(Minghui.org) Letos je mi 79 let. Falun Dafa jsem začala praktikovat 8. května 1996 ve věku 51 let. V té době, protože jsem byla ve špatném zdravotním stavu, mě všichni členové mé rodiny podporovali v praktikování qigongu, abych si zlepšila zdraví.
Jednoho dne jsem uviděla plakát o Falun Dafa na stěně budovy a dozvěděla jsem se, že ve stejné obytné komunitě jako já bydlí dobrovolná asistentka. Šla jsem za ní a ona mi o praxi hodně vyprávěla. Byla jsem velmi nadšená a ještě ten den jsem se rozhodla začít praktikovat.
Každý den jsem chodila na cvičební místo v Lesoparku a mé srdce bylo plné štěstí. Stala jsem se velmi zdravou, aniž bych si změny všimla. Cítila jsem se opět jako radostná mladá dívka!
S přibývajícím počtem lidí, kteří se ke cvičebnímu místu připojovali, vznikala nová místa a my jsme také jedno založili. Každé ráno jsem si s sebou na cvičební místo brala magnetofon, transparent a úvodní letáky Dafa. Bylo to takové šťastné období.
V zimě roku 1996 se na stadionu pod širým nebem konalo první rozsáhlé cvičení a propagační akce Dafa v naší oblasti. Místní televizní stanice prováděla na místě rozhovory a vysílala je do éteru.
Dokonce i lidé, kteří Dafa nepraktikovali a byli přítomni na místě, byli svědky zázraků Dafa – viděli, jak Falun padá na praktikující i přihlížející jako sněhové vločky a jak se na obloze točí provázky Falunu. Velkolepé výjevy byly toho večera promítány také v televizi.
Žádná slova nepostačují k popisu nesmírného soucitu našeho Mistra a nekonečné síly Dafa!
V roce 1997 jsme také uspořádali rozsáhlou akci skupinových cvičení na podporu Dafa na hlavním cvičebním místě, které se zúčastnili praktikující z celého města.
V létě mezi lety 1997 a 1998 (přesné datum si nepamatuji) se v Lesoparku konala také „Konference o sdílení zkušeností s kultivací Falun Dafa“, které se zúčastnilo téměř 400 praktikujících.
Na konferenci jedna praktikující staršího věku vyprávěla o své zázračné zkušenosti, kdy se po praktikování Falun Dafa stala gramotnou a zdravou. Hluboký dojem ve mně zanechalo i sdílení dalšího praktikujícího. Bojoval za války. Přinesl si s sebou sklenici, ve které byla rakovinová hmota z nosu, která mu před několika dny vyšla ven nosními dírkami. Jeho obličej tehdy ještě vypadal trochu zdeformovaně kvůli nádoru. Emotivně vyjádřil svou neskonalou vděčnost Mistrovi a Dafa.
Lesopark byl úplně obyčejný kopec. S lidmi, kteří sem chodili na ranní cvičení, zde byla časem vybudována cihlová cesta. Po zřízení cvičiště bylo toto místo skutečně požehnané a postupně se z něj stalo skvělé místo s větším zázemím pro volnočasové a fitness aktivity.
Na podzim roku 1998 jsme uspořádali velké skupinové cvičení mimo tělocvičnu. Akce se zúčastnilo asi dvě stě cvičenců.
V lednu 1999 se v tělocvičně konala další konference o sdílení zkušeností. Konference se zúčastnilo více než 5 000 praktikujících z okolních farem, okresů a krajů. Byla to také poslední velká konference v naší oblasti před zahájením pronásledování ze strany komunistické strany Číny (KS Číny) v červenci téhož roku.
Protože pro tolik lidí nebylo dost míst, mnozí praktikující přenechali svá vlastní místa ostatním a seděli na podlaze. Také uličky byly plné praktikujících. Byla to tak posvátná a klidná scéna!
20. července 1999 se po celé Číně rozprostřela tma. Byli jsme první z místní oblasti, kdo se vydal do Pekingu apelovat za Falun Dafa. Jeli jsme taxíkem, ale ještě než jsme dojeli do sousedního města, zastavila nás policie a poslala nás na tamní policejní oddělení. Později nás přivezli zpět do místní vazební věznice v našem městě.
V té době se do Pekingu postupně vydávali cvičenci z celé země, ale mnozí byli zadrženi policií a nedorazili.
