Čínská Fahui | Svou náročnou kultivační cestou jsem prošel bez lítosti

(Minghui.org) Zdravím Mistra! Zdravím spolupraktikující!

Když pomyslím na svých dvaatřicet let kultivace ve Falun Dafa, jsem hluboce dojat. Posledních 26 let jsme při pomáhání Mistrovi v nápravě Fa snášeli obrovský tlak Komunistické strany Číny (KS Číny).

Během této pozoruhodné cesty jsem zažil nespočet těžkostí i radostných okamžiků. Pod ochranou ctihodného Mistra Li Hongzhi jsem navzdory všem vzestupům a pádům dokázal dojít až sem. Navždy budu vděčný svému nejdražšímu Mistrovi a budu ho respektovat, stejně jako všechny laskavé a nezištné spolupraktikující. Při této výjimečné příležitosti 22. čínské Fahui bych se chtěl podělit o některé své kultivační zkušenosti.

Po celoživotním hledání jsem nalezl Mistra

Ve srovnání s kamarády bylo mé dětství mnohem těžší a trpčí. Rodiče se k nám dětem chovali hezky, ale matka měla velmi prudkou povahu a často se dostávala do konfliktů s ostatními členy rodiny. Někdy se rozčílila natolik, že omdlela. Když jsem chodil na druhý stupeň základní školy, otec ji často bil a málem se rozvedli.

Když mi bylo patnáct let, babička se psychicky zhroutila poté, co při noční procházce zažila něco děsivého, a krátce nato zemřela. Dědeček pracoval v jiném městě a během Velkého skoku vpřed (industrializační kampaně v Číně v letech 1958–1962 vedené KS Číny) málem zemřel hlady. Kvůli těžkému životu a napjatým vztahům s ostatními členy rodiny byl otec neustále sklíčený. Poslední ranou pro něj bylo, když se během velkého zemětřesení v Tangshanu zřítil dům, který s velkou péčí postavil. Už to nedokázal unést a psychicky se zhroutil.

Byl jsem nejstarším dítětem v rodině. Protože jsem ve škole vždy vynikal, celá rodina mě podporovala v dalším studiu. Už od druhého stupně základní školy si dědeček bral půjčky, aby mi mohl platit školné. Nakonec jsem se stal prvním vysokoškolákem z naší vesnice.

Ve třetí třídě jsem dostal zápal plic. Od té doby jsem každý rok trpěl zánětem průdušnice a musel často užívat léky. Měl jsem také potíže s játry, které mi neustále ovlivňovaly chuť k jídlu. Na druhém stupni jsem začal trpět depresemi a výrazně se zhoršil můj školní prospěch. Navíc mě dva roky ve škole šikanovali! Kupodivu šikana později náhle ustala. Domnívám se, že jsem tím splatil karmu.

Na střední škole jsem byl pod velkým tlakem, abych všechno dohnal. Kdyby se mi nepodařilo dostat na vysokou školu, mohl bych zůstat po zbytek života v naší malé vesnici a živit se jako rolník. Šetřil jsem peníze z rozpočtu na jídlo a kupoval si mnoho studijních materiálů. Naštěstí jsem díky tvrdé práci dosáhl u přijímacích zkoušek na vysokou školu nejlepšího výsledku v celé škole a druhého nejlepšího v celém okrese. Pro mě i mou rodinu to byl nesmírně důležitý úspěch. Když jsem později začal praktikovat Falun Dafa, uvědomil jsem si, že to pravděpodobně uspořádal Mistr Li. Posílilo to mé sebevědomí a dodalo mi sílu, když jsem během pronásledování čelil zlému režimu.

Zároveň jsem se stále marně snažil vyléčit ze dvou chronických nemocí. Vyzkoušel jsem mnoho způsobů léčby západní i čínskou medicínou, ale bez jakéhokoli zlepšení. Často jsem přemýšlel: „Jaký je vlastně smysl života?“ V období qigongové horečky jsem vyzkoušel mnoho různých škol, ale opět bez výsledku, a málem jsem se zapletl s jednou zlou praxí. Postupně jsem pochopil, že existují spravedlivé i zlé qigongové školy a také zvířecí nebo duchovní posedlost. Dostal jsem strach a přestal jsem cokoli z toho praktikovat. Knihy o energetických praktikách nebo buddhismu mě však stále přitahovaly, jako bych po něčem toužil.

Jednoho dne přišla má příležitost! Mistr zařídil, abych pracoval v jiném městě, kde jsem potkal člověka, který se mě zeptal, zda bych chtěl praktikovat Falun Dafa. Bez váhání jsem odpověděl: „Ano!“ Sám jsem byl překvapený, proč jsem souhlasil tak rychle.

Šel jsem do parku přihlásit se na nadcházející seminář Falun Dafa, ale řekli mi, že všechna místa jsou obsazená. Požádal jsem tedy, aby mě zapsali na čekací listinu, a nakonec se mi podařilo získat vstupenku.

Těsně před začátkem semináře mi zavolal vedoucí a požádal mě, abych kvůli nějaké záležitosti odjel do jiného města. Řekl, že pokud neodjedu hned, možná přijdu o práci. Vysvětlil jsem mu, že chodím na qigongový seminář a nemohu odjet, dokud neskončí. Několik vteřin mlčel a pak souhlasil, abych se semináře zúčastnil. Druhý den jsem málem zmeškal třicet minut přednášky. Později se však všechno zázračně vyřešilo a o nic jsem nepřišel!

Měl jsem obrovské štěstí, že jsem během semináře mohl Mistra vidět zblízka. Byl velmi mladý a vypadal jako člověk kolem dvaceti let. Byl vysoký, pokojný a soucitný. Srdce mi naplnila radost! I po 32 letech mám tento výjev stále živě před očima.

Mistr řekl v první přednášce v knize Zhuan Falun:

„Myslím, že ten, kdo může naslouchat mým přednáškám osobně, řekl bych, že má opravdu… V budoucnu si to uvědomíte a budete za toto časové období opravdu vděčni.“

A skutečně tomu tak bylo!

Dafa je tak mocný! Po pouhém roce praktikování Dafa zcela zmizely chronické nemoci, které mě deset let trápily. Byl jsem velmi šťastný. Hluboké učení Dafa mi také pomohlo pochopit, proč jsem v dřívější fázi života zažil tolik neštěstí. Byla to karma, kterou jsem musel splatit, a zároveň se tím vytvářel základ pro to, abych později získal Dafa. Cítím, že se má mysl rozšířila a už tak tvrdošíjně nelpím na vlastních názorech a omezeném pochopení.

Během velkých záplav v roce 1998 jsem na pracovišti daroval 50 jüanů a poté jsem zašel ještě na úřad občanských záležitostí a věnoval dalších 50 jüanů. V televizi jsem slyšel, že jeden místní praktikující Falun Dafa daroval 1 000 jüanů, přestože většina z nás tehdy vydělávala pouze 600 až 700 jüanů měsíčně.

