Mistr mi pomohl vzdát se připoutání k jídlu

(Minghui.org) Jídlo je základní lidská potřeba, ale zároveň velký zdroj potěšení, a proto je snadné se na něj připoutat. Narodila jsem se v Číně v 50. letech. Než jsem nastoupila na univerzitu, už jen mít dostatek jídla bylo požehnáním. Poté, co jsem začala pracovat, už nebylo jídlo a oblečení zásadním problémem, ale podpora rodiny nedávala mnoho prostoru pro rozmary. Moje nejoblíbenější jídlo byla voňavá, škrobová dýně. Když jsem narazila na opravdu chutnou, často jsem ji koupila větší množství.

Po začátku praktikování Falun Dafa se u mě objevila zvláštní reakce. Když jsem několik dní po sobě jedla dýni, moje kůže zežloutla – hlavně na obličeji, rukou a nohou. Bylo to tak nápadné, že si lidé mysleli, že mám problémy s játry. Jako učitelce mi to nedělalo dobrou vizitku. Nechtěla jsem to neustále vysvětlovat, a tak jsem byla donucena konzumaci dýně omezit. Tehdy jsem si ale neuvědomovala, že mi Mistr pomáhal vzdát se připoutání k jídlu. Protože jsem to neprohlédla, objevovaly se další chutě.

Jednoho zimního dne jsem několik hodin vyřizovala manželovy zdravotní náhrady. Kolem třetí odpoledne hustě sněžilo, byla jsem promrzlá a hladová. Vypravila jsem se do restaurace na ostrou rybí polévku, ale byla zavřená kvůli rekonstrukci. Zamířila jsem tedy do nedalekého bistra, které jsem znala, ale mezitím se přestěhovalo. Nakonec jsem se vrátila domů a uvařila si obyčejnou misku nudlí. Tehdy mi to nepřišlo nijak zvláštní, jen jsem si říkala, že mám smůlu.

Jindy, když jsem objasňovala lidem pravdu až do jedné odpoledne, zašla jsem do restaurace, kde jsem nikdy předtím nebyla, a dala si knedlíčky. Byly výtečné, a tak jsem se tam vrátila ještě dvakrát a vzala i přátele. Když jsem šla příště, byla provozovna zavřená kvůli rekonstrukci. Další rok už zmizel i vývěsní štít. Ani tehdy jsem to neprohlédla, jen jsem litovala, že jsem přišla o oblíbené místo.

Jednou jsme se já a moje čtyři sestry sešly a rozhodovaly, co si dáme k obědu. Řekla jsem, že mám chuť na smažené koblížky a sójové mléko z jedné konkrétní prodejny, jenže ta fungovala jen ráno. Jedna sestra namítla, že poblíž je pobočka otevřená nonstop. Nadšeně jsme tam vyrazily, ale na dveřích visel velký nápis „přestěhováno“. Ani tehdy mi to nedošlo, jen jsem žertovala, že mám smůlu na jídlo.

Další rok jsem si naplánovala cestu do jednoho města. Před odjezdem jsem si koupila pečivo, které mi doporučila sestra. Kvůli pronásledování jsem měla problémy s doklady, a proto jsem musela jet dálkovým autobusem místo vlaku. Když jsem nastupovala, sestry mi podávaly věci, ale na krabici s pečivem zapomněly. Na čtyřhodinové cestě jsem měla k dispozici jen zmrzlé housky s fazolovou náplní. Zakousla jsem se do jedné, ale touha po doporučeném pečivu byla silná. Hořce jsem se zasmála, opravdu jako bych neměla štěstí na jídlo.

Když jsem se nad těmito „nezdary“ ohledně jídla zamyslela, najednou mi došlo, že v kultivaci není nic náhodné. Copak mi Mistr nepomáhal odstranit připoutání k vybíravosti v jídle?

Mistr řekl:

„Pokud jde o jídlo, kromě masa nemá být člověk připoután ani k žádnému jinému jídlu. Někteří lidé řeknou: „Právě tohle rád jím.“ No vida, to je další touha. Když kultivující dosáhne určitého bodu, toto připoutání mít nebude.“ (Přednáška sedmá, Zhuan Falun)

Toto Fa jsem sice uměla nazpaměť, ale nikdy jsem si ho nevztáhla na sebe. Stydím se, že jsem si nevšimla Mistrových náznaků a vedení.

Později jsem pochopila, že praktikující by měl jíst to, co je k dispozici, a neměl by lpět na žádném konkrétním jídle. Postupně jsem přestala být vybíravá. Když se připoutání vzdám, cítím se uvolněně. Svátky mohu trávit jako každý jiný den a knedlíčky jsem už více než deset let nepřipravovala.

Jednoho silvestra jsem si dala jen okurku a misku kaše. Proč? Za prvé, nic mi neschází a na jídle mi nezáleží. Za druhé, nechci ztrácet čas, raději ho věnuji studiu Fa, cvičení nebo i krátkému odpočinku. A za třetí, žiji sama. Kdyby u mě někdo byl, uvařila bych normální jídlo. Ale připoutání k vybíravosti nezmizí přes noc, stále mám ráda kávu a čokoládu. Dokonce jsem si nastřádala deset krabic čokolád.

Minulý rok jsme se všichni sourozenci – je nás sedm – sešli v rodném městě. Mladší bratr nás pohostil bohatou hostinou. Neměla jsem však chuť dát si z ničeho druhé sousto, a ještě jsem to nahlas poznamenala. Co hůř, řekla jsem to sestře, a ta pak bratra obvinila. Byla to moje chyba. Bratr je velkorysý a možná to byla právě Mistrova cesta, jak mi pomoci vzdát se připoutání k vybíravosti. V kultivaci není nic bezvýznamného. Bez upřímnosti a opravdové vážnosti je těžké se zlepšovat.

Samozřejmě bychom si jako praktikující měli jídla vážit. Sebeovládání je nezbytné a přejídání je jistou formou plýtvání. Starší praktikující mohou jíst příliš mnoho nebo ze zvyku dojídají zbytky, což vede k nadmutému, nevzhlednému vzhledu. Ale neměli bychom upadnout ani do opačného extrému a hladovět. Někteří praktikující říkají, že na jídle nezáleží a že už na ně hlad nepůsobí. Možná na té úrovni ještě nejsem, ale Mistr řekl, že udržovat tělo pouze energií z kultivace nestojí za to. Necítit hlad nemusí být nutně znakem vysoké úrovně. Nesmíme zacházet do extrémů, protože i to je připoutání.

Toto je mé omezené pochopení na mé současné úrovni. Prosím laskavě poukažte na cokoli nevhodného.

Články, v nichž praktikující sdílejí svá pochopení, obvykle odrážejí jejich vnímání v určitém čase a na určité úrovni kultivace. Jsou určeny k tomu, aby napomáhaly společnému zlepšování.