Cesta do Pekingu na ochranu Falun Dafa

(Minghui.org) Začala jsem praktikovat Falun Dafa (také nazývaný Falun Gong) na začátku roku 1999. Byla jsem tedy poměrně novou praktikující, když Komunistická strana Číny (KS Číny) v červenci 1999 zahájila pronásledování Falun Dafa.

Ráda bych se podělila o své zkušenosti z několika cest do Pekingu, kam jsem se po začátku pronásledování vydala, abych se postavila na obranu Dafa.

„To je nejlepší věc, kterou jsem kdy v životě udělala“

KS Číny zahájila pronásledování praktikujících Falun Dafa 20. července 1999. Když jsme se o tom dozvěděli, několik praktikujících a já jsme si okamžitě koupili letenky do Pekingu. Poté, co jsme nastoupili do letadla a ještě před odletem, vstoupilo na palubu několik lidí, mezi nimi i policista. Požádal mě o předložení občanského průkazu. Jakmile jsem mu jej ukázala, zdvořile odešel.

V tu chvíli se mi v mysli zrodila jasná myšlenka: „To je nejlepší věc, kterou jsem kdy v životě udělala!“ Letadlo krátce nato vzlétlo.

Později jsem zjistila, že úřady sledovaly jinou praktikující s podobným jménem a chtěly ověřit, zda nejsem ona.

V Pekingu byla propaganda pomlouvající Falun Gong všudypřítomná. Byli jsme zdrcení a nevěděli jsme, co podniknout. Několik dní jsme bezcílně procházeli ulicemi města.

Jednoho dne v oblasti Qianmen se na nás usmál mladý pár. Dali jsme se do řeči a dozvěděli jsme se, že jsou to místní praktikující, kteří vyhledávají ty, kdo přijeli z jiných oblastí, aby jim pomohli. Byli jsme nesmírně šťastní, že jsme je potkali, a vděční za toto uspořádání Mistra Li [zakladatele Falun Dafa]. Šli jsme k nim domů. Už tam bylo asi dvanáct praktikujících z různých regionů. Cítili jsme se jako jedna rodina.

Kolem půlnoci přišla matka a bratr hostitele, kteří nepraktikovali. Nadávali nám a naléhali, abychom odešli. Uvědomili jsme si, že jako praktikující nemůžeme jen čekat — musíme vyjít ven a něco udělat. Brzy ráno jsme se rozloučili a v malých skupinách zamířili na náměstí Tiananmen. Chtěli jsme se postavit na obranu Dafa!

Naše skupina dorazila k Pekingskému úřadu pro podávání petic. Pod stromy bylo rozestavěno mnoho stolů. Praktikující z celé země vyplňovali registrační formuláře. Rušná scéna připomínala tržiště. Také jsme vyplnili formuláře.

Kolem poledne nás odvedli na otevřené prostranství. Bylo tam zadrženo nejméně několik set praktikujících. Nesměli jsme mluvit, chodit ani používat toaletu. Panovalo úmorné horko. Některé si postupně odváděli úředníci z pekingských zastoupení jejich domovských oblastí, zatímco další praktikující byli neustále přiváženi.

Večer dorazil úředník z pekingské kanceláře mé provincie a odvedl naši skupinu tam. Ředitel kanceláře byl rozzlobený, ale nechoval se násilně. Někteří úředníci se naopak zajímali o Dafa a ptali se na podrobnosti.

Následující den přiletěli do Pekingu generální ředitel a vedoucí kanceláře z mého pracoviště a odvezli mě zpět domů. Před návratem jsem se musela hlásit na místní policejní stanici.

Moje druhá cesta do Pekingu

V létě roku 2000 jsem četla tuto pasáž v knize Zhuan Falun:

„Bez lidských činností, které se udály podle vesmírných změn, by se tyto věci nevčlenily do obyčejné lidské společnosti a nebyly by takzvanými vesmírnými změnami.“ (Přednáška sedmá, Zhuan Falun)

Uvědomila jsem si, že jakožto částice Dafa, bych měla jednat. Rozhodla jsem se proto znovu odjet do Pekingu.