Snažil jsem se co nejlépe řídit principy Dafa a být dobrým člověkem. Vždycky existují lidé, kteří mají ještě těžší život než já. Když jsem musel kvůli pronásledování opustit domov, dal jsem 61 jüanů z posledních 200 jüanů, které mi zbývaly, chlapci, který žebral o peníze, aby se mohl vrátit domů. Chodil po známé obchodní čtvrti v Pekingu, ale nikdo mu nepomohl. Když jsem mu peníze nabídl, byl velmi nadšený a na ulici vykřikl: „Falun Dafa je dobrý!“

Kultivační cesta člověka je vždy plná výzev a zkoušek. Krátce poté, co jsem získal Fa, se nám narodilo dítě a já se vrátil domů. V našem okolí nebyli žádní další praktikující a čelil jsem zasahování z qigongových praxí, které jsem se učil dříve. Po dvou či třech letech jsem se konečně pevně rozhodl praktikovat Dafa a okamžitě jsem prodal všechny qigongové knihy, které jsem nashromáždil. V roce 1996 jsem se seznámil s jedním praktikujícím a začal se účastnit aktivit zaměřených na představování Fa veřejnosti. Teprve tehdy jsem se ve své kultivaci stal o něco pilnějším.

Jednou jsem kvůli chybě, kterou jsem udělal, nabyl dojmu, že se můj Falun zdeformoval a že už nemohu Falun Dafa praktikovat. Seděl jsem na zemi na našem cvičebním místě a mlčel. Nikdo netušil, jak hluboce jsem byl zarmoucený. Mistr mě však zachránil tím, že uspořádal, aby se mnou jeden praktikující laskavě promluvil. Povzbudil mě, abych vstal a pokračoval ve cvičení, a nakonec mi pomohl touto zkouškou projít.

Mistr vždy uspořádal, aby mě praktikující informovali, když byla zveřejněna nová učení Dafa, takže jsem mohl zůstávat pilný ve studiu Fa. Jednoho dne uspořádalo mé pracoviště výlet k Východním císařským hrobkám dynastie Qing. Nechtěl jsem jet, ale neměl jsem dobrý důvod, proč požádat o volno. Když jsem tam nakonec jel, překvapilo mě, jak slavnostní a posvátné to místo bylo. O několik dní později Mistr zveřejnil báseň „Návštěva východních císařských hrobek dynastie Qing“. Cítil jsem se poctěn tím, že jsem toto zvláštní místo mohl navštívit. Ještě po mnoha letech jsem si na tuto událost často vzpomínal a cítil, že jako praktikující Dafa neseme na svých bedrech obrovskou odpovědnost.

Cesta do Pekingu na ochranu Fa

Dne 20. července 1999 nařídil bývalý diktátor komunistického režimu Jiang Zemin pronásledování Falun Dafa a zmobilizoval prostředky celé země k démonizování a očerňování Dafa. Všude zavládl strach a lidé bledli, jakmile se zmínil Falun Dafa.

Jako pomocník na cvičebním místě a zaměstnanec státní správy jsem se stal jedním z hlavních sledovaných cílů. Také jsem si všiml, že mnoho praktikujících žen odjíždělo do Pekingu apelovat a veřejně se zastávat Dafa, zatímco mužských praktikujících tam jelo jen velmi málo. Pomyslel jsem si, že některým praktikujícím, včetně mě, v cestě brání strach. Byl jsem zmatený a nevěděl jsem, zda mám jet. Jednoho dne jsem však při studiu Fa pochopil, že je správné tam jet. Jako kultivující děláme mimořádné věci a měli bychom Dafa chránit.

Dvakrát jsem se vydal apelovat. Protože jsem však stále měl strach, byl jsem pokaždé zatčen a proti své vůli donucen napsat prohlášení, že se vzdávám Falun Dafa. Když jsem byl ve vazební věznici, recitoval jsem spolu s ostatními praktikujícími Hong Yin. Vzpomněli jsme si na 71 básní, ale na poslední jsme si nedokázali vzpomenout, ať jsme se snažili sebevíc. Po propuštění jsem si uvědomil, že jsme zapomněli na „Pevná kultivace“. Pochopili jsme, že nám Mistr připomínal, abychom skutečně kultivovali sami sebe.

Napsat prohlášení o vzdání se Dafa pro mě bylo nesmírně bolestivé, přestože jsem to tak ve skutečnosti nemyslel. Věděl jsem, že mám v kultivaci nedostatky, a proto jsem téměř dva měsíce recitoval poslední část Zhuan Falun, „Člověk s velkými duchovními sklony“.

Když jsem se chystal odjet apelovat potřetí, měl jsem při pohledu na svou sedmiletou dceru smíšené pocity. Nevěděl jsem, jak to tentokrát dopadne. Odvedl jsem ji k její pratetě a potom nastoupil do autobusu do Pekingu. Po celé cestě policie pátrala po praktikujících Falun Dafa, ale podařilo se mi dorazit na náměstí Tiananmen, kde jsem z hloubi srdce vykřikl: „Falun Dafa je dobrý! Falun Dafa je spravedlivý Fa!“

Také tentokrát jsem byl zatčen. Na mém pracovišti se mě chystali propustit. Manželka měla velké obavy a požádala svého nadřízeného, ředitele okresního organizačního oddělení, aby mě přesvědčil, ať napíšu další prohlášení. Chápal jsem, že jim na mně záleží, ale věděl jsem, že právě tohle už znovu napsat nesmím.

Později manželka využila svých pracovních kontaktů a přišla za mnou do vazební věznice. Klekla si přede mnou a usedavě plakala. Prosila mě, abych to prohlášení napsal kvůli ní a naší dceři. Stále jsem choval silné city k rodině, a tak jsem se slzami souhlasil.

Policista, který nás pozoroval, byl dojatý. Zeptal se mě: „Víš, proč vláda zahájila pronásledování Falun Dafa? Protože vás praktikuje sto milionů!“ Byl jsem ohromen. Nedlouho předtím jsme se s jiným praktikujícím bavili o tom, zda skutečně existuje sto milionů praktikujících Dafa. Snažili jsme se to různě propočítat, ale k takovému číslu jsme se nedokázali dostat.

Když jsem policistova slova uslyšel, zastyděl jsem se – Mistrovi jsem plně nevěřil. Pevně jsem se rozhodl: prohlášení o vzdání se Dafa nenapíšu! Když jsem jim oznámil, že jsem změnil názor, policista byl ohromen a manželka zdrcená. Měla pocit, že jsem ji podvedl, a vzniklo v ní vůči mně silné rozhořčení. Než jsme se vzali, vynaložil jsem velké úsilí, abych si ji získal, a velmi hluboce jsem ji miloval. Staré síly využily mých citů a po mnoho let mi vytvářely řadu těžkostí.

