(Minghui.org) Od doby, kdy jsem trpěla mnoha nemocemi a byla na pokraji smrti, uplynulo téměř 30 let. Nikdo by nevěřil, že se dožiji sedmdesátky. Měla jsem to štěstí, že jsem se v roce 1995 seznámila s Falun Dafa (nazývaným také Falun Gong). Jakmile jsem začala praktikovat Falun Dafa, se mé tělo očistilo, uzdravila jsem se ze všech svých neduhů a dostala jsem novou chuť do života.
Od té chvíle jsem svůj život zcela svěřila do rukou Mistra a bezvýhradně se přizpůsobila Dafa. Poté, co začalo pronásledování, jsem snášela útrapy. Zjistila jsem však, že dokud myslím na Mistra, jsem schopna překonat jakékoli těžkosti. Jsem neskonale vděčná za Mistrův soucit a ochranu. V minulosti jsem prošla těžkostmi. Nyní s velkou radostí pomáhám Mistrovi napravovat Fa a zachraňovat vnímající bytosti.
Narodila jsem se v hornaté oblasti ve východní provincii Hubei v Číně. Přede mnou moje matka porodila tři holčičky, všechny tři ale byly udušeny babičkou, která dávala přednost chlapcům. K jejich nešťastnému osudu jsem se při matčině čtvrtém těhotenství narodila další dívka - já. Babička mě ušetřila jen proto, že na mých zádech uviděla mateřské znaménko velikosti fazole a uvěřila, že pocházím z vysokého místa. Vyrostla jsem a nakonec se vdala.
Trpěla jsem mnoha zdravotními problémy, včetně srdečních problémů, plicních chorob, hepatitidy a žaludečních vředů. Moje pleť byla bledá a tmavá jako barva sójové omáčky. Nemohla jsem jíst, spát, a dokonce ani vykonávat jednoduché domácí práce - byla jsem naprosto nepoužitelná. Moji spolupracovníci se ke mně nechtěli přiblížit a za každou cenu se mi vyhýbali. Léčila jsem se téměř ve všech nemocnicích v regionu, ale bylo mi jen hůř. Zoufale jsem navštívila mnoho chrámů a hledala lék. Místo toho jsem na sebe přivolala duchy nízké úrovně a naplnila své tělo temnou energií. Bez zjevné příčiny jsem se děsila, když jsem jen tak seděla doma. Propadala jsem zoufalství, protože jsem neviděla žádnou naději na zlepšení mého života.
Nikdy nezapomenu na ten den v říjnu 1995, kdy jsem se seznámila s Falun Dafa. Když jsem stála u telefonní budky u vchodu do továrny, kde jsem pracovala, jedna kamarádka z mého rodného města mi řekla: „Injekce a léky na tebe nezabírají, že? Utratila jsi tolik peněz za léčení a podstoupila jsi vyčerpávající léčbu, ale neuzdravila ses. Co kdyby jsi se mnou cvičila Falun Gong?“ Aniž bych o tom přemýšlela, vydala jsem se s ní ještě ten večer na cvičební místo.
Naše skupinové cvičení se konalo v provizorním přístřešku, kde přes den parkovali kola dělníci z továrny. Rozhlédla jsem se kolem a napočítala nejméně sto lidí. Mnozí si při čekání četli knihu. Byla jsem negramotná a myslela jsem si, že něco, co vyžaduje čtení, na mě nebude fungovat, a tak jsem odešla.
Kamarádka z rodného města se nevzdala. Znovu mě navštívila a řekla: „Dnes se budeme dívat na Mistrovy videopřednášky. Nepřipojíš se k nám?“ Pomyslela jsem si: „Tolik lidí praktikuje Falun Gong. Musí to být něco výjimečného.“ Ten večer jsem se opět vydala na cvičební místo.
Po zhlédnutí první videopřednášky Mistrova devítidenního semináře jsem se uzdravila ze všech svých nemocí. Nikdy jsem se necítila lépe. Koordinátor mi pouštěl hudbu a učil mě cvičební pohyby. Když jsem ve formuli prvního cvičení uslyšela slova jako Buddha, Buddha Maitréja, Tathágata a Bódhisattva, věděla jsem, že jsem konečně našla pravý Buddhův Zákon. Byla jsem velmi šťastná a rozhodla se, že už nikdy nenavštívím žádný chrám - od nynějška budu praktikovat pouze Falun Dafa.
