Zúčastnil jsem se apelu 25. dubna

(Minghui.org) Falun Dafa jsem začal praktikovat před 30 lety, dne 25. dubna 1995. O čtyři roky později jsem se připojil k deseti tisícům praktikujících, kteří odjeli do Pekingu, aby vládě objasnili pravdu o Falun Dafa a požádali o bezpečné prostředí pro naši praxi. Tato událost byla označena za nejpokojnější masový protest v moderní čínské historii.

Když jsem před třiceti lety poprvé četl knihu Zhuan Falun, byl jsem velmi dojat, když jsem narazil na větu: „Zhen-Shan-Ren je ­jediným měřítkem, které ­odlišuje ­dobré lidi od špatných“ Pomyslel jsem si, že je to tak výstižné a že bych měl následovat principy Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti. Uvědomoval jsem si, že pro mě bude těžké snášet utrpení, protože jsem byl netrpělivý a popudlivý, ale pevně jsem se rozhodl snášenlivost si vypěstovat.

Když jsem v Zhuan Falun četl „Otázka vnitřního oka“, „Nadpřirozená schopnost vidět do dálky“ a „Nadpřirozená schopnost předvídat budoucnost a vidět minulost“, zvedl jsem knihu nad hlavu a zvolal: „To je skvělá kniha! Odpověděla na tolik věcí, které mě dlouho mátly.“ Mí spolupracovníci se usmívali, protože jsem jim často vyprávěl o svých pochopeních a úžasných věcech, které jsem díky praxi poznal.

V té době navštěvovalo místní cvičební místo přibližně 500 praktikujících. Večer 24. dubna 1999 nám asistentka cvičebního místa sdělila, že bylo před několika dny v Tianjinu zatčeno 45 praktikujících. Řekla nám, že několik místních praktikujících odjíždí toho večera do Pekingu, aby požádali úředníky o jejich propuštění. Nebyl jsem si jistý, jestli mám jet s nimi – měl jsem strach, že budu zatčen, což by mohlo negativně ovlivnit mé zaměstnání. Současně jsem cítil smutek a sám sebe se ptal, zda jsem opravdový praktikující – a odpověď zněla ano. Byl jsem svědkem mnoha zázraků od té doby, co jsem začal praktikovat, a znovu jsem nabyl zdraví. Věděl jsem, že musím do Pekingu jet, abych úředníkům řekl, že Falun Dafa je spravedlivá praxe a že její učení lidem pomáhá stát se dobrými občany.

Po prvním cvičení jsem opustil cvičební místo a šel hledat asistentku. Cítil jsem úzkost, obával jsem se, že propásnu příležitost odjet s ní do Pekingu. Než jsem odešel z parku, zahlédl jsem ji s několika dalšími praktikujícími. Rozběhl jsem se k ní, plakal jsem jako malé dítě a zvolal: „Jste tu pořád, nezůstal jsem pozadu!“

K vlakovému nádraží jsme dorazili kolem deváté večer a po nástupu do vlaku jsme se setkali s dalšími praktikujícími. Vlak byl plný, většinou praktikujících. Později jsem se dozvěděl, že ten den bylo ve vlaku více než tisíc praktikujících.

Do Pekingu jsme dorazili kolem páté ráno. Po cestě k Úřadu pro stížnosti a návrhy občanů (CPA) na ulici Fuyou jsem nedokázal přestat plakat. Jedna praktikující mě neustále utěšovala a říkala: „Není třeba se bát.“ Řekl jsem jí, že se nebojím a že ani nevím, proč pláču. Cestou k úřadu jsem viděl, že i několik dalších praktikujících pláče.

Když jsem stál na ulici Fuyou a díval se do dálky, viděl jsem, jak jsou praktikující namačkaní podél ulice u budovy úřadu. Ten pohled mě hluboce dojal a ještě více rozplakal.