Kultivace je vážná. Pokud můj charakter nedosahuje požadované úrovně, nemohu zásadními zkouškami projít. Po pouhých devatenácti dnech zadržování jsem začal pociťovat silnou osamělost a tlak. Napsal jsem další prohlášení, že se vzdávám Dafa, a byl jsem propuštěn.

Byl jsem ze sebe nesmírně zklamaný a cítil jsem, že nejsem hoden praktikovat posvátný Dafa. Když mě manželka vyzvedla, neřekla jediné slovo. Neodjela se mnou domů, ale zavezla mě k jednomu příbuznému. Tento příbuzný měl velký vliv a také mluvil s úřady, aby dosáhl mého propuštění. Zařídil mi práci ve své továrně.

Jednou jsem při práci přemýšlel o tom, že kultivace je příliš těžká a že bych možná mohl snížit své nároky a být prostě jen dobrým člověkem. Ve chvíli, kdy jsem na to myslel, mi na prst u nohy spadl nástroj vážící asi 300 liber. Kdyby jeho druhý konec nebyl připojen k přírubě, možná bych si zlomil ruku i nohu. V tu chvíli mi došlo, že stále mám karmu, kterou musím splatit. Tomu nemohu uniknout, ať udělám cokoli; ani kdybych se přestal kultivovat, stejně bych neměl kam uniknout.

Po přečtení článku na Minghui obsahujícího Mistrovo učení jsem se cítil povzbuzený a mé myšlenky se znovu staly spravedlivými. Byl jsem Mistrovi za toto uspořádání opravdu vděčný.

Asi o měsíc později mi příbuzný řekl, že pokud napíšu další prohlášení odsuzující Dafa, mohu se vrátit na své původní pracoviště. Poděkoval jsem mu za veškerou pomoc, kterou mně i mé rodině během předchozích dvaceti let poskytoval. Řekl jsem mu však, že už žádné další prohlášení napsat nemohu. Rozplakal se a řekl, že kdyby můj dědeček ještě žil, s tím, co jsem udělal, by nesouhlasil. Nedokázal jsem ho přesvědčit a bylo mi velmi líto všech vnímajících bytostí, které staré síly a pronásledování otrávily lžemi.

Místní praktikující plánovali znovu odjet do Pekingu apelovat. Přihlásilo se jich více než 120. Informace však později unikla policii, a proto jsme se rozhodli vyrazit o týden dříve. Přibližně čtyřicet praktikujících bylo cestou zadrženo, ale dalších osmdesát se dostalo na náměstí Tiananmen a vykřiklo: „Falun Dafa je dobrý!“

Když jsem byl ve vazební věznici, už jsem vůbec nedoufal, že budu propuštěn. Manželka vyčerpala všechny kontakty, které jsme měli k dispozici, a pokaždé bylo nesmírně obtížné dosáhnout mého propuštění. Jeden přítel jednou řekl, že je to ještě těžší než dostat z vězení vraha. Požádal mě, abych mu už nevolal, protože Falun Dafa se mezitím stal závažnou politickou otázkou.

Jednoho dne se mě dozorce náhle zeptal, zda si chci najmout právníka. Pomyslel jsem si, že mě možná plánují odsoudit. Velmi klidně jsem odpověděl: „Ne, nemohli bychom si ho dovolit.“ K mému překvapení jsem byl krátce nato propuštěn, aniž bych cokoli napsal! A mé zatčení bylo „schváleno“, takže už jsem nebyl veden jako propuštěný na kauci.

Když se ohlížím za touto částí své kultivační cesty, byla skutečně klikatá a náročná. Pronásledování bylo bezpochyby velmi zlé, ale těžkosti byly způsobeny především mou vlastní karmou a tím, že jsem se nekultivoval pevně. Jak se zkoušky stávaly obtížnějšími, mé srdce přestávalo být stabilní a místo hledání odpovědí ve Fa jsem se snažil těžkosti překonávat lidskými prostředky. Také můj záměr jet apelovat nebyl úplně čistý, protože jsem se obával, že zaostanu za postupem nápravy Fa, a usiloval jsem o mocnou ctnost, abych mohl dosáhnout Dovršení. Objevil jsem v sobě také připoutání k soutěživosti a silné lidské city. Všechna tato připoutání představovala mezery, kterých staré síly využívaly k mému pronásledování.

To, že jsem tentokrát těmito zkouškami prošel, znamenalo velký průlom v rozpouštění uspořádání starých sil. Zároveň mi to vytvořilo pevný základ charakteru, abych později dokázal projít dalšími zkouškami.

Během pobytu mimo domov jsem šestkrát unikl zatčení policií

Protože jsem se domníval, že už mi žádné další pronásledování nehrozí, překvapilo mě, když prateta řekla, že slyšela o někom, kdo byl nedávno odsouzen do vězení. Nezmínila konkrétně mě ani žádné podrobnosti případu. Okamžitě jsem však usoudil, že jde o mě, a vyhrkl jsem: „Proč mě chtějí zase pronásledovat? Co jsem udělal?“ Když jsem o tom později přemýšlel, uvědomil jsem si, že nic se neděje bez příčiny a že mi Mistr prostřednictvím ní dával náznak.

Krátce po čínském Novém roce přišli ke mně domů tři místní policisté a pod záminkou, že potřebují mou pomoc při vyšetřování, mě odvezli na policejní stanici. Řekl jsem jim, že jsem žádný zákon neporušil a že je nezákonné, aby mě na policejní stanici odváděli. Jeden policista tvrdil, že jsem stále propuštěný na kauci, což jsem popřel. Po příjezdu na stanici jsem se také snažil přít s policejním náčelníkem. Nechtěl se mnou mluvit a řekl, že se následující den mohu dohadovat s pracovníky právního oddělení. Tehdy jsem si uvědomil závažnost situace: zlo mě plánovalo poslat do tábora nucených prací. Požádal jsem Mistra o pomoc.

Když mě policista odváděl do cely, všiml jsem si, že je brána dokořán. Rozběhl jsem se pryč a policistům se mě nepodařilo chytit. Po této události jsem byl nucen na dva roky opustit domov a skrývat se před policií. Při pobytu v domech různých praktikujících jsem se naučil používat počítač, stahovat materiály z webové stránky Minghui.org a tisknout je k distribuci.

Pak přišla další velká zkouška. Manželka už situaci nedokázala snášet a požadovala rozvod. Chtěla dceru do své péče. Pokud šlo o náš jediný majetek – starý dům v hodnotě přibližně 40 000 jüanů –, požadovala i můj podíl jako příspěvek na výchovu dítěte. Znamenalo to, že přijdu o všechno a skutečně se ze mě stane člověk bez domova.

S jejími požadavky jsem nesouhlasil, ale ona na svém rozhodnutí pevně trvala. Když jsem vzal v úvahu tlak a diskriminaci, jimž kvůli mně čelila v práci, a také to, že bych neměl být připoután k ničemu v lidském světě, souhlasil jsem s podpisem rozvodových dokumentů.

