Moje cesta dívání se do sebe a odstraňování základních připoutání

(Minghui.org) Když jsem se zamyslela nad svou kultivací v uplynulých dvou letech, přemýšlela jsem, jak by se na mě díval Mistr. Možná by měl soucitný, ale vážný výraz. Když jsem se dívala na Mistrovu fotografii, přesně takový byl. Nepřestala jsem dělat to, co mám dělat, ale nedávno jsem si uvědomila, že mám stále mnoho lidských připoutání. Nekultivuji se dobře – moje kultivace je povrchní. Když jsem svá připoutání rozpoznala, nacházela jsem si mnoho výmluv. Nebyla jsem aktivní v jejich odstraňování. Když jsem se porovnávala s velmi pilnými praktikujícími, viděla jsem, že je mezi námi propast. Při zpětném pohledu na svou kultivaci jsem získala určité pochopení. Protože se blíží konec nápravy Fa, myslím, že Mistr chce, abych našla svá základní připoutání a lidské myšlenky, odhalila je a odstranila. Jen tak se mohu přiblížit standardu, který od nás Mistr žádá.

Moje práce vyžaduje nejen určité odborné schopnosti, ale také společenské dovednosti. Musím také cestovat, což vyžaduje hodně duševní i fyzické síly. Když letím z východního pobřeží na Havaj, je tam šestihodinový časový posun. Poprvé, když jsem tam jela na služební cestu, trval let 13 hodin. Nejenže jsem neměla čas přivyknout si na časový rozdíl, ale neměla jsem ani čas se ubytovat v hotelu. Jakmile jsem vystoupila z letadla, musela jsem spěchat na schůzku. Jindy jsem od okamžiku, kdy jsem se ráno probudila, až do chvíle, kdy jsem večer ulehla, absolvovala šestihodinový let, sedm hodin řízení a navštívila tři města. I s takto náročným rozvrhem jsem nemohla přestat pracovat.

Jsem praktikující Falun Dafa. Měla bych se dobře kultivovat a plnit svou misi pomáhat Mistrovi napravovat Fa. Avšak kultivujeme se mezi běžnými lidmi. Protože Mistr chce, abychom se kultivovali v této formě co nejvíce, nemůžeme se od společnosti odpojit. Musíme se kultivovat v běžném životě a zároveň dělat to, co máme dělat. Kromě každodenního života bychom měli kultivovat sami sebe a dělat věci, které potvrzují Falun Dafa. V kombinaci s mým nabitým pracovním programem si musím dobře rozvrhnout čas.

Od dětství jsem měla ráda algebru a matematické uvažování. Také mě bavilo společenské vyjednávání a smlouvání s obchodníky při nakupování. Po studiu Fa jsem si uvědomila, že je to připoutání, a také jsem začala pohlížet na peníze lehčeji. Tyto vlastnosti jsem uplatňovala při studiu a práci a dosáhla jsem určitých drobných výsledků. Po přestěhování do USA, jak jsem v kultivaci dospívala, jsem si jasně uvědomovala, že toto je čas a prostředí, které pro mě Mistr vytvořil, abych se dobře kultivovala a naplnila své sliby. Musím si vážit času a usilovat o odvahu a píli. Moje připoutání k „počítání“ jsem začala využívat k počítání času. Vymyslela jsem mnoho způsobů, jak čas šetřit, a uplatňovala je v drobných detailech každodenního života. Například většina lidí v létě ve výtahu stiskne jen tlačítko patra a pak čeká, až se dveře samy zavřou. Pokud ale hned zmáčknete i tlačítko pro zavření dveří, výtah se pohne o několik vteřin dříve. Zjistila jsem, že když po vstupu do výtahu nejdříve stisknete tlačítko pro zavření dveří a teprve pak tlačítko patra, je to alespoň o dvě vteřiny rychlejší než opačný postup – což je minimálně o 10 vteřin rychlejší než u většiny lidí, kteří zmáčknou jen tlačítko patra.

