Moje vážná nehoda byla příležitostí ke kultivaci

(Minghui.org) S Mistrovou ochranou jsem přežila dvě vážné nehody. Ráda bych vám vyprávěla o své druhé nehodě a poděkovala Mistrovi za záchranu života.

Večer 27. října 2021 jsem jela na motocyklu v jihokorejské metropoli Daegu. Měla jsem na sobě bundu s bavlněnou vycpávkou, abych zahnala chlad. Zastavila jsem se na hlavní křižovatce za několika auty a čekala, až se rozsvítí zelená. Než se změnila světelná signalizace, uslyšel jsem náhlou „ránu“ následovanou rachotivými zvuky. Okamžitě mě napadlo: „Stala se nehoda?“

Přes vytrvalé hučení v uších jsem zaslechla, jak někdo říká: „ Ach, to vypadá špatně, je mrtvá?“. „Kdo zemřel?“ ptala jsem se. Pomalu jsem otevřela oči. Kolem mě se shromáždil hlučný dav a já si pomyslela: „Proč sedím na zemi? Ach! Srazilo mě auto.“ Někdo se mě zeptal: „Jak se cítíš?“ Okamžitě jsem odpověděla: „Cítím se dobře, jsem v pořádku.“

Kolem mě se shromáždil dav a čekal na příjezd policie. Sedla jsem si na zem a zjistila, že mi zmizely boty a motorka byla odhozena několik metrů daleko. Také jsem uviděla auto, které do mě narazilo. Když jsem tam seděla s nohama nataženýma před sebou, někteří lidé se mě zeptali: „Můžeš vstát?“. I když jsem řekla, že ano, nebyla jsem schopná pohnout nohama. Vytáhla jsem mobilní telefon a zavolala manželovi a snaše. Právě když jsem jim říkala o nehodě a o své poloze, přijela sanitka.

Principy obyčejných lidí se na kultivující nevztahují

Když jsem slyšela, že se dokážu sama postavit, zdravotníci mě podpírali, když jsem se pokoušela vstát. Nemohla jsem však hýbat rukama, nohama a dlaněmi a třásla jsem se šokem a zimou. V tu chvíli dorazil můj manžel a snacha. Poradili mi, abych šla do nemocnice, a snacha řekla: „Mami, ty nerozumíš korejským zákonům. Za takových okolností musíš jít na vyšetření.“ Odpověděla jsem: „Ať si to vyřídí, jak uznají za vhodné. Já do nemocnice nepůjdu. Jsem v pořádku.“

Navzdory mým protestům mě zdravotníci naložili na nosítka a posadili do sanitky. Požádala jsem svou snachu, aby pomohla tím, že bude recitovat: „Falun Dafa je dobrý, Pravdivost, Soucit, Snášenlivost jsou dobré“ a prosit Mistra o pomoc.

Když jsem dorazila do nemocnice, pomyslela jsem si: „Mistr toho pro mě tolik vytrpěl. Nesmím zneuctít pověst Dafa. Falun Dafa je dobrý a já odmítám uznat toto pronásledování starými silami. Muselo k tomu dojít kvůli mým osobním chybám. Staré síly využily této mezery a pokusily se poškodit mé tělo, snažily se mi zabránit v návštěvě turistických atrakcí, abych objasňovala pravdu a zachraňovala vnímající bytosti.“

V tu chvíli se mě snacha zeptala: „Mami, jak se cítíš?“ Odpověděla jsem: „Je mi dobře. Prosím, pokračuj v recitaci 'Falun Dafa je dobrý, Pravdivost, Soucit, Snášenlivost jsou dobré' a žádej Mistra o pomoc. Mistr se o všechno postará a ty si nemusíš dělat starosti.“ Moje snacha řekla: „Dobře.“

Protože k mé nehodě došlo v době epidemie covid-19, byla nemocnice značně přeplněná. Na pohotovostních odděleních nebylo místo, takže jsem musela čekat venku v sanitce a stále se třást zimou. Zdravotnický personál nakonec přišel a posadil mě na židli, abych počkala. Přestože jsem cítila slabost v horní části těla, nechtěla jsem v nemocnici zůstat ani o vteřinu déle. Pomyslela jsem si: „Mistře, budu se snažit být hodna svého titulu praktikujícího Falun Dafa a udržovat si spravedlivé myšlenky.“ Snažila jsem si vzpomenout na Mistrovo učení.

Po deseti minutách nám nemocniční personál řekl, že už jsem skoro na řadě, aby mě prohlédl lékař. Řekla jsem své snaše: „Nepotřebuji lékařskou péči. Jsem kultivující, jsem v pořádku. Tohle je jen kultivační zkouška.“ Když se mě snacha zeptala: „Jsi opravdu v pořádku?“Odpověděl jsem: „Ano, pomoz mi vstát a můžeme jít. Pojďme ven hlavními dveřmi.“

Jsem mnohem vyšší než moje snacha, takže mi sice dokázala pomoci vstát, ale sotva mě podepřela. Uklidnila jsem ji a řekla, že od ní potřebuji jen lehkou oporu. Znepokojení zdravotníci nás zastavili u dveří a pak jsem z reproduktorů uslyšela své číslo. Přišel ke mně ošetřující lékař a řekl mi: „Pokud odsud dokážete odejít bez pomoci, nebudeme vás nutit, abyste tu zůstala.“ Souhlasila jsem, pustila snachu a sama vyšla ze dveří.