Také jsem měl výčitky, že jsem neplnil své povinnosti otce. Proto jsem manželce přenechal celý dům. Souhlasil jsem také s placením výživného, dokud dceři nebude osmnáct let. Manželku to nečekaně dojalo. Objala mě a propukla v pláč. O rozvodu už nikdy nemluvila.

Během jednoho svátku jsem jel navštívit manželku a dceru do domu tchyně. Švagr měl strach a neodvážil se mě tam nechat přes noc. Přestože manželka věděla, že nemám kam jinam jít, mlčela. Když jsem uprostřed noci kráčel ulicí, cítil jsem se osamělý a smutný. Pak jsem si vzpomněl, že nedaleko bydlí jeden praktikující. Šel jsem k němu a on mi s radostí poskytl přístřeší.

Jindy jsem byl v domě jedné koordinátorky, když policie obklíčila její čtvrť. Protože nedokázali vypáčit bezpečnostní dveře, přivedli svářeče, aby je rozřezal. Právě když se chystali vstoupit, vyskočil jsem z okna ve druhém patře. Přestože jsem si podvrtl kotník, neměl jsem čas to řešit a utíkal dál. Rychle jsem přelezl plot, jen abych zjistil, že jsem se dostal do vojenského areálu. Čtyři nebo pět lidí se za mnou rozběhlo. Pokračoval jsem v útěku a nakonec jsem jim zmizel.

Jednou jsem při čekání na autobus vyvěsil plakát o Dafa. Kolem něj se shromáždil dav lidí, aby si ho prohlédli. Jeden z nich byl policista v civilu. Rozběhl se za mnou a zatkl mě. Když se mě po převozu na nedalekou policejní stanici ptali na jméno a adresu, mlčel jsem. Kvůli tomu mě zbili. Jeden policista mě také bil elektrickým obuškem. Překvapivě mi to však pomohlo překonat z něj strach.

Po večeři se vrátili, nohou od židle mi přitiskli nohu k zemi a elektrickým obuškem mi dávali rány od chodidel až ke krku. Nebál jsem se jich a stále jsem recitoval básně z Hong Yin. Pak se stal zázrak. Přestal jsem cítit bolest a myslel jsem si, že se elektrický obušek rozbil. Jakmile jsem se však zaradoval, při další sérii elektrických výbojů jsem bolest znovu cítil. Pokračovali, dokud se obušku nevybila baterie. Připoutali mě řetězem ke kovové židli a spali poblíž mě.

Během výslechu mě jeden policista poznal. Měl jsem obavy, zda mě nepošle do tábora nucených prací. Požádal jsem Mistra o pomoc. Jedno pouto se uvolnilo, ale druhé se mi nedařilo sundat. Pomyslel jsem si: Kdyby Mistr neměl v úmyslu, abych odsud odešel, první pouto by se samo neotevřelo. Ještě chvíli jsem se snažil a nakonec jsem stáhl i druhé pouto.

Spěchal jsem otevřít dveře, ale nedokázal jsem otočit klikou. Napadlo mě, že mohou být zamčené z druhé strany. Pak jsem si znovu pomyslel: Kdybych odsud nemohl odejít, nepodařilo by se mi osvobodit z pout. Uklidnil jsem se a našel způsob, jak otočit západkou. Dozorci po celou dobu spali.

Co nejtišeji jsem sešel po schodech. Právě když jsem přemýšlel, jak se vypořádám se strážným u vchodu, zjistil jsem, že tam nikdo není, přestože se svítilo. Vyšel jsem ze dveří a schoval se za rohem, abych popadl dech. Ohlédl jsem se, abych se ujistil, že mě nikdo nepronásleduje, a pak jsem co nejrychleji utíkal pryč.

Ušel jsem několik kilometrů a snažil se vyhledat pomoc jednoho spolupraktikujícího. Protože jsem u něj však předtím byl pouze jednou, nedokázal jsem si vzpomenout na adresu. Nakonec jsem zaklepal na nesprávné dveře. Potom jsem se pokusil dostat na kliniku svého spolužáka ze střední školy, která se nacházela někde na východě. Tou dobou jsem už byl úplně vyčerpaný. Zamířil jsem proto k čerpací stanici poblíž dálnice a chtěl se zeptat, zda někdo neví, kde se jeho klinika nachází.

Kolem mě náhle vysokou rychlostí projelo auto a zajelo k čerpací stanici. Nejprve jsem mu nevěnoval pozornost, ale pak prudce zastavilo a já vzhlédl. Proti mně se řítilo šest policistů. Netuším, kde se ve mně vzala síla, ale otočil jsem se a běžel na jih. Když jsem se ohlédl, auto jelo na východ. Já jsem potom zamířil na západ.

Našel jsem opuštěnou továrnu a vešel dovnitř, abych se někde ukryl. Uvnitř však bylo úplně prázdno a nebylo se kam schovat. Kdybych tam zůstal, byl bych jako v pasti – policie by mě bez námahy chytila. Pak jsem si ale znovu pomyslel: Kdybych neměl uniknout, Mistr by mi přece už předtím nepomohl odejít z policejní stanice. Získal jsem mnohem větší sebedůvěru a běžel dál. Potom jsem spatřil velkou prázdnou kanalizační rouru. Vlezl jsem do ní a pokračoval dopředu. Po přelezení kovového plotu jsem uviděl velký rybník. Nakonec jsem každopádně unikl.

Později jsem se dozvěděl, že policie rybník skutečně prohledávala, ale jeden policista, který předtím pozorně naslouchal, když jsem jim objasňoval pravdu, řekl: „Nemá smysl dál hledat. Dokáže uniknout dokonce i z pout. Nenajdeme ho. Vraťme se.“ Bylo to opravdu o vlásek! Děkuji, Mistře, za ochranu!

Místní policejní oddělení bylo mým útěkem ohromeno. Někteří policisté poznamenali, že mám nadpřirozené schopnosti. Později mě však zradila jedna koordinátorka, která policii dovedla k mému zatčení. Odvezli mě do střediska pro vymývání mozků. Zástupce policejního náčelníka, který měl na starosti moji „převýchovu“, řekl: „Ty jsi docela schopný. Slyšel jsem, že máš nějaké nadpřirozené schopnosti. Tak je ukaž!“ Každý cyklus vymývání mozků trval patnáct dní, a pokud bych se nevzdal své víry, měl jsem být poté poslán do tábora nucených prací. Předpokládám, že náčelník nečekal, že bych dokázal uniknout z tak přísně střeženého střediska pro vymývání mozků. Po dvou předchozích neúspěšných pokusech se mi však třináctého dne zadržování podařilo uprchnout.

