Odstraňování lidských představ a náprava sebe sama ve Fa

(Minghui.org) Začala jsem praktikovat Falun Dafa v roce 1996, ale kolem roku 2003 jsem se od Dafa postupně vzdálila a po dlouhou dobu jsem se považovala za člověka, který již nepraktikuje. Kvůli pracovnímu zatížení se u mě rozvinula artritida. Když jsem se v roce 2012 vydala na túru, zjistila jsem, že se nemoc výrazně zhoršila. Bolest v kolenou byla tak silná, že jsem musela kulhat. Abych zmírnila nepohodlí, chodila jsem po schodech nahoru bokem a dolů pozadu.

Reakce na karmu nemoci se spravedlivými myšlenkami

V roce 2014 jsem se k praktikování Falun Dafa vrátila. Brzy poté jsem při odstraňování karmy nemoci začala pociťovat silné bolesti v nohou. Když jsem při čtvrtém cvičení ohýbala kolena, měla jsem pocit, jako by mi je propichovaly střepy skla. Bolest byla tak pronikavá, že jsem musela zadržovat výkřiky. Při meditaci jsem cítila, jako by mi na boky a nohy tlačila těžká závaží, takže jsem jen stěží vydržela sedět. Bylo to nesnesitelné.

Přesto jsem bolest vydržela a připomínala si: „Byla jsem mimo Dafa tolik let. Nejenže jsem neodstranila starou karmu, ale ještě jsem si vytvořila novou. Pokud tu bolest nevydržím já, kdo tedy?“ Řekla jsem si: „Tak pojď, odstraním tě!“ a cvičila dál, dokud jsem nevydržela celou hodinu. Když jsem držela ruce ve spojené pozici, bolest byla tak intenzivní, že jsem se orosila studeným potem, tvář mi brněla a tepala. Pravý kotník mi zčervenal, otekl a byl viditelně větší než levý. Neustále mi v mysli zněla slova: „Ochutnej bolest.“ Vydržela jsem, vteřinu po vteřině. V noci jsem bolestí nemohla spát ani narovnat nohu. Po šesti měsících však bolest začala ustupovat a kolena se postupně uzdravila. Pomalu, aniž bych si to uvědomila jsem byla zcela vyléčena.

Nedávno jsem se spolu s několika bývalými spolužáky vydala na třicetikilometrovou horskou túru. Byla jsem mezi prvními, kdo dosáhl vrcholu, a také mezi prvními, kdo se vrátil nazpět. Spolužáci, kteří pravidelně cvičili, byli překvapeni, že já, která necvičím vůbec, jsem to zvládla tak lehce. Řekla jsem jim: „To je díky praktikování Falun Dafa. Před více než deseti lety jsem už nemohla vylézt na kopec, a teď jdu v čele.“ Všichni byli svědky mimořádné síly Dafa, zejména proto, že artritida bývá považována za nevyléčitelnou nemoc.

V polovině ledna 2023 jsem náhle pocítila ostrou bolest na pravé straně hýždí. Zpočátku byla slabá, ale brzy zesílila a šířila se dolů po stehně až k lýtku a prstům na noze. Prsty mi znecitlivěly a necítila jsem je ani při štípnutí. Začala jsem zřetelně kulhat. Nevím, jak by se to popsalo z lékařského hlediska, ale když jsem vysílala spravedlivé myšlenky, zdálo se, že se nic nemění. Občas mi probleskla hlavou myšlenka: „Není to snad příznak nekrózy hlavice stehenní kosti?“ Tu nesprávnou myšlenku jsem však okamžitě odmítla. Rozhodla jsem se ji pustit a dál jsem vykonávala své běžné povinnosti a tři věci jako obvykle.

Jednoho večera jsem rozdávala pravdu objasňující letáky v jednom obytném komplexu, když mě začali pronásledovat správce objektu a mladý muž. Utíkala jsem, až jsem doběhla k činžovnímu domu, vběhla dovnitř a rychle vyběhla z přízemí až do pátého patra, rozhodnutá, že jim nedovolím, aby se k letákům dostali. Tašku jsem schovala do rohu chodby, kde bylo uloženo zelí a další věci, a zaklepala jsem na dveře jednoho bytu. Otevřela žena, podívala se na mě a řekla: „Neznám vás,“ a prudce zavřela.