Ten večer jsem šla domů a vyhodila léky v hodnotě více než 1600 korun. Zanedlouho začal Mistr očisťovat mé tělo. Měla jsem vysokou horečku a průjem. Moje stolice byla řídká a černá, někdy s tmavými krevními sraženinami. Měla jsem takové bolesti, že jsem nemohla vstát z postele. Za dva dny však všechny příznaky ustoupily a mé tělo se pročistilo.
Dostala jsem vlastní výtisk Zhuan Falun, hlavní knihy Falun Dafa. Protože jsem nikdy nechodila do školy, neuměla jsem číst. Ale toužila jsem se naučit všechny znaky v knize, abych mohla studovat Fa. Pozorně jsem poslouchala, jak při skupinovém studiu Fa čtou ostatní praktikující, a snažila jsem se si zapamatovat co nejvíce znaků. Doma jsem si je procházela, dokud jsem si je všechny nezapamatovala.
Trvalo mi více než rok, než jsem se naučila všechny znaky Zhuan Falunu, ale nakonec jsem ho dokázala přečíst sama. Studium Fa mě velmi baví. Kdybych měla den pro sebe, mohla bych studovat až tři přednášky za den. Chtěla jsem, aby Dafa zapustil hluboké kořeny v mém srdci.
Jiang Zemin, tehdejší diktátor komunistické strany Číny, žárlil na popularitu a rychlý růst Falun Dafa a v červenci 1999 zahájil celostátní pronásledování. Slovy nelze popsat, jak jsem byla smutná - tak spravedlivý Mistr byl pomlouván a očerňován. Naplánovala jsem si, že pojedu do hlavního města a podám petici ústřední vládě. V den, kdy jsem odjížděla do Pekingu, jsem na obloze spatřila velkého Buddhu. Při tom ohromujícím pohledu jsem vykřikla. Můj manžel se otočil a uviděl ho také. Trvalo to jen několik minut.
Do Pekingu jsme dorazili s pěti dalšími praktikujícími z mého rodného města. Na hlavních cestách do metropole stála policie a my jsme byli zadrženi. Tu noc nás zadrželi na nedaleké policejní stanici. Pak se objevil zástupce policejního náčelníka z mého rodného města a sám nás vyslýchal. Křičel: „Říkal jsem vám, abyste nejezdili do Pekingu, abyste nejezdili do Pekingu. Proč jste sem proboha museli všichni přijet?“.
Řekla jsem mu: „Falun Dafa je spravedlivá kultivační praxe, přesto je pomlouvána a praktikující jsou zatýkáni. Přišli jsme sem, abychom vládě předložili petici za naše právo na svobodu víry.“
Rozzuřeně bouchl do stolu a křičel na mě: „Petice za vaše právo? Jaké právo? Kdo si myslíte, že jste?“ Odvezl nás zpátky do rodného města a zavřel nás do vězení.
O dva týdny později nás čtyři převezli do vazební věznice, kde jsem byla držena sedm měsíců. Aby nás dozorci donutili vzdát se víry, dělali vše, co je napadlo. Za to, že jsem zůstala pevná ve své víře, mě bili a mučili.
Několik dní po příjezdu do vazební věznice jsme všichni čtyři praktikovli cvičení. Uviděl nás dozorce a zeptal se, kdo nám cvičení povolil. Odpověděla jsem: „Jsme praktikující Falun Dafa, měli bychom dělat cvičení bez ohledu na to, kde jsme. Poté, co jsem začala cvičit, jsem se uzdravila ze všech svých neduhů. Jak bych mohla cvičení nepraktikovat?“ Strážný mě bičoval řemenem přes lýtka tak silně, že mu rychle došel dech. Lýtka jsem měla ošklivě pohmožděná a zůstala ještě nějakou dobu modrá a fialová.
Po krátké pauze, aby popadl dech, ukázal strážce řemenem na ostatní praktikující. Řekla jsem mu: „Cvičení jsem vymyslela já, s nimi to nemá nic společného. Když budeš muset, tak zbíj mě.“ Několikrát udeřil ostatní praktikující, než se do mě znovu pustil, dokud se neunavil. Pak odešel.
