Tato zkušenost vyšla v rámci Dvacáté Čínské konference Fa na Minghui.org dne 7. listopadu 2023

(Minghui.org) Je mi 70 let a Falun Dafa jsem začal praktikovat v roce 1996. Díky svým zkušenostem z doby, kdy jsem byl uvězněn, si hluboce uvědomuji, jak důležité je udržet si neochvějnou víru v Mistra a Dafa bez ohledu na okolnosti. Zůstat neochvějný je pro nás rozhodující, abychom mohli procházet souženími.

Překonání strachu z cvičení Falun Dafa v pracovním táboře

Poté, co komunistická strana Číny (KS Číny) začala v červenci 1999 Falun Dafa potlačovat, jsem se vydal do Pekingu, abych se odvolal. Po návratu domů mě někdo udal, což vedlo k mému zatčení a odsouzení k dvouletému trestu v pracovním táboře.

Pracovní tábor byl proslulý svou brutalitou a několik praktikujících zde bylo umučeno k smrti. Na začátku mě a dva další praktikující drželi dozorci v jedné cele. Jeden praktikující navrhl, abychom na protest proti pronásledování společně cvičili Falun Dafa. Souhlasil jsem. Ale protože jsem byl ve vazební věznici mučen, měl jsem strach. Můj strach mě zastavil a při cvičení jsem se k nim nepřipojil. Brzy přišli dozorci a odvedli je pryč.

Poté jsem se cítil nesvůj: Mistr zařídil, aby mi tito dva praktikující pomohli překonat můj strach. Proč jsem v kritické chvíli couvl? Není strach také připoutanost? Mistr řekl: „Abych řekl pravdu, celý postup kultivace je pro kultivujícího procesem, kterým se neustále vzdává lidských připoutání.“ (Přednáška první, Zhuan Falun)

Rozhodl jsem se zbavit se strachu, jinak bych nemohl chránit a potvrzovat Dafa. Během tohoto krutého pronásledování to však nebylo snadné. Opakovaně jsem se rozhodoval, ale pokaždé jsem couvl. Po více než deseti dnech jsem se rozhodl, že ten večer cvičení provedu. Všiml jsem si, že dozorce ve službě je známý tím, že surově bije lidi, a tak jsem to opět vzdal.

Uplynulo dalších 10 dní a já jsem se opět rozhodl cvičit večer. V té době jsem však zjistil, že ačkoli vězeň ve službě není nijak divoký, dozorce na chodbě je na tom mnohem hůř. Kdyby mě uviděl, nedokázal jsem si představit, co by se mi stalo. Proto jsem opět zaváhal. Cítil jsem lítost a depresi. Bolelo mě to, protože jsem nedokázal překonat svůj strach. Mistr řekl: „...iba keď to robíš, je to naozaj kultivácia.“ („Pevná kultivácia“, Hong Yin) Rozhodl jsem se, že se polepším.

Uplynuly další dva týdny, kdy jsem bojoval mezi strachem a spravedlivými myšlenkami. Rozhodl jsem se, že budu cvičit, i kdybych měl být ubitý k smrti. Všiml jsem si, že zlý vězeň ve službě usnul. Byl jsem nervózní, ale přesto jsem začal. Strážný na chodbě mě viděl, ale nic neudělal. Po hodině si zadržený ve službě všiml, co dělám. Začal nadávat a hodil po mně dřevěnou lavici. Cítil jsem se velmi uvolněně, protože jsem byl šťastný, že jsem překonal svůj strach. Tato zkušenost mi pomohla později vystoupit proti pronásledování a potvrdit Dafa. Také jsem se rozhodl, že až přijde čas potvrdit Dafa, měl bych to prostě udělat bez váhání.

Poté, co jsem byl tři měsíce držen v přechodové divizi, jsem byl pověřen úklidem. To bylo žádané místo, protože údržbáři nemuseli vykonávat nucené práce. Někteří vězni dokonce podplatili dozorce, aby tuto pozici získali.

Věděl jsem, že to Mistr zařídil pro mě. Byl jsem odhodlán využít tento čas co nejlépe ke kultivaci sebe sama a k potvrzení Dafa. Když jsem si všiml plakátů na nástěnce, které hanobily Dafa, rozhodl jsem se je odstranit. Když jsem tam však přišel, plakáty byly nahrazeny něčím jiným.

