Přestože jsem byla negramotná, dokázala jsem číst Zhuan Falun

(Minghui.org) Jsem hluboce vděčná Mistrovi, že mě proměnil z negramotného člověka v někoho, kdo dokáže číst všech více než 50 knih Dafa. V naší skupině pro studium Fa je několik učitelů a já jsem jediná, kdo nikdy nechodil do školy. Přesto, kdykoli Mistr vydá nový článek, jsem to já, kdo ho všem nahlas čte.

Utrpení pod vládou KS Číny

Komunistická strana Číny (KS Číny) označila mého otce za kontrarevolucionáře ještě před mým narozením a poslala ho do pracovního tábora na severozápadě Číny. V době mého narození probíhala kampaň „Velký skok vpřed“, která vyústila v ničivý hladomor. Lidé sotva měli co jíst. Moje sestra mi později řekla, že jsem měla nafouklé a lesklé břicho kvůli těžké podvýživě. Když jsem se přece jen najedla, bylo jídla tak málo, že bylo vidět, kudy v břiše prochází. Jak jsem ležela v posteli, sestra říkala, že vypadám jako velká průhledná bublina. Kvůli podvýživě jsem neuměla chodit až do pěti let.

Jednoho roku se otci podařilo poslat domů pár jüanů a požádal sestru, aby nechala udělat rodinnou fotografii. Od chvíle, kdy byl odveden, mě neviděl a chtěl vědět, zda ještě žiji. Naše rodina však byla tak chudá, že jsme si nemohli dovolit ani oblečení pro mě. Jen mě přikryli kusem látky. Byla jsem tak slabá a podvyživená, že jsem celý den ležela v posteli. Protože mě nebylo možné odnést k fotografovi, šla sestra jen s bratry a nechala vyfotit je. Fotografii pak poslala otci. Muselo to vypadat, jako bych už nežila.

Několikrát jsem málem zemřela hlady. Byla jsem tak křehká, že se zdálo, že jsem na samém okraji smrti, a přesto jsem nějak přežila. Při jedné obzvlášť děsivé příhodě jsem vypadala bez života, nohy mi ztuhly a trčely dopředu. Když mě v tom stavu viděla babička, řekla sestře, aby zavolala matku. Protože naše rodina vlastnila půdu ještě před nástupem komunistů k moci a otec byl označen za kontrarevolucionáře, byla naše rodina KS Číny tvrdě pronásledována. Úřady týraly moji matku a nutili ji – i jako ženu – bojovat s povodněmi během bouřlivého dne. Matka věděla, že umírám hlady, a myslela si, že bude lepší, když zemřu, než abych dál trpěla.

Když uslyšela, že jsem možná mrtvá, necítila žádný smutek. Řekla sestře: „Nemusíš na mě čekat, až se vrátím. Prostě ji pohřbi.“ Když sestra přišla domů a předala zprávu, babička se chystala mě vynést ven a pohřbít. Ale přívalový déšť znemožnil vyjít z domu. Nakonec babička řekla sestře: „Zůstalo ještě pár bramborových natí. Vymačkám z nich šťávu. Pootevři jí zuby a nakapej jí pár kapek do úst, a uvidíme, jestli to spolkne.“ K mému úžasu jsem pár kapek spolkla.

Babička zvolala: „Vypadá to, že je ještě naživu. Počkejme do zítřka, co se stane.“ A tak mě několik kapek šťávy z bramborových natí vzkřísilo a dostala jsem ještě jednu šanci na život.

Když mi bylo šest let, moje matka už nedokázala unést tíhu života a pronásledování pod komunismem, a tak ukončila svůj život. Zanechala nás samotné. Můj strýc nás, čtyři nezletilé děti, litoval a svěřil nás laskavé rodině, která nás mohla uživit. Tak jsme se třemi sourozenci začali žít u nich v jiné vesnici.

Když se otec vrátil, zoufale se nás snažil najít, ale obával se, že jeho situace by mohla negativně ovlivnit naši budoucnost. Po dlouhém zvažování se rozhodl vzít zpět jen mě. Byla jsem nevinná a neznalá krutých skutečností světa. Otec byl stále označován za kontrarevolucionáře a čelil neustálé kritice a odsuzování. Trestali ho tím, že musel vykopávat hroby rodinných příslušníků (předků). Během Kulturní revoluce byly tyto hroby považovány za pozůstatky „feudální pověrčivosti“. Sama jsem se doma bála zůstat, a tak mě otec nosil na zádech, zatímco celou noc pracoval. Vyděšená jsem se ho pevně držela, oči zavřené, příliš vystrašená na to, abych se podívala do okolní tmy.

Když jsem dosáhla školního věku, naše rodina si nemohla dovolit mě poslat do školy. Trávila jsem dny sbíráním dřeva, vařením a mletím obilí. Do té doby KS Číny zabrala náš dům a proměnila ho ve školu. Pohled na ostatní děti, jak chodí do vyučování, ve mně vzbuzoval touhu. Každý den jsem obcházela školu, sbírala větve a listí, abych je přinesla domů. Mým skutečným záměrem ale bylo poslouchat učitelovy přednášky za dveřmi. Nasávala jsem tolik vědomostí, kolik jen bylo možné, bez ohledu na to, pro jaký ročník byly určeny.