Život je plný čekání. Čekání, až se zapne počítač, až se načte webová stránka, čekání na zelenou, čekání ve frontě na nákup, čekání na dovolenou, čekání na výplatu, čekání na svítání a soumrak, čekání na den, kdy pronásledování skončí. Těšíme se na to, co očekáváme, a jsme zklamaní, když zjistíme, že to nepřišlo podle očekávání.

Nemám ráda čekání naprázdno. Vždycky chci během čekání něco dělat, aby mi to přineslo užitek, ať už čekám jakkoli dlouho. Když se ostatní baví, já přemýšlím o dalším kroku v životě a o tom, co mohu udělat předem, abych měla více času na další krok. Když ostatní odpočívají o víkendech a svátcích, já v klidu studuji Fa a cvičím. Ať je můj život jakkoli zaneprázdněný, využívám každou chvíli, byť jen pár minut, ke studiu Fa a cvičení. Proto mi Mistr dal určité schopnosti, které mi umožňují udržet si jasnou a pohotovou mysl, pracovat efektivně a často dosáhnout dvojnásobného výsledku s polovičním úsilím. Například když čekám ve frontě nebo na někoho, i kdyby to byly jen dvě minuty, využiji je k recitaci básně z Hong Yin; pokud mám deset minut doma nebo na klidném a čistém místě, budu cvičit; pokud mám půl hodiny, odcvičím druhé cvičení; pokud mám hodinu nebo déle, studuji Fa nebo cvičím.

Protože si čas přísně hlídám a pracuji efektivně, dokážu dobře vyvažovat práci, kultivaci, projekty Dafa i běžný život. Když se však mé jednání týká druhých, někdy jim nevědomky ubližuji a jsem netrpělivá. Také žádám lidi kolem sebe, aby neztráceli čas – ani sebemenší zbytečná ztráta není povolená. Pokud mi někdo promarní čas, jsem velmi nespokojená. Když například jedu autem s rodiči, zpočátku si začali připravovat věci k vystoupení až těsně před příjezdem, ale po mých opakovaných důrazných požadavcích se naučili mít vše nachystané předem, aby mohli vystoupit hned po zastavení auta. Myslím si, že otec je pomalý, nemá smysl pro čas a není systematický. Když se hodně ptá nebo klade stejné otázky znovu, rychle ztrácím trpělivost. V supermarketu obvykle čekáme ve frontě dlouho, než přijdeme na řadu. Otec mi řekl, ať jdu do fronty a on zatím vezme chléb. Jednou však byla fronta krátká a brzy jsem byla na řadě. Otec ale ještě nepřišel, a já začala být nervózní. Myslela jsem si: je to jen otázka pár vteřin, proč mu to trvá přes minutu? Nechala jsem už dva lidi za mnou odbavit, ale on stále nebyl zpátky. Začala jsem se zlobit a myslela si, že vždycky všechno dělá pomalu, že se musí všude dívat a ztrácí čas. Pak jsem se zamyslela: proč to dělám? Když se zlobím, nedokážu se na druhé dívat objektivně a klidně. Umíněně si myslím, že já mám pravdu a druzí se mýlí. Ten den jsem přitom nespěchala – tak proč jsem nebyla trpělivá se svým otcem?

Jednoho dne ke mně domů přišlo několik spolupraktikujících a jedna z nich zmínila, že je těžké kultivovat si trpělivost. Ano, opravdu se snadno rozčílím a někdy jednám příliš uspěchaně, bez dostatečné trpělivosti k druhým. Když za mnou někdo přijde něco probrat, a přitom neví věci, které považuji za základní samozřejmost, cítím odpor a reaguji s povýšeným postojem. Ve skutečnosti – co je na světě naléhavějšího než zachraňovat lidi?