Napadl mě jiný způsob potvrzení Dafa. Jednoho nedělního rána, kdy měly stovky vězňů volno, jsem vystoupil na vyvýšené místo a začal cvičit. Jeden vězeň mě uviděl a zavolal: „Někdo tu cvičí Falun Dafa!“. Jiný vězeň řekl, že zavolá dozorce. Protože na to upozornili, stovky vězňů se dívaly, jak cvičím. Neměl jsem strach. Když jsem dělal třetí cvičení, jeden z dozorců řekl: „Chvíli jsem vás pozoroval a neviděl jsem na Falun Dafa nic špatného.“ Jen mě spoutal, ale nebil mě.

I když jsem kvůli tomuto incidentu přišel o místo uklízeče, nelitoval jsem toho. Koneckonců praktikující jsou zde proto, aby potvrzovali Dafa, ne aby usilovali o pohodlí.

Recitace Fa a meditace na samotce

Brzy poté dozorci zbili dalšího praktikujícího. Zavolal jsem na ně a řekl jim, aby toho nechali. Dozorci se rozzlobili a zavřeli mě na samotku. Navzdory mrazivému počasí jsem musel spát na betonové podlaze. Nedostal jsem přikrývku a mé oblečení bylo velmi tenké. Dostával jsem pouze dvě jídla denně, přičemž každé z nich obsahovalo pouze 0,1 kilogramu (nebo tři unce) jídla. Třetí den mi dali přikrývku, ale byla velmi tenká a moc nepomáhala.

Mistr řekl: „Kultivace má probíhat přímo uprostřed trápení.“ (Přednáška čtvrtá, Zhuan Falun) Považoval jsem to tedy za dobrou příležitost ke zlepšení. V minulosti jsem byl zaneprázdněn prací a neměl jsem mnoho času na studium Fa a cvičení. Nyní jsem měl času dost. Stále jsem si odříkával omezený obsah, který jsem si pamatoval z Hong Yinu, Podstaty dalšího pokroku a Zhuan Falunu. Čas rychle ubíhal. Moc jsem toho nenaspal, ale stále jsem měl pocit, že času je málo.

Když jsem v minulosti praktikoval některé systémy qigongu, bylo snadné meditovat. Poté, co jsem začal praktikovat Falun Dafa, jsem však měl ztuhlé nohy a měl jsem potíže dát jednu nohu nahoru i do pozice polovičního lotosu. Věděl jsem však, že mě to bolí kvůli mé karmě.

Vždy jsem chtěl dát obě nohy nahoru a meditovat v plné lotosové pozici. Začal jsem mít nohy překřížené, zatímco jsem recitoval Fa. Protože jsem neměl hodiny, počítal jsem odříkání jednoho odstavce učení Dafa nebo odříkání básně z Hong Yinu desetkrát jako jednu minutu. Také jsem si stanovil cíl nespustit nohy, dokud neuplyne předem stanovený čas. Někdy jsem si dal „bonus“ v podobě prodloužení času o dalších 10 nebo 20 minut. Kvůli intenzivní bolesti jsem se silně potil a měl jsem mokré oblečení i kalhoty. Brzy jsem však byl schopen provádět meditaci vsedě v plné lotosové pozici déle než hodinu.

Po několika dnech jsem se rozhodl přestat počítat. Meditoval jsem během čtyřhodinového období mezi snídaní a obědem. Bolest začínala nohama a pak se rozšířila do celého těla – byla nepopsatelně intenzivní.

Vzpomněl jsem si na Mistrova slova: „Když je těžké to vydržet, zkuste to vydržet. Když vám to připadá nemožné nebo jen těžké, zkuste to a uvidíte, co dokážete“. (Přednáška devátá, Zhuan Falun) Pokračoval jsem bez ohledu na to, jak bolestivé to bylo. Bolest byla tak silná, že jsem nemohl ani plakat. Chtělo se mi křičet, ale věděl jsem, že to nemohu udělat.

V době oběda jsem složil nohy a doplazil se ke dveřím pro jídlo. Ležel jsem na betonové podlaze více než hodinu, abych se vzpamatoval, než jsem se mohl najíst. To už bylo jídlo studené.

