Kultivace uprostřed běžné práce skrze opuštění připoutání ke slávě, zisku a citovým vazbám

(Minghui.org) Uctivý pozdrav, vážený Mistře! Zdravím také všechny spolupraktikující!

Když se ohlédnu za svými dvanácti lety kultivace, cítím hluboký bezmezný soucit a pečlivé vedení našeho váženého Mistra při soucitné spáse. Takové pocity nelze vyjádřit slovy – jediným způsobem, jak mohu vyjádřit vděčnost, je být pilnější, řídit se Mistrovými učením a dobře dělat tři věci.

První část: Dívání se do sebe v práci

Moje práce spočívá ve výuce lidí, kteří se přicházejí učit vyrábět cukrářské výrobky. Studenti ale pocházejí z nejrůznějších prostředí a někteří mají velmi špatné chování a návyky. Snažila jsem se je zvládnout přísnějšími pravidly nebo zvyšováním hlasu, ale nemělo to vůbec žádný účinek.

V tomto okamžiku zmatku a frustrace jsem si vzpomněla na Mistrova slova:

„Cokoliv během své kultivace prožíváte, ať je to dobré či zlé, je dobrá věc, protože to přichází pouze proto, že se kultivujete.“ (Konferenci Fa v Chicagu, Podstata pilného pokroku III)

Skutečně, kdybych vše považovala jen za „smůlu“ nebo chybu druhých, nebyla bych jiná než běžný člověk a promarnila bych příležitost ke zlepšení v kultivaci. Začala jsem chápat, že zmatečné okolnosti, které prožívám, nejsou náhodné. Uklidnila jsem se, přestala obviňovat ostatní a začala se dívat do sebe. Jakmile jsem to udělala, objevila jsem mnoho připoutání.

Například připoutání ke slávě a ješitnosti. Toužila jsem, aby výuka probíhala úspěšně. Částečně to vycházelo z pocitu odpovědnosti, ale bylo v tom i přání získat uznání a chválu studentů. Chtěla jsem, aby si o mně mysleli, že jsem „šikovná“ a „kompetentní“ učitelka. Tato touha po uznání byla sama o sobě ješitností.

Dále jsem rozpoznala připoutání k zachovávání tváře a sebeúcty. Když mě studenti zpochybňovali nebo se mnou odmítali spolupracovat, cítila jsem se poníženě, jako by byla narušena moje autorita. Tento silný pocit „křivdy“ pramenil z citlivého a ztuhlého smyslu pro hrdost. Byla jsem připoutaná k důstojnosti vedoucí pozice, a přitom jsem zapomněla na klid, který by měl praktikující projevovat.

Poté jsem rozpoznala i své připoutání ke strachu a osobnímu prospěchu. Obávala jsem se, že pokud se situace vymkne kontrole, moji nadřízení by mohli zpochybnit mé schopnosti, což by mohlo ovlivnit mou budoucnost. Tato starost o vlastní zájmy mě činila nerozhodnou a ustrašenou, bránila mi jednat skutečně spravedlivě.

Když jsem objevila kořeny svých problémů, začala jsem se těchto lidských připoutání zbavovat. Už jsem nehledala chválu studentů ani jejich slepou poslušnost – ptala jsem se jen, zda jsem poctivě splnila svou povinnost učit a vést je. Když jsem odložila ješitnost, dokázala jsem čelit jejich neposlušnosti s větším klidem a trpělivostí. Jakmile jsem pustila nadřazený postoj „vedoucí“, začala jsem se studenty mluvit upřímně a na rovnocenné úrovni. Přestala jsem se také obávat, co si o mně myslí moji nadřízení, a soustředila se pouze na to, co mám právě udělat.

Po změně postoje se začaly dít neuvěřitelné věci. Během následujících dvou kurzů se atmosféra ve třídě stala harmoničtější než kdy dřív; vzájemná komunikace se zlepšila a i ti „nejproblémovější“ studenti se začali více soustředit.

