Svátek Qingming – původ a tradice

(Minghui.org) Qingming (清明, doslova „čistý a jasný“) patří mezi čtyřiadvacet slunečních období tradičního čínského lunárního kalendáře. S jeho příchodem přibývá srážek a teploty postupně stoupají – nastává vhodný čas pro orbu a setí. Odtud pocházejí i zemědělská rčení: „Kolem Qingmingu sázej melouny a fazole“ či „Qingming je nejlepší doba pro zalesňování“.

V Almanachu se uvádí: „Patnáct dní po jarní rovnodennosti, když naběračka souhvězdí Velkého vozu ukazuje na Yi, nastává Qingming. Vše je tehdy čisté a jasné, vzduch průzračný a vše je zřetelné – proto se tak nazývá.“

V gregoriánském kalendáři připadá Qingming každoročně na období mezi 4. a 6. dubnem. Například v roce 1943 to bylo 6. dubna, v roce 2023 dne 5. dubna a v roce 2024 připadl na 4. dubna.

Protože Svátek studeného jídla (Hanshi jie), starobylý svátek uctívání předků spojený s návštěvou a čištěním hrobů, připadá na přibližně stejné období, oba svátky se postupně propojily a vytvořily dnešní podobu Svátku Qingming (Qingming jie).

Tradice tohoto svátku sahá více než 2 500 let do minulosti a má dvojí význam. Jednak označuje sluneční období vymezující změnu ročních dob, jednak představuje tradiční svátek zaměřený na synovskou úctu (xiao) a vzpomínku na předky.

Původ a legenda o Svátku studeného jídla

Svátek studeného jídla (Hanshi jie) vznikl dříve než Svátek Qingming. V díle Zhouli – Xiaguan Sima (Obřady dynastie Zhou) se píše: „Na jaře zapal nový oheň.“ O původu svátku existuje několik výkladů. Jeden z nich jej spojuje se starobylým zvykem rozdělávání ohně třením dřeva. Druh použitého dřeva se měnil podle roční doby a před zapálením nového ohně bylo dočasně zakázáno rozdělávat oheň vůbec.

Během Svátku studeného jídla bylo tedy zakázáno topit a pokrmy se připravovaly předem – bez ohně. S příchodem Qingmingu se rozdělal „nový oheň“. Tento zvyk symbolizoval rozloučení se starým a přivítání nového – novou naději, nový život a začátek dalšího cyklu.

Později se význam svátku více soustředil na projev vděčnosti, zejména na připomínku věrného úředníka Jie Zituie (介子推) ze státu Jin v období Jara a podzimu (770–476 př. n. l.).

Podle legendy měl vévoda Xian ze státu Jin konkubínu Li Ji, která chtěla prosadit svého syna Xi Qi na trůn. Intrikami přiměla korunního prince Shen Shenga k sebevraždě. Jeho mladší bratr Chong’er (pozdější vévoda Wen) byl nucen odejít do vyhnanství, aby si zachránil život.

V exilu snášel Chong’er mnohá příkoří a většina jeho původních přívrženců jej opustila. Mezi několika málo, kteří mu zůstali věrní, byl i Jie Zitui.

Jednou byl Chong’er tak vyhladovělý, že nemohl pokračovat v cestě. Jie Zitui mu tehdy z vlastního stehna odřízl kus masa, aby z něj připravil polévku a zachránil mu život. O devatenáct let později se Chong’er vrátil do vlasti a usedl na trůn jako vévoda Wen z Jinu. Odměnil všechny, kteří jej během vyhnanství doprovázeli – avšak na Jie Zituie zapomněl. Ten se mezitím stáhl do ústraní, aby pečoval o svou matku.

Když mu okolí připomnělo, že na věrného služebníka zapomněl, vévoda Wen pocítil hlubokou lítost. Vyslal několik poslů, aby Jie Zituie přivedli ke dvoru a udělili mu pocty, ale ten odmítl. Vévoda se za ním vydal osobně, avšak nalezl jen zamčené dveře. Jie Zitui se totiž nechtěl dočkat odměn a uchýlil se s matkou na horu Mian (dnešní okres Jiexiu v provincii Shanxi).

Když jej vojáci na hoře nenašli, někdo navrhl zapálit les, aby jej přinutili vyjít ven. Oheň hořel tři dny a tři noci, ale Jie Zitui se s matkou neobjevil. Když vévoda vystoupil na horu, nalezl je pod velkou vrbou – oba zahynuli v plamenech. V dutině stromu byl nalezen kus látky s básní napsanou krví:

Z celého srdce jsem obětoval své tělo svému pánovi
a přál si jen, aby zůstal vždy jasný a prozíravý.
Lépe je být duchem pod vrbou,
než stát po boku vládce jako napomínající ministr.
Pamatuje-li si na mě můj pán,
kéž při té vzpomínce obrátí pohled i k sobě.
Mé svědomí je v podsvětí čisté,
neboť jsem sloužil poctivě a bezúhonně.