Poté jsme se věnovali druhému cvičení, „Falun pozice ve stoji“. Stála jsem přede dveřmi, aby se strážci nemohli dostat k ostatním praktikujícím, aniž by mě předtím obešli. Další tři praktikující byli přibližně ve věku mé dcery - instinktivně jsem je chtěla chránit, jako bych chránila vlastní děti. Nechtěla jsem, aby jim stráže jakkoli ublížily.
Strážný měl toho večera vypito až příliš. Vpadl dovnitř a vrhl se přímo na mě: „Ty stará čarodějnice. Zase děláš cvičení. Ušlehám tě k smrti bičem.“ Rány mi dopadaly na hlavu jako déšť a já měla pocit, že se zhroutím. Zrovna když jsem se chystala upadnout do bezvědomí, vyslala jsem myšlenku směrem k dozorci: „Říkal jsi, že jsi dobrý i špatný člověk. No, dneska tě přeměním na dobrého člověka.“ Strážný se náhle zastavil.
Zastavil se, otočil se a několikrát udeřil ostatní dva praktikující, než se otočil zpátky ke mně. Podívala jsem se mu do očí a řekla: „Dejte si malou přestávku.“ Vyhrkl: „Bojím se tě,“ otočil se a vyběhl ven. Ten strážce už nikdy nikoho nezbil.
Jednou se mě jeden strážný snažil donutit, abych utíkala do kolečka, ale nechtěla jsem se hnout. Mlátil mě násadou od mopu, až jsem měla roztrhané tričko a kalhoty. Nakonec byl vyčerpaný a přestal.
Když jsme se poprvé dostali do vazební věznice, studovali jsme s praktikujícími každý den Zákon. Hned ráno jsme recitovali Mistrovy básně z Hong Yin a před obědem jsme četli Zhuan Falun. Když se to vedení vazební věznice dozvědělo, zabavilo nám knihy Dafa. Na protest jsme drželi hladovku a byli jsme násilím krmeni. Jedné praktikující dozorci násilně vtlačili do krku prací prášek a ona omdlela.
Ať se snažili sebevíc, nikdy se jim nepodařilo mě násilím nakrmit. Zatínala jsem zuby a odmítala otevřít ústa. Pomocí kleští a klíče se mi snažili otevřít ústa a vyrazili mi několik zubů. Bránila jsem se ze všech sil a nechtěla jsem se vzdát. Jednou jsem vyplivla to, co mi dali, a to se jim dostalo na oblečení, takže přestali. Jeden byl vzteky bez sebe a zbytky jídla po mně rozházel. Ani trochu mi to nevadilo, protože jsem si stejně sotva udržela suché oblečení se vším tím jídlem a vodou, co na mě vylili. Spoluvězni se mnou soucítili, jak se mnou krutě zacházeli. Pomohli mi vyčistit vlasy a oblečení od kousků jídla.
Během sedmi měsíců, které jsem tam strávila, jsem byla téměř každý druhý den zbitá. Než se staré rány stačily zahojit, utržila jsem nové. Vždy jsem byla pokryta tmavě modrofialovými modřinami. Bez ohledu na to, jak mi vyhrožovali a jak mě mučili, mým srdcem to ani v nejmenším nepohnulo. Uchovávala jsem Mistra a Zákon ve svém srdci a plně jsem věřila, že cesta, po které jdu, je ta nejspravedlivější. Nikdy bych se nenechala „transformovat“ a nezřekla se své víry v Dafa.
Do naší cely byla umístěna nová vězeňkyně, která zavraždila pět lidí, a dozorci jí okamžitě zaměstnali mučením. Když byli ostatní praktikující jednoho dne na výslechu, sedla jsem si do meditace. Nová vězeňkyně vzala čerstvě naplněnou termosku vařící vodou a vylila mi ji celou do obličeje. Vykřikla: „To jsi byla ty, ty stará čarodějnice. Ty jsi začala tu hladovku. Já tě zabiju.“ Díky tomu, že se o mě mistr stále soucitně staral, jsem necítila žádnou bolest a neměla jsem nakonec žádné jizvy.
V mrazivé zimě na nás dozorci nechali foukat studený vzduch přímo z větráku. Nová vězeňkyně, která nás měla hlídat, vzala všechny naše peřiny a omotala se jimi. Stále jí byla taková zima, že už to nemohla vydržet, a tak zavolala na dozorce, aby větrák vypnuli.