Také tento útěk byl mimořádnou zkušeností. Vzhledem k délce článku bych jej však chtěl shrnout do tří bodů: 1) První dva pokusy o útěk selhaly, protože jsem měl silný strach. Zeptal jsem se sám sebe: Čeho se vlastně bojím? Potom jsem se postupně uklidnil. 2) Nakonec jsem se zbavil strachu z mučení v táboře nucených prací. Už jsem se neobával, že pokud mučení nevydržím, mohl bych se vzdát své víry, a pevně jsem se rozhodl, že prohlášení o vzdání se Dafa nenapíšu. 3) Necítil jsem zášť vůči praktikující, která mě zradila, protože jsem si říkal, že jí možná něco dlužím z minulých životů. Bylo mi jí však velmi líto a doufal jsem, že si svou chybu uvědomí. Slyšel jsem, že týden po svém propuštění toho, co udělala, litovala.

Jednou se mi během čínského Nového roku po domově stýskalo natolik, že jsem se tajně vrátil domů navštívit manželku a dceru. Policie možná zařídila, aby je někdo sledoval. Když jsme společně jedli, někdo zaklepal na dveře. Nevšímal jsem si toho, ale manželka mě upozornila, že by to mohla být policie. Polekal jsem se a okamžitě utekl.

Málem mě znovu zatkli také při návštěvě jednoho praktikujícího, když se policie nečekaně objevila. I tentokrát se mi podařilo uniknout. Tento útěk jsem spojoval se snem, který jsem měl krátce předtím. Ve snu mě zatkli dva policisté a jedním z nich byl můj spolužák ze střední školy. Prosil jsem ho, aby mě nechal jít, ale bezvýsledně. Odvedl mě před jednoho okresního úředníka a tam mi jeden policista šlápl na hrudník. Právě v té chvíli jsem se zbavil strachu. Hlasitě jsem vykřikl verše nápravy Fa a odstranil zlé faktory v jiné dimenzi, které mě pronásledovaly.

Během dvou let, kdy jsem se skrýval, jsem pobýval u mnoha praktikujících. Finančně jsem byl odkázán především na podporu praktikujících a několika příbuzných. Přestože jsem žil v neustálém strachu a provázela mě silná osamělost, spolupraktikující se o mě velmi dobře starali a mohli jsme spolu mluvit o čemkoli. Často jsme sdíleli svá pochopení Fa a spolupracovali při odhalování pronásledování. Byli mi dokonce bližší než vlastní rodina. Prostřednictvím nich jsem pocítil sílu Dafa a Mistrův soucit. S jejich pomocí se můj charakter výrazně zlepšil. Chtěl bych vyjádřit hlubokou a upřímnou vděčnost spolupraktikujícím, kteří mi nezištně pomáhali.

Několik měsíců jsem pobýval u jednoho staršího praktikujícího, který byl přítelem mého otce. Jedna událost ve mně zanechala hluboký dojem. Měl velmi starý stolní počítač a připojení k internetu bylo nesmírně pomalé. Často jsem kvůli tomu pociťoval netrpělivost. Během této doby jsme si však možná všichni zlepšili charakter a stal se zázrak – rychlost internetu se náhle zvýšila šestinásobně!

Jednou v noci jsem si stáhl Mistrovu knihuVyučovanie Fa na turné v Severnej Amerike. Když jsem studoval Fa, pocítil jsem uvnitř sebe silné osvícení. Z tohoto učení jsem získal neuvěřitelně hluboké pochopení. Všechno působilo nesmírně pokojně a já měl pocit, jako by se čas zastavil, zatímco jsem byl zcela ponořen do Fa. Byl jsem hluboce dojatý a po tvářích mi stékaly slzy.

Zkouška života a smrti

Největší zkouška života a smrti, kterou pro mě uspořádaly staré síly, přišla zcela bez varování. Stalo se to proto, že jsem měl stále příliš mnoho připoutání, kterých jsem se nedokázal zbavit, Fa jsem si při studiu nedokázal skutečně vzít k srdci, zaměňoval jsem dělání věcí za kultivaci a neuměl jsem se aktivně dívat do sebe, ale svých připoutání jsem se zbavoval pouze pasivně, když nastaly konflikty.

Jednoho dne jsem v autobuse mluvil o Dafa s mužem sedícím vedle mě. Ukázalo se, že je to policista v civilu a že v autobuse jsou další čtyři. Po zatčení mě nejprve odvezli na policejní stanici a poté mě zadržovali ve středisku pro vymývání mozků. Devět měsíců, které jsem tam strávil, bylo nejtěžším obdobím mého života. Několikrát jsem byl na pokraji zhroucení. Bylo to skutečně doupě temných démonů. Sílu mi však znovu poskytoval Fa.

Mistr řekl:

„Proč jsou učedníci Velkého Zákona nelítostně mučení zlem? Je to proto, že vytrvávají ve své spravedlivé víře ve Velký Zákon, a protože jsou částicemi Velkého Zákona.“ („Velký Zákon je nezničitelný,“Podstata dalšího pokroku II)

Protože jsem na protest proti pronásledování držel hladovku, dozorci mě připoutali k „lůžku smrti“ (děsivé metodě mučení), takže jsem se nemohl hýbat. Dozorkyně příjmením Zhang mi každý den opakovala propagandu démonizující Dafa. Neustále jsem se s ní přel a ani jednomu z nás se nepodařilo přesvědčit toho druhého. Bylo mi jí líto, protože jí komunistický režim vymyl mozek, aniž by si to uvědomovala, a ona jej přesto pevně následovala v páchání zla, i když věděla, že to možná není správné.

Když mi podávali infuze, musel jsem je opakovaně žádat, abych mohl jít na toaletu. Odmítali mě z lůžka uvolnit a pověřili jednoho mladého policistu, aby mi podával močovou láhev. Někdy už jsem to nedokázal vydržet a pomočil jsem postel. Bylo časné jaro a stále chladno, takže jsem pod mokrou přikrývkou nemohl usnout. Po dvou týdnech už jsem to nedokázal snášet a souhlasil jsem s přijímáním rozmixované tekuté stravy. Teprve potom mě odpoutali z lůžka smrti.

Než mě tam přivezli, myslel jsem si, že dokud mě nepropustí, budu v hladovce pokračovat. Domníval jsem se, že po dvou či třech měsících hladovky mě propustí. Když však uplynuly tři měsíce a stále jsem neviděl žádnou naději na propuštění, začal jsem být zmatený. Nebylo příjemné být každý den připoutaný ke kovové židli a násilně krmený hadičkou zavedenou nosem. Dozorci mě také mučili tím, že mi omezovali možnost chodit na toaletu. Trpěl jsem navíc silnou zácpou, protože na vykonání potřeby mi dovolovali pouze pět minut.

