Dlouholetá rodinná zkouška byla vyřešena

(Minghui.org) Než jsem začala praktikovat Falun Dafa, trpěla jsem bronchitidou, artritidou, nefritidou, ooforitidou, zánětem rohovky, tlakem na hrudi a bolestmi hlavy. Dlouhá léta jsem brala léky a dostávala injekce.

Náš dům stál vedle budovy městské správy, kde jsme provozovali malý obchůdek. V roce 1996 přišel jeden úředník něco koupit. Když viděl, jak nemocně vypadám, řekl: „Proč nezkusíte Falun Dafa? Moje manželka měla rakovinu, a poté, co začala praktikovat, se uzdravila.“ Zeptala jsem se ho: „Co je Falun Dafa?“ Vysvětlil mi, že jde o kultivační praxi. Později mi přinesl knihu Zhuan Falun a já jsem se hned pustila do čtení. Zůstala jsem vzhůru celou noc a knihu dočetla. Slzy mi tekly po tvářích, když jsem si pomyslela: „Chci praktikovat Falun Dafa a vrátit se ke svému pravému původu.“ V tom okamžiku všechny bolesti zmizely.

Můj manžel byl posedlý slávou a penězi. Po začátku pronásledování Falun Dafa v červenci 1999 se mě všemožně snažil zastavit ve studiu Fa i ve cvičení. Když našel knihy Dafa, roztrhal je. Když přišli praktikující, urážel je. Když mě viděl cvičit, bil mě. Jednoho rána, když jsem cvičila na terase, mi dal facku, chytil mě za vlasy a udeřil mi hlavou o zeď i o podlahu. Krvácel mi obličej, nohy i hlava a měla jsem zlomená žebra. Přesto jsem necítila žádnou bolest – věděla jsem, že utrpení za mě snáší Mistr.

Od té doby se jeho chování ještě zhoršilo. Měl poměr se třemi ženami a každý večer se opíjel. Když se s nimi pohádal, vybíjel si zlost na mně. Několikrát mě museli zachraňovat sousedé. Poté volal mým třem sestrám a nadával jim, až nakonec jeho číslo zablokovaly. Nikdo se neodvážil mě navštěvovat.

Jednou pozval domů přátele na pití. Když odešli, zamkl dveře a začal mě bít. Tloukl mě železnou lopatou, až zlomil násadu. Potom po mně házel prázdné lahve, konvici i talíře, dokonce vzal nůž. Schovala jsem se do malé místnosti u kamen, on nožem sekal do dveří. Musela jsem volat sousedy o pomoc.

Manžel mě bil a vyhazoval z domu alespoň třikrát týdně. Když jsem odešla, zamkl dveře a děti se bály je otevřít, dokud nevystřízlivěl. Za bouřlivých nocí jsem se schovávala pod okapem, ve sněhu jsem hledala jakýkoli přístřešek. Kamkoli jsem přišla, lepila jsem materiály s vysvětlením pravdy – na sloupy, zdi, obchody i auta. Nastříkala jsem nápisy jako „Falun Dafa je dobrý“, „Pravdivost–Soucit–Snášenlivost jsou dobré“ a „Očistěte jméno Mistra“. Některé zůstaly viditelné celé roky.

Někdy jsem se odstěhovala a pronajala si pokoj. Ráno i večer jsem chodila rozdávat materiály – do obchodů, na kola, do poštovních schránek, nebo na dveře domů. Po vydání Devíti komentářů ke komunistické straně jsem distribuovala i tyto knihy.

Když mě zbil, napsala jsem mu dopis s vysvětlením pravdy, položila ho na jeho postel spolu s výtiskem Devíti komentářů a dalšími brožurami. Věděl, že Falun Dafa je dobrý, ale měl strach z problémů a pravdu odmítal přijmout. Když jsem v noci chodila rozdávat materiály, někdy mě pronásledovali výtržníci. Díky soucitné ochraně Mistra jsem však vždy zůstala v bezpečí.

Do Pekingu jsem jela třikrát apelovat za spravedlnost pro Dafa. Jednou nás bylo pět a vezli jsme dopisy a brožury. Jakmile jsme dorazili k odvolacímu úřadu, obklíčila nás policie. Na otázku, odkud jsme, jsme mlčeli, a tak nás začali bít. V duchu jsem prosila: „Mistře, ani se nemůžeme dostat dovnitř. Co máme dělat?“ V tu chvíli se k nám prodralo několik lidí a zeptali se: „Kvůli čemu jste tady?“ Odpověděla jsem: „Jsme zde kvůli Falun Dafa.“ Jeden z nich zakřičel na policisty: „Nechte je projít!“ Vběhli jsme dovnitř a odevzdali materiály a dopisy. Díky Mistrově pomoci jsme uspěli.