Protože jsem cvičila, dozorci mi nasadili dvacetikilová pouta. Nenechala jsem se tím zastavit. Každý den, když měli dvouhodinovou přestávku na oběd, jsem meditovala jako obvykle. Když v den návštěvy přišli místní spolupraktikující a viděli mě v poutech, rozplakali se. Pro mě to nebyl žádný velký problém.
Po několika týdnech v poutech jsem jednoho dne při cvičení spatřila Mistra, jak ke mně přichází. Neskutečně vzrušená jsem otevřela oči a snažila se vstát, abych Mistra přivítala. Jakmile jsem pohnula nohama, jedno z pout spadlo. Strážní uslyšeli pohyb a přišli mě zkontrolovat. Jeden ze strážných prozkoumal zámek na okovu, který spadl, a zjistil, že je stále zamčený - jak mohl spadnout, aniž by byl odemčený? Později toho dne mě strážní zbavili pout.
V březnu 2000 jsem byla převezena do rehabilitačního centra Shizi Mountain ve městě Wuhan. Byla jsem umístěna na samotku v malé cele. Protože jsem se nechtěla podvolit jejich požadavkům, abych se vzdala své víry, byla jsem bita a měla jsem deprivaci spánku. Od rána do večera jsem byla nucena zůstat ve dřepu. Když jsem se jen trochu pohnula, někdo mě praštil skleněnou lahví do hlavy a kopl mě. Ve své víře jsem nepolevovala, ať dělali, co dělali.
Poté, co mě celý den bili a mučili, mi druhý den jeden z dozorců řekl: „Kvůli tobě jsem včera v noci nespal. Měl jsem ty nejhorší bolesti hlavy a byl jsem celý rozlámaný“.
Protože jsem se i nadále odmítala zříci své víry, stupňovali své snahy o nátlak tím, že mě přesunuli do přísnějšího pracovního tábora. V září 2000 jsem byla převezena do nechvalně známého tábora nucených prací Shayang v provincii Hubei. Tamní dozorci byli známí tím, že neúnavně mučili praktikující Dafa, dokud se nevzdali a nebyli „transformováni“. V den mého příjezdu jsem viděla mnoho Falunů, jak se otáčí na nádvoří. Vyslala jsem silné spravedlivé myšlenky: „Mistře, tady nemám co dělat. Chci jít domů.“
Krátce poté, co jsem tam přišla, se mě jedna strážkyně snažila přimět, abych se zřekla své víry, ale ignorovala jsem ji. Když se o to o několik dní později pokusila znovu, řekla jsem jí: „Prosím, přestaňte mě nutit. Pokud to neuděláte, věci se po dosažení limitu nevyhnutelně obrátí.“ Jakmile jsem to řekla, začala prudce kašlat a dostala se do nekontrolovatelných křečí. Dostala strach a vzdala to.
Brzy poté padlo rozhodnutí týkající se mého případu a byla jsem odsouzena na rok. Protože jsem byla v té době již více než rok zadržována v různých zařízeních, měla jsem být propuštěna. Několik dní před plánovaným datem propuštění jsem zaslechla řeči o tom, že si mě tam nechají déle. Pomyslela jsem si: „Mám Mistra. Vaše plány se nepočítají.“
Šla jsem za vedením centra a řekla: „Moje doba trestu skončila. Jdu domů.“ Řekli mi, že ne, protože jsem se nezřekla své víry. Řekla jsem: „komunistická strany Číny nikdy neplní své sliby. Můj manžel mě vyzvedne a já půjdu domů podle plánu.“ Byla jsem odhodlaná a nekompromisní. Nikdy jsem se nezřekla svého přesvědčení ani jsem dozorcům během svého zadržení nic neslíbila. Dávno předtím jsem se vzdala života a smrti, takže se mnou nemohli nic dělat.