Když jsem se do Pekingu vydala podruhé s jednou praktikující, podařilo se nám tam dostat. Potřetí jsem jela do Pekingu v roce 2000 se svou švagrovou. Poblíž místa, kde policie každé ráno vyvěšuje státní vlajku na náměstí Nebeského klidu, jsme se švagrovou rozvinuly transparent a při pobíhání kolem hlasitě křičely: „Falun Dafa je dobrý! Pravdivost, Soucit, Snášenlivost jsou dobré! Náš Mistr je nevinný!“
Policejní auto se na nás řítilo jako rozzuřený vlk. Policisté nás chytili za ruce a stáhli nám je za záda. Neměly jsme strach. Když jsem viděla, že mi na zem spadla taška, zakřičela jsem na policisty: „Moje taška je na zemi!“. K mému překvapení ji policista zvedl a pak mě i s taškou strčil do autobusu.
Protože jsme se švagrovou odmítly policii sdělit svá jména a adresy, odvezli nás na vzdálené místo u hranic s Vnitřním Mongolskem. Do Pekingu přijelo tolik praktikujících, aby se odvolali, že na stejné místo jela kolona deseti autobusů. Každého praktikujícího sledoval policista. Stále jsme policistům vyprávěly o výhodách, které jsme získaly praktikováním Falun Dafa, a o tom, proč jsme jely do Pekingu apelovat za spravedlnost pro tuto praxi.
Kdykoli jsme cestou viděly projíždět lidi, otevřely jsme okno a hlasitě křičely: „Falun Dafa je dobrý! Pravdivost, Soucit, Snášenlivost jsou dobré! Náš Mistr je nevinný!“
I když jsme nevěděly, co nás čeká, neměly jsme strach. Místo toho jsme se cítily velmi šťastné a hrdé na to, že děláme správnou věc – mluvíme za svou víru!
Schovala jsem si trochu peněz, které jsem měla, do bot a do podpaží. Policie je při prohlídce nenašla.
Moje švagrová a já jsme byly drženy v různých vazebních věznicích. Byla jsem zadržena s jednou ženou a její snachou. Pocházely z místní provincie a policie jim zabavila všechny peníze, takže jsem se s nimi o své peníze rozdělila. V tomto nejtemnějším období mě vřelost a laskavost mezi praktikujícími vždy inspirovala k tomu, abych pokračovala.
Po roce 2000 se prostředí stalo velmi napjatým. Tři praktikující v naší oblasti založili místo pro výrobu materiálů pro objasňování pravdy. Také jsem se k nim připojila a dělala jsem, co jsem mohla, abych jim pomohla. Nakoupila jsem zásoby a vybavení. Také jsem nakoupila krabice tiskařského papíru, najala řidiče, aby je dopravil na místo poblíž místa výroby materiálů, a pak je ve vhodnou dobu na místo převezla. Někdy se mě řidič ptal, proč jsem nakoupila tolik tiskového papíru, a pokaždé jsem dokázala situaci moudře vyřešit.
Z praktikujícího, který pracoval v místě výroby materiálů, se kvůli pronásledování stal bezdomovec. Tiskařský stroj byl velmi hlučný, takže jsme museli zavírat všechna okna, aby se hluk snížil, a v létě bylo v místnosti velké horko. Praktikující byl celý zpocený, přestože měl na sobě jen šortky. Vytištěné materiály se odnášely hned, jak byly hotové, aby bylo vždy dost zásob pro praktikující.
Když bylo pronásledování velmi kruté, často se v blízkosti mého domu skrývala policie v civilu. Jednou jsem šla ven s jednou praktikující ženou a všimly jsme si, že nás sleduje auto. Vešly jsme do zadního vchodu nemocnice a vyšly předním vchodem. Tak jsme se dostaly pryč od pronásledujícího auta.
V posledních letech jsem také s praktikujícími vytvořila skupinu pro objasňování pravdy a čas od času si předáváme materiály. Každý den také vyrážím ven, abych lidem objasňovala pravdu tváří v tvář. Každý den dělám tři věci, které se vyžadují od všech učedníků Dafa, a hodinu cvičím druhou sestavu cvičení „Falun pozice ve stoji“ a dvě hodiny pátou sestavu „Zesilování božských sil“.
Osmadvacet let uplynulo jako mrknutí oka. Pod ochranou Mistra kráčím vytrvale po cestě kultivace nápravy Zákona. U příležitosti Světového dne Falun Dafa se s vámi dělím o tyto historické výjevy, kterých jsem byla svědkem.
Děkuji vám, Mistře, za vaši soucitnou spásu!
Děkuji vám, praktikující!
(Vybrané příspěvky k oslavě Světového dne Falun Dafa na Minghui.org)