Čínská Fahui | Používání práva k odporu proti pronásledování (1. část)

(Minghui.org) Ctěný Mistře, zdravím Vás! Zdravím i všechny spolupraktikující!

Když jsem začal psát tento článek, uvědomil jsem si, že už mnoho let odporuji pronásledování prostřednictvím práva.

Byl jsem vybrán, abych pracoval v kanceláři, protože jsem měl dobré stylistické schopnosti. Později mě povýšili na sekretáře Výboru mládeže Komunistické strany Číny. Vždycky jsem se uměl dobře vyjadřovat. Studium práva mi pomohlo rozvinout logické myšlení a zlepšilo mé schopnosti v mluveném i psaném projevu. Kolegové věděli, že umím přesně formulovat myšlenky, a věřili, že mě čeká dobrá budoucnost. I já jsem to tehdy viděl stejně.

Doslechl jsem se, že Li, kolega z oddělení práce a zaměstnanosti, čte Zhuan Falun, knihu, která prý lidem pomáhá dosáhnout buddhovství. Kvůli desetiletím komunistické propagandy a své pracovní pozici jsem měl za to, že jde o pověru. Rozhodl jsem se ho přesvědčit, aby s tím přestal. Požádal jsem ho, aby mi o Falun Dafa poskytl nějaké informace. Odmítl mi svou knihu půjčit, protože ji denně studoval. Místo toho vytiskl devět stran textu z počítače a podal mi je se slovy: „Až si to přečteš, řekni mi, jestli chceš vlastní výtisk.“

Během polední přestávky jsem si ty stránky přečetl a už jsem Falun Dafa nepovažoval za „pověru“. Učení Dafa mě hluboce přesvědčilo, i když působilo jednoduše, bylo nesmírně hluboké. Požádal jsem Liho, aby mi pomohl knihu Zhuan Falun sehnat.

Učení se právu

Už od dětství mě zajímaly debaty a logické uvažování. Po základní škole jsem se dostal na dobrou střední školu zaměřenou na humanitní obory. Později jsem na vysoké škole studoval přírodní vědy a měl jsem výborné výsledky, přesto jsem cítil, že mi něco chybí.

Postupně jsem si uvědomil, že nejsem se svou kariérou zcela spokojený a že mám i jiné sny jako se například stát právníkem. Zaregistroval jsem se tedy na místním justičním úřadě, koupil si učebnice a začal studovat právo. Pro získání právnického diplomu je třeba složit čtrnáct předmětů. Pokaždé jsem skládal dva a do ukončení univerzity jsem úspěšně absolvoval osm z nich. Po promoci jsem začal pracovat a brzy jsem se oženil, takže můj vysokoškolský sen postupně ustoupil do pozadí.

I když jsem právnický titul nezískal, zvládl jsem hlavní předměty – trestní právo, občanské právo, právní historii, jazykové disciplíny a logiku. Díky tomu jsem se seznámil s právními principy a při rozhodování jsem často uvažoval právě z právního hlediska.

Odpor proti pronásledování prostřednictvím práva

V roce 2008 bylo v naší oblasti zatčeno několik praktikujících a poprvé jsme najali právníky, aby je hájili. Během tohoto procesu jsem zjistil, že právo a spravedlnost nejsou respektovány tak, jak jsem si dříve myslel. Dozvěděl jsem se také o principu procesní spravedlnosti a o vyloučení nezákonně získaných důkazů.

Současně jsem si všiml, že když někdo, kdo zná právo – zvlášť pokud je to člověk přímý a čestný – postaví pronásledovatele před fakta, ti lidé z justice, kteří se na pronásledování praktikujících podílejí, mají z takového člověka určitý respekt a obavy. Od té doby jsem se při objasňování pronásledování a při rozhovorech s lidmi začal odkazovat na zákony.

Když se blížilo jedno z „citlivých období“ Komunistické strany Číny, ředitel společnosti mi řekl, abych po práci zůstal doma a nikam nechodil. Odpověděl jsem mu: „V práci se řídím zdejšími předpisy a interními pravidly, ale po pracovní době se řídím právem.“Porozuměl mi a řekl, že mimo pracovní dobu nade mnou nemá žádnou pravomoc.

Během Olympijských her v Pekingu roku 2008 mě vedení podniku začalo podezřívat, že na internetu objasňuji pravdu o Dafa. Zavřeli mě proto do kanceláře ostrahy a zabavili mi počítač. Vedoucí společnosti, lidé z Úřadu 610 a další úředníci se u mě střídali, vyhrožovali mi a snažili se mě přimět, abych se své víry vzdal. S každým z nich jsem mluvil a vysvětloval jim skutečná fakta o Dafa.

