Odpoutání se od připoutání a brát peníze zlehka

(Minghui.org) Nebyla jsem si jistá, zda mám jet na tábor Minghui v Anglii. Přemýšlela jsem, jestli má smysl cestovat tak daleko – bylo to drahé a letos se mnou nechtěla jet moje kolegyně. Ale protože mě ostatní žádali, abych přijela, a dokonce mi nabídli, že zaplatí letenku, věděla jsem, že jsem opravdu potřebná – zvlášť když to mělo souvislost s Falun Dafa. Rozhodla jsem se tedy jet. Také jsem věděla, že mám napsat zprávu pro Švýcarsko. A jaký lepší způsob, jak se připravit na zkoušky charakteru (xinxing), než prací s dětmi?

Letos jsem se dozvěděla, že tábor je otevřený i pro běžné lidi, a dokonce jich bude více než praktikujících Falun Dafa – asi dvě třetiny účastníků. Ještě před příjezdem jsem měla předsudek: „Bude to chaotické, hlučné a neorganizované.“ Opravdu se mi tam nechtělo, ale nakonec jsem se přemohla a přihlásila. Našla jsem dokonce neuvěřitelně levnou letenku: zpáteční cesta z Basileje do Londýna za pouhých 36 švýcarských franků (asi 950 českých korun).

Den odjezdu

V den odletu však nešlo všechno podle plánu. Protože šlo o nízkonákladový let, musela jsem vyrazit velmi brzy ráno. Nepodívala jsem se pořádně na čas odletu a málem jsem ho zmeškala. S přestupy vlakem a autobusem jsem dorazila na letiště patnáct minut před odletem. Probíhala jsem letištěm v panice a musela jsem i předběhnout ve frontě (samozřejmě s omluvou). Když jsem konečně dorazila k bráně, pocítila jsem úlevu – ale hned ke mně přišla žena a chtěla přeměřit kufr. Protože byl o pět centimetrů větší, požadovala doplatek 85 švýcarských franků (asi 2230 českých korun).

Hned mě napadlo: „To bude zase jedna z těch zkoušek ztráty a zisku.“ Řekla jsem tedy: „Dobře, zaplatím kartou.“ Žena ale vysvětlila, že bere jen hotovost, a poslala mě k bankomatu – na druhý konec letiště, odkud jsem právě přiběhla. Zeptala jsem se: „Nestihnu let?“ Odpověděla: „Ne, ale stejně musíte zaplatit,“ a dokonce se rozzlobila. Napadlo mě: „Proč je tak rozčílená?“ a současně jsem cítila, jak ve mně stoupá vlastní hněv. Situaci nepomohl ani muž stojící za mnou, který se zasmál a řekl: „Já bych si to líbit nenechal.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že mé myšlenky jdou špatným směrem. Uklidnila jsem se, usmála a požádala ženu o jiné řešení. Vtom jsem si vzpomněla, že mi otec dal do kufru trochu hotovosti „pro jistotu“. Okamžitě jsem kufr otevřela, podala jí peníze a mohla nastoupit do letadla.

Když se na to dívám zpětně, uvědomuji si, jak moc mi Mistr pomohl: vlakové i autobusové spoje navazovaly, lidé mě nechali projít, a nakonec jsem si včas vzpomněla na hotovost. Děkuji Vám, ctěný Mistře! A zvláštní poděkování patří i mému otci! A také jsem se naučila, že je vždy dobré mít u sebe hotovost.

První noc

Hned po příjezdu do tábora si ze mě jedno dítě začalo utahovat. Pomyslela jsem si: „Tak, teď začíná ta pravá zkouška.“ Byla jsem unavená a chtěla jsem se jen vyspat.

Učitel pro mě měl zajistit spacák a stan, protože jsem přiletěla zdaleka a nechtěla jsem platit za přebytečné zavazadlo (všichni víme, jak to dopadlo s kufrem…). Moje touha šetřit se však měla brzy znovu vyzkoušet.

Učitel mi řekl: „Snažil jsem se spacák sehnat hned v den tvého příjezdu, ale už bylo pozdě. Obchod byl zavřený.“ To byla další zkouška mého připoutání k pohodlí. Protože v běžném životě žiji poměrně komfortně, mám méně příležitostí splácet karmu, a proto jsem věděla, že bych si této příležitosti měla vážit.

Učitel byl ale laskavý – půjčil mi svou bundu, abych měla alespoň „přikrývku“. V noci však teplota klesla k nule. Zabalila jsem se do jeho bundy a svého ručníku, ale téměř jsem nespala. Byla mi taková zima, že jsem se ve tři ráno probudila a objímala si kolena, abych se trochu zahřála. Druhý den jsem konečně dostala spacák.

