​Pěšky do Pekingu za právo praktikovat Falun Dafa

(Minghui.org) V květnu 2000, deset měsíců po začátku pronásledování, jsem se potřetí vydal do Pekingu, abych apeloval na spravedlnost pro Falun Dafa. Po návratu mě zaměstnavatel zadržel v malé místnosti na mém pracovišti. Podle vedení by každý, kdo by jel do Pekingu dvakrát, byl poslán do tábora nucených prací. Takže tím, že mě drželi v malé místnosti, mě „zachraňovali“.

Každý den mě chodil kontrolovat vedoucí. Jinak se u mě střídalo pět mladých dvacátníků z ochranky. Neměli co na práci, a tak si hráli s elektrickými obušky. Praskání obušků ve mně vždycky vyvolávalo stres, jako by mě nějaká ruka chytala za srdce.

Nemohl jsem studovat učení Falun Dafa, neměl jsem ani nikoho z rodiny nebo ostatní praktikující, s kterými bych si mohl promluvit. Jediné, co mě podporovalo, byla víra v Dafa a Mistra Li (zakladatele Falun Dafa).

Jednoho dne jsem se podíval na lano, které bylo přehozené přes trámy podpírající strop, a pomyslel jsem si: „Tohle je na mě moc. Proč se neoběsit tady?“ Pak jsem si pomyslel: „Jsem učedník Dafa a nemohu dělat věci, které Mistr nedovoluje!“ (Poznámka překladatele: Falun Dafa zakazuje zabíjení, včetně sebevraždy.)

Druhý den přišel prezident továrny se zástupcem stranického tajemníka. Mluvili se mnou přes hodinu. „Musíte mít jasné pochopení pro Falun Dafa. Jinak vás pošleme jinam. Policie má pro tvrdohlavé lidi, jako jste vy, spoustu vazebních zařízení.“

Mlčel jsem. Když viděli, že mě nedokážou přinutit, abych se Falun Dafa zřekl, zklamaně odešli. Prezident továrny také nařídil ochrance, aby z místnosti odstranila všechno, včetně stolu, židle a provazů, a ponechala jen postel.

Při pomyšlení na jejich hrozbu, že mě pošlou na policii, můj strach ještě zesílil. Od dětství jsem se bál, že mě zbijí. Ale čím větší strach jsem měl z pronásledování, tím větší problémy následovaly.

O několik dní později za mnou přišla moje žena. Pracovala ve stejné továrně a Falun Dafa nepraktikovala. Řekla mi, že jí továrna nedávno pozastavila plat (poté, co pozastavila můj), s výmluvou, že mi nebránila v praktikování Falun Dafa. Protože si nemohla dovolit zaplatit ani školkovné pro naše dítě, požádala o rozvod, což byl jediný způsob, jak jí továrna obnovila plat.

V té době jsem principům Dafa rozuměl jen omezeně, a tak jsem souhlasil. Řekl jsem, že z rozvodového vyrovnání nic nechci. Řekl jsem jí, že pokud budu v budoucnu finančně solventní, budu platit výživné na děti. Když jsem to říkal, necítil jsem se moc dobře. Poté, co odešla, mě přemohl strach, deprese, zoufalství a pocit nejistoty. Cítil jsem, že kultivace je tak těžká, a začal jsem plakat.

Po několika dalších dnech, 18. května, jsme se s manželkou a dvěma strážníky, kteří mě měli hlídat, vydali na matriční úřad, abychom podali žádost o rozvod. Při podepisování papírů jsme se já i moje žena rozplakali. Bolest se nedala popsat slovy.

Odjezd do Pekingu

Když jsme šli na autobusové nádraží, pošeptal jsem manželce svůj plán, že pojedu do Pekingu. O cestě jsem přemýšlel několik posledních dní. Protože mi nic jiného nezbývalo, místo abych pasivně čekal, až mě pošlou do policejní vazby, měl bych najít příležitost k útěku a jet do Pekingu apelovat na Dafa. Rychle mi podala 30 jüanů v hotovosti, které měla, aniž by je strážní viděli.

Nebylo pro mě snadné se rozhodnout. Tlak, kterému jsem čelil, byl jako obrovská hora a musel jsem se také vypořádat s nejrůznějšími obavami a strachem. Ale kdykoli mé srdce nebylo stabilní, recitoval jsem si následující slova od Mistra,

„Bez lidských činností, které se udály podle vesmírných změn, by se tyto věci nevčlenily do obyčejné lidské společnosti a nebyly by takzvanými vesmírnými změnami.“ (Přednáška sedmá, Zhuan Falun)

Po návratu do zadržovací místnosti na pracovišti jsem se začal připravovat na cestu. Vzpomněl jsem si, že když jsem jel do Pekingu podruhé, potkal jsem praktikujícího, dvacetiletého vysokoškoláka, který po útěku z vazby cestoval do Pekingu pěšky. Byl březen a na severu Číny bylo ještě chladné počasí. Ale on šel do Pekingu jen pěšky a měl na sobě jen tenké oblečení. Rozhodl jsem se udělat totéž.