Když jsme dorazili k Úřadu pro stížnosti a návrhy občanů, nebylo na obou stranách ulice volné místo k stání, a tak jsme přešli na volné prostranství naproti úřadu. Seřadili jsme se a stáli tiše. Dorazilo ještě asi tucet dalších praktikujících, kteří se postavili vedle nás. Jeden z nich se zeptal, odkud jsme. Plakal jsem tak moc, že jsem stěží dokázal mluvit. Když jsem se trochu uklidnil, řekl jsem jim, odkud jsme a že jsme přijeli nočním vlakem kolem páté ráno. Když to slyšeli, byli dojati, že jsme kvůli tomu urazili tak dlouhou cestu. Oni sami žili na okraji Pekingu a toho rána vyrazili brzy z domova.

Kolem osmé hodiny ranní jsme uslyšeli, že Úřad pro stížnosti a návrhy občanů (CPA) požádal, abychom vyslali zástupce k jednání s jejich úředníky. Jeden praktikující přišel a zeptal se, zda mezi námi někdo studoval právo a mohl by s nimi jít mluvit, ale nikdo z nás právní vzdělání neměl. Pocítili jsme tíseň a dál jsme tiše čekali na dobré zprávy.

O hodinu později se začala objevovat policie. Bedlivě nás sledovali, ale nezdáli se být nepřátelští. Několikrát jsem viděl auta projíždějící kolem, z nichž nás lidé uvnitř natáčeli.

Po nějaké době mi praktikující po mé pravici vážným hlasem řekl: „Plánují proti praktikujícím zakročit ve 13 hodin. Předej to dál.“ Okamžitě jsem zprávu předal praktikujícímu vedle sebe.

Atmosféra trochu zhoustla. Přemýšlel jsem, co řeknu, pokud mě policie zatkne. Věděl jsem, že ať se stane cokoli, neustoupím. Řekl bych jim: „Falun Dafa učí lidi být dobrými a následovat principy Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti. Nejenže pomáhá léčit nemoci, ale také pozvedá morálku lidí.

„Než jsem začal praktikovat Falun Dafa, trpěl jsem vážným zraněním zad a měl jsem potíže s pohybem. Také jsem měl hemeroidy a kožní onemocnění – všechno to zmizelo poté, co jsem začal s praxí. V práci jsem si nikdy nepřisvojil ani jediný haléř, přestože jsem k tomu měl příležitosti. Když mi neprávem odebrali prémie, nebo jsem nedostal zasloužený přesčas, nikdy jsem se nehádal – pouze jsem slušně požádal, aby si na to příště dali pozor. Býval jsem netrpělivý a popudlivý; teď jsem se změnil k lepšímu. Předtím, než jsem začal praktikovat Falun Dafa, jsem takový nebyl.“

„Protože někdo očernil Falun Dafa v médiích se sídlem v Tianjinu, šli tam praktikující objasňovat pravdu a byli nezákonně zatčeni. My jsme tam přišli v naději, že vláda tyto praktikující propustí. Také jsme chtěli úředníkům ukázat, že Falun Dafa je spravedlivá praxe, která učí lidi být laskavými a dobrými.“

Když se blížilo poledne, chtěl jsem jít k budově Úřadu pro stížnosti a návrhy občanů zjistit, co se děje. Při přecházení ulice jsem viděl, jak jsou oba chodníky od jednoho konce ke druhému zaplněny praktikujícími. Uvnitř úřadu se nic nedělo, a tak jsem se vrátil zpět na volné prostranství.

Ten den proti nám policie žádný zásah neprovedla. Kolem osmé večer přišel praktikující a oznámil nám, že úřady souhlasily s propuštěním praktikujících v Tianjinu. Slíbily nám také, že zajistí zákonné prostředí pro praktikování a umožní vydávání knih Falun Dafa. Cítili jsme obrovskou úlevu. Sesbírali jsme odpadky na zemi a v tichosti odešli.

Když jsem psal tento článek na památku 26. výročí této pokojné výzvy, vrátil jsem se v myšlenkách zpět a všechny ty scény mi znovu živě vystoupily před očima. Byl jsem tak dojatý, že mi tekly slzy. Za posledních 26 let Mistr nesmírně trpěl, aby nám pomohl projít každou zkouškou. Díky tomu jsme mohli zachraňovat lidi a pevně kráčet po cestě zpátky domů. Žádná slova nedokážou vyjádřit mou vděčnost za Mistrovu milost.