Nevěděl jsem, zda mám vytrvat. Jednoho dne se mě dozorce zeptal: „Jsi kultivující?“ Ta otázka mě překvapila. Pečlivě jsem o ní přemýšlel a měl jsem za to, že mi Mistr jeho prostřednictvím dává náznak. Pevně jsem se tedy rozhodl v hladovce pokračovat. Odpoledne za mnou přišel jiný dozorce a řekl mi, že se mu zdálo, jak skáču z okna ve třetím patře a on skočil za mnou, aby mě pronásledoval a chytil. Uvědomil jsem si, že hladovka není jednoduchou záležitostí.

Aby mě přiměli jíst, zkoušeli nejrůznější metody. Byl jsem tak vyhublý, že by člověk dokázal obejmout rukou i nejsilnější část mé paže, a lýtka jsem měl silně oteklá. Jednou se dokonce dozorkyně Zhang rozplakala, když mě přesvědčovala, abych začal jíst. To, co říkala, mě velmi dojalo a málem jsem souhlasil, kdybych předtím nezažil zlé metody, jimiž mě mučila. Racionální část mé mysli mi říkala, že hladovku nemohu ukončit. Poděkoval jsem jí a řekl, že s ní nemohu souhlasit. Její tón se okamžitě změnil a odešla.

Stále za mnou přicházeli různí lidé, aby na mě působili. Jedna dozorkyně se vydávala za univerzitní profesorku. Každý den mi vedle polštáře položila vejce a misku jáhlové kaše. Říkal jsem si, že to nevydrží dělat ani dva týdny. Třináctého dne však ukázala svou pravou tvář a botami mě kopala do oteklých lýtek. Lýtka jsem měl pokrytá krvavými ranami a kůže se mi odlupovala. Trvalo více než deset let, než jizvy zmizely.

Drželi mě na samotce a nutili mě dlouhou dobu stát nebo dřepět. Násilně do mě lili alkohol, ocet, hořký čaj nebo velké lahve studené vody. Po dobu šesti měsíců jsem byl každý den připoutaný ke kovové židli. V noci mi nedovolovali spát a snažili se mě „převychovat“. Znovu mi omezovali možnost chodit na toaletu. K tomu jsem neustále snášel bití a slovní urážky. Paže jsem měl plné jizev po vpichování jehel.

Jednou mě svlékli a dali do mimořádně velkého pytle na odpadky. Potom do mě násilně dostali půl kbelíku vody. Močil jsem tak silně, že jsem měl chodidla úplně promočená. Potom se mi vysmívali, že jsem inkontinentní, přestože mi bylo teprve něco přes třicet. Také mě obviňovali, že se nestarám o rodiče ani o dítě, označovali mě za „odpůrce KS Číny a nevlastence“ a tvrdili, že jsem svou vírou „posedlý“. Nejvíce mě bolelo, když očerňovali Dafa a nutili mě číst jejich propagandu, zejména „doznání“ bývalých praktikujících, kteří se během pronásledování vzdali Dafa.

Jednou dozorci předstírali, že jsou soudci, a uspořádali se mnou „slyšení“, při němž mi vyhrožovali vysokým trestem odnětí svobody. Čtyři z nich byli „odborníci“ na „převýchovu“ praktikujících. Také několik bývalých praktikujících, kteří se obrátili proti Dafa, se u mě střídalo a mluvilo se mnou. Byl jsem pod extrémním napětím a úzkostí. Měl jsem pocit, že je lepší zemřít než žít. Propadal jsem zoufalství. Několikrát se mi zdálo o dědečkovi a dalších zesnulých příbuzných. Přemýšlel jsem o sebevraždě. Stěny cely však byly celé vypolstrované, takže jsem neměl ani možnost si ublížit, nehledě na to, že mě nepřetržitě sledovali. Skutečně jsem zakusil, co znamená, že „každý den je jako rok“.

Po šesti měsících se dozorci rozhodli mou hladovku za každou cenu ukončit, i kdyby mě to mělo zabít. Připravili velké umyvadlo rozmixovaného jídla a čtyři velké kukuřičné placky, což by stačilo k nasycení šesti lidí. Venku byl připraven lékař. Plánovali mě nepřetržitě násilně krmit, dokud bych se nepodvolil. Ze strachu, že bych při tom skutečně mohl zemřít, jsem hladovku ukončil.

Ze všech způsobů mučení pro mě bylo nejbolestivější osmnáctidenní odpírání spánku. Málem jsem se psychicky zhroutil. Dozorce řekl, že odpíráním spánku společně s hladovkou přijdou vniveč všechny mé lidské potřeby. Neustále mě hlídali čtyři dozorci a směny se střídaly každých šest hodin. Po několika dnech jsem byl nesmírně ospalý. Když měli dobrou náladu, chovali se ke mně přátelsky a mluvili se mnou, aby mě udrželi vzhůru. Když však měli špatnou náladu, bili mě nebo kopali. Někdy mě dva dozorci přidržovali u zdi a polévali studenou vodou, když jsem zavřel oči.

Po dvou týdnech jsem začal trpět bludy. Nedokázal jsem rozeznávat lidi a mluvil jsem nesmyslně. Všechno jsem viděl dvojitě. Postel se mi zdála stát svisle a nechápal jsem, proč z ní láhev s vodou nespadne na zem. Ani tehdy mi dozorci nedovolili spát. Jednoho dne jsem nakonec omdlel. Když jsem přišel k sobě, vedle mě stál lékař a řekl dozorcům: „Nechte ho chvíli spát.“ Teprve tehdy mi konečně dovolili nějakou dobu spát.

Potom mě připoutali k židli a dovolili mi spát čtyři hodiny denně. Během spánku mi také pokládali oteklé nohy na stůl. Toto mučení trvalo celé dva měsíce.

Na tom místě bylo tolik zlých bytostí. Jednou za mnou přišel dozorce, aby mě „převychovával“, a já jsem v srdci neustále vysílal spravedlivé myšlenky. Jeho výraz a tón hlasu se náhle změnily (myslím, že ho posedl zlý duch). Zlomyslně mi řekl: „Proč odstraňuješ zlo? Démoni jsou také životy!“ Potom mě zezadu prudce kopl. Nebyl jsem připravený a spadl jsem na zem. Nato se vrátil do normálu, pomohl mi vstát a zeptal se, zda jsem zraněný. Byl jsem naprosto ohromen. Jak mohl vědět, na co myslím? Jak může být zlo v jiné dimenzi tak bezuzdné!

Během těchto devíti měsíců zadržování jsem musel, abych vydržel stále narůstající tlak, využít veškerou svou moudrost, odvahu, sílu a vytrvalost spolu se vším, co jsem si dokázal vybavit z Fa a čemu jsem z něj rozuměl. Neustále jsem recitoval Fa a co nejvíce vysílal spravedlivé myšlenky. Později jsem se dozvěděl, že spolupraktikující venku za mě také vysílali spravedlivé myšlenky, a byl jsem jim za jejich úsilí velmi vděčný.