Vévoda Wen byl hluboce zarmoucen. Uchoval báseň a rozkázal, aby byli Jie Zitui i jeho matka pohřbeni pod vrbou se všemi poctami. Hora Mian byla přejmenována na horu Jie a den jejich smrti byl ustanoven jako Svátek studeného jídla. Každoročně bylo v tento den zakázáno rozdělávat oheň, aby byla uchována památka na Jie Zituie.

„Vévoda Wen ze státu Jin znovu získává své postavení“ – malba Li Tanga (public domain).

Původ a zvyky Svátku Qingming

Podle tradice sahá vznik Svátku Qingming k obřadům, při nichž lidé ve starověké Číně přinášeli oběti u hrobů císařů a vysokých úředníků. Postupně se tento zvyk rozšířil i mezi běžný lid – lidé začali uctívat své předky a upravovat jejich hroby. Tato tradice se předává z generace na generaci a stala se pevnou součástí čínské kultury.

Protože v tomto období příroda rozkvétá a počasí bývá příjemné, stal se Svátek Qingming zároveň časem jarních vycházek. Odtud pocházejí i další názvy, jako například Svátek vycházek, Xingqing Festival, Březnový svátek či Svátek uctívání předků.

Podle jedné z legend souvisí Svátek Qingming rovněž s Jie Zituim. Vypráví se, že když vévoda Wen ze státu Jin vystoupil na horu Mian, aby mu vzdal poctu, spatřil z ohořelé vrby rašící nové výhonky. Pojmenoval proto strom „Vrba Qingming“ a den následující po Svátku studeného jídla ustanovil jako Svátek Qingming.

Vévoda si také ulomil několik vrbových větví, spletl je do kruhu a nasadil si jej na hlavu jako symbol toho, že na Jie Zituie stále vzpomíná. Lidé ve státě Jin jej následovali – nosili vrbové věnečky a sázeli vrby na jeho památku. Tento zvyk přetrval po staletí.

Během Svátku studeného jídla bylo zakázáno rozdělávat oheň na památku předků. Následující den, o Svátku Qingming, vedl císař spolu s velmoži a dvořany slavnostní obřad „zapalování nového ohně“. Pomocí tření dřeva byl zažehnut nový plamen, jenž symbolizoval obnovu, prosperitu země a začátek nového cyklu.

Protože oba svátky – Hanshi a Qingming – časově bezprostředně navazují, postupně splynuly v jeden celek. Svátek Qingming je tak dnem zametání hrobů a uctívání předků, ale zároveň i časem radosti ze života a pobytu v přírodě.

Kromě návštěv hrobů lidé v tomto období sázeli stromy, vyráželi na vycházky, nosili vrbové věnečky, houpali se na houpačkách, hráli cuju (starověkou podobu fotbalu), pouštěli draky a ochutnávali různé koláče a sladkosti.

Zametání hrobů

Během Svátku Qingming potomci odstraňují plevel z hrobů svých předků a přinášejí obětiny – víno, květiny, ovoce a rýžové koláčky. Tento obřad se souhrnně nazývá zametání hrobů.

Po úpravě hrobu se na náhrobek položí tři listy zvláštního papíru, které se zatíží kameny nebo cihlami. Tento zvyk je znám jako „zavěšení papíru“ či „připevnění papíru“. Znamená, že potomci navštívili rodový hrob a postarali se o něj – že nejde o opuštěné místo bez péče. Podle lidové víry může tento papír přinést duším předků klid a rodině štěstí.

V některých oblastech se po obřadu rozdávaly rýžové koláčky dětem z chudších rodin jako symbol toho, že ctnosti předků budou předávány dalším pokolením.

Před návratem domů lidé rozbíjejí vařená vejce o náhrobek, poté je oloupou a skořápky rozsypou po hrobě. Tento úkon symbolizuje nekonečný koloběh jinu a jangu – návrat k počátku, zbavení se neštěstí a přivítání nového života.

Období Qingming je rovněž příznivé pro sázení stromů, proto se někdy označuje i jako „Den sázení stromů“.
(Malba Huang Yue z dynastie Qing, Národní palácové muzeum v Taipei)

Sázení stromů

Období kolem Svátku Qingming je pro růst stromů nejpříznivější, proto se mu někdy říká také „Den sázení stromů“. Lidé tak spojují uctívání předků se symbolickým sázením stromů – zvyk, který se v Číně zachoval dodnes.

Tradice sázení stromů souvisí s dávnými pohřebními zvyklostmi i s přáním požehnání pro budoucí generace. Vládci období Západní dynastie Zhou (1046–771 př. n. l.) měli na svých hrobech vysazovány stromy jako znak svého postavení, zatímco běžným lidem to bylo zakázáno. Teprve v období Jara a podzimu (770–476 př. n. l.) se tento zvyk rozšířil i mezi obyvatelstvo – stromy na hrobech sloužily k označení rodových pohřebišť.

V Knize obřadů (Liji) se uvádí, že Konfucius před svými cestami po různých státech vysadil na hrobech rodičů borovice a cypřiše, aby je mohl snadno rozpoznat. Většina hrobek se nacházela v přírodě a každoročně zarůstala trávou, takže bylo obtížné je znovu najít. Lidé proto začali vysazovat na hrobech stálezelené dřeviny, aby je při dalších návštěvách snadněji poznali. Tento zvyk se postupně stal součástí Svátku Qingming.