O půlnoci přišel vysoký muž s tmavou tváří, který mi neřekl, kdo je. Dlouho mě pozorně poslouchal, a pak vstal a řekl: „Odcházím. Ať sem přijde kdokoli další, řekni mu totéž, co jsi řekl mně.“ Jeden ze strážců jménem Liu se rozhodl vystoupit z organizací Komunistické strany Číny a najít si jiné zaměstnání mimo policii. Další strážný, Xu, řekl, že mu není příjemné, že mě musí hlídat, protože má pocit, že by mě měl spíše chránit.

Druhý den ve 14:30 jsem Xua a jeho kolegu upozornil: „Byl jsem sem předvolán včera ve tři hodiny odpoledne, a za půl hodiny uplyne 24 hodin, což je zákonný limit. Pokud během následujících třiceti minut nedokážete, že jsem porušil zákon, podám na vás žalobu.“Xu okamžitě vyběhl ven, zavolal nadřízenému a řekl: „Co mám dělat? On zná zákon, nemůžeme ho dál držet.“ O deset minut později mě propustili. Vedoucí ostrahy mi vrátil počítač.

Když jsem se koncem roku 2008 vrátil ze služební cesty, oznámili mi, že mám přejít z výrobního oddělení na jiné pracoviště. Už předtím mě odvolali z funkce sekretáře Výboru mládeže. Na novém oddělení mi sdělili, že se mi snižuje plat o jeden stupeň. Ověřil jsem si to na oddělení práce a zaměstnanosti a potvrdili mi, že ve výrobním oddělení je mzda skutečně o úroveň vyšší.

Poděkoval jsem úředníkovi a šel za ředitelem společnosti. Zeptal jsem se ho, jestli jsem udělal něco špatně. Odpověděl, že ne, že mě přeřadil kvůli mým schopnostem. „Vím, že máš potenciál,“ řekl, „ale kvůli zásadám týkajícím se Falun Dafa tě nemohu povýšit.“

„Mohu se na ty zásady podívat?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ odpověděl a zavrtěl hlavou. „I kdyby nějaké existovaly, nemohu ti je ukázat.“

„I takové drobnosti, jako je třeba akce sázení stromů, mají písemná pravidla od nadřízených. Jak je možné, že tak závažné personální rozhodnutí nemá žádnou písemnou oporu? Nemůžeme přece lidi jen tak klamat, že?“ pokračoval jsem.

Bezradně řekl: „Komunistická strana si s lidmi vždycky jen hraje.“

Téhož dne jsem se dozvěděl, že ředitel dal pokyn oddělení práce a zaměstnanosti, aby mi plat znovu zvýšili o jeden stupeň.

Jednoho podzimního dne roku 2009 mě vedoucí Miao pozval na večeři. Poděkoval jsem mu, ale řekl jsem, že nemám čas. Večer mi zavolal znovu a požádal, abych se vrátil do práce. Jakmile jsem dorazil, pochopil jsem, že mě ostraha nahlásila úřadům, protože jsem rozdával materiály o Falun Dafa. Když jsem uviděl, že je přítomen i další vedoucí, Chen, rozhodl jsem se s nimi o Falun Dafa otevřeně promluvit.

„Možná jste slyšeli, že praktikuji Falun Dafa, a zajímá vás, o co jde. Dnes vám o tom mohu něco říct,“ začal jsem. Vyprávěl jsem jim o svých zkušenostech s praktikováním, o tom, jak mi pomohlo zlepšit tělo i mysl, a také o tom, jak Komunistická strana Číny pronásleduje nevinné lidi a jak nesmyslné toto pronásledování je.

Byla téměř půlnoc. „Oba mě dobře znáte a jsme také přátelé,“ řekl jsem, zatímco jsem ukázal na hodiny na zdi. „Určitě jste slyšeli přísloví: ‚Dobro je odměněno dobrem a zlo sklízí zlo.‘ Za půl hodiny začne nový den, a vy byste se tím dopustili trestného činu nezákonného zadržování. Mně na čase nezáleží, ale nechci, abyste kvůli tomu měli potíže.“ Poté mě nechali odejít.

Následujícího dne mě do kanceláře pozvala další vedoucí, paní Ma. Byli tam i Miao, Chen a několik dalších. Zeptala se, zda mohu o víkendu zůstat v práci. Zavrtěl jsem hlavou a řekl, že musím navštívit rodiče. Nabídla se, že zařídí, aby je někdo navštívil místo mě. „Moji rodiče chtějí vidět mě, ne někoho jiného,“ přestal jsem se usmívat a pokračoval vážně: „A kromě toho jako vedoucí pracovník nemáte právo nezákonně zadržovat zaměstnance.“ Nevěděla, co říct, a nakonec mě propustila. Když jsem pak ten víkend odjel za rodiči, přidělili ke mně firemní vozidlo, které mě po celou dobu sledovalo.

