Čínská Fahui | Překonání strachu z rozdávání materiálů

(Minghui.org) Je mi 68 let a Falun Dafa praktikuji od roku 1996. Jako žák Dafa jsem během období nápravy Fa rozdávala materiály, věšela transparenty, zbavovala se billboardů, které pomlouvaly Dafa, rozesílala lidem materiály objasňující pravdu, vylepovala vzkazy o Dafa na veřejných místech a dokonce koordinovala malé projekty.

Nejprve jsem materiály rozdávala sama. Později jsem spolupracovala s praktikujícími a rozdávala letáky ve vesnicích. Nyní lidem o pronásledování vyprávím tváří v tvář. Když se ohlížím zpět na svou cestu kultivace, ráda bych se podělila o několik událostí, které mi pomohly překonat strach z rozdávání materiálů.

Zpočátku jsem se kultivovala sama. Ale poté, co jsem se připojila ke studijní skupině Fa, chtěla jsem se zapojit do projektů na záchranu lidí. Když jsem viděla ostatní praktikující rozdávat letáky, také jsem chtěla rozdávat materiály, ale bála jsem se. Když jsem o svých obavách řekla jedné praktikující, řekla mi: „Čeho se bojíš? Pokud se opravdu bojíš, proč ty materiály nedáš na dveře?“

Sebrala jsem odvahu a dala informace o Falun Dafa na dveře. Ruce i tělo se mi třásly a byla jsem celá zpocená. Po vyvěšení letáku jsem se rozhlédla, jestli mě nikdo neviděl, a teprve pak jsem vyvěsila další. I po návratu domů mi bušilo srdce, ale byla jsem odhodlaná jít ven a rozdávat letáky a zachraňovat lidi. Mistr mi pomohl zbavit se většiny strachu.

Mistr mi vždy pomáhá

Nemám žádný smysl pro orientaci, ale pokaždé, když jsem vyšla ven, Mistr mi ukázal, kam mám jít. Měla jsem jen jednu myšlenku: Mistrovi příbuzní jsou moji příbuzní, takže musím nechat vnímající bytosti poznat pravdu a být spaseni Dafa. Jezdila jsem na kole a rozdávala materiály. Jednou jsem po rozdání materiálů nemohla najít své kolo, ale právě když jsem začala být nervózní, uviděla jsem kolo, které vyzařovalo stříbrné světlo. Bylo to moje kolo.

Poté, kdykoli jsem po rozdání materiálů nemohla najít své kolo, zářilo měkkým stříbrným světlem. Mám také pár bot, které se dají nosit v každém ročním období. Nosím je už více než deset let. Považuji je za magický nástroj, který mi dal Mistr.

V jednu chvíli jsem byla příliš horlivá a řekla jsem praktikujícímu, že jsem při rozdávání materiálů nikdy neměla žádné potíže. Když jsem rozdávala letáky v jedné budově, vyšel ven mladý muž a zeptal se mě, co dělám. Řekla jsem, že jsem zabloudila, a ignorovala ho. Pokračovala jsem v rozdávání materiálů. Když jsem skončila a šla dolů po schodech, chytil mě a řekl: „Jsem policista.“ Chtěl mě odvést na stanici. Vytáhl telefon, aby mě vyfotil a zavolal někomu. Pomyslela jsem si: „Mám ochranu Mistra, nemůže mi nic udělat. Nemůže mě vyfotit ani zavolat.“ Policista mě skutečně nevyfotil ani nikomu nezavolal.

Přetahovali jsme se a zápasili více než deset minut. Mezitím jsme opustili budovu a byli venku. Chytila jsem své kolo a tlačila ho dopředu, zatímco on ho táhl dozadu. Najednou mi kolo silně vytrhl a já spadla na zem.

Nebyla jsem rozčilená, jen jsem si pomyslela, jak je ubohý. Řekla jsem: „Co to děláte, že taháte starou ženu?“ Na kraji silnice stálo mnoho lidí, kteří si užívali chladný letní vánek. Jeden z nich řekl: „Co to dělá?“ Lidé se začali shromažďovat a on mě pustil.

Vstala jsem a odjela domů. Měla jsem roztrhané šaty a na koleni jsem měla krvácející ránu dlouhou asi osm centimetrů. Kdyby mě Mistr neochránil, následky by byly katastrofální. Od té doby jsem se už neodvážila být horlivá ani se předvádět.

Odhodlaná být pilná

Po narození vnoučete mě začala tížit domácí práce. Musela jsem vařit pro dvě rodiny, uklízet dům, starat se o dítě, cvičit a studovat Fa. Neměla jsem čas na odpočinek. Když bylo vnoučeti přes rok, brala jsem ho s sebou rozdávat materiály. Jednou rukou jsem ho nesla a druhou lepila materiály na dveře.

Když už uměl chodit, nechala jsem ho na jednom patře a šla nahoru roznášet letáky. Někdy se bál a křičel „babičko“, takže mi nezbývalo než ho vzít na ruce a roznášet letáky po schodech. Když jsem byla celá zpocená, vnouček mi otřel obličej.

Zdálo se, že ví, co dělám, a nikomu to neřekl. Musela jsem se také starat o svého manžela, který byl nemocný. Navíc tchán a tchyně stárli a často jsem je navštěvovala. O svátcích a narozeninách se scházela celá rodina a já všechno organizovala, přispívala penězi i časem. Výsledkem je, že moje tři švagrové a švagr vědí, že Falun Dafa je dobrý.

Také jsem zveřejnila mnoho zpráv ve veřejných prostorách. Během epidemie covidu jsme na mnoha místech vylepili zprávy, aby lidé věděli, jak se během pandemie chovat bezpečně. Na webových stránkách Minghui.org byly neustále zveřejňovány nové informace. Vytiskli jsme samolepící letáky různých velikostí s různými informacemi a vylepili je na chodbách, aby je lidé snadno viděli.

Každý den jsem chodila ven a v průměru nalepila 2 300 letáků. Na vedlejších ulicích, uvnitř budov, všude, kde byly dveře, jsem lepila letáky. Více letáků jsem dávala do míst, kde lidé chodili cestou domů. V budovách, kde nebyl výtah, jsem lepila letáky na stěny každého patra. Takto jsem pokračovala ve vysvětlování faktů, dokud nebyl zaveden lockdown.

Nevím, jaký účinek mělo zveřejňování informací ve velkém měřítku, ale cítila jsem, že Mistr jistě přivede ty, kteří mají předurčený vztah, aby je viděli. Můj stav kultivace byl tehdy opravdu pilný. Neměla jsem strach ani negativní myšlenky. Chtěla jsem jen dělat víc, abych zachránila lidi.

Nyní objasňuji pravdu tváří v tvář. Mistr nás požádal, abychom zachránili více lidí. Musím poslouchat Mistra a snažit se ze všech sil dobře plnit tři věci. Když se ohlížím zpět na cestu, kterou jsem ušla, vím, že vše bylo dílem Mistra. Já pouze pohybuji nohama a ústy. Bez Mistra a Dafa bychom nemohli dokázat tak pozoruhodnou věc – zachraňovat lidi. Mistrovu spásu můžeme oplatit pouze větší pílí v kultivaci.