Pokojný apel 25. dubna očima policisty a praktikujícího Falun Dafa

(Minghui.org) Letos uplynulo 27 let od historického a pokojného apelu praktikujících Falun Gongu za spravedlnost, který se uskutečnil 25. dubna 1999 v Pekingu. Této poklidné akce jsem se zúčastnil ve své služební policejní uniformě spolu s deseti tisíci dalších praktikujících. Osobně jsem byl svědkem toho, co se tehdy stalo před Zhongnanhai, sídlem ústřední vlády – a nebylo to ani zdaleka tak, jak později vykreslovala propaganda KS Číny ve snaze Falun Gong očernit.

S praktikováním Falun Dafa jsem začal v roce 1994, když jsem pracoval v místním soudním systému. Po začátku kultivace jsem se své práci věnoval svědomitě a po několik let po sobě jsem byl hodnocen jako nejlepší pracovník v celém regionálním systému. Mistr nás vede k tomu, abychom se stále vzdělávali, a tak jsem se zapsal na dvě vysoké školy a chodil na přednášky.

Řídil jsem se principy Pravdivost–Soucit–Snášenlivost a od nikoho jsem nepřijímal úplatky. Pomáhal jsem lidem, kdykoliv jsem mohl. Také jsem, kdykoliv se naskytla příležitost, představoval lidem Dafa. Více než tucet mých kolegů si četlo knihy Falun Dafa. Dokonce jsem o Dafa hovořil s náčelníkem policie. Po pracovní době jsem často mluvil o Dafa i se zaměstnanci dalších vládních úřadů.

Ráno 24. dubna 1999 mi jeden praktikující řekl, že časopis se sídlem v Tianjinu uveřejnil článek očerňující Falun Gong. Když se praktikující z Tianjinu vydali do redakce vysvětlit situaci, Zastupitelství veřejné bezpečnosti v Tianjinu na ně poslalo stovky policistů, z nichž někteří byli ozbrojeni, a 45 praktikujících Falun Dafa zatkli a zbili.

Tato zpráva mě příliš nepřekvapila, protože k podobným incidentům už v posledních letech několikrát došlo a i my sami jsme na cvičebním místě čelili neustálému obtěžování a rušení.

V roce 1996 vláda zakázala vydávání knih Falun Dafa. Poté deník Guangming Daily zveřejnil článek očerňující Dafa. Později jsem slyšel, že nás policie tajně vyšetřuje. Následně Pekingská rozhlasová a televizní stanice (BRTV) odvysílala pořad, který Falun Dafa pomlouval. Tentokrát už Peking výrazně přitvrdil a praktikující v Tianjinu začali být zatýkáni otevřeně.

Diskutovali jsme o tom mezi sebou a došli jsme k závěru, že někdo se zlými úmysly v zákulisí záměrně vyvolává rozruch, aby praxi poškodil. Jinak by přece vláda nemohla zakázat tak dobré cvičení, které lidem pomáhá uzdravit se, pozvednout svou morálku a přináší harmonii do rodin – to vše přispívá ke společenské stabilitě a šetří výdaje na zdravotnictví.

Rozhodli jsme se, že naše pochopení Falun Dafa předložíme nejvyšším vládním představitelům. Věřili jsme, že až se vedoucí představitelé země dozvědí pravdu, postaví se na naši stranu – a tak jsme se rozhodli odjet do Pekingu.

Tu noc jsme nastoupili do vlaku. Aby bylo vidět, že pocházíme ze všech vrstev společnosti, oblékl jsem si zcela novou policejní uniformu. Vlak byl velmi přeplněný, ale zároveň tichý. Měl jsem pocit, že v něm jede mnoho praktikujících Dafa z celé země.

Druhý den ráno jsme vystoupili na pekingském hlavním nádraží a nasedli na autobus směřující k Zhongnanhai, sídlu ústřední vlády. Téměř všichni v autobusu vystoupili na stejné zastávce jako my. Také to byli praktikující z různých koutů země, kteří přišli podat petici. Cestou k Zhongnanhai bylo mnoho lidí, ale panoval klid.

Když jsme dorazili, viděli jsme, jak lidé pokojně stojí na chodníku naproti červené zdi Zhongnanhai. Všichni pečlivě ponechali asi tři metry prostoru, aby mohli kolem procházet chodci. Když jsme hledali místo, kde se postavit, všiml jsem si několika dalších praktikujících, kteří měli na sobě policejní nebo vojenské uniformy. Vzájemně jsme se přikývnutím pozdravili.

Po chvíli jsme si našli místo. Už začínalo svítat a kolem nás procházeli místní obyvatelé. Slyšel jsem jednoho člověka říkat: „Ti lidé tady podávají petici za Falun Gong.“ Když uviděl některé praktikující v pracovních uniformách, poznamenal někdo další: „Jak to, že jsou mezi nimi i policisté, vojáci a soudci?“ A jiný člověk odpověděl: „Falun Gong praktikuje tolik lidí – to je jasné, že mají různá zaměstnání.“

Postupně přicházeli praktikující z celé země. Na pozadí modré oblohy, bílých oblaků, zelených stromů a červených zdí zalitých ranním sluncem vytvářely desítky tisíc pokojných praktikujících Falun Dafa úchvatnou podívanou.