Nebyla to zásluha nějakých chytrých metod řízení – změnilo se mé srdce. Studenti už necítili neklid, odsuzování a napětí, které ze mě dříve vycházelo, a proto se jejich obranné postoje přirozeně rozpustily.

Uvědomila jsem si, že všechno a všichni, s nimiž se setkáváme, všechny reakce i chování druhých jsou odrazem našeho vlastního vnitřního stavu. Například špatný přístup studentů byl vlastně zrcadlem mých vlastních připoutání. Když jsem se jich dokázala vzdát, změnilo se i vnější prostředí.

Když se ohlížím zpět, cítím nekonečnou vděčnost – za Mistrovo vedení i za ty studenty, kteří mi v podobě překážek pomohli zlepšit se v kultivaci.

Druhá část: Nacházení odpovědí ve Fa uprostřed konfliktů

Jednoho rána jsem jako obvykle otevřela dveře do obchodu. Místo obvyklého přivítání mě ale přivítalo ticho. Několik kolegů, kteří si povídali v rohu, se najednou rozprchlo; ve vzduchu zůstávaly tlumené šepoty a jejich pohledy, které se úmyslně vyhýbaly mému, vytvořily obraz ticha, které však znělo jako hrom. I bez toho, abych slyšela jejich rozhovor, jsem věděla, o čem mluvili: můj plat byl vyšší než jejich a šéf se ke mně choval jinak.

Mou první reakcí byla směs pocitu křivdy a hněvu. Pomyslela jsem na všechny přesčasy, na tvrdou práci a na ty bezesné noci, kdy jsem se snažila vyřešit problémy. Proč bych měla snášet taková neviditelná obvinění? Uvnitř mně vřela silná potřeba vše vysvětlit, obhájit se – dokonce je přímo konfrontovat. Ale rozum mi říkal, že jakákoliv vnější obrana by mohla snadno proměnit tichý konflikt v otevřený spor.

Položila jsem si otázku: proč mě drby mých kolegů tak znepokojují? Navenek to vypadalo, že mě rozčiluje jejich nespravedlivý soud. Ale když jsem se podívala hlouběji, zjistila jsem, že mé nepohodlí pramenilo ze strachu – strachu z izolace, ze ztráty dobrých vztahů, které jsem si pracně budovala. A když jsem se podívala ještě hlouběji, objevila jsem v sobě jemný pocit nejistoty: zasloužím si vůbec toto zvláštní zacházení? Nebyla šéfova přízeň jen náhoda?

Rozhodla jsem se už nesoustředit na to, jak „napravit“ pohled ostatních, ale na nápravu vlastního myšlení. Nejprve jsem si znovu prošla svou práci. Sepsala jsem projekty, které jsem během uplynulého roku vedla, návrhy na zlepšení, které byly přijaty, i pozitivní zpětnou vazbu od klientů. Ne proto, abych se srovnávala s ostatními, ale abych jasně viděla, že můj plat je výsledkem skutečného úsilí, ne protekce. Toto pochopení mi postupně přineslo vnitřní klid a sebedůvěru.

Poté jsem se snažila čelit konfliktu s pokorou a soucitem praktikující, nikoli s obranářským postojem běžného člověka. Dříve jsem možná nevědomě působila povýšeně. Teď jsem se učila upřímně oceňovat jedinečné přednosti svých kolegů – například sestra Li měla výjimečný dar komunikace se zákazníky a Zhang byl nesmírně efektivní při plnění úkolů. Když jsem začala jejich silné stránky skutečně uznávat a během spolupráce to dávala najevo, můj postoj se přirozeně stal pokornějším.

Nejdůležitější však bylo, že jsem přestala vnímat sebe samu jako „oběť“. Přestala jsem si představovat, že jsem někým, koho ostatní vylučují. V práci jsem sama začala aktivně sdílet informace a zapojovat se do týmové spolupráce, jako by se žádné pomluvy nikdy nestaly. Už jsem se jejich pohledům nevyhýbala ze studu, ale dokázala jsem s nimi jednat klidně a přirozeně.