Oblečená jen v kostkované košili s krátkým rukávem a džínách jsem nastoupila na brzký ranní let s malým batohem na zádech. Navštívila jsem mladý praktikující pár, který jsem poznala při předchozí cestě. Nechala jsem u nich batoh i doklady a po obědě se s papírovou taškou vydala na náměstí Tiananmen.

Byl jasný slunečný den. Na náměstí bylo málo lidí a neviděla jsem žádné další praktikující. U bílého mramorového mostu Jinshui jsem spatřila několik zahraničních turistů. Položila jsem tašku na zem, lehce zavřela oči a začala cvičit druhé cvičení Falun Dafa.

Brzy jsem ucítila, jak mě někdo zatahal za paži. Otevřela jsem oči a uviděla mladého policistu. Zdvořile se zeptal, odkud jsem a kde pracuji. „To vám nemohu říct,“ odpověděla jsem. [Poznámka: Kvůli politice kolektivní odpovědnosti KS Číny praktikující Falun Dafa často neuvádějí svá jména, aby ochránili rodinu, přátele a kolegy před postihy.]

Zeptal se, proč jsem tam. Řekla jsem, že jsem přijela apelovat za Falun Dafa. Vysvětlila jsem mu, že Mistr učí praktikující být dobrými lidmi a že vláda s nimi zachází nespravedlivě.

Pak se zeptal: „Chcete být zadržena, nebo jít domů?“ Odpověděla jsem, že chci domů. Řekl: „Do Pekingu můžete přijet jindy, ale ne kvůli tomuto.“ Poté mě vyzval, abych nastoupila do policejního auta.

Obloha se zatáhla a vůz kroužil kolem náměstí. Byla jsem klidná. Mysl byla prázdná, bez strachu ze zatčení. Tehdy jsem ještě nevěděla, že bych měla požádat Mistra o pomoc. Přesto jsem věřila, že mě chrání. Policejní auto zastavilo u autobusové zastávky, vysadilo mě a odjelo.

Nastoupila jsem do autobusu směrem k bytu mladého páru. Jakmile jsem nastoupila, spustil se prudký déšť. Asi po hodině, když jsem vystoupila, déšť náhle ustal. Obloha byla jasná a průzračná a vzduch svěží, jako po očistě.

Vyvěšení transparentu na náměstí Nebeského klidu

Po cestách do Pekingu, kdy jsem apelovala za Dafa, mě místní policie doma i v práci často obtěžovala. Koncem roku 2000 se náhle nedaly otevřít bezpečnostní dveře mého bytu. Cítila jsem, že se zlo chystá zaútočit. Rychle jsem se sbalila a potřetí vyrazila do Pekingu spolu se dvěma místními spolupraktikujícími.

Jako praktikující Dafa vedení na seznamu sledovaných osob jsme si nemohli koupit letenky ani jízdenky na vlak do Pekingu. Vydali jsme se proto dálkovým autobusem. Zastavili jsme v menším městě a přenocovali v motelu. Následující ráno jsme si koupili jízdenky na vlak do Tianjinu (cesty do Pekingu tehdy podléhaly přísnějším kontrolám). V té době neexistovaly elektronické verze knih Dafa, a tak jsem si s sebou nesla několik Mistrových přednášek.

Do Tianjinu jsme dorazili bez problémů. Starší praktikující, které jsem říkala tetičko, zůstala v Tianjinu u své dcery. Já a další praktikující, Ling (pseudonym), jsme se v noci vydaly taxíkem do Pekingu. Řidič nám cestou řekl, že na silnici do Pekingu stojí mnoho policistů: zastavují auta a kontrolují, zda v nich nejsou praktikující Falun Dafa. Pod ochranou Mistra jsme do Pekingu dojely bezpečně.

