítl jsem. Trochu mě trápilo, že vidí, jak se trápím, a zřejmě nechápou, proč nechci přistoupit na z jejich pohledu jednoduché a správné řešení.

Když jsem dojel domů, slíbil jsem si, že se musím vrátit k tomu základnímu – poctivé kultivaci.

Ve třetí přednášce v Zhuan Falunu nás Mistr učí:

„Dalo by se to vysvětlit takto: shromáždíme všechnu různou karmu z vašeho budoucího života a odstraníme z ní část, řekněme polovinu. Zbývající polovina je stále ještě vyšší než hora a vy byste ji nedokázali překonat. Tak co s tím uděláme? Když dosáhnete Taa, prospěje to v budoucnosti mnoha lidem a ti všichni si na sebe vezmou podíl vaší karmy. Samozřejmě, to pro ně nic není. Praktikováním si v těle vyvinete také mnoho bytostí a navíc, kromě vaší hlavní duše a pomocné duše existuje mnoho jiných vašich já. Ti všichni si na sebe vezmou podíl. Nezůstane pro vás téměř nic k tomu, abyste procházeli utrpením. Ačkoli nezůstane téměř nic, je to stále docela dost a vy to stejně ještě nebudete schopni překonat. Co tedy uděláme? Rozdělíme ji do nesčetných částí, které umístíme na různých úrovních vaší kultivace a použijeme ke zlepšování vašeho charakteru, k přeměně vaší karmy a zvýšení vaší kultivační energie.“

Nehledě na to, které konkrétní připoutání a nedostatky stály za mým utrpením, s tím, jak jsem si vzal poctivou kultivaci znovu k srdci, se mi začalo rozjasňovat. Vzpomněl jsem si, že před několika týdny jsem přijal za svou jednu myšlenku, kterou vysvětlím menší oklikou.

Při několika pochybeních v průběhu své kultivace jsem si všiml, že hned anebo krátce po některém pochybení se událo něco negativního v rodině anebo v práci. Chápu to tak, že jsem tím vytvořil karmu navíc, a abych byl schopen pomoci Mistrovi zachraňovat vnímající bytosti, aby ta karma v tomto směru nevytvářela problémy, pravděpodobně bylo její splácení rozděleno tak, jak jsem před chvílí citoval z Zhuan Falunu.

A když jsem před těmi několika týdny a v jejich průběhu opět chyboval, pomyslel jsem si, že nechci, aby za mé chyby znovu platili jiní, a že vše beru na sebe. Když jsem si to pak po vyjasnění mysli uvědomil a zvážil jsem, že takové přání mi přineslo trápení, které už začínalo zasahovat do práce na našem projektu, bilancování mě vedlo k tomu, že jsem Mistrovi v duchu řekl, že onu myšlenku braní všeho na sebe neuznávám, a že je na něm, a ne na mně, aby v těchto věcech uspořádával mou cestu. Na mně je jen to, abych se činil dobře a zbytečně to Mistrovi a vnímajícím bytostem, které mají být zachráněny, nekomplikoval chybováním v kultivaci.

Na závěr bych se rád rozloučil svou básní:

Leč stokrát poučený,
stokrát pochybil.
Kéž bych to už dokázal
a prost toho byl.