Vyhnout se beznaději tím, že budu kultivovat jako na začátku

(Minghui.org) Jsem mladý praktikující Falun Dafa. V posledních letech jsem čelil mnoha náročným situacím. Cítil jsem se beznadějně, jako by už neexistovala žádná cesta vpřed. Zjistil jsem však, že pokud budu následovat Mistrovy požadavky a udělám jen jediný krok kupředu, objeví se nová cesta – i když se během toho procesu stále objevují pochybnosti a strach.

Zdánlivě bezvýchodné

Před několika lety jsem byl zatčen a zadržován za to, že praktikuji Dafa, a doma mi udělali domovní prohlídku. Byl jsem propuštěn na kauci, protože mě vazební věznice odmítla přijmout. Po návratu domů jsem se ocitl ve stavu hlubokého strachu a bezradnosti, protože propuštění na kauci neznamená konec případu – policie mohla v mém případu pokračovat a nakonec by to mohlo vést až k soudnímu řízení.

Nedokázal jsem se zklidnit. I když jsem pilněji studoval Fa, měl jsem pocit, že mi něco blokuje mysl. Nedokázal jsem vstřebat ani to, co jsem právě přečetl – a jakmile jsem knihu zavřel, už jsem si nepamatoval její obsah. Navíc jsem cítil nesnesitelnou zimu po těle, jako bych byl celý den a noc v mrazáku. Zdálo se, že mě zcela obklopuje neviditelná bolest.

Nevěděl jsem, jak udělat průlom. Váhal jsem, zda podniknout právní kroky proti pronásledování, kterému jsem čelil, a bál jsem se, že kdybych odešel z domova, stal bych se hledanou osobou. Nakonec jsem se rozhodl domov opustit a skrývat se, když mě policie předvolala k výslechu.

S pomocí dalších praktikujících jsem se brzy usadil. Věnoval jsem hodně času studiu Fa a vysílání spravedlivých myšlenek, ale přesto jsem se cítil beznadějně. Všechny mé touhy a ambice z běžného života zmizely přes noc. Ať jsem studoval Fa nebo vysílal spravedlivé myšlenky sebevíc, nedokázal jsem zklidnit svou mysl. Nevěděl jsem, co bych měl dál dělat.

Jednoho dne jsem studoval přednášku „Čo je to učedník Dafa“. Mistr v ní říká:„Čím beznádejnejšie veci vyzerajú, tým je pravdepodobnejšie, že nádej je priamo pred vašimi očami.“

Rozplakal jsem se. Cítil jsem, že je v tu chvíli Mistr se mnou – a že rozumí mým myšlenkám.

I když bylo těžké zklidnit mysl, celý den jsem se i tak věnoval studiu Fa a vysílání spravedlivých myšlenek. Když se na to zpětně dívám, bylo to neuvěřitelné období. Přestože jsem se během dne při studiu Fa nedokázal dobře soustředit a moje tělo se cítilo hrozně, v noci, když jsem usnul, se mi ve snech rozvíjely principy Fa – a zdálo se mi, že stoupám vzhůru.

K mému překvapení pro mě po probuzení bylo těžké pochopit ty principy Fa, které jsem ve snu viděl. Přesto si jasně pamatuji vnitřní radost a nadšení, které jsem při tom cítil. Krátce nato zmizely substance, které mi bránily splynout s Fa a zklidnit se. Zmizela také intenzivní bolest, kterou jsem cítil při sezení v lotosové pozici během meditace. Moje mysl se začala rozšiřovat a pocit beznaděje odešel. Díky tomu jsem si uvědomil, že situace, která vypadala jako slepá ulička, byla jen iluze.

Postavit se pronásledování pomocí zákona

Po roce jsem se vrátil domů s tím, že když jsem byl tak dlouho pryč, policie možná můj případ uzavřela a už mě nebude hledat. Jenže moje jméno se stále objevovalo na online seznamu hledaných osob, což mě zmátlo. Během studia Fa jsem zažil několik okamžiků osvícení – a cítil jsem, že je čas vrátit se domů. Tak proč jsem pořád na seznamu hledaných? Nedokázal jsem to pochopit a začal jsem upadat do deprese. Policie navíc opět začala chodit k nám domů a obtěžovat mě – a já se ocitl před stejným dilematem jako před rokem. Mám znovu odejít z domova, nebo zůstat a postavit se pronásledování?

Po pečlivé úvaze jsme se s rodinou rozhodli, že se tomu nebudu vyhýbat, ale postavím se tomu čelem. Podali jsme stížnost na příslušníky policie, kteří byli zapojeni do mého případu, kvůli nezákonnému jednání. Požádali jsme o zastavení případu a odstranění mého jména ze seznamu hledaných osob.