Hodně jsem trpěl, ale stálo to za to. Zpočátku jsem měl potíže meditovat i s jednou nohou nahoře. Nyní jsem však mohl meditovat v plné lotosové pozici několik hodin. Kromě toho jsem cítil, že se rychle zlepšuji i v jiných dimenzích. Při prvním cvičení a recitaci veršů jsem cítil, jak se mé tělo a mysl spojují. Byl to nádherný pocit.

Když byla většina lidí propuštěna ze samotky, vypadali vyčerpaně a byli vyhublí. Já jsem však byl plný energie a vypadal jsem skvěle. Tento zážitek mi pomohl a zlepšil mou schopnost vydržet.

Mučení svazováním

Nejhorším mučením v pracovním táboře bylo svazování v nesnesitelně bolestivých polohách. Každý vězeň měl z tohoto způsobu mučení hrůzu. Používal se speciální provaz vyrobený z hrubých kokosových slupek. Byl uvázán kolem ramen a pak podél paží až k zápěstím. Provaz byl poté utažen. Protože byl tak napnutý, hluboce se mi zařízl do masa a přerušil krevní oběh. Obě ruce mi byly vzadu vytaženy nahoru. Drsný povrch provazu se zabodával do masa jako jehly a způsoboval maximální bolest. Pokud by byl člověk takto svázán delší dobu, mohly by mu ruce ochrnout. Po rozvázání provazů byla bolest ještě intenzivnější.

Rekonstrukce mučení: Svazování rukou

Aby mě donutili přestat praktikovat Falun Dafa, dva dozorci mě drželi na podlaze a svázali mě těmito provazy z kokosového vlákna. Z každé strany stál jeden strážný. Stáli mi na rukou a pevně tahali za provaz. Ruce mi otekly a oteklá místa mi opět svázali dalšími provazy. Ruce mi zezelenaly. Bylo to nesmírně bolestivé, ale věděl jsem, že se nemohu vzdát.

Pak mi svázali ruce za zády. Provaz mi omotali kolem krku, překřížili ho přes hrudník a vzadu ho zakončili uzlem. Strážci mi pak mezi ruce a záda vložili ocelovou trubku, aby provaz ještě více utáhli a zesílili bolest.

„Přestanete praktikovat Falun Dafa?“ zeptal se mě zuřivě jeden ze strážců.

Měl jsem takové bolesti, že jsem málem omdlel, ale klidně a odhodlaně jsem odpověděl: „Raději se vzdám života než Falun Dafa.“

Strážci byli překvapeni. Po chvíli jeden z nich řekl: „Sledujte hodiny, (abyste se ujistili, že nepřekročíme čas).“ Bylo to jen pár minut, ale mně to připadalo nekonečně dlouhé.

Když strážní rozvázali provaz, měl jsem pocit, jako by mě zasáhl elektrický proud a probodly tisíce jehel. Provaz byl pokrytý mou kůží a masem. Ruce jsem měl plné hrotů z kokosového provazu a byly zkrvavené a pohmožděné.

Ruce a paže jsem měl dva týdny necitlivé. Nemohl jsem používat hůlky a musel jsem jíst rukama. Ze zranění mi vytékala žlutá tekutina a na rukou se mi začaly tvořit jizvy, které zcela zmizely až po deseti letech.

Zlepšení mých komunikačních dovedností pro objasnění pravdy

Brzy poté jsme byli s několika praktikujícími posláni do týmu přísného řízení, známého také jako „vězení ve vězení“. Dostávali jsme málo jídla a ani prasata by toto jídlo nejedla. Listy zeleniny byly žluté s dlouhými a tvrdými stonky. Špatně se žvýkaly nebo polykaly a vězni jim říkali „nábojnice“. Bylo v něm málo oleje a občas na něm plaval nějaký hmyz. Ráno podávané dušené housky byly velké jako dlaždice na mahjong (podobné golfovým míčkům).

Přestože prostředí bylo špatné, my učedníci Dafa jsme znali své poslání. Kdykoli dozorci během setkání pomlouvali Dafa, volali jsme: „Falun Dafa je dobrý!“ a „Pravdivost-Soucit-Snášenlivost jsou dobré!“. Vězni se k nám někdy přidali a křičeli hlasitěji než my.

Nebyl jsem dobrý ve veřejném vystupování, ale chtěl jsem mluvit proti nenávistné propagandě, která pomlouvala Dafa. Rozhodl jsem se procvičovat své dovednosti, zatímco jsem byl uvězněn v pracovním táboře, abych mohl po propuštění lépe objasňovat pravdu. Protože v pracovním táboře bylo zadržování jídla další formou týrání, rozhodl jsem se najít příležitosti, jak odhalit pronásledování a zároveň zlepšit své komunikační dovednosti.

