„Vy jste skutečný lékařský zázrak!“

(Minghui.org) Jsem praktikující Falun Dafa žijící na venkově v Číně. Začala jsem cvičit na jaře roku 1999, ale po 20. červenci téhož roku, kdy začalo pronásledování Falun Gongu, jsem kvůli strachu přestala. V roce 2010, když mi bylo 54 let, jsem prošla vážnou zkouškou a jen díky soucitné záchraně Mistra Li jsem unikla smrti.

Moje rodina se živila obchodem s obilím. Odpoledne 13. října 2010 jsem pomáhala nakládat kukuřici. Poté jsem šla dovnitř převařit vodu. Když jsem vycházela ven s velkou miskou čaje v ruce, uviděla jsem, jak se velký nákladní vůz naložený kukuřicí zachytil o obilný dopravník, který měřil 17 metrů na délku, 2 metry na šířku a vážil přes 2 tuny. Dopravník se trochu naklonil.

Právě když jsem chtěla stisknout tlačítko, aby se dopravník trochu zvedl a uvolnil se od vozu, snažil se to udělat i jiný člověk. Z nějakého důvodu se dopravník nezvedl, ale naopak se převrátil a zřítil se na mě. Po nárazu jsem upadla do bezvědomí.

Přijela sanitka a když mě záchranáři ukládali dovnitř, probrala jsem se a zaslechla manželův pláč. „Au, záda,“ vykřikla jsem a znovu omdlela. V bezvědomí jsem zůstala až asi do 18. hodiny. Když jsem se probudila, viděla jsem kolem sebe několik plačících příbuzných a přátel. Necítila jsem žádnou bolest, neměla jsem strach a ani jsem neplakala. Jen jsem měla žízeň, a tak jsem vypila hodně vody. Postupně jsem začala jasně vnímat.

Kolem druhé hodiny ráno jsem znovu pocítila nesnesitelnou žízeň, jako by se můj život chýlil ke konci. Začala jsem s manželem mluvit o posledních věcech.

„Vezmi mě domů, jinak už neuvidím naši mladší dceru“ (připravovala se na postgraduální studium, takže jí rodina neřekla, co se mi stalo). Řekla jsem manželovi: „Také ti musím vysvětlit naše obchodní účty.“ Po vysvětlení hlavních účtů jsem znovu omdlela. Měla jsem pocit, že jsem vstoupila do velkého oválného kotle, kde mi bylo velmi příjemně a necítila jsem žádnou bolest.

Asi v pět hodin ráno následujícího dne jsem se probudila a viděla, že je místnost plná lidí.

„Proč jste tady tak brzy?“ zeptala jsem se.

Všichni byli překvapeni, že jsem promluvila. Jeden z nich řekl: „Voláme vás už tři hodiny, abychom vás probudili, a skoro jsme ztratili hlas.“ Od té chvíle jsem začala jasně uvažovat a započal proces uzdravování.

Zdravotní sestra se mě zeptala: „Paní, víte, kolik máte zranění? Celkem dvaadvacet, z toho jedenáct zlomenin. Největší poškození utrpěla vaše hlava a obličej.“

Obličej byl poraněn proto, že jsem v době nehody držela velkou keramickou mísu s čajem. Mísa se mi roztříštila o obličej. Čelo, tvář, ústa a brada byly vážně zraněny a dva přední zuby byly poškozené – jeden byl zatlačen dovnitř a druhý vychýlen ven.

Dolní ret byl roztržen na čtyřech místech a hlava i obličej byly posety řeznými ranami od keramických střepů, přičemž ta nejhlubší měla šířku jeden centimetr a délku tří prstů. Pět žeber bylo zlomených. Jedno z nich prorazilo plíci, což způsobilo masivní krvácení, a hrudní dutina byla zaplněna krví.

Lékaři se soustředili na záchranu života a zlomeninám žeber nevěnovali velkou pozornost, většina z nich byla ponechána, aby se zahojila sama. Nyní mám některá žebra nesprávně srostlá nebo překrývající se, jiná zase srovnaná. Nahmatám je rukou.

Pravá noha byla zlomená pod kolenem a levá utrpěla tříštivé zlomeniny – mnoho úlomků – od pánve až po koleno, přičemž pánev byla zlomená na dvou místech. Dodnes zůstává nesprávně srostlá, ale chodím normálně.

Levá lopatka byla také zlomená a při nehodě se mi zlomila bederní páteř. Později srostla sama, ale jeden obratel se překrývá s druhým asi o 2,5 cm, takže jsem nyní o centimetr nižší.

Kromě dvou operací nohou a sešití dlouhé rány na ústech byla všechna ostatní zranění ponechána, aby se zahojila přirozenou cestou.

Během uzdravování byl můj obličej zdeformovaný a plný krve, takže se na něj ostatní těžko dívali. Pacientka vedle mě, které bylo kolem čtyřiceti let, utrpěla zranění při nehodě na motorce. Hodně trpěla a neustále plakala a křičela. Já jsem ze svých zranění žádnou bolest necítila, což mnohé udivovalo.

Ačkoli jsem necítila žádnou bolest, měla jsem asi čtyřicet dní horečku nad 38 °C. Jednoho rána jsem ve snu zaslechla, jak mě volá praktikující Falun Gongu. Kolem deváté hodiny toho rána mě tato praktikující skutečně přišla navštívit. Po tvářích mi tekly slzy, jako bych se po dlouhé době setkala s blízkým člověkem.

Když mě po čtyřech měsících propustili, všichni lékaři a sestry z ortopedického oddělení byli ohromeni, jak rychle jsem se z tak vážných zranění zotavila.