Ke každému dozorci jsem se choval laskavě, ale stále jsem odolával jejich opakovaným požadavkům, abych napsal prohlášení, v nichž bych se vzdal Dafa a odsoudil ho. Fyzicky i psychicky vyčerpaný jsem každým dnem slábl. Kdykoli se ke mně přiblížil některý krutý dozorce, třásl jsem se strachy. Jednou jsem v krajním utrpení prohlásil, že se přiznávám k vině vůči KS Číny a čínskému lidu, a napsal jsem prohlášení, v němž jsem slíbil, že už Dafa praktikovat nebudu. Litoval jsem, že jsem stále nedosáhl měřítka nezničitelného praktikujícího Dafa.

Nakonec jednoho dne přijela místní policie a odvezla mě na tři roky do tábora nucených prací. Konečně jsem měl opustit ďábelské doupě, kde mě téměř umučili k smrti a málem přivedli k šílenství. Zhluboka jsem se nadechl a cítil úlevu. Věděl jsem, že když člověk neprojde jednou zkouškou, další bude ještě těžší, ale mé odhodlání pokračovat v praktikování Falun Dafa se nezachvělo. Soucitný Mistr se mě také nevzdal a dal mi další příležitosti ke zlepšení.

Po šesti měsících v táboře nucených prací jsem se postupně zotavil. Potom jsem se rozhodl spolu s dalšími praktikujícími znovu zahájit hladovku. Když jsme se dozvěděli, že jeden praktikující byl umučen k smrti, protestovali jsme společným voláním: „Falun Dafa je dobrý!“ Té noci hřmělo půl hodiny. Vnímali jsme to jako znamení smutku za zemřelého praktikujícího. Následující den byl Světový den Falun Dafa a obloha se vyjasnila. Dokonce jsme viděli video z průvodu v Hongkongu, kde praktikující drželi transparenty s nápisem „Falun Dafa je dobrý“. (Dozorce dostal disk domů a po jeho přehrání v táboře nucených prací jej zapomněl vyjmout z VCD přehrávače.)

Napsal jsem dopis odhalující pronásledování v táboře nucených prací a podařilo se jej doručit zamýšlenému příjemci. Rodinný příslušník jednoho praktikujícího nám poslal nová Mistrova učení. Když mě přemísťovali do jiného tábora nucených prací, vzal jsem je s sebou. Dozorci je při prohlídce nenašli a já je mohl sdílet s praktikujícími, kteří tam byli.

Po dvou měsících této hladovky mě sestra s manželkou odvezly domů. Celkem jsem byl zadržován šestnáct měsíců. Plán zla držet mě tři roky selhal. Byl jsem šťastný, že jsem znovu na svobodě, a necítil jsem žádnou zášť vůči dozorcům, kteří mě mučili. Také jsem byl rád, že jsem si navzdory utrpěnému mučení a chybám, kterých jsem se dopustil, zachoval víru v Dafa.

Jako bezvýznamná bytost ve vesmíru považuji za čest, že mohu být praktikujícím Dafa a že mě Mistr Li zachránil. Bez Mistrovy ochrany, vedení Dafa a spravedlivé podpory spolupraktikujících bych nikdy nedokázal snést tak hrubé týrání, zůstat naživu a vyváznout bez jakýchkoli fyzických následků nebo psychického traumatu.

Cestou domů mi sestra koupila něco k jídlu. Dva měsíce jsem nejedl a chutnalo mi to nesmírně dobře. Říkal jsem si, že jsem v životě nic tak lahodného nejedl!

Síla Dafa se projevuje, když praktikující spolupracují jako jedno tělo

Když jsem byl v táboře nucených prací, velmi mě trápilo, že nemohu studovat Fa ani cvičit. Doufal jsem, že po propuštění budu těmto věcem věnovat více času. Jakmile jsem se však vrátil domů, můj život zaplnily každodenní záležitosti. Navíc do mě zasahovalo mnoho připoutání, například předvádění se, touha po pohodlí, soutěživost, rozhořčení, úzkost a žádostivost. I když jsem si uvědomoval, že tato připoutání mám, bylo pro mě velmi obtížné je odstranit.

Stále jsem dělal tři věci, ale vůbec jsem nebyl pilný a choval jsem se jako „průměrný člověk, který slyší Tao“. Při úklidu domu jsem třikrát upadl. Potřetí jsem si poranil zápěstí a trvalo více než rok, než se zotavilo. Jindy jsem spadl z motocyklu a zlomil si šest žeber. Díky zázračné léčivé síle Dafa jsem se zotavil během pouhého měsíce. Také mě ještě několikrát zatkli. Jednou mě městská policie dokonce výslovně uvedla v dokumentu zaslaném místní policii s příkazem, aby mě vyšetřovala, a málem jsem byl odsouzen k protiprávnímu věznění.

Bylo však také několik velmi pozitivních věcí, o které bych se zde chtěl podělit. Když jsme společně pracovali na záchraně zadržovaných praktikujících, všiml jsem si, že každý z nás má různé problémy a nedostatky v charakteru. Do tohoto úsilí jsme však vložili celé srdce, dobře jsme spolupracovali, laskavě jsme si navzájem poukazovali na problémy a zároveň jsme pracovali na vlastním charakteru. Díky naší bezproblémové spolupráci se stalo několik zázraků.

Čtyři místní praktikující byli obžalováni za objasňování pravdy lidem. Policejní oddělení jejich případy velmi pozorně sledovalo. Jedna starší praktikující trpěla psychickými následky z předchozích opakovaných zatčení a zadržování. Koordinátorka také zjistila, že je její telefon odposloucháván. Všichni jsme chtěli pro jejich záchranu něco udělat, ale nevěděli jsme co.

Mistr poté uspořádal, aby se k nám připojila praktikující se silnými spravedlivými myšlenkami, která nikdy nebyla pronásledována. Byla velmi odvážná a všímala si detailů. Neustále nás kontaktovala, abychom společně probírali plán záchrany. Měl jsem pocit, že to uspořádal Mistr, a spolupracoval jsem s ní na najmutí právníků pro praktikující a povzbuzování jejich rodin, aby na policejní stanici žádaly jejich propuštění. Také jsme vysílali spravedlivé myšlenky na podporu práce právníků a mezi místními obyvateli jsme sbírali podpisy pod petici požadující propuštění praktikujících.

Sbírání podpisů probíhalo velmi dobře. Poprvé jsme získali přes 300 podpisů. Po několika dalších kolech podepsalo dopis více než 1 000 lidí. Když dva právníci přijeli do střediska pro vymývání mozků žádat propuštění praktikujících, téměř 60 praktikujících poblíž vysílalo spravedlivé myšlenky. Více než deset dozorců bylo zpočátku velmi nepřátelských, ale během necelých dvou minut se jejich postoj zmírnil a začali se k právníkům chovat velmi přátelsky.