Jarní vycházky

V období Svátku Qingming bývá počasí mírné, s jemným větrem a teplým jarním sluncem – ideální čas k pobytu venku. Muži, ženy i děti si obouvají nové boty a vyrážejí do přírody. Tento zvyk je znám jako jarní vycházka, procházka jarem či hledání jara.

Svátek Qingming, den vděčnosti a úcty k předkům, je tak zároveň obdobím radosti, uvolnění a sdílení společných chvil.

Zvyky spojené s vrbovými větvemi

Podle záznamů v díle Sui Shi Ji z období Pěti dynastií (907–960) zavěšovala v oblasti Jianghuai každá domácnost na dveře vrbovou větev na památku Jie Zituie. Z těsta a datlové náplně se vyráběly figurky vlaštovek, které se napichovaly na vrbovou větvičku a zavěšovaly na dveře jako připomínka jeho ducha. Tyto figurky se nazývaly „Zitui yan“ („Zituieho vlaštovky“).

Lidé věřili, že nošení vrbových větviček pomáhá vyrovnávat jangovou energii, přináší štěstí a odhání zlé duchy i nemoci. Větvičky se splétaly do věnečků, nosily se na hlavě a zdobily se jimi domy.

Houpačky

Houpání (qiūqiān, 秋千) se původně označovalo výrazem qianqiu, který znamenal „pohybovat se pomocí koženého provazu“. Ve starověku byly houpačky zhotovovány z větví stromů tvořících rám a provazy bývaly ozdobeny barevnými stuhami. Lana byla často vyrobena z kůže pro větší pevnost a odolnost. Později se houpačky vyráběly ze dvou lan upevněných k rámu a k sedátku.

O původu názvu se zmiňuje Gao Wuji z dynastie Tang v předmluvě ke spisu Houpačka v harému císaře Wu z dynastie Han: „Slovo qianqiu znamená také ‚tisíc let‘. Císař Wu z dynastie Han se modlil za tisíciletý život, proto měl jeho harém mnoho houpaček pro zábavu.“ V období dynastie Tang se houpání stalo významnou součástí oslav Svátku Qingming.

Hra cuju

Cuju (蹴鞠, vyslovuje se cù ťü) byla míčová hra hraná nohama, oblíbená během Svátku Qingming ve starověké Číně – podobná dnešnímu fotbalu.

Podle díla Shi Wu Ji Yuan od Gao Chenga z dynastie Song vznikla hra již za vlády Žlutého císaře a původně sloužila k výcviku válečníků. V období dynastie Han se rozšířila mezi obyvatelstvo a za dynastie Tang byla velmi populární také v armádě.

Vrchol popularity dosáhla za dynastie Song, kdy se hrála dokonce i v císařském paláci. Na malbě Cuju od Huang Shena z dynastie Qing jsou vyobrazeni císař Taizu a císař Taizong z dynastie Song, jak hrají cuju s ministrem Zhao Puem a dalšími dvořany.

V obdobích dynastií Ming a Qing hra postupně upadala, avšak její prvky přežívají například v dnešním kopání do opeřeného míčku (jianzi).

Pouštění draků

Ve staré Číně mělo pouštění draků během Svátku Qingming pietní význam. Lidé tak vzpomínali na zesnulé příbuzné a přátele – své city symbolicky „vkládali do draka“ a posílali jej k nebi.

Draky pouštěli ve dne i v noci. V noci se pod ně nebo na provázek zavěšovaly řetízky malých barevných lampionů připomínajících mihotající se hvězdy. Říkalo se jim „kouzelné lucerny“.

Za dynastie Qing se tradovalo přísloví: „Na svátek Qingming přestřihni drakovi provaz, aby odnesl neštěstí.“ Lidé vyráběli draky ve tvaru dravých ptáků (například luňáků) a psali na ně své nemoci či trápení. Když drak vystoupal vysoko, přestřihli provaz v naději, že vítr odnese i jejich neštěstí.

Epilog

V tradiční čínské kultuře je Svátek Qingming (Den zametání hrobů) dnem vzpomínky na předky a zesnulé příbuzné. Lidé si připomínají jejich zásluhy, ctnosti a projevují vděčnost. Tento svátek se předává z generace na generaci a ztělesňuje hlubokou tradici synovské úcty i kulturu vděčnosti.

V tomto období se mnozí zamýšlejí nad smyslem života. Je jeho podstatou pouze cesta od narození ke smrti, končící v prachu a popelu? Tato otázka stojí za hluboké zamyšlení.

Autor článek uzavírá původní básní „Bezpečí je požehnáním“ a přeje všem, aby se drželi stranou Komunistické strany Číny (KS Číny) a žili šťastně a v bezpečí.

Bezpečí je požehnáním

Všichni lidé na světě hledají štěstí,
nevědí však, že bezpečí je požehnáním.
Držte se dál od zlé KS Číny, vyhnete se pohromám,
poznat pravdu je skutečné požehnání.

Článek v originále vyšel dne 16. dubna 2024.