Falun Dafa mi změnil život

(Minghui.org) Jsem lékařka s více než třicetiletou praxí. V roce 1999 jsem začala praktikovat Falun Dafa a tato praxe mě proměnila v člověka, který se dokáže vcítit do druhých a má o ně upřímnou starost.

Narodila jsem se v chudé rodině poctivých rolníků. Byla jsem hodné a rozvážné dítě, a tak mě rodiče nikdy netrestali ani nehubovali. Milovala jsem učení a měla výborné známky. Dokonce i náš přísný ředitel školy vždycky zdravil mou matku s úsměvem a chválil mě za mé studijní výsledky. Takové dětství mě však vedlo k tomu, že jsem si vypěstovala silně sebestřednou a arogantní povahu.

V roce 1996, po narození mého syna, se zhoršily vztahy s příbuznými z manželovy strany a začala jsem trpět nejrůznějšími zdravotními potížemi. Byla jsem velmi nešťastná a hluboce zraněná. Přepadl mě tíživý pocit prázdnoty, kvůli kterému jsem trpěla nespavostí – celou noc jsem proplakala a bála se, že můj syn přijde o matku. Dokonce jsem uvažovala, že uteču a stanu se mniškou.

V roce 1999 mi jedna přítelkyně po telefonu představila Falun Dafa. Řekla mi: „Tato praxe vyžaduje kultivaci charakteru.“ Bez zaváhání jsem odpověděla: „Chci se to naučit. Prosím, co nejdřív mi sežeň knihu.“

Po přečtení knihy Zhuan Falun jsem pochopila, že všechnu tu bolest a nespravedlnost, kterou jsem prožila, způsobila karma. Přestože jsem se teprve začínala seznamovat s učením Fa a cvičení jsem téměř nepraktikovala, všechny mé zdravotní potíže zmizely. Psychicky jsem pookřála a začala jsem vycházet se svou tchyní a dalšími příbuznými. Dokázala jsem se vžít do jejich situace a stala se ohleduplnou.

Uplatňování Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti v práci

Tyto šťastné dny však netrvaly dlouho. Komunistická strana Číny zahájila 20. července 1999 pronásledování Falun Dafa a jeho praktikujících. Pevně jsem se rozhodla v praktikování pokračovat a dokázat světu, že Falun Dafa je spravedlivý. Věřila jsem, že mé pozitivní jednání přesvědčí vnímající bytosti, aby naslouchaly, když budu upozorňovat na toto pronásledování.

Jednou z trvale hospitalizovaných pacientek v naší nemocnici byla osmdesátiletá žena ve vegetativním stavu, o kterou se starala její dcera. Pacientka dostávala každý měsíc po dobu deseti dnů infuze. Bohužel se jí kvůli mimovolným pohybům jehla často uvolnila z žíly, a tak bylo nutné vpich opakovat, než mohla být infuze dokončena. Její zoufalá dcera se jednou zeptala sestry: „Nešlo by zavést kanylu?“ Sestra v žertu odpověděla: „Těžko se najde žíla i pro tak tenkou jehlu. Větší kanylu by nebylo možné zavést vůbec.“

Později se dcera pacientky obrátila na mě: „Mohla byste zkusit zavést kanylu mé mamince?“ Ačkoli se běžně má za to, že člověk ve vegetativním stavu si ničeho není vědom, já věřím opaku, a rozhodla jsem se provést zákrok co nejšetrněji. Sedla jsem si k jejímu lůžku, nasadila škrtidlo na paži a pomalu začala hledat vhodnou žílu. Přitom jsem k ní tiše promlouvala: „Pomozte mi, prosím. Potřebuji Vám dát infuzi.“

Když jsem našla vhodnou žílu, odhadla jsem její délku pohledem, lehce ji stiskla, abych cítila její pružnost, a promyslela si, jakým způsobem kanylu zavedu a zajistím. Když jsem ji nakonec zavedla, vpich se podařil hned napoprvé. Od té doby stačilo kanylu měnit jen dvakrát do měsíce a rodina pacientky mi byla velmi vděčná.