Brzy mě ti dva dostihli. Když jsme se dostali do přízemí, mladý muž se zeptal: „Kde máte tašku? Jasně jsem vás s ní viděl.“ Vrátil se ji hledat. Vysílala jsem spravedlivé myšlenky, aby tašku nenašel. Správce mě držel za zápěstí jednou rukou a druhou se snažil vytočit číslo na policii. Jednou rukou mu to ale nešlo, a než to stihl, natáhla jsem se a hovor mu zavěsila. Zkoušel to opakovaně, ale neúspěšně. Když se chystal pustit mé zápěstí, aby mohl vytočit číslo oběma rukama, znovu mě pevně chytil.

Tehdy jsem ho okřikla: „Jak se může dospělý muž takhle chovat k ženě?“ Prudce jsem zatřásla rukou. Lekl se, na okamžik zaváhal a já využila příležitosti, vytrhla se mu a bez ohlédnutí vyběhla ven k bráně. Slyšela jsem, jak za mnou křičí, ale už jsem byla pryč. Nasedla jsem na kolo a ujížděla pryč. Byla jsem v bezpečí. Následujícího rána jsem se vrátila na místo, kde jsem ukryla tašku – stále tam byla, letáky neporušené. V duchu jsem řekla: „Děkuji Vám Mistře, za vaši soucitnou ochranu.“

Když si na tuto událost vzpomenu, sama nechápu, jak jsem mohla běžet tak rychle, když mě noha tolik bolela. Bolest z karmy nemoci mě nezastavila. Později jsem se dozvěděla, že šlo o ischias, nemoc, kterou lékaři považují za nevyléčitelnou. Ale během tří měsíců zcela zmizela.

Díky těmto dvěma zkouškám karmy nemoci jsem pochopila, že když člověk čelí utrpení, musí mít spravedlivé myšlenky a činy, a pevně věřit v Mistra a Fa. Tři věci nelze nikdy zanedbat.

Změna svých představ, překonání setrvačnosti a náprava sebe sama ve Fa

Po návratu ke kultivaci Dafa jsem pochopila, že v období nápravy Fa musí praktikující Falun Dafa dělat dobře tři věci, jak požadoval Mistr. Protože jsem Fa nestudovala dostatečně do hloubky a mé lidské představy byly stále silné, moje mysl nebyla jasná. Ačkoli jsem se denně věnovala studiu Fa, myšlenky mi často odbíhaly. Cvičení jsem dělala každý den, ale někdy jsem polevovala. Spravedlivé myšlenky jsem vysílala alespoň čtyřikrát denně, avšak půlnoční čas jsem často vynechávala, protože jsem se obávala, že mi to naruší spánek a zdraví. Jak jsem se však do Fa nořila hlouběji, pochopila jsem, že lpění na těchto představách není opravdová kultivace a že se musím napravit. Od té doby jsem se pevně držela všech čtyř stanovených časů pro vysílání spravedlivých myšlenek.

Co se týče cvičení, dlouho jsem považovala druhé cvičení v délce jedné hodiny za příliš náročné. Představa, že budu držet kolo po celou hodinu, se mi zdála odrazující, a zkusila jsem to jen dvakrát. Během jednoho skupinového studia Fa řekla jedna praktikující, že druhé cvičení provádí každé ráno po dobu jedné hodiny. To mě hluboce inspirovalo. Pomyslela jsem si: „Všichni jsme praktikující Dafa, proč bych to nedokázala také?“ Uvědomila jsem si, že musím něco změnit.

Jednou, když jsem dělala půlhodinové držení kola mi připadalo, že hudba trvá déle než obvykle. Později jsem zjistila, že jsem cvičila celou hodinu, a tehdy jsem pochopila, že mi Mistr tímto způsobem připomíná, abych skutečně udělala změnu. Od této chvíle jsem začala druhé cvičení dělat poctivě po dobu jedné hodiny. Jakmile jsem se opravdu rozhodla, zjistila jsem, že to vůbec není tak těžké, jak jsem si dříve myslela. Byly to mé vlastní představy, které mě brzdily a překážku zveličovaly.