Jednou v noci, když jsem psala nápis, jsem zaslechla hlas: „Už jsi hotová?“ Za mnou stál manžel. Pomyslela jsem si: „Ať mě bije nebo nadává, vydržím to.“ Ale když jsme přišli domů, neřekl ani slovo a šel spát. I to byla Mistrem uspořádaná situace.

Protože byl manžel silně proti Dafa, nemohla jsem mít materiály doma. Schovávala jsem je v pracovním pokoji a o polední pauze nebo po práci je chodila rozdávat. Vždy jsem předem vyslala spravedlivé myšlenky: „Zachraňuji vnímající bytosti. Nikdo mě neuvidí. Mistře, prosím, pomozte mi doručit tyto materiály lidem s předurčeným osudem, aby mohli být zachráněni.“ Často jsem chodila na univerzitní kampusy a vždy jsem nesla tolik brožur, kolik jsem unesla. Za více než dvacet let mi nikdo v této činnosti nezabránil.

Jednou mě při vkládání brožury do košíku kola uviděl strážný. Zeptal se: „Tohle rozdáváte?“ Odpověděla jsem: „Ano. Jsou to cenné materiály, mohou zachránit lidi. Prosím, nezničte je.“ Řekl: „Dobře, přečtu si je. Můžete jít.“ A já pokračovala dál.

Pracovala jsem jako vedoucí úklidu v jedné čtvrti. Jednou jsem vložila brožury do poštovních schránek, ale všiml si toho policista a nařídil obyvatelům, aby je odevzdali. Požádal také správce komunity, aby zkontroloval záznam z kamer. Správce mě poznal a zavolal si mě. Klidně jsem mu vysvětlila krásu Dafa, jeho rozšíření po světě, přínosy pro zdraví i jeho principy. Nakonec řekl: „Řekla jste toho dost. Tyto letáky si vezměte zpět. Pár dní nechoďte do práce, dokud to nevyřeším s policií.“ Druhý den mi oznámil, že je vše vyřízené a mohu se vrátit. Pozval policistu na večeři a zajistil, aby se věc neeskalovala.

Tato těžká období trvala asi deset let. Často jsem cítila, že život je jen utrpení, a moje zášť vůči manželovi byla obrovská. Tehdy jsem ještě neuměla nahlížet do sebe a kultivovat svůj xinxing. Mistr mi však naznačil prostřednictvím jeho úst: „Ať si o mně myslíš cokoli, vždycky jsem tě chránil.“ Když jsem o tom přemýšlela, uvědomila jsem si, že měl pravdu. Místní úředníci, kteří pronásledovali praktikující, přišli jednou ke mně domů. Řekla jsem jim: „Prosím, odejděte, ať vás můj manžel nevidí.“ Manžel to zaslechl, vyšel ven a začal je urážet. Dokonce přikázal svému bratrovi, aby jednoho z nich uhodil.

Téhož večera se opil a vtrhl do domu tajemníka obce. Křičel: „Jak se opovažujete obtěžovat mě a moji ženu! I vy máte ženu a děti. Uděláte-li to znovu, stáhnu vás všechny s sebou!“ Tajemník zavolal policii, ale když přišel šéf policie a poznal mého manžela, jen řekl: „Pane Liu, co tu děláte? Zase jste se opil. Běžte domů.“ Od té doby se mě už nikdo neodvážil obtěžovat.

Když byla zbourána tchynina stará domácnost, přestěhovali jsme ji k nám. Nakonec těžce onemocněla a zůstala upoutána na lůžko. Šest let jsem ji krmila, přebalovala a udržovala v čistotě. Zemřela pokojně ve svých devadesáti letech.

Manžela to hluboce dojalo. Říkal lidem: „Moje žena se starala o mou matku lépe než kdokoli jiný – dokonce lépe než její vlastní dcera. To, co udělala, je obdivuhodné.“

Zcela se změnil. Začal se starat o domácnost, vařil pro mě měkké jídlo, protože mám špatné zuby, a vždy připravoval ty nejlepší pokrmy. Když foukal vítr nebo pršelo, trval na tom, že mě osobně odveze, nebo požádal syna, aby mě doprovodil.

Díky Mistrovu uspořádání se mezi námi rozpustila hořkost. Náš dříve chladný a napjatý domov se proměnil v teplé a harmonické místo.