Asi po dvou týdnech si ke mně o polední pauze Zhang dobrovolně přisedl a začal mluvit o jednom nedávném projektu. Usmál se a řekl: „Když jsi byla v týmu, všechno šlo mnohem hladčeji.“ V tu chvíli jsem věděla, že ledy začaly tát.

Nevím, zda se někdy úplně zbavili své zášti kvůli mému platu – a už mě to ani netrápí. Protože pro mě se tato epizoda proměnila v cennou příležitost ke kultivaci. Uvědomila jsem si, že vnější svět je jako zrcadlo, které odráží náš vnitřní stav. Když je mé srdce plné konfliktů, i okolí bude plné tření; ale když je mé srdce klidné, vnější svět už nedokáže vyvolat žádné skutečné vlny.

Třetí část: Zlepšování svého charakteru a objasňování pravdy

Jednou, když jsem studovala Fa, mou mysl neustále rušila nepříjemná událost s jedním kolegou. Situace se mi znovu a znovu promítala v hlavě, takže jsem se nedokázala uklidnit a soustředit na studium.

Právě v tu chvíli jsem narazila na pasáž „Zlepšování charakteru“. Mistr řekl:

„Když jeho kultivační energie dosáhne úrovně jeho charakteru, třenice už budou zřejmé, a aby mu rostla kultivační energie, bude si muset svůj charakter dál zlepšovat.“ (Přednáška čtvrtá, Zhuan Falun)

Najednou se mi rozechvěla mysl. Dvě slova „charakter“ (energie) mi v textu doslova vystoupila z papíru, byla tmavá, silná a obrovská, jako by zaplnila celé mé zorné pole. V tom okamžiku jsem byla ohromená. Mé tělo se nechtěně zachvělo a srdce se mi rozzářilo – pochopila jsem, že to byl Mistr, kdo mě soucitně osvítil, aby mi připomněl, že musím pozvednout svůj charakter!

V tu chvíli jsem porozuměla: nebyl ten konflikt přede mnou právě zkouškou? Praktikující se musí skutečně kultivovat – a to znamená hledat vlastní nedostatky uprostřed konfliktů. Když mi Mistr už dal tak jasné znamení, co jsem ještě nemohla pustit? Jakmile jsem si to uvědomila, srdce se mi projasnilo. Zášť i podráždění, které mě tížily, se náhle rozplynuly a vystřídal je pocit klidu, uvolnění a vděčnosti. Už jsem vůči tomu kolegovi necítila žádnou zášť – naopak, začala jsem k němu chovat opravdovou laskavost. Protože se ten konflikt objevil proto, aby mi pomohl zlepšit charakter, měla jsem ho rozpustit soucitnými myšlenkami praktikující Falun Dafa.

Později jsem se rozhodla s tímto kolegou sama promluvit. Věděla jsem, že slyšel o tom, že praktikuji Falun Gong, a tak jsem využila příležitosti a pověděla mu o Dafa. Předala jsem mu materiály objasňující pravdu, aby lépe porozuměl, co Falun Dafa skutečně je, a ukázala mu i Mistrova učení. Po přečtení byl viditelně dojat. Moje upřímnost a laskavost se ho postupně dotkly – nejenže přestal být odmítavý, ale dokonce začal ostatním říkat, že jsem „opravdu dobrý člověk“.

Využila jsem příležitosti a přesvědčila ho, aby „vystoupil z KS Číny a jejích přidružených organizací“. Souhlasil bez váhání. Jak se naše přátelství prohlubovalo, na začátku roku 2024 mi sám od sebe řekl: „Chci se naučit pět sad cvičení.“ Měla jsem z toho velkou radost a dala mu výukové video. Začal se učit pohyby a upřímně číst výtisk Zhuan Falun, který jsem mu dala. Když jsem viděla, jak se z jeho původního odporu a nejistoty stává postupné přijetí a nakonec ochota učit se a praktikovat, hluboce jsem pocítila bezmezný soucit Dafa a ještě víc porozuměla Mistrově nesmírné námaze.