Poté, co jsem byla v táboře nucených prací Shayang pouhé dva týdny, si pro mě podle plánu přijel můj manžel. Den začal temně a pochmurně. Když jsme odjížděli, zahlédli jsme jasné růžové světlo, které pronikalo skrz mraky - byl to tak krásný pohled. Bylo to povzbuzení od soucitného Mistra. Rozhodla jsem se: „Mistře, v kultivovaci se budu činit ještě lépe.“
Po propuštění z pracovního tábora jsem byla pod nátlakem vedení, kde jsem pracovala, policií a mou rodinou nucena přestat praktikovat Falun Dafa. Když mě tolik lidí sledovalo a hlídalo, byla jsem v podstatě v domácím vězení a nemohla jsem ani opustit svůj domov, kdykoli jsem chtěla. Moje stará matka říkala, že jsem do Pekingu nikdy neměla jezdit. Když se dozvěděla, jak moc jsem trpěla, zlomilo jí to srdce. Řekla jsem jí: „Matko. Kdybys byla neprávem obviněná, určitě bych se tě zastala, že?“ Neměla žádnou odpověď.
Přestože v našem regionu zuřilo pronásledování, místní praktikující navzdory riziku pokračovali v šíření letáků Dafa a objasňování pravdy. Nově propuštěná jsem se snažila dohnat Mistrovo uspořádání v nápravě Zákona. Kromě studia Fa a četby měsíčníků Minghui jsem se učila, jak osobně objasňovat pravdu, pozorováním ostatních praktikujících. Snažila jsem se dobře dělat tři věci, které od nás Mistr očekává, a stávala jsem se v kultivaci Dafa stále zralejší a racionálnější.
Aniž by věděla, že ji sleduje policie, přišla jednoho dne v červenci 2001 ke mně domů místní praktikující a přinesla nám výtisk Mistrovy nové přednášky. Čtyři další praktikující, kteří byli v mém domě, a můj manžel byli zatčeni. Té noci se pro mě vrátilo přes dvacet policistů z místního oddělení vnitřní bezpečnosti a z Národního bezpečnostního úřadu. První policisté, kteří prošli dveřmi, mě chytili za vlasy a zkroutili mi ruce za zády. Přidali se k nim další policisté a společně mě táhli ven ze dveří a pokračovali asi padesát metrů. Křičela jsem ze všech sil: „Všichni se pojďte podívat! Ti bandité mě zmlátili a berou mi osobní věci!“ Spousta lidí ze sousedství se přišla podívat a kritizovala policii. Jak narůstal tlak na policisty, pustili mi ruce. Utekla jsem a šla domů.
V roce 2003 si pro mě a mého manžela přišel policejní náčelník, vedoucí oddělení vnitřní bezpečnosti a několik policistů. Bylo to těsně před obědem a poté, co jsme celé dopoledne pracovali na výměně oken a dveří v našem domě v rámci příprav na rekonstrukci. Policie řekla, že nás někdo nahlásil za to, že jsme v horské vesnici rozdávali tašky s letáky Dafa. Byla jsem klidná a nedovolila jsem, aby to pohnulo mým srdcem. S úsměvem jsem je srdečně pozdravila a pozvala dál. Na chvíli jsem odešla do kuchyně, abych policistům připravila čaj. Jakmile jsem se vrátila, zjistila jsem, že odvedli mého manžela.
S čistým soucitem v srdci jsem vedoucímu oddělení vnitřní bezpečnosti klidně řekla: „Každý má srdce. Můj syn se bude brzy ženit a chystáme se rekonstruovat dům. Ještě musíme sehnat materiál a začít s projektem. Když nás odvedete, jak budeme pokračovat v rekonstrukci a svatbě? S manželem jsme pracovali celé dopoledne a já jsem ještě ani nezačala vařit oběd. Ten chudák starý pán má prázdný žaludek. Musíte ho přivést zpátky.“ Pokračovala jsem a vysvětlila jim přínosy kultivace Dafa a řekla jsem jim, že všichni praktikující Dafa jsou dobří lidé. Každému důstojníkovi jsem nalila šálek čaje a během toho jsem jim objasňovala pravdu.
Dopili čaj a odešli. O dvě hodiny později se vrátil můj manžel. Policista, který ho přivedl, řekl: „Madam. Tady je váš manžel, živ a zdráv.“
Vyrostla jsem v horách a znám tuto oblast velmi dobře. Vždycky jsem chtěla zachraňovat vnímající bytosti ve vesnicích hluboko v horách. Věřila jsem, že je to mé poslání, a chtěla jsem své poslání naplnit. Při sdělování pravdy vnímajícím bytostem v té oblasti jsem prošla nesčetnými zkouškami a útrapami, ale s dostatkem spravedlivých myšlenek a neochvějnou vírou v Mistra a Fa jsem je všechny překonala.
