Skrytá oděvní dílna v druhé ženské věznici v provincii Liaoning

(Minghui.org) Druhá ženská věznice v provincii Liaoning má budovu s názvem „Budova umění a řemesel.“ Na rozdíl od svého názvu je budova ve skutečnosti obrovskou manufakturou, kde dozorci využívají bezplatnou práci vězňů k výrobě oblečení.

Oděvy vyrobené ve věznici se rozvážejí do celé Číny a vyvážejí se do Japonska, Jižní Koreje, Kanady a dalších zemí. Aby se zakryla skutečnost, že jsou vyrobeny nucenou prací, je na etiketách vždy uvedeno, že oblečení bylo vyrobeno v konkrétních továrnách, které se nacházejí na jiných místech než je věznice.

Nová budova má pět pater a dva výtahy, které převážejí pouze materiál - ne dělníky. Látky se stříhají v prvním patře a polotovary se posílají do 2. až 5. patra, kde se kompletují do finálních výrobků. Konečné výrobky se balí a skladují v prvním patře.

Dva dny po uvedení budovy do provozu se porouchaly oba výtahy. Vězni museli vynést téměř tunu materiálu nahoru a dolů po schodech. Byli vyčerpaní ještě před začátkem dne. Oprava výtahů trvala týdny, než se opět porouchaly. Ruční vynášení zboží nahoru se pro vězně stalo rutinou.

Pokud se jim nepodařilo splnit požadovanou kvótu práce, čekal je trest, včetně toho, že se po celodenní těžké práci nesměli umýt. Některým vězňům bylo odepřeno mytí po celé dny, až týden, a to i v horkých letních dnech. V horkých letních dnech, kdy byla dílna plná vězňů a kdy nepřetržitě pracovalo více než sto strojů, byly jehly a cívky rozpálené a vězni byli celí zpocení.

Praktikující Falun Gongu uvěznění za potvrzování své víry čelí ještě horšímu týrání. Některým bylo po celé měsíce odpíráno mytí a museli žít se špatnou hygienou a chodit s nepříjemným zápachem jen proto, že se odmítli vzdát své víry nebo podepsat prohlášení, že se přiznávají k takzvanému zločinu praktikování Falun Gongu. 

Existují i další formy fyzického týrání, například nucení stát hodiny v klidu nebo nutnost mnohokrát opsat vězeňský řád. Vězni museli každý den pracovat 11 hodin a po splnění denní kvóty byli fyzicky vyčerpaní. Mnozí z nich se ve snaze dokončit práci rozhodli vynechat jídlo. Jiní se rozhodli celý den nepít vodu, aby se vyhnuli přestávkám na záchod.

Mnozí z nich, sužováni hladem, žízní a fyzickým vyčerpáním, se při šití nedokázali soustředit. Často docházelo k nehodám, kdy šicí jehly prošly vězňům prsty. Občas se stalo, že se jehla zlomila v prstu vězeňkyně a ta ji musela zuby vytáhnout, namazat ji strojovým tukem, omotat hedvábným papírem a pokračovat v práci, protože dozorci nechtěli snížit jejich pracovní zátěž, ani když byli zranění.

Nejenže vězni museli pracovat pro věznici bez nároku na mzdu, ale navíc museli při úředních kontrolách lhát o pracovních podmínkách. Než přišli dozorci, nařídili všem, aby řekli, že pracují osm hodin denně a každý týden si dávají teplou sprchu. Dozorci by se ani nezačervenali studem, kdyby věděli, že všichni pracují nejméně 11 hodin denně a teplou sprchu si dávají maximálně dvakrát do roka.

Během dvou let pandemie covidu-19 dozorci zařídili, aby jeden z vězňů každý den zaznamenával teplotu všech vězňů, ale nikdy jim teplotu skutečně nezměřili. Když měl někdo skutečně horečku, nikdo se nestaral o to, aby ji izoloval nebo poskytl léčbu, a přesto musel dokončit stejné množství práce jako všichni ostatní.

Nově přijatí vězni měli pouze den nebo dva na to, aby se seznámili s prostředím, než byli nuceni začít pracovat. Většina z nich by na začátku nebyla schopna splnit denní kvótu, a tak se nesměli umýt a byli nuceni celé hodiny stát na místě nebo kopírovat vězeňský řád. Protože si nesměli kupovat věci denní potřeby ani si půjčovat věci od ostatních vězňů, neměli k dispozici zubní pastu ani šampon a někdy museli v případě potřeby sbírat použitý toaletní papír z odpadkového koše.

Každý vězeň měl každý měsíc povoleno uskutečnit tříminutový telefonát se svou rodinou. Přesto nesměli mluvit o týrání, které se tam dělo, a museli říkat věci jako „Práce je snadná, mám dostatek jídla a všeho, co potřebuji, a nikdo na mě není zlý“. Pokud si někdo stěžoval na to, co se skutečně děje, dozorci mu v budoucnu znemožnili telefonovat nebo návštěvu jeho rodiny.

V poledne měla být hodinová přestávka, ale dozorci jim ji vzali, čímž vězně v podstatě „vyždímali.“ Dozorci řekli vězňům, aby se opřeli o stoly a předstírali, že odpočívají, a pořídili krátké video, aby to zdokumentovali a ukázali, že vězni dostali čas na odpočinek. Minutová přestávka byla vše, co vězni v poledne dostali.