Než jsme stížnost odeslali, měl jsem spoustu obav a strachu – jako by nějaké zlé síly v jiných dimenzích předem vycítily mé rozhodnutí. Noc před tím, než jsme ji odeslali, přišla policie znovu k nám domů a obtěžovala mě. Tahle situace vyvolala obrovský tlak jak na mě, tak na mou rodinu, a moji mysl zaplavily obavy: Mám pokračovat? Je tahle cesta správná? Unese moje rodina tlak, který může přijít, pokud se odvoláme k vyšším orgánům? Tyto otázky se mi tu noc neustále honily hlavou.

Později mi hlavou probleskla slova: „Nesnaž se to cítit!“ Uvědomil jsem si, že bych se neměl nechat ovlivnit strachem, který se mě snažil ovládnout – bez ohledu na to, jak silně působil. Místo toho bych měl udělat to, co považuji za správné. S podporou své rodiny jsem stížnost odeslal.

Když jsme po uplynutí lhůty neobdrželi žádnou odpověď, moje rodina začala kontaktovat různá oddělení, aby situaci prověřila. V tomto období nás opět navštívili příslušníci místního policejního oddělení a obtěžovali nás. Moje rodina se s nimi poté osobně setkala a předložila veškeré dokumenty, aby objasnila skutečnost a poukázala na nezákonné jednání těchto policistů. Policisté tehdy rodině vysvětlovali, že jen plní rozkazy shora.

Po této zkušenosti můj strach výrazně zeslábl. Podali jsme další stížnosti k odvolacímu úřadu a k oddělení pro správní soudní řízení – za to, že policie provedla domovní prohlídku bez povolení, nezákonně mi zabavila osobní majetek a za výhrůžky, zastrašování a obtěžování, kterému jsme já i moje rodina čelili doma i po telefonu.

Když nás policisté přišli znovu obtěžovat, požádali jsme je, aby se prokázali služebním průkazem. Sotva to uslyšeli, otočili se a odešli. Od té doby se už nevrátili.

Téměř rok jsme i nadále využívali právní cesty k odporu proti pronásledování. I když se nám nepodařilo dosáhnout zrušení mého případu, mnoho mých připoutání zesláblo. Uvědomil jsem si, že takzvané pronásledování se ve své podstatě už dávno rozpadlo. Nyní tuto příležitost využíváme k tomu, abychom odporovali pronásledování a objasňovali fakta lidem z bezpečnostních složek a soudního systému. Jakmile pochopí, že porušují zákon a mohou nést odpovědnost za to, že se na pronásledování podílejí, přestanou používat výmluvu, že „jen plní rozkazy“.

Domácí tisk materiálů Dafa

Kvůli pronásledování jsem zůstal doma více než rok, studoval jsem Fa, ale neúčastnil jsem se žádných aktivit zaměřených na záchranu lidí. Když jsem viděl ostatní praktikující, jak chodí ven, mluví s lidmi o Dafa a rozdávají informační materiály, pocítil jsem hlubokou závist. Tehdy jsem si uvědomil, jak vzácné bylo uvolněné kultivační prostředí před pronásledováním – a jak cenná je příležitost, kterou nyní máme k tomu, abychom zachraňovali lidi. Uvědomil jsem si, že bych měl vykročit vpřed a dělat to, co mám.

Zaznamenal jsem, že v mém okolí už mnoho let nikdo ve větším rozsahu materiály neroznáší – a že míst, kde by se vyráběly pravdu objasňující materiály, je jen velmi málo. Někteří praktikující sice chtěli materiály rozdávat, ale nevěděli, kde je sehnat. To mě přivedlo k myšlence vytvořit vlastní místo pro výrobu materiálů. Přesto jsem měl stále obavy. Můj případ ještě nebyl uzavřen, a tak jsem si kladl otázku, zda je rozumné, abych to právě teď dělal. Navíc mi kvůli pronásledování veškeré vybavení buď zabavili, nebo se ztratilo. Nevěděl jsem, kde a jak pořídit nové zařízení na tisk materiálů.

Připadal jsem si jako Šákjamuniho žák, který se ho pořád dokola ptal, zda je vhodné vyčistit vanu – protože jsem se v duchu znovu a znovu ptal Mistra, jestli to, co dělám, je správné.

Díky studiu Fa jsem si uvědomil, že to mám udělat – ale nevěděl jsem, jak sehnat vybavení a tiskové materiály. Navíc – podpoří mě vůbec moje rodina? K mému překvapení se objevili praktikující, kteří mi pomohli obstarat vše potřebné k tisku materiálů, a i moje rodina vyjádřila podporu. Neuvěřitelné bylo, že od prvotní myšlenky zřídit místo pro výrobu materiálů až po jeho plné zprovoznění uběhl jen jeden týden.