„Problémové dítě“

Už od prvního dne jsem měla k chlapci, který o mně mluvil ošklivě, negativní postoj. Protože nebyl praktikující, chtěla jsem si ho všímat co nejméně, i když byl součástí mé skupiny. Jenže čím víc jsem se mu chtěla vyhnout, tím víc se ke mně přibližoval.

Začal mě tahat za ruku a dokonce mi kradl věci. Později mi organizátor vysvětlil, že už způsobil spoustu problémů: jedl jídlo svých spolubydlících, nechával po sobě drobky a nepořádek, a dokonce uhodil jednoho chlapce a dvě dívky. Kvůli němu už dvě děti tábor opustily.

Tehdy jsem si uvědomila, že jsem uvažovala sobecky – chtěla jsem se starat jen o „hodné“ děti a ty problémové ignorovat. Ale mým úkolem bylo pečovat i o ty obtížné.

Další den došlo k incidentu. Během lekce se měl postavit, ale odmítl. Když jsem ho o to požádala, rozčílil se a několikrát mě udeřil tak silně, až mu křuplo v kotnících. Potom mě ještě obvinil, že jsem to způsobila já. Opakovaně jsem ho žádala, aby přestal. Když nereagoval, chytila jsem ho za ruce a položila na zem, abych ho zastavila. Okamžitě utekl k jinému vedoucímu a tvrdil, že jsem ho „srazila k zemi“. Klidně jsem vysvětlila, co se stalo, ale on křičel: „Lhářko!“ a znovu mě udeřil.

Když jsem incident nahlásila učiteli, organizátoři rozhodli, že bude z tábora oficiálně vyloučen. Protože si pro něj rodiče hned nepřijeli, zůstal ještě několik dní.

Po dvou dnech jsem se zamyslela: „Projevila jsem dost soucitu?“ Uvědomila jsem si, že jsem ho ve skutečnosti brala jako „obtížný hmyz“, kterého se chci zbavit, ne jako živou bytost, která si také zaslouží spásu. Ve skutečnosti jsem ho nechtěla proto, že mi překážel. A to bylo také připoutání.

Zajímavé bylo, že poté, co organizátoři rozhodli o jeho vyloučení, se chlapec zklidnil a začal být poslušnější. Dokonce jsem si všimla, že je smutný. Následující ráno jsem ho naučila cvičení Falun Dafa. Učitel ho ten den odvezl domů.

Cesta zpět

Když jsem si rezervovala zpáteční let, udělala jsem další chybu – koupila jsem ho o den dříve, než bylo závěrečné vystoupení. I když jsem to věděla od začátku, let jsem nezměnila – kvůli připoutání k penězům.

Krátce před vystoupením nastal zmatek a bylo zoufale potřeba více pomocníků. Řekla jsem si: „Dobře, koupím si nový lístek.“ Ale když jsem viděla cenu – 250 švýcarských franků (asi 6500 českých korun), tedy víc než původní i zpáteční letenka dohromady – moje upřímná myšlenka se okamžitě rozplynula.

Začala jsem si v duchu hledat výmluvy. Teprve po rozhovoru s matkou jsem si znovu uvědomila, že jde o zkoušku. Kvůli prodlení však už stál lístek 350 franků. Byla jsem téměř rozhodnutá to vzdát, dokud jsem si neřekla: „Ne, tohle je zkouška. Koupím ho, i kdyby stál 500 franků.“ A tak jsem ho koupila.

V den návratu mi na letišti oznámili, že je let přeplněný a nepoletím dřív než následující den. Zpočátku to vypadalo jako pohroma, ale nakonec se to ukázalo jako skryté požehnání: dostala jsem 250 švýcarských franků jako kompenzaci, dopravu do hotelu, večeři, ubytování a brzký ranní let.

Tehdy jsem si uvědomila, že ten „drahý“ lístek byl ve skutečnosti zkouškou charakteru – a že Mistr vše dokonale uspořádává. Většina zkoušek během letního tábora se týkala peněz. Pochopila jsem, že musím odstranit své připoutání k penězům.

Závěr

Jak jsem tušila už na začátku, tento letní tábor byl plný zkoušek charakteru, které mi skutečně pomohly v kultivaci pokročit. Nečekala jsem však, že hlavní zkouškou budou peníze. Ještě jednou děkuji, Mistře, za tuto příležitost. Nyní vím, na čem musím dál pracovat.

Toto sdílení odráží mé porozumění na současné úrovni.

Děkuji Vám, ctěný Mistře!Děkuji, spolupraktikující!

(Vybraný článek přednesený na švýcarsko-německé Fa konferenci v roce 2025)