Podařilo se mi najít rozbitý zámek a také jsem našel příležitost vyměnit ho za dobrý na dveřích. Jednou v noci jsem zámek odstranil a úspěšně vyšel z pokoje. Slyšel jsem, jak vedle chrápou strážní. Přelezl jsem plot a rychle odešel.

Celou noc jsem se nezastavil. V šest ráno jsem už opustil město a byl v sousedním okrese. To už jsem byl vyčerpaný a na nohou se mi dělaly puchýře. Pak jsem u cesty uviděl opuštěný dům, v jehož místnosti ležela hromada pšeničné slámy. Vešel jsem dovnitř, abych si odpočinul.

Právě když jsem si chtěl lehnout na slámu, objevil se Mistrův Fašen (tělo zákona), který byl vyšší než dům. Mistr mě držel svou obrovskou rukou a řekl: „Dítě moje, tady si můžeš odpočinout.“ Jeho obrovská ruka mě pak položila na slámu. Obklopila mě soucitná energie. Vřelost a jemnost se nedala popsat slovy. V okamžiku, kdy jsem si lehl, mi po tváři stékaly slzy. Když Mistr viděl, jak překonávám nejrůznější obtíže, abych vykročil vpřed a potvrdil Dafa, poskytl mi maximální pomoc. Rozhodl jsem se, že musím jet do Pekingu, abych potvrdil Dafa.

Dlouhá cesta

Cesta do Pekingu nebyla snadná. Brzy jsem se začal potýkat s nejrůznějšími problémy. Z mého města do Pekingu to bylo asi 700 kilometrů (435 mil). Měl jsem na sobě kožené boty, které nebyly dobrou vycházkovou obuví. V prvních dvou dnech mě bolely spodní části chodidel a pak celá chodidla. Později mě začala bolet lýtka. Pak jsem měl bolesti od podpaží až po chodidla. Poté mě bolelo celé tělo tak, že jsem už nedokázal určit, odkud bolest pochází. Bolelo to, když jsem chodil; ale když jsem se zastavil, bolelo to ještě víc. Nezbývalo mi nic jiného než chodit dál.

Když jsem byl unavený a nemohl pokračovat, věděl jsem, že je to hladem. Koupil jsem si sušené housky v páře a po přestávce jsem pokračoval v chůzi. Když mi došlo jídlo, sebral jsem něco u cesty a snědl to. Jednou ráno jsem šel přes hodinu a nemohl jsem pokračovat kvůli žízni a hladu. Pak jsem v příkopu uviděl několik rozbitých melounů. Sebral jsem jednu půlku, abych ji snědl. Byl to nejlepší meloun, jaký jsem kdy v životě jedl. Jeho chuť byla lepší než cokoli jiného na tomto lidském světě - téměř božská.

Teplota v květnu mohla přes den dosáhnout více než 20 °C a v noci klesnout na 10 °C. Každé ráno jsem se budil zimou a třásl se. Spal jsem na různých místech, jako jsou studny, příkopy, skleníky se zeleninou a divoká pole. Vyrůstal jsem ve městě a od dětství jsem se bál hadů, brouků a krys. Teď jsem však neměl žádný strach, ani jedna myšlenka na strach. Věděl jsem, že Mistr ze mě látky strachu odstranil.

Jedno bylo jisté - vždy jsem byl na správné cestě. Věděl jsem to ze dvou důvodů. Jedním z nich bylo to, že moje třetí cesta do Pekingu byla na kole s jiným praktikujícím, takže jsem si cestu zhruba pamatoval. Za druhé, kdykoli jsem se vydal po špatné cestě, někdo ke mně přišel a zeptal se mě: „Kam jedeš?“. Poté, co se dozvěděli, že jedu do Pekingu, říkali: „Musíš jít touto cestou do Pekingu.“ Nikdy jsem nepochyboval o směru, který mi ukázali, a už si ani nepamatuji, kolikrát mě opravili. Věděl jsem, že mě Mistr vede.

Někdy jsem lidem říkal, že jedu do Pekingu apelovat za Falun Dafa. Kdyby mi to čas dovolil, strávil bych více času tím, že bych jim vysvětloval, jak je Falun Dafa nespravedlivě pronásledován. Bylo to ještě předtím, než komunistický režim vykonstruoval podvod se sebeupálením na náměstí Nebeského klidu, takže většina lidí neměla vůči Dafa žádnou nenávist; věděli jen, že ho vláda zakázala.

