(Minghui.org) Když jsem nedávno strávila několik dní u přítelkyně a její matky, připomněla jsem si čas, kdy jsem žila se svou tchyní. Během let, kdy jsem jí prokazovala synovskou úctu, mi poskytla mnoho příležitostí ke kultivaci.

Návštěva u přítelkyně

Jedna stará známá mě pozvala, abych u ní pár dní pobyla a popovídaly jsme si. Její starší maminka totiž žije s ní a ona ji nerada nechává samotnou. Pozvání jsem přijala a cítila se poctěna, že mohu být ve společnosti těchto dvou žen.

Její mamince je 87 let, je upravená, laskavá, má čistou pleť a milý úsměv. Během mého čtyřdenního pobytu jsme spolu strávily půl dne o samotě. Uvařila jsem jí něco, co má ráda, a podala jí horkou vodu, kterou pak použila k zapití léků. Poté jsme si povídaly.

Ukázala jsem jí video o Falun Dafa a vyprávěla jí několik příběhů z tradiční čínské kultury. Když jsem zmínila, jak závažné je přísahat věrnost Komunistické straně Číny, pochopila to a souhlasila, že vystoupí z Mládežnické ligy, aby zrušila přísahu, kterou při vstupu složila. Překvapilo ji, že i ve Spojených státech jsou praktikující Falun Dafa. Čím déle jsme si povídaly, tím byla šťastnější.

Otevřela se mi a začala vyprávět příběhy ze svého mládí, mluvila o zesnulém manželovi i o tom, že se jí nechce vracet žít ke svému synovi. Zmínila, že její snacha jí zřejmě nemá ráda, a řekla, že nechce být pro synovu rodinu přítěží. Snažila jsem se ji co nejlépe utěšit.

Několik hodin, které jsme spolu strávily, bylo velmi příjemných.

Ženská ctnost

Vzpomínka na tuto návštěvu mi připomněla roky, kdy jsem pečovala o svou tchyni. Během pracovních let jsme s manželem žili v různých městech. Po odchodu do důchodu jsme se přestěhovali zpět do jeho rodného města, abychom se o jeho matku, které bylo přes devadesát, mohli starat. Ačkoli vztah mezi tchyní a snachou bývá u běžných lidí často problematický, z pohledu kultivace to může být velmi přínosné. I já jsem s ní zažila mnohé – chvíle sladké i trpké.

Jednoho dne jsem se opozdila s večeří, protože se protáhla online výuka, kterou jsem vedla. Tchyně slyšela můj hlas ze studovny a domnívala se, že telefonuji a zanedbávám ji. Když jsem lekci ukončila, byla nespokojená. Vysvětlila jsem jí, že jsem učila jejího pravnuka, a to ji trochu uklidnilo. Přesto mě napomenula, že se nechovám důstojně a že se příliš směji. Odpověděla jsem s jistou pýchou: „Je přece dobré být při učení dětí živá a veselá.“ Přerušila mě dřív, než jsem domluvila, a připomněla mi staré rčení, že žena není totéž co muž. Navenek jsem se tomu zasmála, ale uvnitř mě to přimělo k zamyšlení.

Později, když jsem dělala domácí práce, poslouchala jsem ve sluchátkách vysílání Minghui. Jeden z článků patřil do rubriky Božská kultura a pojednával o knize Ženské příkazy od Ban Zhao. Ban Zhao byla historička a spisovatelka z období východní dynastie Han, známá jako „ženský Konfucius“. Často byla zvána do císařského paláce, aby učila císařovnu a šlechtičny recitovat klasické texty. Ženské příkazy – první souhrnná kniha v Číně věnovaná ženské důstojnosti – stanovila standardy charakteru a chování žen po celé generace.

Normy chování žen, které vyrůstaly v prostředí komunistické kultury, jsou dnes zcela odlišné od těch tradičních. Ženy z generace mé tchyně si však na některé prvky tradiční kultury stále pamatují. Já sama jsem byla vychována v přesvědčení, že ženy jsou rovné mužům, a často jsem se s manželem hádala, když jsme měli rozdílné názory. Tchyně mě dnes jen lehce plácla po ruce a připomněla mi, že bych se tak chovat neměla.

„Zlému člověku vládne závist. Ze sobeckosti a hněvu si stěžuje na nespravedlnost vůči sobě.“(Úrovně, Podstata dalšího pokroku)

Uvědomila jsem si, že takové smýšlení je zlé – bylo to pokřivené uvažování.

Sourozenci mého manžela se o jeho matku starali po mnoho let ještě předtím, než jsme odešli do důchodu, a chvíli mi trvalo, než jsem si skutečně uvědomila, kolik toho už pro ni udělali. Tchyně byla zvyklá spoléhat na druhé, a tak bych o ní neměla říkat věci, které jí mohly být nepříjemné.