Od dětství jsem měla v sobě přesvědčení, že se mohu zlepšovat jen tehdy, budu-li ve společnosti výjimečných lidí. V mých očích znamená výjimečnost ušlechtilý charakter, moudrost a talent. Na lidi, o kterých si myslím, že nejsou ctnostní, moudří ani schopní, se dívám svrchu a vyhýbám se jim. Pod vlivem tohoto přesvědčení jsem byla od dětství velmi ukázněná, toužila po kvalitních věcech a vyhýbala se všemu, co nesplňovalo moje měřítka. Tvrdě a vážně jsem pracovala na tom, co jsem dělala, a dosáhla jsem některých menších úspěchů v životě. Tyto úspěchy posílily mé sebevědomí, ale sebevědomí mezi běžnými lidmi se snadno změní v aroganci, pokud není dobře zvládnuto.

Můj život byl od příchodu do Spojených států velmi rušný. Kromě studia a hledání práce jsem se musela postarat i o svůj život. Potom přijela má matka a já jí pomohla přizpůsobit se zdejšímu prostředí a vyřídit doklady. Moje práce a život vstoupily do nové fáze. Později přijel i otec a já musela řešit různé velké i malé záležitosti. Strasti běžného života a práce mě učinily samostatnou a zároveň mi praktikování Falun Dafa dodalo pocit, že mohu čelit čemukoli bez strachu. To posílilo mé srdce a udělalo mě houževnatou a silnou, více nezávislou v práci i životě. Uvědomila jsem si, že kultivace znamená kultivovat sama sebe a nikdo ji nemůže udělat za mě. Současně se u mě ale vyvinula určitá připoutání.

Když matka vyjádřila svůj názor na něco, občas jsem už po pár jejích slovech cítila, že věc nechápe do hloubky, nebo že to, co říká, je nesprávné či v rozporu s mými představami. Rychle jsem ji přerušila a nedovolila jí pokračovat. K lidem blízkým jsem se chovala přímo a panovačně. I když jsem navenek nevypadala rozčileně, dívala jsem se na druhé svrchu. Dva roky po ukončení univerzity jsem nastoupila do svého prvního manažerského zaměstnání. Tato práce mi ukázala, že manažer potřebuje mít určitou rozhodnost.

Poté, co jsem přijela do Spojených států studovat a ukončila školu, jsem postupně začala pracovat na manažerských pozicích. Moje práce spočívala v řízení projektů, do kterých společnost investovala. Protože jsme byli investory, byli jsme velkými zákazníky mnoha firem. Aby s námi tyto firmy mohly obchodovat, chtěly nás poznat a navázat přátelství a chovaly se k nám velmi uctivě. Zpočátku jsem nevěděla, jak s tím zacházet, protože většina lidí se v práci učí, jak se přizpůsobit druhým, uspokojit zákazníky a budovat si vlastní výsledky. Možná by mnozí řekli, že to není těžké, ale v hlavním proudu západní společnosti je snadné, aby se na mě dívali svrchu kvůli mému vzhledu – jsem Asiatka s malými zkušenostmi. Když lidé viděli, co dokáže dívka z Asie s malou praxí, někteří hledali různé výmluvy, proč nebrat vážně práci, kterou jsem jim přidělila, nebo konkrétní požadavky. To mi ztěžovalo plynulé vykonávání povinností. Postupně jsem se naučila, jak vést členy týmu a nebýt nezdvořilá. Ale zároveň jsem ráda dávala najevo nadřazenost: já jsem finančním sponzorem a já mám poslední slovo. Přesně jak mě učil šéf: „Ať už A, B, C nebo D říkají cokoli, ať jsou jejich návrhy jakkoli dobré, pokud máš pravdu ty, musí to udělat podle tebe. Protože v týmu může být jen jeden šéf, a i když může naslouchat názorům, konečné rozhodnutí může učinit jen on sám a riziko musí nést sám.“ Postupně jsem si tak vytvořila sebevědomí a odvahu potřebnou pro tuto práci, ale zároveň to neviditelně posilovalo mou aroganci a sebestřednost

Od roku 2023 jsem reportérkou pro turné Shen Yun na Floridě v televizi New Tang Dynasty. New Tang Dynasty má pro rozhovory s diváky jasné požadavky. Na začátku jsem zjistila, že můj přístup k vybraným osobám a k publiku, které nebylo cílem rozhovoru, byl zjevně rozdílný – jak navenek, tak uvnitř. K respondentům jsem byla velmi nadšená, ale když jsem se setkala s lidmi, kteří nemohli být cílem rozhovoru, v duchu jsem si říkala, že s nimi nechci ztrácet čas, a šetřila jsem i úsměvem. Dokonce i k těm, kteří už byli vyzpovídaní, jsem měla postoj, jako bych je po použití odložila.