Jednou jsem si za posledních pár mincí, které jsem měl, koupil od jedné ženy nanuka. Nabídla mi kempinkovou stoličku, abych si na ni sedl, a zeptala se, kam jdu. Řekl jsem, že do Pekingu.

„Proč?“ Zeptala se.

„Jsem praktikující Falun Dafa a praxe je velmi dobrá. Ale komunistická strana Číny (KS Číny) nám nedovoluje praktikovat. Také nás zadržují, bijí a posílají do pracovních táborů. Musím úřadům říct, že je to špatně!“

„Máme tu také praktikující Falun Dafa,“ odpověděla žena. „Někteří z nich byli zatčeni a někteří byli posláni do center pro vymývání mozků.“

Pak mi řekla a ukázala na křižovatku: „Na této silnici jsou úředníci, kteří mají za úkol zadržet lidi, jako jste vy. Ti úředníci tam často zůstávají. Až tam budete projíždět, raději buďte opatrní a nenechte se chytit!“ Její laskavost mě dojala.

Chtěl jsem si koupit další nanuk, ale už jsem neměl peníze. Všimla si mé situace a nabídla mi ledovou vodu, kterou si přinesla pro sebe. Zůstal jsem si s ní povídat. Řekla mi, že v jejich regionu už tři nebo čtyři roky nepršelo. Mladí muži se odstěhovali za prací a zůstali tu jen ženy, staří lidé a děti. Ukázala na vzdálené pole, na kterém se prášilo, a řekla: „Podívejte se, úroda uschla.“

Po chvíli pobytu jsem se opět vydal na cestu. Díky jejímu tipu mě na kontrolním stanovišti nechytili.

Bylo tam opravdu horko. Díky pokračujícímu suchu a větru byl všude prach. Potil jsem se a nemohl jsem jít moc rychle. Když se setmělo, zastavil jsem v lese a rozhodl se tam přenocovat. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale probudily mě kapky deště dopadající na listy stromů. Vstal jsem, našel igelitový kryt a pokračoval v chůzi.

Déšť byl stále silnější a silnější a já jsem nemohl najít úkryt. Byl jsem promočený až na kůži. Šel jsem až do svítání. Neměl jsem už žádnou energii, byl jsem ospalý a hladový. Když jsem procházel kolem mostu, uviděl jsem velké betonové roury, a tak jsem si šel odpočinout. Seděl jsem v betonové rouře a přemýšlel: „Ta žena říkala, že tady už tři nebo čtyři roky nepršelo. Možná její laskavost přinesla požehnání“.

Den za dnem jsem pokračoval v chůzi. Doufal jsem, že najdu praktikujícího, se kterým půjdu dále. Po několika dnech jsem si uvědomil, že se musím zbavit své připoutanosti k samotě. A tak jsem se této myšlenky vzdal.

Občas jsem měl myšlenky na to, že to vzdám, nebo na to, „co když umřu hlady a únavou?“. Ale s vírou v Mistra a Dafa jsem je dokázal překonat.

Dne 27. května jsem se brzy ráno vydal na cestu. Kolem deváté hodiny večerní jsem byl vyčerpaný. Uviděl jsem chatrč na ovocné farmě u cesty. Šel jsem tam a přespal na kamenné desce. Nedlouho poté jsem se probudil do mrazu a větru. Protože jsem už nemohl spát, rozhodl jsem se, že půjdu dál.

Příjezd do Pekingu

Po několika hodinách chůze jsem ve tmě spatřil osvětlený prostor. Když jsem pokračoval v chůzi, někdo na mě zavolal: „Ty! Kam jdeš?“.

„Jdu do Pekingu, abych se odvolal,“ odpověděl jsem.

„Pojďte sem!“ křikl ten muž.

Pak jsem uviděl statného ozbrojeného důstojníka, který stál před budovou a nesl samopal. Pak mi došlo: tohle je kontrolní stanoviště pro vstup do Pekingu!