Přítel v Pekingu, který nepraktikoval, nám půjčil zařízený byt v oblasti Xiaoguan. Když se k nám přidala tetička, majitel bytu jí z nějakého důvodu nedovolil nastěhovat se. Pronajaly jsme jí proto pokoj v samostatném domě. Nebylo v něm topení a tetička se musela zahřívat starými kamny na uhlí. Pekingská zima byla chladná a dusivě zamlžená smogem. Mnozí praktikující, kteří přijeli do Pekingu chránit Fa, tehdy žili v nuzných podmínkách.

Ling a já jsme zůstávaly v bytě a většinu času trávily studiem Fa. Přestože jsme přijely promluvit za Dafa, připoutání ke strachu nám bránilo jednat. Po dvou týdnech jsme začaly cítit, že topení nestačí. Šly jsme do obchodního centra a koupily zimní kabáty, jehněčí a mrkev. Ling uvařila velký hrnec dušeného masa a my jsme si konečně dopřály teplé jídlo.

Druhý den přestalo fungovat nejen topení, ale porouchala se i toaleta. Pochopily jsme to jako náznak, že už nemáme zůstávat uvnitř. V té době nás kontaktoval Chen (pseudonym), spolupraktikující, a řekl nám, abychom rychle šly na náměstí Tiananmen, protože někteří praktikující plánovali vyvěsit velký transparent dlouhý přes 300 stop. Pamatuji si, že to bylo 29. prosince 2000.

Ling a já jsme si oblékly nové zimní kabáty. Když jsme se s Chenem setkaly, řekl nám, že u obrovského transparentu už nebudeme. Místo toho nám dal transparent dlouhý asi šest stop, vhodný pro dva lidi.

Tehdy jsem si uvědomila, že průběh věcí souvisí s mými vlastními myšlenkami. Když se vlak blížil k Tianjinu, pomyslela jsem si: „Při posledních dvou cestách do Pekingu jsem šla na odvolací úřad a cvičila na náměstí Tiananmen. Co mám udělat tentokrát? Kéž bych měla transparent.“ Stačila jediná myšlenka — a teď jsem ho skutečně měla. Jeho velikost i nápis byly dokonalé! Mistr ví všechno a všechno pro nás zařizuje!

Transparent jsme složily a zastrčila jsem si ho do kapsy kabátu. Ling vsunula jednu ruku do mé kapsy. Vypadalo to, jako bychom se držely za ruce, abychom si je zahřály. Ve skutečnosti jsme každá držela jeden roh, abychom mohly transparent v jediném okamžiku rozvinout. Později se ukázalo, že to byl dobrý nápad. Prošly jsme podzemním průchodem, kde bylo méně policistů, a došly až na náměstí Tiananmen.

Kolem 12:40 jsme dorazily na náměstí. Hned jsme uviděly řadu statných mužů stojících asi metr od sebe. Všichni byli vyšší než 175 cm a stáli s rukama za zády. Vypadali zuřivě a vražedně. Bylo zřejmé, že se tam právě něco odehrálo.

Na náměstí foukal vítr, obloha byla zatažená a ve vzduchu byla krutost. Spolupraktikující, kteří vyvěsili obrovský transparent, už dávno zmizeli. Několik prodejců malých červených vlajek se třáslo zimou a podupávalo, aby se zahřáli. Náměstí bylo poměrně prázdné, uniformovaní policisté nebyli nikde vidět. V našem okolí bylo méně než dvacet lidí. Nedokázala jsem rozeznat, zda jsou to turisté, policisté v civilu, nebo spolupraktikující. Viděla jsem tetičku i Chena.

Věřím, že mi Mistr dal sílu a odvahu. Neměla jsem strach ani jedinou rušivou myšlenku. Opakovaně jsem se dívala na hodinky. Cítila jsem, že už nemohu déle čekat. Musíme vyběhnout ještě před jednou hodinou a rozvinout transparent.

Několik minut před 13:00 jsme se s Ling rychle rozestoupily, každá držela jeden konec. Transparent jsme rozvinuly a rozběhly se.