Při propagaci Shen Yun se toto mé srdce projevovalo ještě víc. K lidem, kteří mě kontaktovali pro informace, ptali se na Shen Yun nebo chtěli koupit vstupenky, jsem byla velmi přátelská, nadšená a trpělivá. Ale k těm, kteří byli lhostejní, jsem měla negativní myšlenky typu: „Vy prostě nejste k záchraně“ nebo „Vy si to prostě nezasloužíte.“ Takové myšlenky a postoje nejsou ani laskavostí, ani velkorysostí praktikující, ani stavem kultivující, kterou nic ve světě nevyruší. Každá vnímající bytost, která přijde na Shen Yun, je vzácná, a já se nemohu dívat na lidi rozdílně jen proto, že nejsou užiteční pro můj rozhovor. Poté, co jsem si uvědomila své špatné srdce, změnila jsem přístup během propagace i vystoupení Shen Yun. Neustále jsem si připomínala, že mám k vnímajícím bytostem přistupovat s laskavostí a soucitem praktikující. I když se ke mně někdo chová nevraživě, možná se mezi námi splácí karmický dluh. To, že se setkáme, je osud. Možná chtějí, abych do nich zasela semínko naděje pro jejich budoucí spásu. V každém případě by praktikující neměli mít žádné špatné myšlenky vůči běžným lidem.

Každý rozhovor po představení Shen Yun je pro reportéry velmi náročný. V krátkém čase musíme nejen najít vhodného respondenta a vést rozhovor do určité hloubky, ale také vyzpovídat dostatečný počet lidí. Naštěstí nám spolupraktikující hodně pomáhají. Ačkoli je tlak velký a nedosahujeme úrovně profesionálních reportérů, přesto dokážeme splnit základní úkol. Jednou jsem viděla spolupraktikující, jak si povídá s jedním divákem. Byl to přesně ten, koho jsem chtěla vyzpovídat, a tak jsem ji požádala, aby mi ho přivedla. Poté mi spolupraktikující žertem řekla: „Začínáš být čím dál vlivnější, už máš styl reportérky-celebrity.“ Přestože to řekla jen tak a možná pro povzbuzení, uvědomila jsem si, že na druhé působím dojmem samolibosti, i když nevědomky.

Když jsem doma něco řekla své matce, s úsměvem poznamenala: „Proč mluvíš jako manažerka?“ Ačkoli za těmito slovy a činy nebyl úmysl se předvádět, tato zpětná vazba mi ukázala, že jsem se stala příliš tvrdou, aniž bych si to uvědomovala. Jednou se můj šéf při neformálním rozhovoru zmínil ostatním, že jsem „puška“. Jiný šéf zase řekl, že jsem „zbraň“. Nebyla jsem si jistá, zda tomu rozumím správně, ani zda to byla pochvala, nebo kritika, a tak jsem se zeptala své americké přítelkyně, která mě i mou práci dobře zná. Řekla, že je to určitě kompliment, protože jsem opravdu rychlá a přesná. Jako praktikující mi ale takové hodnocení pomohlo odhalit připoutání. Kultivující se kultivují k dobru a měli by projevovat laskavost a soucit. Pokud ve mně běžní lidé vidí smrtící zbraň, kolik karmy jsem už v nevědomosti vytvořila?

Na turné Shen Yun v roce 2024, když se objevil Král býků (démonická postava), byl arogantní, sebestředný a panovačný. Tento obraz mi připomněl mě samotnou. Když jednám velmi egoisticky, vidí mě ostatní také takto? To je přece aura démona, ne boha nebo Buddhy. Když jsem myslela na své staré já, připadalo mi, že jsem byla docela protivná. Možná je to něco, co lze spatřit a procítit až po určitém zlepšení.