Přistoupil jsem k němu a řekl: „Jsem praktikující Falun Dafa a přišel jsem sem, abych se odvolal.“

Když to uslyšel, přiložil mi hlaveň pistole ke spánku a zařval: „Jak se opovažuješ odporovat straně! Hned tě zabiju!“

„Nejsem proti Straně,“ odpověděl jsem klidně, „jsem tu jen proto, abych vysvětlil fakta o Falun Dafa, protože potlačování je špatné.“

Pak přišel asi padesátiletý muž. Zdálo se, že je tam speciálně proto, aby zabránil lidem jít do Pekingu podat odvolání. Zavedl mě do místnosti za kontrolním stanovištěm. Chtěl na mě křičet, ale když se dozvěděl, že jsem šel celou cestu pěšky, nekřičel a požádal mě, abych se posadil. Pak více než hodinu hovořil o politice KS Číny. Ale já jsem ho neposlouchal ani slovo. Unavilo ho to a šel spát. Podíval jsem se na hodiny a zjistil, že jsou dvě hodiny ráno 28. května. Bylo to přesně deset dní od chvíle, kdy jsem se vydal na cestu!

Kolem sedmé hodiny ranní mě připoutali k elektrickému sloupu u silnice. Všechna vozidla vjíždějící do Pekingu musela zastavit kvůli papírování. Každý řidič se na mě podíval a zeptal se: „Proč jsi tady?“.

„Jsem praktikující Falun Dafa!“ Odpovídal jsem.

Na začátku jsem byl trochu v rozpacích. Po nějaké době jsem si uvědomil, že jsem učedník Dafa, který se nedopustil žádného přestupku. Tak jsem zvedal oči a mluvil s řidiči. I když jsem měl po deseti dnech chůze zaprášenou tvář, měl jsem dobrou náladu. Někteří řidiči mi dávali palce nahoru.

V poledne přijeli dva policisté. Vyplnili nějaké papíry a odvedli mě do policejní dodávky. Po nějaké době jsme dorazili na policejní oddělení pekingského obvodu Daxing a vzali mě dovnitř kvůli nějakému papírování.

„Jste praktikující Falun Dafa. Proč jste přijel do Pekingu?“ zeptal se jeden z nich.

„Chci říct ústřední vládě, že pronásledování je špatné!“

„Takže jste kvůli tomu šel až do Pekingu?“ zeptal se.

„Ano!“ Odpověděl jsem.

Hned nato jsem si všiml, jak se jinému policistovi chvěje rameno. Viděl jsem, že oba jsou šokováni tím, co jsem udělal - šel jsem pěšky přes 700 kilometrů, abych podal odvolání.

Policie mě pak odvezla do vazební věznice v okrese Daxing. Měl jsem klidnou mysl a byl jsem dokonce trochu šťastný, když jsem viděl, jaké tam panují podmínky. I když se o velkou postel dělilo přes deset lidí, mohli jsme se alespoň osprchovat studenou vodou. A ke každému jídlu byl velký kus kukuřičného chleba vařeného v páře. To všechno bylo mnohem lepší než to, co jsem měl na cestě.

Po dvou dnech pobytu ve vazební věznici v okrese Daxing si pro mě přijel policista z mého města. Jeden z nich mi ukázal palec nahoru a řekl: „Přinesl jsi našemu městu slávu!“. Po příjezdu na styčný úřad v Pekingu se ke mně chovali hezky. Cítil jsem se uvolněně a šťastně.

Epilog

Po návratu do mého města mě místní policie podvodem poslala do vazební věznice, kde mě držela 25 dní. Úředníci pak oznámili mému otci, aby si mě vyzvedl. Když mě otec viděl jít se skloněnou hlavou, řekl mi: „Zvedni hlavu! Neudělal jsi nic špatného. To je tvá víra!“

Poté jsem ještě několikrát odjel do Pekingu, abych apeloval na Dafa. Ačkoli mé chápání bylo v té době povrchní a k dosažení Dovršení jsem měl připoutání, přesto jsem se snažil ze všech sil.

Když se ohlédnu zpět na ty dny, následující slova Mistra mi vždy dodávala sílu, když jsem byl v nejtěžších chvílích:

„Když jsem praktikoval kultivaci v minulosti, mnozí mistři s ohromným charakterem mi řekli toto: „Je těžké to vydržet, ale vydržet se to dá. Je těžké to udělat, ale udělat se to dá.“ Tak to skutečně je. Možná si to budete chtít zkusit, až se vrátíte domů. Zkuste to vydržet, když procházíte strašným utrpením nebo velkou zkouškou. Když je těžké to vydržet, zkuste to vydržet. Když vám to připadá nemožné nebo jen těžké, zkuste to a uvidíte, co dokážete. A jestli tohle opravdu dokážete, zrovna tak jako ten unavený a vyčerpaný cestovatel, uvidíte: „Stinné vrby, rozkvetlé květiny, místo, kam složit hlavu“! (Přednáška devátá, Zhuan Falun).

Tato zkušenost vyšla v rámci Dvacáté Čínské konference Fa na Minghui.org dne 10. listopadu 2023