Scéna kolem nás se náhle proměnila. Z ničeho nic se objevili další praktikující – někteří drželi transparenty, jiní hlasitě volali: „Falun Dafa je dobrý!“ Současně se odnikud vynořili policisté v uniformách i v civilu a začali praktikující pronásledovat.

Ling při běhu transparent neudržela, a tak jsme se rozdělily. Běžela jsem co nejrychleji a svírala látku v pravé ruce. Slyšela jsem svůj hlas, jak znovu a znovu volá: „Falun Dafa je dobrý!“ Zvuk vlajícího transparentu se mísil s mým křikem. Měla jsem pocit, jako bych byla v jiné dimenzi.

Běžela jsem dlouho, aniž bych cítila únavu, dokud mě policista prudkým kopem nesrazil k zemi. Byl to tvrdý zásah — tak silný, že by mohl vážně zranit nebo i zabít člověka běžícího plnou rychlostí. Přesto jsem nebyla ani trochu zraněna. Vím, že mě Mistr chránil.

Po pádu se mi paměť rozostřila. Další okamžik, který si vybavuji, je, že jsem seděla v policejním voze. Když jsem se podívala z okna, překvapilo mě, že se scéna úplně změnila: slunce jasně svítilo. Objevilo se několik policejních aut, skupiny policistů, mnoho praktikujících i dav přihlížejících — a ti statní muži jako by se rozplynuli.

Tehdy jsem si vzpomněla, že mám v kapse balíček samolepek s poselstvím Dafa. Chtěla jsem je hodit mezi přihlížející, ale policisté si toho všimli a zastavili mě.

Chen byl přiveden do vozidla. Byl to dvacetiletý mladík a z hlavy mu tekla krev. Když jsem viděla, že ho policisté chtějí bít, vykřikla jsem:„Přestaňte bít lidi!“

Ve voze bylo ještě několik dalších praktikujících. Ling ani tetičku jsem mezi nimi neviděla.

Odvezli nás na policejní stanici poblíž náměstí Tiananmen. Na zadním dvoře, obehnaném asi čtyřmetrovou červenou cihlovou zdí, bylo zadrženo více než sto praktikujících.

Recitovali jsme společně:

„V životě o nic neusilovat,
Ve smrti ničeho nelitovat;
Všechny špatné myšlenky smýt,
Buddhovství, s méně strastmi, lze kultivovat.“
(„Nic si neponechat“, Hong Yin)

Recitovali jsme Mistrovu báseň znovu a znovu. Čím déle jsme ji recitovali, tím hlasitější a jednotnější naše hlasy byly a tím pevnější bylo naše odhodlání.

Byla jsem hluboce dojata neochvějnými spravedlivými myšlenkami těchto praktikujících. Byly nezničitelné. Zvuk Fa se odrážel od vysokých zdí stanice. Náš soucit rozpouštěl zlo. Policisté stáli mlčky; nikdo z nich se neodvážil nás zastavit.

Během pouhého půl dne bylo na toto místo přivezeno tolik praktikujících Dafa. Po určitou dobu jich nespočet přicházelo na náměstí Tiananmen chránit Fa.

Odpoledne nás donutili nastoupit do autobusu. Byl přeplněný. Pokračovali jsme v recitování Hong Yin. Autobus několikrát zastavil u různých policejních stanic a při každé zastávce vyvedli malou skupinu praktikujících. Na konci jízdy jsme já a dalších sedm praktikujících byli odvedeni na policejní stanici daleko od náměstí Tiananmen. Měli jsme štěstí — policisté tam už předtím potkali mnoho praktikujících, a znali tak pravdu o Falun Dafa. Zejména ředitel stanice byl velmi laskavý.

Vycházíme z policejní stanice

Zavřeli nás do velké prázdné místnosti, která připomínala dlouhý bunkr či provizorní zadržovací prostor. Stručně jsme se poradili a rozhodli se, že nebudeme spolupracovat se zlem ani sdělovat žádné osobní údaje. Brzy nastal čas večeře, přestože nikdo z nás nejedl ani oběd. Policisté přinesli několik krabiček s jídlem, ale nedotkli jsme se jich.