V roce 2010 mě vedoucí Zhou požádal, abych přišel pracovat i o víkendu. Zeptal jsem se proč, když všechny úkoly už byly splněny. „To je mé rozhodnutí. Navíc dostaneš zaplacené přesčasy,“ odpověděl. Pochopil jsem, že jde o další formu nezákonného omezování osobní svobody, a řekl jsem mu klidně, ale pevně: „Podle Zákoníku práce musí být přesčasová práce nejen zaplacená, ale i dobrovolná. Omlouvám se, ale nemohu.“ A odešel jsem.

Téhož večera jsem před svým domem uviděl služební vůz z mého pracoviště, zaparkovaný přímo proti vchodu. Vzal jsem trochu ovoce a šel k autu. Moji kolegové, kteří v něm seděli, vypadali rozpačitě a řekli, že tam byli přiděleni. Podal jsem jim ovoce a řekl: „Nezlobím se na vás, ale porušujete zákon. To, co děláte, přesahuje vaši pracovní náplň.“ Odpověděli mi, že příkaz k tomu vydal nový tajemník strany jménem Wang.

Slyšel jsem, že Wang působil dlouhá léta jako funkcionář KS Číny a že se ho lidé obávají. Druhý den jsem šel do jeho kanceláře a představil se. „Jako vedoucí pracovník byste měl jít příkladem a dodržovat zákony,“ řekl jsem mu. „Když úředník nařídí sledovat zaměstnance po pracovní době, je to nezákonné. A pokud se k tomu navíc používá služební auto, jde i o zneužití firemních prostředků.“ Wang se nerozčílil. Jen si povzdechl a řekl: „Vím o tom. Za půl roku odcházím do důchodu. Nemám na výběr... nebo mě můžete klidně zažalovat.“

Později, když jsem se setkal s právníkem, který obhajoval zadržené praktikující, vyprávěl jsem mu tyto příhody. Řekl, že jsem jednal správně.

Obrana před obviněním

V roce 2014 u mě policie při domovní prohlídce našla několik bankovek s nápisy o Falun Dafa a odvezla mě do vazební věznice. Když mě tam pracovník společnosti přemlouval, abych se své víry vzdal, odpověděl jsem: „Falun Dafa je dobrý. A seznam kultů vydaný ministerstvem veřejné bezpečnosti Falun Dafa neuvádí.“ Úředník to vzdal a odešel.

Během výslechů ve věznici jsem se vždy zeptal: „Z jakého trestného činu jsem obviněn? Týká se vaše otázka tohoto případu? Pokud ne, nebudu odpovídat.“ Tím jsem většinu jejich otázek zastavil. Když ze mě nic nezískali, přišel náměstek ředitele policejního oddělení. Zeptal jsem se klidně: „Myslel jsem, že tento případ vede jiný náměstek. Proč tu není on?“ Předchozí náměstek, který byl už rozčilený mými odpověďmi, vybuchl: „Vaše otázka s případem nesouvisí, takže vám na ni neodpovím.“ Všichni se začali smát. Později jsem se doslechl, že právě onen druhý náměstek se po objasňování pravdy od praktikujících přestal na pronásledování podílet.

Nucené práce ve věznici byly běžné, přidělovali výrobu vatových tyčinek nebo nafukování balónků. Věděl jsem, že to je nezákonné, a odmítl jsem se zapojit. Jeden spoluvězeň řekl, že mohu zůstat u nich a povídat si. Napadlo mě tedy něco. Když jsem dělal vatové tyčinky, na dřevěné tyčinky jsem malým písmem napsal: „Falun Dafa je dobrý.“ Písmo bylo drobné, ale čitelné. Ostatní vězni to ocenili a začali to dělat také.

Jednoho dne přišel dozorce a zavolal: „Jsou tady nějací praktikující Falun Dafa?“

„O co jde?“ zeptal jsem se.

„Máte propisku?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Přestaňte psát ty nápisy. Vedoucí je naštvaný,“ řekl.

„My nejsme pracovníci, kteří tu vydělávají peníze,“ odpověděl jsem. „Nutíte zadržené k práci, což je nezákonné. Vy z toho máte zisk – takže jsou to vaši ‚šéfové‘, ne naši.“

Podíval jsem se nahoru a dozorce byl pryč.

Před soudem mi manželka napsala, že se jí nedaří najít právníka, který by se odvážil obhajovat mě s výrokem o nevině, a navrhla, abych se obhajoval sám. Měl jsem stejný pocit, a tak jsem si začal sám psát obhajobu a reagoval bod po bodu na obžalobu. V obžalobě stálo, že jsem využil kultu k podkopání výkonu zákona. Falun Dafa však není kult, jeho hlavními zásadami jsou Pravdivost–Soucit–Snášenlivost, a nemá žádné členství. Jako občan navíc nemám žádnou pravomoc „podkopávat výkon zákona“. Pokud si někdo myslí, že jsem tak učinil, musí přesně uvést, který zákon a do jaké míry byl porušen.