Některé své vlastnosti jsem dříve považovala za samozřejmé a myslela si, že by je měli mít všichni. Například schopnost rychle pochopit věci, soustředění a paměť. Tyto schopnosti se zdají nezbytné pro každého, kdo žije v této společnosti, ale každému člověku byly nebesy dány jiné dary. Nemohu používat koncepty běžných lidí, abych hodnotila druhé, zvlášť spolupraktikující. Pokud se mi zdá, že některý spolupraktikující není pilný, jednostranně si pomyslím, že je líný. Možná má ale svou lenost z určitého důvodu – možná má v některých oblastech mnoho karmických překážek a slabší spravedlivé myšlenky mu vážně brání v pokroku v kultivaci. Jako kultivující si musím uvědomit, že schopnosti či vlastnosti, které mám, mi ve skutečnosti dal Mistr. Dostala jsem je díky požehnání kultivace a hlavně kvůli potřebě nápravy Fa a záchrany lidí. Nesmím si připisovat zásluhy a nesmím kvůli tomu vytvářet karmu ani rozvíjet lidské koncepty a připoutání.

Jsem v USA už jedenáct let. Těchto jedenáct let je mými skutečnými roky kultivace. Jednou jsem sebevědomě řekla spolupraktikující, že Mistr řekl:

„Když moudří uslyší Tao, budou ho pilně praktikovat. Když průměrní uslyší Tao, zdá se, že něco ztratí a něco si udrží. Když nejnižší typ lidí uslyší Tao, budou se mu hlasitě smát. A kdyby se mu hlasitě nesmáli, nebylo by to Tao.“(Přednáška devátá, Zhuan Falun)

Myslím, že mezi námi praktikujícími nejsou žádní „nižší lidé“. Než jsem přijela do USA, cítila jsem se jako méněcenná. Věděla jsem v srdci, že Dafa je dobrý a že musím kultivovat, ale přesto jsem přikládala velký význam běžnému životu a krásným, romantickým představám mládí. Byla jsem plná očekávání a iluzí o životě. Ale poté, co jsem se začala opravdově kultivovat, cítila jsem se jako člověk vyšší úrovně. Nejenže se můj život změnil k nepoznání, ale také vím, že nikdy neopustím Dafa, kultivaci ani misi, kterou mi Mistr svěřil. Vedle běžného života trávím většinu volného času děláním tří věcí.

Když jsem ale četla báseň v Hong Yin VI „Výzvy při záchraně druhých i sebe“, cítila jsem uvnitř prázdnotu. Ach, zdá se, že se stále pohybuji mezi nižším a středním člověkem. Zdá se, že je pro mě stále těžké dosáhnout stavu:

„Nadprůměrný člověk s úsměvem strastem čelí”(Výzvy při záchraně druhých i sebe, Hong Yin VI)

Když jsem se na sebe klidně podívala, zjistila jsem, že ačkoli toho navenek dělám hodně, stále dostatečně nestuduji Fa ani neposílám spravedlivé myšlenky. Někdy Fa nestuduji srdcem a moje vysílání spravedlivých myšlenek je jen formální. Ačkoli si neustále připomínám, abych se vzdala slávy, majetku a emocí, můj původně klidný stav mysli bývá narušován různými pracovními záležitostmi a kontakty s běžnými lidmi. I když se jich vzdám, znovu se nechám vyrušit a musím se jich znovu vzdávat. Tam a zpět, stále dokola – zdá se to opakující, ale ve skutečnosti je každá zkušenost procesem pomalé kultivace a zlepšování.

Chtěla bych znovu vyjádřit svou vděčnost Mistrovi za jeho velký soucit a všem spolupraktikujícím, kteří mi pomohli. Doufám, že dokážeme co nejlépe využít poslední chvíle, nezklamat Mistrův soucit a spásu, splnit očekávání historie a vnímajících bytostí, naplnit své sliby a hladce projít tímto historickým obdobím a následovat Mistra do nové éry.

(Vybraný článek přednesený na Fa konferenci na Floridě v roce 2025)