Po návratu domů jsem si pomyslela: „Jiní lidé křičeli bolestí i z jediného zranění, proč jsem já necítila žádnou bolest, i když jsem byla tak vážně zraněná?“ Najednou jsem si vzpomněla na Mistra: „Byl to Mistr, kdo mi zachránil život a snesl za mě veškerou bolest, i když jsem byla tak neukázněnou učednicí.“

Řekla jsem tedy manželovi, že se chci vrátit ke kultivaci v Dafa, a požádala ho, aby mi dal knihy Dafa, které schoval. Neprotestoval a knihy mi dal.

Protože jsem ještě nemohla stát a cvičit, soustředila jsem se na čtení knihy Zhuan Falun. Během necelého týdne jsem už dokázala chodit o berlích. Poté začal Mistr čistit mé tělo a téměř dva měsíce jsem měla průjem. Přestože jsem vážila méně než 40 kilo, cítila jsem se velmi dobře a plná energie. Bez únavy jsem ušla o berlích jeden kilometr. Moji rodina i přátelé to považovali za neuvěřitelné.

Po pěti měsících jsem se zbavila berlí a můj zdravotní stav se dál zlepšoval. Starší praktikující mě často povzbuzovala, což mi dodávalo sebedůvěru v kultivaci.

Protože jsem trávila více času studiem Fa a zlepšováním svého charakteru, zlepšovalo se i mé zdraví a vrátila jsem se do normálu. Pro lékaře bylo mé uzdravení zázrakem – všichni si mysleli, že buď zemřu, nebo zůstanu ochrnutá a upoutaná na lůžko. Nyní mám na obličeji jen minimální jizvy – jizva na rtu je uvnitř spodního rtu, takže není vidět, a jizvy na hlavě mi zakrývají vlasy.

O rok později, když jsem přišla do nemocnice na vyjmutí kovových destiček z nohou, ošetřující lékař nevěřil vlastním očím – ukázalo se, že jsem v pozoruhodně dobrém zdravotním stavu, bez jakýchkoli následků po mnoha těžkých zraněních.

„Vy jste skutečný lékařský zázrak! To je skutečný zázrak!“ řekl nadšeně.

O několik let později jsem utrpěla další dvě zlomeniny kostí na nohou, když jsem se ocitla zaklíněná mezi elektrickou tříkolkou a zdí. Jedna polovina těla mi zmodrala a měla jsem dlouhou tržnou ránu na paži, ale zranění se zahojila velmi rychle. Mistr mě znovu zachránil.

V září 2019 už se můj manžel po třech mrtvicích nedokázal o sebe postarat. Denně jsem o něj pečovala až do jeho úmrtí v červnu 2022. Během té doby se stala další zázračná věc.

Manžel se bez pomoci nemohl posadit ani lehnout. Jednoho odpoledne, když seděl na pohovce, si chtěl lehnout na matraci na podlaze v obývacím pokoji. Jeho mladší bratr, který byl zrovna na návštěvě, mu pomohl přesunout se na matraci a pak odešel. Později manžel řekl: „Tady se leží tak pohodlně, ale kdo mi pomůže zpátky na pohovku?“

„Já to udělám,“ odpověděla jsem. Manžel vážil přes 70 kilo, zatímco já měla méně než 50 kilo.

„Jsi tak křehká, jak mě můžeš zvednout?“

„Pomáhá mi Mistr,“ ujistila jsem ho a začala ho zvedat, pravou rukou pod nohy a levou pod záda. Připadalo mi to, jako bych nesla malé dítě, a jemně jsem ho položila na pohovku.

„Páni! To je neuvěřitelné! Úžasné!“ zvolal manžel překvapeně.

Pokaždé, když jsem ho vzala na ošetření do okresní nemocnice, říkal doktor: „Už sem nechoďte. Je na konci života.“

Když jsem ho vzala do městské nemocnice, lékaři také říkali: „K čemu hledat léčbu? Brzy zemře, možná ještě dřív než ten a ten z vaší vesnice.“ Ten člověk dostal mrtvici a po 40 dnech v kómatu zemřel. Můj manžel ale žil ještě další dva roky. Mistr mu prodloužil život.

Během posledních dvou let jeho života jsem měla mnoho příležitostí zlepšovat si charakter. Kvůli nemoci byl manžel často podrážděný a kvůli maličkostem ztrácel trpělivost. Zachovávala jsem si svůj charakter a nikdy jsem se s ním nepohádala.

Byl jako malé dítě a kdykoli se doslechl o místě, kde by mohli jeho nemoc léčit, prosil mě, abych ho tam odvezla. Abych mu udělala radost, plnila jsem všechna jeho přání, i když jsem věděla, že to bude ztráta času i peněz.

Kdykoli uviděl něco, na co měl chuť, chtěl to bez ohledu na cenu, a já jsem mu to vždy dopřála. Utratil všechny naše úspory, ale mně to nevadilo. Dafa mi umožnil opustit světské honby, rozšířil mé srdce i mysl a proměnil mě v člověka, který žije pro dobro druhých.

Dnes je má kultivační cesta stále širší. Je mi téměř sedmdesát, ale zářím zdravím a nenesu žádné známky stáří. Každý den vodím svou vnučku do školy a po vyučování ji vyzvedávám. Bez pocitu únavy zvládám veškeré praní, vaření i ostatní domácí práce. To vše mi bylo dáno díky Dafa a Mistrovi. Děkuji Vám, soucitný Mistře. Děkuji vám, spolupraktikující.