Od té doby jsem si začala víc všímat jejích pocitů. Když jsme za ni něco utratili – ať už za jídlo nebo oblečení –, nikdy jsem jí o tom neříkala. Trpěla inkontinencí a používala látkové pleny, které si prala sama. Protože je ale nedokázala dobře vyčistit, potají jsem je po ní přeprala. Její děti a vnoučata jí často dávaly peníze a cigarety (kouřila) – na tyto dárky jsme nikdy nesáhli. Navíc jsme jí dávali peníze do červených obálek, které mohla o svátcích rozdat ostatním.

Jedna špatná myšlenka vedla k nehodě

Tchyně trpěla atrofií mozečku a kvůli svému věku měla slabé nohy. Byla jsem jí neustále nablízku, spávala jsem s ní i v noci. Na boty jsem jí našila rolničky, abych slyšela, když se pohybuje. Přes všechna tato opatření jednoho dne stejně upadla.

Jedno odpoledne, asi hodinu před jejím obvyklým časem večeře, jsem čistila digestoř v kuchyni. Tchyně se přišla podívat, co dělám. Tušila jsem, že má asi hlad, protože k obědu moc nesnědla, ale nemohla jsem začít vařit dřív, než jsem digestoř dokončila. Skončila jsem těsně po čase, kdy obvykle večeřela. Když jsem začala chystat večeři, ozvala se z obýváku rána. S manželem jsme přiběhli a našli ji na zemi.

Pomohli jsme jí na pohovku. Řekla rozčileně: „Kdybys měla večeři hotovou včas, tohle by se nestalo.“ Ztratila rovnováhu, když se natahovala pro banán, a upadla. Hlavou narazila do závěsu, což ji ochránilo, ale poranila si záda a měla bolesti. Druhý den jsme ji odvezli do nemocnice a rentgen ukázal, že má prasklý obratel v dolní části zad. Omluvila jsem se jí před manželem, že jsem se o ni dobře nepostarala. Trvalo šest týdnů, než bolest ustoupila. Během té doby o ni měla starost celá rodina.

Poté jsem si celou událost znovu promítla a hledala v sobě nedostatky. Když přišla do kuchyně, měla jsem jí říct, že večeře bude později, a tím zmírnit její nejistotu. Místo toho jsem nebrala ohled na její pocity a nechala se ovládnout sobeckými myšlenkami.

V tu chvíli se u mě projevilo připoutání k soutěživosti. Kultivace je vážná věc – pokud člověk nekultivuje každou jednu myšlenku, objeví se zasahování a problémy. Před tímto incidentem jsem si každé ráno po probuzení recitovala tuto pasáž z Zhuan Falun:

„Jako praktikující se náhle dostanete do sporů. Co bychom měli dělat? Měli byste si stále udržovat srdce soucitu a laskavosti, a když narazíte na problém, budete ho schopni dobře zvládnout, protože vám to dá prostor ke zmírnění sporu. Jste-li vždy shovívaví a laskaví k druhým a berete ohled na druhé, ať děláte cokoliv, a kdykoli narazíte na problém, nejprve zvážíte, zda druzí dokáží tuto věc strpět nebo zda to někomu neublíží, pak žádné problémy nenastanou. Proto se musíte v kultivaci řídit vyššími, a ještě vyššími měřítky.“ (Přednáška čtvrtá, Zhuan Falun)

Ale nedokázala jsem se podle těch slov skutečně kultivovat – a zaplatila jsem za to vysokou cenu.

Učit se ustupovat a být poddajná

Po poslechu pořadu na radiu Minghui o Ženských příkazech jsem pochopila, co znamená být ustupující a poddajná: vždy poslechnout, co řeknou příbuzní z manželovy strany, ať už mají pravdu, nebo ne (zejména když ji nemají), a nehádat se o to, kdo má pravdu. Ustupovat a být poddajná je ctnost, která vyjadřuje úctu ke starším a schopnost snášet urážky.

Když jsem si potřetí memorovala Zhuan Falun, často jsem si uvědomila, že právě kultivuji ten aspekt, o němž byla v dané pasáži řeč. Při učení úseku o „velké snášenlivosti“ z deváté přednášky mi tchyně poskytla mnoho příležitostí k tomu, abych to uvedla do praxe.

Protože se jí špatně stálo, koupila jsem jí barovou stoličku, aby se na ni mohla posadit při mytí. Jednoho dne jsem ji uviděla, jak zaklání hlavu, aby si vypláchla ústa, a rychle jsem přiběhla a postavila se za ni – pro případ, že by ztratila rovnováhu. Ona se ale okamžitě otočila a ostře vyštěkla: „Jdi pryč!“ Právě v tu chvíli to viděla švagrová a hned ji napomenula. Jen jsem se usmála a řekla, že je to v pořádku.

U jídla tchyně často slévala zbytky ze své misky do mé. Jednou ji při tom přistihl její syn a požádal ji, ať to nedělá. Obě jsme ho ujistily, že to nevadí. Později si všiml, že se ke mně tchyně občas chová hrubě, a připomněl jí, že je na mé péči závislá. Věděla jsem, že taková prostě je. Občas se mi omluvila za své chování a prosila mě, abych se na ni nezlobila. Vždycky jsem jí odpověděla, že se zlobit neumím.