Ve své práci přistupuji ke každému člověku, jako by to byl člen mé vlastní rodiny – s opravdovým zájmem a ohledem na jeho utrpení. Mnoho pacientů i jejich příbuzných mě chytá za ruce a ptá se: „Proč jste na nás tak hodná?“ A já jim odpovídám: „Protože jsem praktikující Falun Dafa.“

Jedna z mých kolegyň o mně kdysi poznamenala: „Poté, co začala praktikovat Falun Gong, se její povaha úplně změnila – teď je laskavá ke každému. Věřím, že Falun Gong je dobrý.“

Objasnila jsem pravdu téměř všem svým pacientům i jejich rodinám a mnozí z nich vystoupili z Komunistické strany Číny, Svazu mládeže a pionýrské organizace. Stejně tak i mí kolegové a jejich příbuzní – díky společnému úsilí mě a jedné další praktikující z našeho oddělení – ukončili své členství v KS Číny a jejích přidružených organizacích.

Zdravotní krize mé starší sestry

Moje starší sestra prodělala v květnu 2006 operaci žlučníku, ale o osm měsíců později se jí žlučníkové kameny vrátily. Měla vysokou horečku, celé tělo jí zežloutlo a byla téměř v šoku. Zkolabovala v sobotu, kdy v nemocnici nebyli přítomni specialisté. Až po čtvrté hodině odpolední se nám podařilo spojit s přednostou oddělení. CT vyšetření potvrdilo ucpání žlučovodu, které vyžadovalo okamžitý chirurgický zákrok. Horečka však znamenala, že není pro operaci vhodnou kandidátkou. Po krátké poradě jsme se přesto rozhodli zákrok podstoupit, protože čekat, až horečka ustoupí, už nepřipadalo v úvahu.

Sestra byla převezena na sál v pět hodin odpoledne. Než ji odvezli, zašeptala jsem jí do ucha: „Sestro, z celého srdce opakuj ‚Falun Dafa je dobrý‘ a požádej Mistra Li, aby tě zachránil.“ Podívala se na mě a slabě přikývla.

S kolegyní praktikující, švagrem a neteří jsme čekali před operačním sálem. Po dvou hodinách ve mně začala sílit úzkost, přesto jsem v duchu stále opakovala „Falun Dafa je dobrý“. V devět večer za mnou vyšel lékař a řekl: „Vaše sestra během operace přestala dýchat. Podařilo se nám ji oživit, ale potřebuje být napojena na plicní ventilaci a převezena na jednotku intenzivní péče.“ Čekali jsme až do půlnoci, kdy sestru konečně vyvezli ze sálu na dýchacím přístroji. Na jednotce intenzivní péče ale nebylo volné lůžko, a tak jsme jí provizorně připravili místo na běžném oddělení.

Následujícího dne měnila ošetřující sestra kyslíkovou lahev připojenou k ventilátoru. Byla nová a hadičku na kyslík nezapojila správně. Ačkoli slyšela syčení unikajícího plynu, nepřipadalo jí to nijak zvláštní. Dopoledne spotřebovala čtyři nebo pět lahví, až se pracovník, který měl na starosti jejich rozvoz, zarazil a podrážděně se zeptal: „Proč se to tak rychle spotřebovává?“ Já jsem v tu chvíli pobíhala po nemocnici a snažila se dát dohromady peníze na zálohu za hospitalizaci, takže jsem u toho nebyla.

Problém se odhalil až ve čtyři odpoledne, když do oddělení přišel noční lékař. Manipuloval s hadičkami ventilátoru a syčení okamžitě ustalo. Ukázalo se, že sestra celou dobu vůbec nedostávala kyslík, a to byl důvod, proč měla sestra tak nízkou saturaci krve kyslíkem. Když jsem se to dozvěděla, byla jsem v šoku. U člověka s dechovým selháním je ventilátor klíčový pro přežití – ten omyl ji málem stál život.