Několik praktikujících dokonce šlo přímo k domu předsedajícího soudce objasnit mu pravdu. Soudce dostal velký strach a neodvážil se otevřít dveře. Jiní poslali mnoho dopisů manželkám soudce a policejního náčelníka.

Jeden praktikující, kterému hrozilo trestní stíhání, objasnil pravdu státní zástupkyni a velmi ji to dojalo. Manželka jiného stíhaného praktikujícího roznesla články o jeho dřívějším pronásledování do všech sboroven jedné školy; ředitel se nerozzlobil a pochválil její schopnost dobře psát. Mnoho praktikujících v zahraničí také telefonovalo dalším zaměstnancům soudu a prokuratury a pomáhalo jim pochopit, že praktikování Falun Dafa ani mluvení s lidmi o této praxi neporušuje zákon.

Před soudním jednáním s praktikujícími jsme veřejnosti rozdávali informace a zvali lidi, aby se přišli zúčastnit, protože jednání mělo být veřejné. Zlo dostalo velký strach. Při prvním jednání více než 300 policistů a ozbrojených příslušníků zásahové jednotky vyhnalo všechny pouliční prodejce z okolí a obklíčilo soud. Všichni jsme měli silné spravedlivé myšlenky a jeden praktikující stál poblíž ve vestě s nápisem „Falun Dafa je dobrý“. Téměř 200 praktikujících také sedělo poblíž soudu a vysílalo spravedlivé myšlenky. Odmítali jsme odejít bez ohledu na jejich výhrůžky. Pouze několik praktikujících odešlo poté, co jim bylo nařízeno vrátit se na pracoviště.

Té noci se jednomu praktikujícímu zdálo, že se kolem soudu seřadili malí démoni. Obloha nad severní stranou soudu byla plná tmavých mraků, zatímco nad jižní stranou bylo jasno a slunečno.

Před zahájením jednání následujícího dne zástupce policejního náčelníka zastrašoval právníky a křičel na ně. Právníci se však nedali odradit a pro praktikující požadovali zproštění viny. Argumentovali tím, že praktikující neporušili žádný zákon tím, že praktikovali svou víru nebo o ní mluvili s lidmi. Zároveň poukázali na to, jak policie při vyšetřování jejich případů porušovala zákon. Soudce jednání několikrát přerušil. Při posledním jednání praktikující vystoupili na svou obhajobu a popsali přínosy, které jim praktikování Falun Dafa přineslo.

Po skončení jednání se policie pokusila praktikující fotografovat. Ti se však nebáli a naopak se pokusili fotografovat policisty. Všech šestnáct policistů se otočilo a uteklo. Skutečně platí, že „zlo nemůže zvítězit nad dobrem“.

Během tohoto procesu jsme také dostali mnoho příležitostí ke zlepšení charakteru. Jeden praktikující vynaložil velké úsilí na napsání článku odhalujícího, jak ředitel místního oddělení vnitřní bezpečnosti během předchozích dvaceti let pronásledoval Falun Dafa. Po přečtení však praktikující reagovali různě. Měli odlišné názory na to, co by se v článku mělo a nemělo uvádět. Neshodovali se ani na přesnosti některých faktů. Jedna praktikující tiše předložila informace, které pomohly některé údaje v článku opravit. Jiní praktikující se proti distribuci článku důrazně stavěli.

Po pěti nebo šesti úpravách přicházeli další praktikující s nejrůznější zpětnou vazbou. Autor začal být podrážděný. Brzy se však podle Fa napravil a pochopil, že jde o příležitost, kterou mu Mistr uspořádal, aby se mohl zlepšit. Uvědomil si také, že proces úprav článku je jako broušení nože. Čím je ostřejší, tím více zla dokáže odstranit. Když tedy ostatní znovu přicházeli s připomínkami, už ho to nerozrušovalo a trpělivě na článku dále pracoval. Konečná verze vznikla až po více než dvaceti kolech úprav.

Ředitel oddělení vnitřní bezpečnosti měl původně dobrou pověst, protože nechal pro vesničany postavit silnici a tím si získal jejich podporu. Poté, co jsme však mezi lidmi rozšířili článek o něm, vesničané pochopili, jak podlé bylo jeho jednání. Článek se dostal i k němu samotnému. Vyhledal švagra jednoho praktikujícího a tvrdil, že s mnoha věcmi popsanými v článku neměl nic společného. Měl pocit, že mu bylo ukřivděno, a přestal se aktivně podílet na pronásledování.

Vrátím se k případu čtyř výše zmíněných praktikujících. Soudci trvalo dva roky, než vynesl rozsudky. Dva praktikující byli odsouzeni k pěti, respektive šesti letům protiprávního věznění. Třetímu bylo nařízeno domácí vězení a čtvrtý byl odsouzen ke třem letům s tříletou podmínkou.

Jako odvetu za naše úsilí o jejich záchranu místní policie zatkla osm praktikujících, včetně mě. Když mě odvedli do suterénu policejního oddělení, uviděl jsem mnoho malých místností a každá byla plná mučicích nástrojů. Zpočátku jsem byl trochu nervózní, ale brzy jsem strach překonal. Ještě téhož večera nás všech osm propustili!

Díky naší spolupráci jsme pomohli mnoha pracovníkům justice pochopit pravdu a několik let poté v našem regionu nedocházelo k žádnému závažnému pronásledování. Když v roce 2015 podalo více než 350 z nás trestní oznámení na Jiang Zemina, bylo obtěžováno jen několik praktikujících.

V mé kultivaci se stalo ještě mnoho dalších zázračných věcí a mohl bych o nich vyprávět donekonečna. Jednou jsme společně pilně objasňovali pravdu o Dafa a nejenže jsme pomohli zachránit několik policistů, ale jeden praktikující byl také propuštěn ze zadržování. Praktikující v zahraničí rovněž telefonovali předsedajícímu soudci a jeho rodinným příslušníkům. Už se nechtěli na pronásledování podílet a praktikujícímu uložili pouze mírný trest jednoho roku. V té době byl už deset měsíců protiprávně zadržován, takže zbývající dva měsíce měl strávit ve vazební věznici, aniž by byl převezen do věznice.

Má kultivační cesta byla dlouhá, ale nikdy jsem nelitoval, že jsem si ji zvolil. Pokaždé, když pomyslím na Mistra, chce se mi plakat. Bez obrovského soucitu a ochrany mého Mistra bych po této cestě nemohl pokračovat. Přestože jsem během pronásledování procházel těžkostmi, je to nic ve srovnání s tím, co pro nás Mistr vytrpěl. Mistrovi se mohu odvděčit pouze tím, že se budu pilně kultivovat a dobře dělat tři věci.

Pokud je v mém sdílení něco, co není v souladu s Fa, laskavě mě na to upozorněte.

Děkuji, Mistře!

Děkuji, spolupraktikující!

(Vybraný příspěvek pro 22. čínskou konferenci Fa na webové stránce Minghui.org)