(Minghui.org) Čína je známá jako shenzhou (božská země) pro svou dlouhou a bohatou duchovní historii. Od doby, kdy se však moci chopila Komunistická strana Číny (KS Číny) v roce 1949, se mnohé změnilo.
Během nechvalně známé Kulturní revoluce byly zničeny nesčetné chrámy, taoistické kláštery, kostely a historické památky. V posledních letech se některé z těch, které zůstaly, proměnily v turistické atrakce určené k vydělávání peněz. Tyto události ještě více oddálily běžnou veřejnost od tradičních hodnot.
Rádi bychom se tedy znovu podívali do čínské historie a na její duchovní dědictví v naději, že nám to umožní nově porozumět člověku, společnosti i světu.
Příběh začíná u Žlutého císaře
Nejstarší doloženou duchovní cestou je cesta Žlutého císaře před 5 000 lety. Když se doslechl o starověkém mudrci jménem Guang Chengzi, který se věnoval kultivaci, navštívil ho, aby se zeptal na podstatu Tao. Guang mu poradil: „Nevšímej si toho, co vidíš nebo slyšíš – jen udržuj svou duši v klidu. Tím se tvé tělo přirozeně srovná do stavu čistoty a klidu. Když nebudeš přetěžovat své tělo ani plýtvat svou esencí, dosáhneš dlouhověkosti.“
Osvícen slovy Guang Chengziho, Žlutý císař navštívil další mudrce a pokračoval ve studiu. Díky vytrvalé kultivaci nakonec dosáhl dovršení a zanechal po sobě dílo Vnitřní kánon Žlutého císaře, základní text tradiční čínské medicíny.
Dalším významným mudrcem byl Lao-c´, všeobecně považovaný za zakladatele taoismu. Jeho klasické dílo Tao Te Ťing inspirovalo generace lidí a poskytlo jim hlubokou moudrost. Lao-c´ napsal: „Lidé následují zemi, země následuje nebesa, nebesa následují Tao a Tao následuje přirozenost.“
Zdůrazňoval, že člověk by měl „opustit vypočítavost a zřeknout se materiálních zájmů“. Postupem času tak dokáže „zachovat skromnost“ a „zbavit se sobectví a chamtivosti“.
Lao-c´ a Konfucius žili ve stejné době, stejně jako Šákjamuni v Indii. Toto období mezi 8. a 3. stoletím př. n. l., které německý filozof Karl Jaspers nazval Dobou osovou, bylo i obdobím Sokrata a Platóna ve starověkém Řecku. Zatímco Lao-c´, Konfucius a Šákjamuni položili základy východní kultury – taoismus, konfucianismus a buddhismus – Sokrates a Platón přispěli k rozvoji civilizace na Západě.
Od Žlutého císaře až po Lao-c´a se ideologie Tao a taoismu hluboce zakořenila v čínské kultuře. Během dynastie Chan bylo konfuciánství ustanoveno jako oficiální doktrína a stalo se základem státních zkoušek. Současně císař Ming z dynastie Chan pozval buddhismus do Číny, čímž se čínská civilizace během dalších dvou tisíciletí dále obohatila.
Legenda o Ge Hongovi
Ge Hong, legendární postava z dynastie Jin, nejenže dosáhl úspěchu v kultivaci, ale ovládl také čínskou medicínu a alchymii. Mezi jeho hlavní díla patří Baopuzi (taoistická klasika), Zhou Hou Jiu Zu Fang (soubor lékařských receptur) a Legenda nesmrtelných.
V Baopuzi Ge Hong připustil, že někteří lidé zneužívali jméno taoismu ke zlým činům, což mátlo ostatní a odrazovalo ty, kteří upřímně hledali Tao. Zároveň však zdůraznil, že by to nemělo nikoho odradit, protože božské bytosti skutečně existují a kultivace směrem k božskému je reálnou cestou.
Někteří oponovali, že božské bytosti neexistují, protože je nevidíme. Ge Hong nesouhlasil a napsal: „Nebe i země jsou bez hranic a zázraky nekonečné… Jen proto, že božské bytosti nevidíte, nemůžete tvrdit, že nejsou.“
Záznamy o nesmrtelných bytostech se skutečně vyskytují v mnoha pramenech. Historik Liu Xiang z dynastie Chan popsal více než 70 takových bytostí ve spise Liexian Zhuan (Životopisy nesmrtelných). Liu byl vážený učenec, jehož díla jsou považována za spolehlivá.
Příběhy o nesmrtelných se objevují i v oficiálních dějinách, například v Kronice pozdní dynastie Chan, která popisuje Fei Changfanga, jehož mistr měl mimořádné schopnosti. Jinou postavou byl Zhang Kai, který ovládal čínskou medicínu a dokázal vytvořit mlhu pokrývající oblast o rozloze několika čtverečních mil.
(Pokračování příště)
Copyright © 1999-2025 Minghui.org. Všechna práva vyhrazena.