Brzy jsem se však uklidnila a řekla si: „Moje sestra je v pořádku. Ta sestra kyslík neodpojila úmyslně. Právě tady začala pracovat a bylo pro ni určitě těžké se do této nemocnice dostat. Pokud bychom ji teď volali k odpovědnosti, mohlo by to ovlivnit nejen její práci, ale i její život.“ Rozhodla jsem se, že to nechám být.

Když lékař odešel z oddělení, šel na sesternu a informoval sestru o situaci. Pozorovala jsem je z lůžka své sestry a viděla, jak se sestřin výraz náhle změnil. Poté jsem neklidně přecházela po pokoji a nevěděla, co dělat. Obětí byla moje vlastní sestra, ale chyba byla skutečně neúmyslná. Věděla jsem také, jak těžké je pro rodinu podpořit dceru během studia až do chvíle, kdy získá práci.

Mistr řekl:

„Když vaši příbuzní nebo přátelé trpí – zapůsobí to na vás? A jste schopni si v těchto věcech udržet nadhled? Být praktikujícím je právě takhle těžké!“(Přednáška osmá, Zhuan Falun)

Čelila jsem zkoušce svých připoutaností – ke slávě, k materiálním výhodám a k rodinné náklonnosti. Z dřívějších zkušeností jsem věděla, že rodina mé sestry bude chtít, aby byla sestra za chybu pohnána k odpovědnosti. Když sestru po operaci konečně vyvezli ze sálu, neteř nepoděkovala lékařům za to, že na ní pracovali sedm hodin v kuse. Místo toho se jich rovnou zeptala: „Proč moje matka přestala během operace dýchat?“ Lékaři na to bez výrazu pohlédli mým směrem.

Když se později odhalila chyba s kyslíkem, neteř byla zrovna mimo nemocnici – vyřizovala pochůzky. Pevně jsem se rozhodla, že sestru ani nemocnici vinit nebudu. Vždyť vše má svůj předurčený osud. Pokud nebylo mé sestře souzeno zemřít, nezměnila by to ani tahle chyba. Jakmile jsem se vnitřně rozhodla, vyhledala jsem onu mladou sestru. Když mě uviděla, ztuhla hrůzou a dojetím jí selhával hlas. Rychle jsem ji uklidnila: „Nebojte se, je to v pořádku. Určitě jste unavená po náročném dni – až půjdete domů, pořádně si odpočiňte.“ Odpověděla: „Děkuji.“ A tím byla celá záležitost tiše uzavřena.

Druhý den byla sestra převezena na jednotku intenzivní péče, kde zůstala dva dny. Jedna kolegyně mi poté řekla: „Už není třeba platit žádnou zálohu.“ Začala jsem si myslet, že by mohla být z nejhoršího venku. Třetí den mi lékař oznámil: „Vaši sestru zítra převezeme zpět na standardní oddělení.“ Později mi sestra řekla: „Po celou dobu jsem si všechno uvědomovala. Dokonce si pamatuji všechno, co jsi říkala mé dceři.“

Také mi řekla: „Viděla jsem u nohou postele sedět muže v obleku.“ Odpověděla jsem jí: „To byl Mistr Li – to On tě zachránil.“ K mému překvapení se sestra zotavila tak rychle, že byla z nemocnice propuštěna během týdne. Když odcházela, vzala si s sebou knihu Zhuan Falun a začala praktikovat Falun Dafa.

Od té doby uplynulo osmnáct let. Příští rok jí bude sedmdesát, ale vypadá mnohem mladší. Od mládí měla chatrné zdraví, ale nyní je natolik silná, že dokáže na kole převézt přes sto kilogramů zeleniny na trh. Dokonce chodí na hory řezat dřevo. V roce 2023 onemocněl její manžel covidem, ale ona sama zůstala zdravá, přestože se o něj starala.

Jsem vděčná Mistrovi za to, že mě naučil, jak být ohleduplná v těžkých situacích, jak neubližovat druhým a jak vést život s péčí o ostatní.