Když jeden vězeň přinesl velký náklad prošlého jídla, šel jsem za ním a zavolal jsem také rotmistra. Měl jsem v plánu jim říct, jak je to jídlo špatné. Ale když rotmistr přišel, nemohl jsem nic říct. Nadával mi a bil mě. Rozhodl jsem se, že se příště polepším.

Brzy se naskytla další příležitost. Na návštěvu přišla skupina lidí z Čínské lidové politické poradní konference (ČLPK), Lidového shromáždění a Federace žen. Schoval jsem si svou dušenou housku, abych jim ukázal, jak špatné bylo jídlo. Když přišli, šel jsem jim naproti. Jeden strážný křičel: „Pozor! Někteří vězni dělají problémy!“ Vyběhli z místnosti.

Tato návštěva byla důležitá pro nominaci pracovního tábora na národní ocenění. Vězni a dozorci si mysleli, že jsem velký potížista, a čelil jsem odvetě.

Toho večera mě vedoucí oddílu pozval na besedu. Řekl jsem mu, že zadržovat vězňům jídlo je trestný čin, a navíc to vážně poškozuje naše zdraví. „Když sem zadržený přijde, první tři dny nedostane nic k jídlu, pak dostane jedno jídlo denně po dobu dalších tří dnů a další tři dny dvě jídla denně. To znamená, že člověk dostane tři jídla denně až desátý den,“ řekl jsem. „Proto to chci nahlásit.“

„Ale tohle je tým přísného řízení a tak to má být,“ namítl.

„Ale nikdo vám nedal pravomoc zadržovat jídlo a špatně zacházet se zadrženými. Existuje na to nějaký předpis?“ Zeptal jsem se.

Mlčel.

Poté jsem se podělil o svůj hrubý odhad, že podle veřejných zpráv je rozdíl mezi výdaji na stravu a finančními prostředky, které dostávají, nejméně 120 000 jüanů ročně. Když jsem se zeptal, co udělali s těmi 120 000 jüany navíc, manažer mlčel. S Mistrovou pomocí se mi vyjasnila mysl a hodinu jsem plynule hovořil. Nepřerušoval mě.

„Proč jsou tito vězni opakovaně zatýkáni? Protože jejich potrestání nemůže změnit jejich srdce. Jakmile budou propuštěni, budou dál páchat špatné věci. Na druhou stranu, když člověk praktikuje Falun Dafa a řídí se principy Pravdivosti-Soucitu-Snášenlivosti, jeho srdce se skutečně změní. Praktikující se stali lepšími lidmi poté, co se začali věnovat Falun Dafa,“ řekl jsem. Vedoucí mi řekl, abych se vrátil, a nevydal žádný příkaz, aby mě potrestal. To se v tom pracovním táboře nikdy předtím nestalo. Věděl jsem, že mě Mistr chrání, protože jsem udělal správnou věc.

Druhý den ráno byly parní buchty větší a dostali jsme více jídla. Vězni byli nadšení a říkali: „Falun Dafa je opravdu skvělý!“ Někteří z nich nám dali palec nahoru.

Mé komunikační schopnosti se zlepšily. Bez ohledu na okolnosti nebo na to, s kým jsem mluvil – dokonce i s profesory, jsem mluvil plynule a vedl diskusi. Dokázal jsem rychle přejít k věci. Pokud mi to čas dovolil, dokázal jsem mluvit hodiny s jasnou myslí a dobrou logikou. To pomohlo odhalit a zmírnit pronásledování v pracovním táboře. Když se mě lidé ptali, zda jsem profesor, říkal jsem jim, že mám jen středoškolské vzdělání.

Odpor proti pronásledování

Den poté, co jsem se vrátil domů z pracovního tábora, mi policejní úředník jménem Meng řekl, že si chce popovídat. Jakmile jsem vyšel z domu, několik policistů mě vtáhlo do policejní dodávky a odvezlo do centra pro vymývání mozků, které pořádal Úřad 610.

I to bylo kruté místo. Dva lidé byli přiděleni, aby mě neustále hlídali. Zaměstnanci byli dobře placeni a dostávali dobré jídlo. Bylo zde drženo mnoho praktikujících v mém okolí. Po zkušenostech z pracovního tábora jsem se nebál.