Tato zkušenost mi přinesla hlubší pochopení: nic z toho, s čím se v kultivaci setkáme, není náhoda. Konflikty se objevují proto, aby nám pomohly zlepšit charakter – všechny jsou to dobré příležitosti ke kultivaci. Kdybych se držela zášti nebo osobních křivd, o to všechno bych přišla. Ale tím, že jsem se podívala do sebe, pustila nenávist a přistoupila ke kolegovi z pohledu učedníka Dafa, nejenže jsem se zlepšila v charakteru, ale také jsem mu pomohla poznat pravdu. Není právě tohle velikost a posvátnost Dafa?

V průběhu let jsem se v každodenním životě vždy řídila principy Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti – pracovala jsem pilně, chovala se k ostatním laskavě a svědomitě plnila své povinnosti. Postupně jsem si získala respekt kolegů i přátel. Lidé kolem mě často říkají: „Ty máš opravdu dobré vztahy se všemi – jsi upřímně dobrý člověk.“ Když to slyším, s úsměvem odpovím: „Protože praktikuji Falun Dafa – náš Mistr nás to tak učí.“ A oni většinou projeví pochopení a obdiv.

Kultivace v Dafa je skutečně procesem pozvedání duše. Nejenže změnila mou povahu a způsob myšlení, ale umožnila mi zachovat laskavost uprostřed konfliktů a pustit zášť. A co je ještě důležitější – při zachraňování lidí jsem pocítila radost z toho, že jsou zachraňovány jejich životy. Každé odložení připoutání je povznesením; každý čin laskavosti je projevem soucitu.

Čtvrtá část: Zkouška slávy a zisku

V září 2023 jsem získala druhé místo v kategorii Yum Cha na národní kulinářské soutěži pořádané v Sydney. O rok později, v září 2024, jsem znovu vystoupila na pódium v Sydney – tentokrát při soutěži o kvalifikaci šéfkuchaře pořádané Světovou asociací kuchařů. Tentokrát jsem získala nejvyšší medaili v kategorii Yum Cha. Krátce po skončení těchto dvou soutěží mě kontaktovalo několik hotelů a restaurací s výhodnými pracovními nabídkami. Ani na chvíli jsem ale nezaváhala – všechny jsem s úctou odmítla. Věděla jsem totiž naprosto jasně, že veškerá moje snaha za ta léta nebyla kvůli slávě ani bohatství. Hluboce chápu, že všechno, čeho jsem dosáhla – mé úspěchy i ocenění – pochází výhradně z Falun Dafa. Dafa mi dal druhý život, stejně jako moudrost a schopnosti. Všechny dovednosti, které jsem získala, i výsledky, kterých jsem dosáhla, patří Dafa.

V průběhu let jsem se na pracovišti nikdy nehádala s kolegy kvůli osobním zájmům. Nevybírám si úkoly, přicházím brzy a odcházím pozdě, tiše dělám víc, než se ode mě očekává. Mnozí to nechápou, a někteří se mi dokonce posmívají přímo do očí a říkají, že jsem „naivní“. Ale já v srdci dobře vím, že to, co dělám, není kvůli chvále druhých – je to součást kultivace mého charakteru. Vím, že každý konflikt, s nímž se praktikující setká, je příležitostí ke zlepšení srdce a mysli.

Když jsem se po posledním ocenění vrátila do práce, všimla jsem si jemných změn ve výrazech svých kolegů. Někteří se na mě dívali s obdivem, jiní se závistí.

Nebylo to poprvé, co jsem se setkala s podobnou situací. Při předchozím případě, kdy se mezi kolegy objevila žárlivost, jsem se rozhodla podívat do sebe a zamyslet se nad svými připoutáními. Nakonec se vše vyřešilo harmonicky.