Jednou, když jsem jí pomáhala posadit se na toaletu, byla má tvář velmi blízko té její. Postěžovala si, že nemůže snést zápach mého dechu. Od té doby jsem ji při podpoře držela zezadu. Její výtka mě přiměla nahlédnout do sebe a zamyslet se nad tím, proč mám zápach z úst. Objevila jsem dva nedostatky. Zaprvé – jídlo jsem si užívala jako chvíli odpočinku a často jsem se u něj zdržela déle a snědla víc, než bylo třeba. Zadruhé – občas jsem nebyla důsledná v kultivaci své řeči. Když za tchyní přišli lidé, povídala jsem si s nimi na různá témata a často přitom zapomínala, že jsem praktikující. Tchynina slova mohla znít ostře, ale ve skutečnosti mě upřímně nabádala, abych se pilněji kultivovala.

Nikdy jsem si na její chování nikomu nestěžovala – ani manželovi. Bála jsem se, že by ji mohl napomenout. Jako praktikující a členka mladší generace jsem neměla právo ji měnit – nechávala jsem věci plynout. I tak ale pro mě bylo kultivování snášenlivosti procesem. Občas jsem v sobě nosila pocit křivdy a neubránila se tomu, že jsem si v duchu připomínala všechno, co jsem pro ni udělala – včetně těch nejšpinavějších a nejnepříjemnějších věcí. Vtom mi ale přišla na mysl Mistrova slova:

„Ale obvykle, když se objeví problém, který vás nevyprovokuje, nepočítá se, nebo je k ničemu a nepřiměje vás, abyste se zlepšili.“ (Přednáška čtvrtá, Zhuan Falun)

Okamžitě jsem to pochopila – a veškerý pocit křivdy zmizel. Kultivace je opravdu úžasná – najednou jsem byla naplněna štěstím.

Soucit vzniká prostřednictvím kultivace

Na nějakou dobu jsem se musela vrátit domů a péči o tchyni jsem svěřila ostatním dospělým dětem. Všichni si uvědomovali, kolik jsem pro ni udělala. Švagr poznamenal, že kdyby byli všichni v rodině jako já, nebyly by žádné konflikty. Ve skutečnosti k neshodám docházelo, ale nedovolila jsem, aby přerostly v problémy – jen tak jsme spolu s tchyní mohly dobře vycházet.

Podle feng-šuej platí, že v domě, kde lidé žijí v míru, panuje dobré feng-šuej. Několikrát jsme se stěhovali, ale vždy jsme žili v klidném prostředí. To my jsme přinášeli dobré feng-šuej s sebou. Loni nám dokonce v domě vykvetla květina udumbara.

Každé odpoledne jsme si s tchyní společně recitovaly příznivé fráze Falun Dafa: Falun Dafa je dobrý, Pravdivost–Soucit–Snášenlivost jsou dobré. U toho jsme odpočítávaly sójové boby na sójové mléko. Vždy si předtím umyla ruce – jako výraz úcty k Falun Dafa. Tyto věty si opakovala i ve volných chvílích a vždy vsedě, protože věřila, že by bylo neuctivé říkat je vleže. Navíc je vyslovovala nahlas. Její zbožné srdce bylo odměněno silným a zdravým tělem – jedla i spala dobře a neztratila žádný zub. Ani během pandemie se nenakazila covidem.

Příbuzní mé tchyně mě chválili. Švagrová často říkala, že jsem nejlepší snacha na světě, a dodávala: „Ona je praktikující – má vysoké měřítko.“ Věděla jsem, že bych se takto nikdy nedokázala chovat, kdybych nepraktikovala Falun Dafa. Když si na ty dny s tchyní vzpomenu, cítím hlubokou vděčnost Mistrovi.

Jedné noci se mi zdál zvláštní sen: Kamarádka z vysoké školy mě pozvala na „kaši soucitu“, kterou rozdával profesor. Kaše byla trochu rozvařená, z drobných zrnek, a měla bělavě nazelenalou barvu, jako sójové boby. Neměla jsem misku ani lžičku, a tak jsem kaši upíjela – okamžitě se rozplynula v ústech. Byla lahodná, s jemnou vůní. Nikdy v lidském světě jsem nic takového neochutnala. Po třech nebo čtyřech doušcích jsem se chtěla zeptat, z čeho byla vyrobená – a probudila jsem se.

Zamyslela jsem se nad tím, co mi sen chtěl říct. Než jsem si v sobě vypěstovala více soucitu, byl pro mě ten pojem jen abstraktní. Zdálo se mi, že mi Mistr naznačuje, že už ve mně nějaký soucit je – a to byla ta malá porce kaše. Uvědomila jsem si, že soucit vzniká pomalu prostřednictvím kultivace, podobně jako se vaří kaše: musí se dlouho dusit. A zrnem, z něhož se vaří, je laskavost.

(Vybrané příspěvky k oslavě Světového dne Falun Dafa 2025)