Po chvíli přišel muž, který působil jako vedoucí. Řekl: „Vy, učedníci Dafa, se musíte najíst. Musíte jíst!“ Byl to ředitel policejní stanice. Choval se laskavě a mírně a vůbec s námi nezacházel jako s vězni. Proto jsme se nakonec najedli. Krabičky obsahovaly smažené nudle. Chtěli jsme za jídlo zaplatit, ale policisté naše peníze nepřijali.

Nezákonně vyslýchána jsem byla dvakrát. První výslech vedl poměrně vychytralý policista. Ptal se na jméno, věk, pracoviště i místo trvalého bydliště. Odpověděla jsem: „Nemohu vám to říct. Pokud prozradím své osobní údaje, odvezou mě zpět do rodného města a pošlou do tábora nucených prací.“ Protože jsem u sebe neměla občanský průkaz, nemohli získat informace, které požadovali.

Při druhém výslechu mě vyslýchal starší policista. Odpověděla jsem stejně. Několik policistů v místnosti začalo hádat. Někteří tipovali, že mi je osmnáct let a že podle přízvuku pocházím z okraje Pekingu.

Uvnitř jsem se smála. Osmnáct? Vždyť už jsem mnoho let pracovala! Je pravda, že jsem jako mladá několik let žila v Pekingu, a proto jsem si osvojila tamní dialekt. Mám tam také mnoho přátel a bývalých spolužáků. Kultivující nejsou obyčejní lidé — není tedy divu, že o nás policie nedokázala přesně nic odhadnout.

Starší policista řekl: „Jestli nám to neřeknete, uvidíme se za osm nebo deset let.“ Myslel tím vězení. Nezachvěla jsem se. Tehdy jsem ještě neměla hluboké pochopení Fa, ale mé srdce bylo čisté a pevné. Když jsem přijela do Pekingu, nepřemýšlela jsem o tom, zda se vrátím. V předchozích dnech jsem se intenzivně učila Fa, což posílilo mé spravedlivé myšlenky.

Když se na to dnes ohlížím, vidím, že jsem tehdy měla silné připoutání. Myslela jsem si, že náprava Fa brzy skončí. Domnívala jsem se, že pokud nevyjdu chránit Fa, nebudu moci dokončit svou kultivaci.

Tu noc měl ředitel službu a pozval mě k rozhovoru. Mluvili jsme dlouho, téměř o všem — o jídle, koníčcích i běžných věcech. Byl otevřený a přímý a nijak se mě nesnažil přimět k přiznání. Samozřejmě jsem hovořila i o Dafa. Vytáhl ze zásuvky výtisk Zhuan Falun a řekl: „Podívejte, mám tu kopii vaší knihy. Jen jsem do ní nahlédl.“

Zeptala jsem se, zda si ji mohu vzít, ale odmítl. Seděl naproti mně a ztišil hlas:„Podle mého názoru může politika Jiang Zemina vůči Falun Gongu situaci jen zhoršit… Není to správné.“ Potěšilo mě, že má k Dafa pozitivní postoj. Zvolil si pro sebe světlou budoucnost.

Většina zadržených praktikujících pocházela z venkova a bylo jim mezi padesáti a šedesáti lety. Příliš jsme spolu nemluvili, protože každý hovořil jiným dialektem a navzájem jsme si nerozuměli.

Strážní nám nezakazovali cvičit.

Jedné starší praktikující se večer objevily příznaky nemoci a brzy byla propuštěna. Druhý den se totéž stalo u další. Zdálo se, že ředitel je ochoten praktikující propustit, pokud nalezne „důvod“, který to umožní.

Během mého zadržení se policie chovala laskavě. Neslyšela jsem, že by o Dafa říkali něco špatného. Věřím, že významnou roli sehrál právě ředitel, který věděl, že Dafa je dobrý. Zdálo se také, že mnozí praktikující zadržení před námi dobře objasnili policii pravdu.