Rodina se mnou nejednala jako s pacientem

Jakmile jsem vyšla z hlavních dveří nemocnice, uviděla jsem svého syna a vnuka, jak jdou naším směrem. Vnuk se ke mně rozběhl a já ho zvedla. Když se mě syn zeptal: „Jsi v pořádku?“ Uklidnila jsem ho: „Jsem v pořádku. Podívej se na mě, cítím se dobře.“ „Děkuji vám, Mistře.“ Rozplakala jsem se.

Na parkovišti u nemocnice mi snacha navrhla: „U vás doma se netopí a zima je obzvlášť krutá. Proč nezůstanete u nás doma? Naše budova má ústřední topení a podlahy jsou vyhřívané. Můžete u nás pár dní zůstat.“

Odpověděla jsem: „Dcero, ty a můj syn jste tak synovští. Jsem vám velmi vděčná, ale jsem také praktikující. Úplně se zotavím studiem Fa a cvičením s tvým otcem. Pokud půjdu k tobě domů a nechám se léčit jako pacient, můj stav se zhorší. Všechno zvládnu sama, tak mě nech jít domů, ano? Pokud se můj stav v příštích dvou dnech nezlepší, zavolám ti a ty mě můžeš přivést k sobě domů.“

Šli jsme s manželem domů. Stále mi byla zima, a tak manžel řekl, že mi uvaří vodu na pití. Souhlasila jsem, ale když se chystal odejít, zastavila jsem ho. „Počkej, já si tu vodu uvařím sama. Když ti dovolím, aby ses o mě staral, nedovolím ti, aby ses ke mně choval jako k pacientovi? Jsem praktikující Dafa a není se mnou nic špatně.“

Vstala jsem a uvařila vodu. Později jsem si vyhrnula nohavice kalhot a uviděla, že mám nohy a chodidla pokryté modřinami. Manžel byl velmi znepokojený, ale uklidnila jsem ho: „To je jen falešná iluze. Pojďme studovat Fa.“ Četli jsme Fa a meditovali. Po vyslání spravedlivých myšlenek o půlnoci jsem šla spát.

Druhý den ráno jsem se probudila něco po šesté hodině, umyla se jako obvykle a zapálila Mistrovi kadidlo. Pak jsem recitovala Fa. Po osmé hodině jsem si vzpomněla, že mám odřené nohy a chodidla, a tak jsem si vyhrnula nohavice kalhot a uviděla, že modřiny jsou pryč a nohy vypadají normálně. Rozplakal jsem se. Řekla jsem manželovi: „Podívej, moje nohy a chodidla jsou úplně uzdravené.“ Manžel byl překvapený.

Během několika následujících dnů mě kontaktovala nemocnice, dopravní oddělení a policie, aby se mnou projednala otázku odškodnění.S manželem jsme jim řekli: „Jsme praktikující Falun Dafa a nic nechceme.“

Když se dozvěděl, že odmítáme usilovat o odškodnění, policista, který nám volal, řekl: „Takoví lidé jako vy už nejsou“. Nejdříve se obával, že jsem cizinka, která nerozumí svým právům požadovat odškodnění podle korejských zákonů, a tak vytáhl video z nehody a ukázal ho mému manželovi. Teprve pak jsme si uvědomili, jak vážná byla. Řidiči, který do mě narazil, bylo kolem sedmdesáti let. Když se blížil ke křižovatce, snažil se auto zabrzdit, ale omylem šlápl na plyn. Jeho zrychlující auto narazilo do mého motocyklu a vymrštilo mě vysoko do vzduchu! Přesto jsem z této vážné nehody vyvázla relativně bez zranění.

Když si vzpomenu, že když se mě někdo poprvé zeptal, jak se cítím, když jsem ještě seděla na zemi na místě nehody, v okamžiku, kdy jsem odpověděla: „Cítím se dobře, jsem v pořádku,“ cítila jsem se neuvěřitelně příjemně, jako bych byla zabalená ve velkém klubku vaty. Mistr mě ochránil.

Moje osobní porozumění

Sdílím tuto příhodu, abych svým spolupraktikujícím připomněla, že ať se děje cokoli, neměli bychom se k sobě chovat jako obyčejní lidé. Někteří praktikující s dobrými úmysly se dobrovolně starají a slouží těm, kteří jsou zasaženi karmou nemoci. Cítím, že moje zkušenost jim může být připomínkou, aby se k ostatním praktikujícím nechovali jako k nemocným pacientům. Praktikující, kteří procházejí souženími, by neměli pouze přijímat své okolnosti jako přirozené a myslet si, že je to proto, že odstraňují karmu. Pokud budou pevně stát ve své víře ve Falun Dafa, budou schopni tímto soužením nemoci projít.