V den soudního jednání jsem přišel s obhajobou v ruce. Dozorce mi chtěl zabránit vstoupit. Řekl jsem: „Pokud mi odepřete právo na obhajobu, půjdu tam tak jako tak.“ Nezbylo mu než mě pustit.

S postupem řízení jsem obeznámen nebyl, ale věděl jsem, že musím odpovídat rozvážně.

„Odkud pochází ty peníze s nápisy?“ zeptala se prokurátorka.

„Mám zaměstnání, ty peníze jsem vydělal,“ odpověděl jsem.

„Na co jste je použil?“ pokračovala.

„Peníze jsou peníze. Používám je stejně jako ostatní,“ řekl jsem.

Rozčílila se: „Odpovězte přímo!“

„Už jsem odpověděl přímo,“ řekl jsem klidně.

Když jsem před soudem četl svou obhajobu, cítil jsem, že každé slovo má sílu a každá věta vychází z mého srdce. Měl jsem pocit, že mě slyší celý vesmír. Když mě soudce vyzval, abych se posadil, odpověděl jsem: „Raději budu stát, protože jsem žalobce, ne obžalovaný.“Řekl jsem, že podám žalobu na Jiang Zemina, bývalého vůdce Komunistické strany Číny, který pronásledování Falun Dafa rozpoutal.

Po obdržení rozsudku jsem napsal odvolání. Když ho prokurátor odmítl přijmout, upozornil jsem ho, že tím porušuje své povinnosti, a tak ho nakonec přijal.

Před mým odchodem z věznice se mě jiný prokurátor zeptal, co si o tom všem myslím.

„Udělit mi byť jediný den vězení je nesprávné,“ odpověděl jsem.

„Ale už se to stalo,“ řekl.

„O tom rozhoduje soud. Byl jsem a jsem nevinný,“ řekl jsem.

„Víme, že jste nevinný,“ přiznal tiše. „Ale nemáme na výběr. Přesto jsme nechtěli, aby vás odsoudili na dlouho. Proto se váš případ tak dlouho táhl.“

Byl jsem dojat a řekl: „Jste první úředník, který mi otevřeně řekl, že je Falun Dafa nevinný. Můžete mi říct své jméno?“ Myslel jsem, že zaváhá, ale on mi ho řekl rovnou. Poznal jsem, že je to pravé jméno – slyšel jsem ho už dříve. Všichni vězni v cele byli tímto okamžikem pohnuti.

Po převozu do věznice mě přivedli do zasedací místnosti s více než dvaceti úředníky. Všichni seděli – jen já stál.

„Proč jste tady?“ zeptal se někdo.

„Kvůli Falun Dafa,“ odpověděl jsem.

„Jaká škoda!“ povzdechl si holohlavý důstojník. „Mohl jste mít skvělou budoucnost. Není vám líto vašich rodičů?“

„Jsem dobrý zaměstnanec, dobrý syn, dobrý manžel i otec. Všichni vědí, že jsem nevinný,“ odpověděl jsem.

Později jsem se dozvěděl, že ten holohlavý muž byl náměstkem ředitele pro vzdělávání, který měl na starosti pronásledování praktikujících. Začal jsem mu vyprávět, co se stalo v práci i ve vazbě. Než jsem skončil, přerušil mě a zeptal se: „Říkal jste, že to není vaše vina. Tak čí je?“

„Komunistické strany,“ odpověděl jsem tiše a uhýbal pohledem ze strachu.

„Koho?“ zvýšil hlas.

„Komunistické strany!“ řekl jsem pevně a podíval se mu do očí. Myslel jsem, že mě udeří, ale neudělal nic – vypadal, jako by z něj vyprchal všechen vzduch.

Odmítal jsem ve věznici pracovat i odříkávat vězeňský řád. Místo toho jsem se snažil mluvit s ostatními vězni. Po čase jsem si všiml, že se mi začali vyhýbat. Zeptal jsem se proč a jeden z nich mi tiše řekl, že jim to nařídil dozorce jménem Gao.

Druhý den jsem Gaa pozdravil. Zeptal se, co potřebuji.

„Je proti zákonu, když mluvím s ostatními?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě že ne,“ odpověděl.

„Tak proč jste jim řekl, aby se mnou nemluvili?“ řekl jsem. „Jestli jsem udělal něco špatně, řekněte mi to, abych to mohl napravit.“

Trochu se polekal a tvrdil, že to neřekl.

„Máte chvilku, abychom si popovídali o právu?“ zeptal jsem se.

„Ne, ne. O zákonech se tady nebavíme,“ řekl a rychle odešel.

(Pokračování příště)