Nakonec zůstalo jen několik z nás. Nikdo neměl u sebe doklady ani jsme nesdělili svou totožnost. Tehdy jsme si ještě neuvědomovali nebezpečí, že by praktikující, kteří odmítnou sdělit identitu, mohli zmizet nebo se stát oběťmi násilných odběrů orgánů. Jednoduše jsme tam čekali.

Ředitel si nás zavolal do kanceláře. Bylo tam několik policistů. „Všude je plno,“ řekl klidně. „Nemáme vás kam umístit. Měli byste odejít a co nejdříve se vrátit domů.“

Zbývající praktikující tak důstojně vyšli branou policejní stanice. Rychle jsme se rozloučili, aniž bychom si vyměnili jakékoli osobní údaje. Dnes si jejich tváře vybavuji jen nejasně. Moji spolupraktikující, jak se dnes máte? Vydali jste se po tom propuštění ještě někdy na náměstí Tiananmen?

Vrátila jsem se do bytu v Xiaoguan. Jehněčí dušené maso, které Ling uvařila, tam stále bylo. Ling se však už nevrátila. Jedla jsem sama a plakala.

Později jsem našla skupinu mladých praktikujících, kteří žili v řadě zchátralých pronajatých domků poblíž univerzity Tsinghua. Domky byly krátké, sotva deset metrů dlouhé, bez topení, koupelny i kuchyně. Žili tam už dlouhou dobu.

Chen se také nevrátil.

Spočítala jsem si peníze. Dostatek jsem si ponechala na cestu domů a zbývajících 6 000 jüanů jsem dala mladým praktikujícím. Po vzájemném povzbuzení jsem se vydala zpět.

Když dnes vzpomínám na svou třetí cestu do Pekingu, vidím, kolik nebezpečí ji provázelo. Tehdy jsem nebyla odvážná. Bez Mistrova posílení a ochrany by praktikující jako já — plná karmy a lidských připoutání — nemohla projít tím vším.

Přežití krutých let

Jsem vděčná laskavým lidem, kteří mi během těch krutých let pomáhali. Nejlepším způsobem, jak jejich pomoc oplatit, je objasnit jim pravdu a pomoci jim vystoupit z KS Číny a jejích přidružených mládežnických organizací.

Generální ředitel na mém pracovišti byl laskavý a kultivovaný starší muž ve vysoké funkci. Dobře mě znal. Když jsem poprvé odjela do Pekingu apelovat za Dafa, obdržel telefonát, že nejvyšší představitel našeho pracoviště má osobně přijet do Pekingu a vyzvednout mě. Přijel. Během cesty ani po návratu mě neobviňoval, nenutil mě vzdát se víry a nedělal mi potíže ani v práci. Když mě policie opakovaně obtěžovala, vedení mého pracoviště s ní nespolupracovalo.

Před mnoha lety jsem si povídala s jeho manželkou. Vysvětlila jsem jí pravdu o Dafa a ona vystoupila z KS Číny. Před několika lety se mi podařilo pomoci vystoupit i generálnímu řediteli. Se slzami v očích jsem mu poděkovala za to, že se k praktikujícím Dafa choval laskavě. Upřímně řekl:„Je špatné, jak vláda zachází s Falun Gongem.“

Když uviděl brožuru s objasňováním pravdy, zvolal: „Je nádherná!“ On i jeho manželka měli vytříbený vkus a po odchodu do důchodu často cestovali do zahraničí. Občas jsem je navštěvovala a zvala na večeři.

Zástupce generálního ředitele byl mým bývalým nadřízeným. Po jeho povýšení jsme spolu nebyli v častém kontaktu a nyní je již dlouho v důchodu. Před dvěma lety jsem jeho i jeho manželku pozvala na večeři, abych jim objasnila pravdu. Ačkoli působil jako typický politický kádr, překvapilo mě, že věří v buddhismus. Jeho manželka mi řekla, že během různých politických kampaní KS Číny tajně chránil mnoho lidí.