Kolem desáté hodiny dopolední se v davu náhle ozval potlesk. Tehdejší předseda Státní rady Zhu Rongji nás přišel navštívit. O pár minut později přiběhly dvě praktikující a nervózně se ptaly, zda někdo zná zákon – premiér totiž požádal několik zástupců, aby šli jednat s vedoucími z Úřadu pro stížnosti a návrhy. Vzhledem k tomu, že jsem měl na sobě policejní uniformu, doufaly, že bych mohl jít já.

Zaváhal jsem. Byl jsem jen obyčejný policista a možnost setkat se s nejvyššími představiteli země přímo v Zhongnanhai pro mě představovala obrovskou psychickou zátěž. Cítil jsem velkou odpovědnost a také značný tlak. Navíc jsem se dobře vyznal pouze v trestním právu, ale v ostatních oblastech jsem si nebyl jistý.

Bál jsem se, že bych mohl něco pokazit, a proto jsem se neodvážil souhlasit. Doporučil jsem místo sebe jiného praktikujícího, který stál za mnou – byl to soudce. Ten se specializoval na spory z hospodářských smluv, ale s občanským právem také příliš obeznámen nebyl, a tak nabídku rovněž odmítl.

Čas ubíhal a dvě praktikující z Pekingu byly stále více nervózní. Náhle jim přišel telefonát – dozvěděly se, že praktikující, který zná příslušné zákony, již do Zhongnanhai vstoupil spolu s několika dalšími.

Krátce nato dorazilo mnoho policejních vozidel. Z aut vystoupilo velké množství policistů, rozestoupili se a postavili se před nás. Protože jsme nedrželi žádné transparenty, neskandovali hesla a stáli jsme tiše, zůstávali policisté stát ve skupinkách po třech až pěti a mezi sebou si povídali. Ani oni k nám neprojevovali žádnou nevraživost. Počáteční napětí tak brzy opadlo.

Všimli jsme si, že kolem nás čas od času pomalu projížděla černá nebo bílá dodávka. Praktikující si všimli, že uvnitř těchto vozidel jsou videokamery, které nás nahrávají.

Nikdo nevěděl, co vláda udělá, ale věděli jsme, že je schopná spáchat i zločiny, jako bylo zabíjení vysokoškolských studentů, kteří apelovali na náměstí Nebeského klidu. Začínali jsme být nervózní, když jeden praktikující poblíž řekl: „Policie nás sice natáčí, ale nebe nad námi bdí.“ Po těchto slovech v nás všech okamžitě povstaly spravedlivé myšlenky a ti v první řadě stáli s hlavami hrdě vztyčenými.

Po chvíli policisté obdrželi rozkaz, že se máme rozejít. Pokud neodejdeme, poneseme následky.

Jenže naši zástupci právě hovořili s vedoucími pracovníky v petiční kanceláři Státní rady – nemohli jsme přece jen tak odejít, a tak se nikdo nepohnul, i když nás policie vyzývala. Později jsem se dozvěděl, že Úřad pro stížnosti a návrhy přizval k jednání několik praktikujících z Výzkumné Asociace Falun Dafa v Pekingu. O to větší důvod byl zůstat a vyčkat výsledku.

Začínalo se stmívat a zprávy stále nepřicházely. Netušili jsme, zda se věc vyřeší, nebo jak dlouho budeme muset ještě čekat. V srdci jsem pocítil určitou tíži.

V tu dobu se už zpráva, že praktikující Falun Gongu přišli podat petici ke Státnímu úřadu, rozšířila po celém Pekingu. Laskaví obyvatelé Pekingu nás začali přesvědčovat, ať odejdeme. Říkali: „Strana je bezcitná. S ní se nedá rozumně mluvit. Až se setmí, mohou to tu začít ‚vyklízet‘. Přesně to udělali 4. června 1989.“

Když to řekli, sevřelo se mi srdce a pocítil jsem záblesk strachu. V našem útvaru bylo pár důstojníků, kteří se masakru 4. června osobně účastnili. Říkali mi, že když KS Číny chce, dokáže být děsivá.

Když jsem ale zvedl hlavu, viděl jsem, že ostatní praktikující stále stojí pevně. V tomto poli spravedlivé energie ze mě strach opadl. Uklidnil jsem se: když už jsem sem přišel, nebudu se znepokojovat. Všechno přenechám vůli Nebes.

Cestou do Pekingu jsem nespal celou noc ve vlaku a po celodenním stání jsem najednou cítil naprostou vyčerpanost. Našel jsem volné místo, posadil se a usnul, aniž bych si to uvědomil.

Kolem deváté večer mě probudili ostatní praktikující a řekli mi, že jednání skončilo. Vedoucí státních orgánů oznámili policii v Tianjinu, že mají propustit zatčené praktikující Falun Gongu. Naše další požadavky však podle nich vyžadovaly další jednání. Byli jsme požádáni, abychom Zhongnanhai okamžitě opustili. Pokojné rozhovory skončily – a my se té noci tiše vrátili zpátky do svých domovů.

Po návratu domů si mě předvolala policie. Netušil jsem, odkud věděli, že jsem byl v Pekingu. Vedení mé jednotky mě kritizovalo s tím, že jsem neměl dostatek politického taktu, když jsem do Pekingu odjel ve své policejní uniformě podat petici za Falun Gong. Disciplinárně mě však nijak nepotrestali.

Když je Dafa na Zemi napadán, musím ho jako učedník Fa chránit. To je nezpochybnitelná povinnost každého opravdového učedníka Dafa. A jako člověk pracující v justici nesu odpovědnost a mám povinnost pomoci těm, jejichž hlas byl umlčen.