Vzpomínka na výstavu kaligrafie a malby Falun Dafa v Changchunu v roce 1997

(Minghui.org) Měla jsem to štěstí zúčastnit se výstavy kaligrafie a malby, která se konala v květnu 1997 v Changchunu k příležitosti 5. výročí šíření Falun Dafa Mistrem Li. Po dobu devíti dnů bylo vystaveno více než 1 000 uměleckých děl. Výstavu navštívili lidé z nejrůznějších společenských vrstev. Každý obraz, každý příběh kultivace a každé umělecké dílo mě hluboce dojalo. Pořídila jsem mnoho fotografií této výstavy, zde je několik z nich:

Nikdy nezapomenu na jednu událost, která se toho dne stala. Výstava byla rozdělena do pěti sálů. Když jsem se nacházela ve druhém sále, spatřila jsem dva muže, kteří podpírali ženu, jež nemohla chodit. Mimochodem, vstup na výstavu byl zdarma.

Žena na sobě měla odznak Falun Dafa, což naznačovalo, že je praktikující. Dobrovolný asistent ve druhém sále si jejího odznaku všiml a řekl jí: „Když jste praktikující Falun Dafa, proč nezkusíte chodit sama?“

Žena požádala oba muže, aby ji pustili. Poté sama, krok za krokem, přešla na druhou stranu místnosti, kde visela fotografie Mistra. Sepjala ruce a s očima plnýma slz uctivě vzdala hold Mistrovi. Mnoho praktikujících v sále bylo dojatých k slzám a cítili hlubokou vděčnost za Mistrovo soucitné vedení a spásu.

Tato žena pocházela z Changchunu. Po narození svého třetího dítěte ochrnula na obě nohy v důsledku poporodní nemoci. Zůstala paralyzovaná dlouhých 18 let. V lednu 1997 začala praktikovat Falun Dafa. Po čtyřech měsících kultivace se dokázala postavit na nohy. A právě na této výstavě se poprvé znovu prošla. Naše vděčnost Mistrovi se nedá slovy vyjádřit!

Když jsme jednoho dne vyšly z výstavní haly, viděly jsme oblohu plnou Falunů (Kol Zákona). Praktikující, které je neviděly, si všimly, že nebe nad výstavním sálem zářilo červeným světlem, přesně jak o tom mluví Mistr v Zhuan Falun.

Se skupinou praktikujících jsme se rozhodly navštívit město Dalian, protože jsme slyšely, že tam Mistr dříve pobýval. Vydaly jsme se tedy vlakem na ta místa. Během cesty jsem si prohlížela fotografie z výstavy. Naproti mně seděla žena se svou matkou a dcerou, které si fotografie také začaly prohlížet. Najednou se žena cítila dezorientovaná a začala pociťovat závrať.

Vzala do rukou knihu Falun Dafa, kterou jsme položily na stůl mezi sebou, a náhle vykřikla. Řekla, že se v jejím těle děje něco zvláštního a že se cítí velmi nepříjemně. Rychle jsme pochopily, že trpí posedlostí duchy. Vysvětlily jsme jí, co je Falun Dafa, a řekly jí, že ti duchové, kteří ji ovládají, jí škodí, ale že mohou být potlačeni, pokud se vydá správnou cestou kultivace.

Když jsme dorazily na další zastávku, začala chápat souvislosti a rozhodla se začít praktikovat Falun Dafa. Už nechtěla být posedlá těmito bytostmi. Krátce poté zvracela a pak se cítila mnohem lépe.

Byla tak šťastná, že si okamžitě koupila všechny knihy Falun Dafa. Než jsme se rozloučily, řekla: „Ten had mě opustil. Řekl mi, že jsem nevděčná, a rozloučil se slovy: ‘Sbohem.’ Pořád po mně chtěl, abych mu zpívala píseň z televizního seriálu Nová legenda o bílé kobře.“

V tu chvíli mi v hlavě probleskla myšlenka: „Slyšela jsem, že se zřítila pagoda Leifeng. Možná to byl duch toho hada, který ji posedl. Pokud ano, je mi ho líto.“ Vůbec jsem si neuvědomila, jak nebezpečná taková myšlenka může být.

Tu noc jsme zůstaly s několika dalšími praktikujícími ve stejném pokoji. Řekla jsem jim, že nechci chodit po památkách a rozhodla jsem se místo toho odjet do Changchunu a studovat Fa s místními praktikujícími.

Jakmile jsem si lehla, v mysli se mi náhle zjevila děsivá stará žena s rozcuchanými bílými vlasy, stojící na úzkém mostě. Měla roztažené prsty s dlouhými nehty. Okamžitě jsem se posadila a řekla ostatním, co jsem právě viděla. Jedna praktikující mi připomněla, že bych se měla podívat do svého nitra a hledat své připoutání. Přemýšlela jsem: „Jsem příliš připoutaná k tomu, že chci jet do Changchunu? K tomu prostředí?“

Dříve jsem byla velmi bojácná, ale po získání Fa jsem nabrala odvahu. Fa je v mém srdci a vím, že mě Mistr chrání. Nebála jsem se chodit v noci, i když byla tma, ale tentokrát jsem pocítila strach, protože jsem netušila, odkud se ta vize vzala. Znovu jsem si lehla a opakovaně v duchu prosila: „Mistře, mám strach. Prosím, ochraň mě.“ Poté jsem usnula.

Můj spánek byl však neklidný. Má postel stála u okna a celou noc jsem jasně slyšela déšť. Jedna praktikující hlasitě chrápala. Když jsem ráno vstala, překvapilo mě, že ostatní mluvily o bouřce. Říkaly, že hrom udeřil pětkrát nebo šestkrát a že to znělo, jako by zasáhl okno a explodoval. Viděly, jak do pokoje vletěla velká ohnivá koule.

Kniha Zhuan Falun, která ležela na nočním stolku, náhle vyslala zlatý Falun, který ohnivou kouli pohltil.

Já jsem žádný hrom neslyšela – vnímala jsem jen déšť. Byla jsem nesmírně vděčná Mistrovi, protože jsem věděla, že mě ochránil.

Nasedla jsem na vlak do Changchunu a opřela se o sedadlo. Najednou jsem znovu spatřila starou ženu ze své vize, tentokrát však stála na úpatí hory tak vysoké, že jsem neviděla její vrchol. Už nevypadala děsivě – měla rozcuchané vlasy a v očích smutek.

V té chvíli jsem si plně uvědomila, jak mě Mistr ochránil, a pochopila hloubku této ochrany. Nedokázala jsem zadržet slzy. Pochopila jsem také své připoutání – v okamžiku, kdy jsem pocítila lítost nad tím posedlým duchem, využil mé mezery. Jak nebezpečná tato myšlenka byla! Ale pokud pevně věříme v Mistra a Fa, nemůže nás nic ohrozit.

Musíme si neustále udržovat spravedlivé myšlenky. Stačí jediná nesprávná myšlenka a okamžitě vznikne boj mezi dobrem a zlem. Mistr pak musí vynaložit ještě více úsilí, aby nás ochránil. Nedokážeme si ani představit, jak mnoho potíží bychom Mistrovi způsobili.

Náš soucitný a velký Mistr pro nás vytvořil to nejlepší možné. Slova nedokážou vyjádřit mou vděčnost a úctu k němu. Musím naslouchat Mistrovým slovům, kráčet svou cestou kultivace správně a plnit to, co mám dělat, abych byla hodna Mistrovy soucitné spásy a této jedinečné příležitosti, která se naskytne jen jednou za tisíciletí.