Vyprávěl mi také, že když policie přišla do práce, aby mě zatkla, nejprve mluvila s ním. Řekl jim: „Tohle děvče znám velmi dobře. Není taková, jak ji popisujete. Neměli byste s ní takto zacházet!“ Byla jsem hluboce dojatá. Jako obyčejný člověk si v době, kdy bylo zlo tak rozšířené, troufl postavit se na stranu praktikujících Dafa. Po všechny ty roky o tom nemluvil ani se mnou, ani s nikým jiným. On i jeho manželka dobře chápali pravdu o Dafa a nic jim nebránilo souhlasit s vystoupením z KS Číny.

Když jsem jim dala amulet s poselstvím Dafa, jeho manželka byla tak šťastná, jako by získala poklad. Uvědomila jsem si ještě jasněji, že každý člověk na světě čeká na pravdu. Málem jsem tak vzácného člověka přehlédla kvůli vlastní lenosti. Kolik životů ještě čeká, až je učedníci Dafa zachrání?

Oba tyto páry — generální ředitel, jeho zástupce a jejich manželky — dnes dosáhli pokročilého věku. Přesto jsou mezi svými vrstevníky považováni za zdravé. Jejich děti jsou úspěšné a rodiny šťastné. Jsou příkladem požehnání, které přichází k těm, kdo se k praktikujícím Dafa chovají dobře.

Přítel, který mi půjčil byt v Xiaoguan, je vedoucím oddělení v Pekingu. Již vystoupil z KS Číny. Kvůli pandemii byla moje snaha důkladně mu i jeho manželce objasnit pravdu odložena. Budu hledat jinou příležitost. Ve skutečnosti jsme se setkali jen dvakrát či třikrát. Nejsme staří přátelé, ale nějak jsme si porozuměli. Tehdy stačil jediný telefonát a nabídl mi ubytování. Věděla jsem, že to bylo Mistrovo uspořádání.

Ředitele policejní stanice, kde jsem byla zadržena, jsem znovu potkala asi před deseti lety v Pekingu. Tentokrát jsem mu prozradila svou totožnost. Stali jsme se přáteli a vyměnili si telefonní čísla. Bohužel jsem jeho číslo později ztratila.

Před šesti lety jsem si na něj znovu vzpomněla a cítila jsem, že ho musím zachránit — zvláště proto, že měl k praktikujícím Dafa vždy dobrý vztah. Po určitém úsilí jsem ho našla a každý rok mu posílala novoroční dárky (kromě období pandemie).

Jednou jsem mu zavolala z anonymní telefonní karty a doporučila mu vystoupit z KS Číny. Bez váhání souhlasil. Byla jsem tak dojatá, že jsem jen stěží zadržela slzy. „Jménem těch praktikujících Falun Dafa, které jste chránil, vám děkuji,“ řekla jsem mu. „Víte, že mnoho těch, kteří neprozradili svou totožnost, zmizelo a mnozí byli odvedeni k násilným odběrům orgánů ještě zaživa?“ Mlčel — samozřejmě to věděl. Řekla jsem mu: „Učinil jste mnoho dobrých skutků.“ Požádal mě, abych mu už neposílala žádné dárky. Odpověděla jsem, že jednám jménem těch praktikujících.

Skutečně byl požehnán za to, že se k praktikujícím Dafa choval laskavě. Byl povýšen a později přeřazen do jiného vládního oddělení, kde nebyl tolik vytížen a byl spokojenější. Dodnes si během svátků vyměňujeme pozdravy.

Když se ohlížím za těmito cestami do Pekingu, nelituji ničeho. Když byla Falun Dafa a náš velký Mistr očerňováni, nespočet učedníků Dafa naplnilo své posvátné sliby za cenu krve i života.

Tímto článkem bych chtěla vzdát hold těm spolupraktikujícím, kteří během pronásledování ztratili svobodu nebo dokonce své životy.

Článek v originále vyšel dne 21. srpna 2023.