Jednou jsme si s několika praktikujícími cestou do vzdálené vesnice sedli, abychom v poledne vyslali spravedlivé myšlenky. Když jsem vstoupila do stavu klidu, viděla jsem, že všechny stromy v horách se staly lidskými bytostmi. Byli to vysocí muži v oblecích s motýlky a usmívali se na mě. Když jsem po vyslání spravedlivých myšlenek otevřela oči, všichni se proměnili zpět ve stromy, ale zdálo se, že mi stále mávají a usmívají se na mě. Uvědomila jsem si, že všechny bytosti v oblasti jsou vděčné a chtějí poděkovat praktikujícím Dafa za jejich záchranu. S praktikujícími jsme se přesunuli dál a to odpoledne jsme pokračovali v objasňování pravdy. Nakonec nám ten večer ujel autobus a museli jsme se schovat pod římsou opuštěného domu.
Druhý den ráno jsme se vydali na túru dolů z hory a každému, koho jsme cestou potkali, jsme objasnili pravdu. Začala nás pronásledovat smečka psů, tak jsem jim řekla: „Vy jste také bytosti, které zachraňujeme. Jděte pryč.“ Psi se rozutekli. Řidič náklaďáku zastavil, aby se zeptal na cestu, a nakonec nás svezl. Vysadil nás v nejbližším městě, kde jsme chytili autobus domů.
Moje sestřenice, která je také praktikující, mi řekla, že ve vesnici její tchyně žilo přes 30 rodin. Po nedávném sesuvu půdy se zdálo, že vesnice je odsouzena k zániku. U jednoho vesničana byla nedávno diagnostikována rakovina a několik mladých mužů z ničeho nic zemřelo. Požádala mě, abych se s ní do vesnice vypravila, abych objasnila pravdu a zachránila tamní vnímající bytosti.
Vydali jsme se na celodenní cestu a dorazili tam v noci. Chodili jsme od domu k domu a objasňovali tamním lidem pravdu. Většina z nich byla vnímavá a souhlasila s vystoupením z komunistické strany Číny a jejích mládežnických organizací. Jeden padesátiletý muž nechtěl poslouchat nic z toho, co jsme mu říkali, a odmítl vystoupit z komunistické strany Číny, jejímž byl členem. Protože jsme nemohli změnit jeho názor, odešli jsme.
Přesunuli jsme se k dalšímu domu. Než jsme došli k pátému domu, přišla nás hledat jeho žena. Řekla, že jakmile jsme odešli, její manžel pocítil nesnesitelnou bolest v podbřišku. Vrátili jsme se a důkladně mu objasnili pravdu. Vzal si několik brožur s objasněním pravdy a požádal nás, abychom mu pomohli vystoupit ze strany. Jakmile tuto žádost projevil, jeho bolest okamžitě zmizela. Manželé byli ohromeni: „Falun Gong je tak mocný.“
Jediný učitel ve vesnici byl také členem komunistické strany Číny a odmítl vystoupit ze strany. Nevzdali jsme se a druhý den ráno jsme se mu pokusili znovu objasnit pravdu. Stále nechtěl změnit názor.
O několik měsíců později mi bratranec poskytl aktuální informace a řekl, že většina vesničanů byla tak či onak požehnána. Někteří středoškoláci překvapivě dobře zvládli přijímací zkoušky na vysokou školu a na podzim šli na dobré vysoké školy. Někteří mladí lidé zbohatli ve svých malých podnicích. Pro většinu vesničanů se věci obrátily k lepšímu, až na učitele, který nechtěl odejít ze strany - byla mu diagnostikována mozková mrtvice.
Moje sestřenice říkala, že její tchyně často recituje: „Falun Dafa je dobrý.“ Je jí přes 100 let a je stále velmi zdravá. Stoletá paní ráda říká lidem, že si váží Dafa: „Falun Dafa mě požehnal.“
Jednou koncem podzimu jsme na cestě na venkov, abychom objasnili pravdu, potkali se dvěma místními praktikujícími a já narazili na dva další praktikující. Cestovali jsme ve skupince pěti lidí, mluvili s lidmi o Dafa, rozdávali letáky vysvětlující pravdu a po cestě vylepovali plakáty Dafa. Než jsme se nadáli, padla noc a začalo se stmívat.