Jednou jsem navštívila domov jedné skupiny praktikujících v jiném okrese právě v den jejich společného setkání. Když jsem poslouchala jejich sdílení o tom, jak s odvahou a spravedlivými myšlenkami překonávají pronásledování a zachraňují vnímající bytosti, uvědomila jsem si, jak moc za nimi zaostávám. Jeden praktikující řekl: „Ti, kdo se kultivují v klášterech, se řídí časem ranních zvonů a večerních bubnů a všichni dodržují přísná pravidla. Když je pro nás stanoven čas ranního cvičení, měli bychom se ho také držet.“ Dělali to důsledně každé ráno, což na mě velmi zapůsobilo. Pomyslela jsem si: „Když to dokážou oni, proč ne já?“ Uvědomila jsem si, že se vyhýbám obtížím a že za tím musí být hlubší smysl, proč máme cvičit právě ráno. Musela jsem se zbavit této setrvačnosti.

Po návratu domů jsem si nastavila budík a od té doby cvičím každé ráno. Někdy, když se objeví lenost a tělo se brání, říkám si: „Tolik praktikujících trpí ve věznicích, touží po svobodném prostředí, kde by mohli cvičit, ale nemohou. Já mám doma klid a svobodu, tak proč bych se měla bát nepohodlí? Možnost osobně poslouchat Mistrovu hudbu a řídit se jeho hlasem při cvičení je tak vzácná a blažená.“

Odstraňování lidských představ a záchrana životů bez přerušení

Poté, co Mistr publikoval článek Jak vzniklo lidstvo, si praktikující Falun Dafa uvědomili naléhavou potřebu zachraňovat lidi a začali široce šířit informace o Dafa. Tím se však aktivovaly negativní faktory a policie zatkla několik praktikujících. Někteří se zalekli a navrhli: „Zůstaňme raději v ústraní a počkejme, až to přejde.“

Jiní však řekli: „Nikdy nepřemýšlím o citlivých obdobích nebo napjatých situacích. Prostě dělám to, co mám dělat.“ Tento druhý postoj mě hluboce oslovil. Uvědomila jsem si, že když praktikující Dafa čelí zkouškám, neměli bychom se zastavovat ani čekat. Naopak, musíme nést svou misi s ještě větší rozvahou a moudrostí. Ať už je mráz, spalující horko nebo těžké podmínky, musíme zůstat pevní na cestě záchrany lidí. Nepřestaneme, dokud nebude zlo zcela odstraněno.

Například, jednou pořádala realitní společnost propagační akci na stadionu, která přilákala velké množství lidí. Využila jsem této příležitosti, vyhnula se policejním autům v okolí a během několika dní rozdala téměř sedm set letáků s informacemi o Dafa.

Jindy se v jednom velkém nákupním centru konala akce, která přilákala obrovský dav. Moje dcera, která byla doma na prázdninách, se ke mně přidala, abychom ten večer rozdávaly materiály objasňující pravdu. Protože jsme jich měly hodně, nevešly se všechny do tašek, a tak jsme si část daly do košíků na kolech. Připomněly jsme si, abychom vysílaly spravedlivé myšlenky a byly opatrné. Po zaparkování kol jsme se rozdělily – každá jiným směrem – a dohodly se, že se po rozdání opět setkáme.

Všimla jsem si dvou policejních aut zaparkovaných na viditelném místě, tak jsem se jim vyhnula a rozkládala letáky na auta, kola a skútry v okolí. Když jsem se vrátila pro další várku, zjistila jsem, že košík mé dcery je prázdný – musela být rychlejší než já. Chtěla jsem ji najít, abych jí navrhla, kam může pokračovat, ale nikde jsem ji neviděla.

V tu chvíli jsem zahlédla další dvě policejní auta schovaná opodál a začala jsem cítit neklid. Několikrát jsem se ohlédla, ale vše se zdálo v pořádku. Pokračovala jsem v rozdávání a zároveň vysílala spravedlivé myšlenky. Jak se dav pomalu rozcházel, začaly se mi vkrádat negativní myšlenky: „Už jsme se měly sejít... je v pořádku?“ Okamžitě jsem tyto myšlenky popřela, snažila jsem se zklidnit a znovu jsem soustředila mysl, zatímco mi pot stékal po čele.

Nakonec jsem uviděla známou postavu spěchající ke kolu. Ukázalo se, že se malý chlapec ztratil své matce a požádal moji dceru o pomoc. Chtěl si půjčit její telefon, aby jí mohl zavolat. Protože s sebou neměla svůj, půjčila si ho od kolemjdoucího, kontaktovala jeho rodiče a dítě v pořádku předala zpět matce.

Jely jsme na kolech domů a cítily jsme se jako vítězné bojovnice.