Tentokrát však byla zkouška ještě těžší. Nově nastoupil hlavní šéfkuchař – muž prudké povahy, který si z křiku a nadávek udělal každodenní zvyk. Byl také nesmírně domýšlivý a nesnesl, když někdo vynikal víc než on. Nedokázal přijmout, že jsem získala ocenění, a tak jsem se jako vedoucí stala hlavním terčem jeho kritiky. Zvlášť poté, co se kvůli mé nepřítomnosti během soutěže některé úkoly zpozdily, využil příležitosti a začal na mě hledat chyby, kde jen mohl. Během jediného dne mě pokáral víckrát než kohokoli jiného.

Zpočátku jsem nedokázala udržet svůj charakter. Tvrdě jsem se s ním hádala a dokonce jsem mu schválně připomněla svá ocenění, abych ho vyprovokovala. V tu chvíli jsem se nechovala jako praktikující – chyběla mi snášenlivost a ani jsem si nevzpomněla, že se mám dívat do sebe.

Když jsem se později uklidnila, pochopila jsem, že problém není v ostatních, ale ve mně. Začala jsem se tedy bezpodmínečně dívat dovnitř. Při hlubším rozjímání jsem objevila, že ve mně stále přetrvává mnoho připoutání: připoutání k zachovávání tváře, sobectví, touha po slávě, potřeba se předvádět, soutěživé srdce, pocit nadřazenosti, touha po uznání druhých… Tato připoutání mohou být v běžném životě skrytá, ale jakmile vznikne konflikt, okamžitě se projeví. V kultivaci se taková připoutání mohou objevit, důležité však je je rozpoznat a odstranit.

Po několika dnech se má mysl znovu uklidnila. Když mě šéfkuchař napadal, už jsem se nerozčilovala ani nehádala. Tiše jsem ho poslouchala a brala to jako příležitost ke zlepšení sebe samé. Postupně jsem dokázala čelit jeho hněvu s klidem a bez vnitřního rozrušení.

Nečekaně tato změna ve mně ovlivnila i jeho. Jednoho dne, ke konci pracovní doby, si mě zavolal stranou. Po chvíli ticha řekl: „Opravdu se omlouvám, že jsem vám v poslední době tolikrát vynadal. Jak jste říkala, praktikující Falun Gongu se řídí principy Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti – teď jsem to skutečně viděl. Už se k vám tak chovat nebudu. Musím změnit i svůj špatný temperament.“

Když jsem to slyšela, v srdci jsem zůstala klidná. Věděla jsem, že to nebylo díky mým schopnostem, ale projevem moci Dafa. Když skutečně pustím svá připoutání a nahlížím věci z pohledu praktikující, konflikty se dokážou přirozeně vyřešit.

Tato zkušenost mi ještě hlouběji ukázala, že kultivace se odehrává v běžných detailech každodenního života – právě uprostřed konfliktů a zkoušek se můžeme neustále pozvedat. Pokud by se člověk kultivoval jen za příznivých okolností, nebyla by to opravdová kultivace. Jen když si dokáže udržet svůj charakter uprostřed nesnází, může skutečně projevit povahu opravdového praktikujícího.

Závěr

Když se ohlížím zpět na svou cestu získání Fa a kultivace, cítím, že právě vytrvalé studium Fa bylo klíčem k mému neustálému zlepšování. Jen když prohlubuji své porozumění Fa, mohu rozpoznávat svá připoutání a postupně je jedno po druhém odstraňovat. Díky tomuto pevnému základu ve studiu Fa dokážu udržovat své hlavní vědomí silné. Čas od času se ohlédnu za svou kultivační cestou, používám Fa k nápravě sebe samé a dělám si shrnutí, abych se ujistila, že „se kultivuji tak, jako na začátku“ a stávám se opravdovou, kvalifikovanou učednicí Dafa.

Výše uvedené je mé sdílení a porozumění. Pokud je v něm něco nevhodného, prosím o soucitné upozornění a opravu.

Děkuji Vám, Mistře! Děkuji vám, spolupraktikující!

(Vybraný příspěvek přednesený na Fa konferenci v Austrálii v roce 2025)