Nakonec jsem si dokázala zapamatovat několik článků, přestože jsem neuměla přečíst ani jediné slovo. Zoufale jsem chtěla chodit do školy a mnohokrát jsem otce prosila a plakala, aby mě tam pustil. Neschopen snést mé slzy mě utěšoval a říkal, že chodit do školy je zbytečné. Často opakoval: „Podívej, já jsem do školy chodil, ale k čemu mi to bylo? Znalosti mě zničily.“ Otec totiž kdysi sloužil jako sekretář u úředníka Kuomintangu, a proto byl označen za kontrarevolucionáře a poslán do pracovního tábora na více než deset let.

Můj bratr měl potíže najít si manželku kvůli naší „kontrarevoluční“ rodinné minulosti. Během Kulturní revoluce KS Číny rozdělila lidi do různých tříd. Ti, kteří byli bohatí, nebo kteří dříve vstoupili do Kuomintangu, byli označeni za nepřátele lidu a stali se terčem pronásledování. Abych bratrovi pomohla, vstoupila jsem do manželské výměny a provdala se za bratra své švagrové, který byl o šest let starší než já.

Po svatbě mě rodina mé tchyně přehlížela, protože jsem byla malá a drobná, a šikanovala mě. Byla jsem nucena dělat veškerou těžkou práci, a přesto se ke mně chovali špatně. V důsledku tohoto psychického i fyzického vypětí se mé zdraví postupně zhoršovalo, až jsem nakonec zkolabovala.

Trpěla jsem mnoha nemocemi. Často jsem si myslela, že by bylo lepší zemřít; dál takto žít jsem nemohla. Ale představa, že bych opustila své malé děti, mě hluboce bolela. Sama jsem ztratila matku v útlém věku a věděla jsem, jaké utrpení to přináší. Rozhodla jsem se, že život ukončím, až moje děti dospějí, a dokonce jsem si naplánovala, jak to udělám.

Zachráněna díky Dafa

V roce 1998 jsem navštívila souseda. Když jsem vešla, všimla jsem si, že je zcela ponořený do tlusté knihy. Podíval se na mě přes brýle a hned pokračoval ve čtení, jako by si mé přítomnosti ani nevšiml. Zeptala jsem se: „Jakou knihu čteš?“ Odpověděl: „Čtu dobrou knihu. Chceš ji slyšet?“ Řekla jsem: „Já neumím číst. Pro mě jsou písmena jen černé čárky.“ On na to: „Tak ti ji budu číst nahlas.“ Ráda jsem souhlasila.

Ten den mi přečetl jednu přednášku ze Zhuan Falun a já jsem byla okamžitě okouzlena. Nedokázala jsem vysvětlit proč, ale slova v knize ve mně rezonovala tak hluboce, že jsem se cítila proměněná. Jako by se přede mnou otevřely všechny dveře. Řekla jsem sousedovi, že přijdu i další večer. Když jsem šla domů, byla jsem naplněna radostí, jako by se radovala každá buňka mého těla. V srdci jsem křičela: „Našla jsem pravdu! Našla jsem naději!“ Byla jsem tak nadšená, že jsem tři noci nemohla spát.

Už tři dny poté, co jsem začala poslouchat Fa, zmizela moje těžká rýma, zánět žaludku a střev, onemocnění ledvin, srdeční choroba, hyperplazie prsu, krční spondylóza a další nemoci.

Každý den jsem dychtivě chodila k sousedovi, abych poslouchala Fa, a nemohla jsem se toho nabažit. Přes den bylo nutné udělat spoustu zemědělské práce. Vstávala jsem ve čtyři nebo v pět hodin ráno a pracovala na poli až do večera. Teprve kolem desáté večer jsem šla k sousedovi, abych vyslechla jednu přednášku. Když jsem se vracela domů, bylo už po půlnoci, a spala jsem pak jen tři až čtyři hodiny denně.

Toužila jsem číst Zhuan Falun sama. Začala jsem tedy knihu otevírat, i když jsem písmena neznala. Když jsem neměla čas přes den, četla jsem večer nebo kdykoli jsem měla volnou chvíli. Tímto způsobem jsem se během jediného měsíce naučila knihu číst. Kdykoli jsem narazila na neznámé slovo, hledala jsem je ve slovníku. Jednoho dne jsem manželovi řekla, že slovník používám, a on mi nevěřil. Označil tedy jedno slovo a požádal mě, abych ho našla. Když se dítě vrátilo ze školy, zeptal se ho, zda jsem našla správné. Dítě to potvrdilo. Manžel byl ohromen a řekl: „Tento Dafa je úžasný! Člověk, který neuměl přečíst jediné písmeno, se dokázal pomocí slovníku naučit číst!“

Ve skutečnosti jsem se náhodou naučila slovník používat tak, že jsem při domácích pracích pozorovala, jak ho používá naše dítě při úkolech.

Protože jsem byla přes den zaměstnaná, četla jsem často během jídla. V té době jsem ještě plně nechápala, že je třeba prokazovat úctu Mistrovi a Fa – jen jsem věděla, že Fa je dobrý, a chtěla jsem číst víc. Asi rok jsem téměř vůbec nepoužívala hůlky: v jedné ruce jsem držela jídlo a v druhé knihu.

Když si dítě všimlo, že nejím zeleninu, řeklo: „Mami, proč nejíš zeleninu? Když nebudeš, tělu bude chybět výživa.“ Odpověděla jsem: „Učím se Pravdivost, Soucit a Snášenlivost. Tyto hodnoty jsou skutečná výživa – lepší než cokoli jiného. Mamince nic nechybí.“

Tímto způsobem jsem četla knihu ve dne i v noci s obrovským nadšením. Za méně než rok jsem přečetla Zhuan Falun padesátkrát.