Druhý den přišel takzvaný odborník a řekl: „Někdo ve vedlejší místnosti byl ‚přeměněn‘ (aby se vzdal praktikování Falun Dafa). Měl bys udělat totéž.“

„Souhlasím, že 'transformace' je dobrá věc,“ odpověděl jsem.

Měl radost, když to slyšel.

„Ale omezuje se pouze na změnu ze špatného na dobré. Předpokládám, že kvůli tomu jste tady, jinak byste se dopustili trestného činu,“ řekl jsem.

Jakmile jsem to řekl, odešel z místnosti a už se nevrátil. Později přišlo několik lidí, ale nikdo z nich neuspěl. Dva zaměstnanci, kteří mě měli hlídat, se zasmáli a jeden z nich řekl: „Zdá se, že je přeměňujete!“

Protože mě nedokázali přesvědčit, začali mi pouštět videa, která pomlouvala Dafa.

„Protože je tohle vymývání mozku určeno mně, měl bych se toho ujmout já,“ řekl jsem. „Navíc tomu říkáte vzdělávací centrum pro zákony. Takže se podíváme na nějaký právnický kanál.“

Vzal jsem ovladač a vybral právnický kanál. Náhodou se tam mluvilo o případu nezákonného zadržení. Řekl jsem jim: „Jsem nevinný občan. Neporušil jsem žádný zákon. Je nezákonné, že mě tu držíte. Přesně jak říkal ten televizní pořad, dopouštíte se trestných činů“. Někteří z nich měli právnické vzdělání a nebyli schopni mi to vyvrátit.

Každý večer se v centru pro vymývání mozků konala setkání, na kterých se diskutovalo o tom, jak pronásledovat praktikující. Vedoucí pracovník v mém pokoji každý den hlásil mou situaci a dostával pokyny k dalšímu postupu.

Řekl jsem jim: „Každý den se účastníte schůzky o mně, ale nikdy jste mi o tom nic neřekli. To není správné. Kvůli mně se dobře stravujete a jste dobře placeni. Ale ze schůzky jste mě vyloučili. Od zítřka tam nemusíte chodit. Já půjdu místo vás.“

Když viděli, že mě nedokážou zvládnout, plánovali mě poslat zpět do pracovního tábora. Zavolali si mě do místnosti se třemi policisty. Ptali se mě na jméno, pohlaví a datum narození. Věděl jsem, že tyto informace už mají.

Řekl jsem: „Neznáte ani mé jméno, a přesto jste mě zatkli. Jak absurdní! Odcházím.“ Odešel jsem.

Na chodbě jsem hlasitě řekl: „Jak můžete zatýkat praktikující Falun Dafa podle libosti? Nejsme občané druhé kategorie.“ Přišlo několik strážců a chtělo mě zbít, ale zastavil jsem je.

Wei, jeden ze zaměstnanců, který mě měl hlídat, měl pro mě pochopení. Šel do kanceláře, bouchl do stolu a hlasitě řekl: „Sledoval jsem to a je to vaše vina. Zadržujete ho tu už přes deset dní, ale neznáte jeho jméno. Také ho chcete zbít. Řeknu vám, že jestli se mu něco stane, půjdu po vás. Protože ho nedokážete proměnit, myslím, že byste ho měli raději propustit.“

Byl jsem převezen do běžné vazební věznice a držen v izolaci. Po roce se u mě objevily zdravotní potíže. Když mě policie odvezla do nemocnice, řekl jsem lékařům a sestrám: „Můj zdravotní stav byl skvělý poté, co jsem začal praktikovat Falun Dafa. Ale tito policisté mě svévolně zatkli a nezákonně mě drželi v černém vězení. Zavolejte nemocniční ochranku a nechte je zatknout, protože porušili zákon!“.

Řekl jsem policistům: „Než mi poskytnou jakoukoli léčbu, musíte podepsat dohodu o odpovědnosti. Budete se zodpovídat, pokud se něco stane. Pokud nechcete nést zodpovědnost, nejlepší možností je mě propustit.“ Nikdo z nich nechtěl nést odpovědnost, a tak mě propustili. Můj stav brzy zmizel bez jakékoli léčby.

(Pokračování. Viz část 2)