Pak se náhle objevila policie - někdo nás musel nahlásit. Několik policistů popadlo dva praktikující, kteří šli vepředu, a další policisté jeli přímo k nám. Když se rychle blížili, rozhlédla jsem se a řekla zbývajícím praktikujícím: „Tamhle je jen polní cesta. Jestli tam půjdeme, určitě nás chytí. Na tom poli vidím hromadu sena. Schováme se tam.“ Doběhli jsme na pole a vlezli pod hromadu sena.
Nalevo od kupky sena byl úzký vodní kanál a napravo rýžová pole. Jak se stmívalo, hranice se začaly rozmazávat. Všichni tři jsme si zalezli a vyslali silné spravedlivé myšlenky. Během následujících několika hodin procházely skupinky policistů sem a tam a kolem kupky sena a svítily baterkami na všechny strany, ale nenašly nás.
V noci se ve vysoké nadmořské výšce rychle ochladilo. Svlékla jsem si svetr a oblékla ho staršímu praktikovi. Přestože jsem měla na sobě jen dvě vrstvy triček s dlouhým rukávem, vůbec mi nebyla zima. Když policie konečně opustila oblast, dostali jsme se odtamtud a strávili noc ve vesnici. Druhý den ráno jsme si udělali zajížďku do sousedního okresu a odtud jsme se vydali domů. Po cestě jsme i přesto objasňovali pravdu.
Jindy jsme s místním praktikujícím rozdávali ve vesnici letáky Dafa. Bylo pozdě v noci a byla taková tma, že jsme ani neviděli, jestli nějaký člověk stojí přímo před námi. Vydali jsme se každý zvlášť, abychom pokryli různé části vesnice. Když jsem šla, uviděla jsem u brány jednoho domu chlupatou věc, ale nedokázala jsem přesně říct, co to je. Když jsem přišla blíž, uviděla jsem, že tam na zemi leží velký pes. Pes byl velmi chytrý a neštěkal - musel vědět, že jsem tam, abych zachránila jeho majitele. Jindy si pes vzal leták, když jsem jeden strčila mezi výplně dveří. Pes s ním utekl a upustil ho na stůl na dvoře.
Jednou po rozdávání letáků v jedné vesnici jsme s dalším praktikujícím cestou domů míjeli školu právě ve chvíli, kdy studentům končila denní výuka. Stáli jsme u brány a rozdávali dětem letáky Dafa a amulety. Byly nadšené, že si je mohou vzít. Najednou nás někdo chytil a nechtěl nás pustit. Snažili jsme se mu vysvětlit pravdu, ale on nás neposlouchal. Požádal dobře oblečeného mladíka, který šel náhodou kolem, aby zavolal policii. Mladík řekl: „Ty dvě dámy vám nic nevzaly, ani vám nijak neublížily. Proč je nechcete pustit? Za chvíli se tu setmí. Nechte je jít domů.“ Ten člověk je pustil a my jsme odešli.
Po zahájení pronásledování před více než 25 lety jsem vždy s radostí objasňovala pravdu. Ráda lidem vyprávím o Dafa, objasňuji fakta o pronásledování a pomáhám jim vystoupit z komunistické strany Číny a jejích mládežnických organizací. Je to to, co od nás Mistr očekává, a proto je to moje kultivační cesta.
Narazila jsem na lidi, kteří byli vděční za to, co děláme, na lidi, kteří se snažili darovat peníze, a na lidi, kteří nás zvali, abychom u nich zůstali a najedli se. Na druhou stranu jsem se setkala i s lidmi, kteří se nás snažili praštit motykou, nadávali nám, a dokonce nás nahlásili na policii. Setkali jsme se s různými lidmi. Ať už byly okolnosti jakékoli, zůstali jsme klidní a řešili jsme problém soucitně a neukvapeně. Věděli jsme, že všichni tito lidé jsou vnímající bytosti, které musíme zachránit, a že je musíme zachránit čestným a důstojným způsobem.
Díky soucitnému Mistrovi, který na mě dohlížel, jsem se nikdy nesetkala se skutečným nebezpečím. Děkuji vám, Mistře.