Jeden praktikující souhlasil, že mi odpoledne přiveze část materiálů. Ale ještě téhož rána mě přišli obtěžovat zaměstnanci místního rezidenčního úřadu. Řekli mi, že pokud chci praktikovat Dafa, měl bych raději zůstat doma a nikam nechodit rozdávat materiály. Bylo nemožné, aby úřad věděl, co se chystáme udělat. Kvůli bezpečnosti znal podrobnosti pouze praktikující, který vybavení přivezl, a vždy jsme byli velmi opatrní, co se týče telefonního zabezpečení. Trochu mě to zneklidnilo.

Zeptal jsem se jednoho člena rodiny, který je také praktikující, jestli bychom neměli chvíli počkat a zatím vybavení vrátit – nebo to alespoň odložit a promyslet později. Ale on řekl rozhodně, že když už jsme zařízení koupili, nebudeme ho vracet. Uvědomil jsem si, že musím odstranit zasahování z jiných dimenzí – a prostě udělat to, co chci. Později jsem pochopil, že to bylo zlo z jiných dimenzí, které vycítilo můj strach a snažilo se mě zastavit vytvářením iluzí.

Tiskárna začala fungovat bez problémů, ale tehdy ve mně přesto přetrvával pocit strachu. Neodvažoval jsem se nechávat vytištěné materiály doma a tiskárnu jsem po každém použití okamžitě schovával. Postupně ale ta substance strachu slábla. I když z bezpečnostních důvodů zařízení stále ukládám po použití, moje nastavení mysli se výrazně změnilo. Místo pro výrobu materiálů funguje hladce – a od té doby nás už nikdo nepřišel obtěžovat.

Z poučení, které mi přinesly předchozí zkušenosti s pronásledováním, jsem si uvědomil, že bych během práce na projektech Dafa neměl polevovat ve studiu Fa ani ve vysílání spravedlivých myšlenek. Kromě toho je pro mě důležité udržovat si spravedlivé myšlenky i při rozdávání materiálů – a být obezřetný v blízkosti kamerového dohledu, abychom mohli naši práci vykonávat co nejefektivněji.

Překonávání beznaděje a nudy

Po několik let jsem trávil většinu času sám v jediné místnosti. Někdy jsem nepromluvil jediné slovo celé týdny. Pamatuji si, že když pronásledování začalo, zůstával jsem zavřený doma a nedokázal jsem vyjít ven. Úroveň utrpení, kterou jsem tehdy prožíval, se nedá vyjádřit slovy. Kdykoli jsem měl chvíli, recitoval jsem opakovaně Zhuan Falun – a postupně jsem si na ten stav zvykl.

Čas jsem trávil u tiskárny, kde jsem se soustředil na tisk, vazbu a balení materiálů – den co den, pořád dokola. Jednoho dne jsem však náhle ztratil o všechno zájem. Nic mě nemotivovalo. Věděl jsem, že se v mé kultivaci něco pokazilo. Nechtělo se mi nic dělat a nedokázal jsem se přinutit ani vstát z postele a zacvičit si. Po jednom či dvou dnech skleslosti jsem se znovu vzchopil a pokračoval dál. Tento stav se pak opakovaně vracel.

Mistr řekl:

„Čím beznádejnejšie veci vyzerajú, tým je pravdepodobnejšie, že nádej je priamo pred vašimi očami. Najmä počas obdobia, keď cítite nezmyselnosť, možno si v skutočnosti ustanovujete svoju mocnú cnosť.” (Co je učeník Dafa)

Dříve jsem svou pozornost zaměřoval hlavně na první část té věty. Teprve nedávno jsem si všiml oné „pocitové nudy“, o které Mistr mluvil. Už necítím beznaděj a zdá se, že jsem se dokázal odpoutat od věcí, které jsem kvůli pronásledování ztratil. Teď se musím zaměřit na to, jak překonat ten „pocit nudy“ – a jak si udržet stejnou pilnost v kultivaci, jakou jsem měl na začátku, abych naplnil Mistrovy požadavky. To jsou výzvy, kterým musím čelit a které musím zvládnout.

Když se ohlížím za svou kultivační cestou v uplynulých letech, nejvíce vnímám, že cesta kultivujícího byla uspořádána Mistrem. Ať se tehdy situace zdála jakkoli bolestivá nebo bezvýchodná, bylo to všechno jen iluzí.

Děkuji Vám, Mistře! Děkuji vám, spolupraktikující!