Opouštění lidských představ a držení kroku s nápravou Fa

(Minghui.org) Jsem praktikující Falun Dafa žijící v Missouri. Do Spojených států jsem přišel před dvěma lety. Stejně jako mnoho praktikujících v Číně jsem zažil pronásledování, které začalo 20. července 1999 – byl jsem zadržován, posílán do pracovních táborů a viděl jsem, jak můj otec přišel o život v důsledku týrání. Shodou okolností se mi podařilo přivést celou rodinu do Spojených států. Přestěhovat se sem znamenalo v mnoha ohledech začít znovu – naučit se žít v nové zemi a také se učit nové způsoby, jak lidem objasňovat pravdu. Dnes bych se chtěl podělit o své zkušenosti z kultivace za uplynulé roky. Doufám, že mohou být přínosné, a vítám podnětnou zpětnou vazbu.

Opouštění připoutání k životu a smrti

Kultivace je v mnoha ohledech procesem neustálého překonávání zkoušek. Od 20. července 1999 znamenalo vystoupit, potvrzovat Fa a objasňovat pravdu překonávat jednu překážku za druhou – některé z nich byly zkoušky života a smrti. Nikdy nezapomenu na první chvíli, kdy jsem takové zkoušce čelil.

Můj otec byl zadržen za to, že apeloval na podporu Dafa v Pekingu. Méně než dva týdny po propuštění se u něj objevily vážné příznaky nemoci, upadl do kómatu a už se nikdy neprobral. Když jsem stál u jeho lůžka, čelil jsem zásadní otázce: Jestliže Dafa chrání své učedníky, jak se tohle mohlo stát? Moje roky kultivace do té doby byly plné požehnání – otec, který kdysi trpěl nevyléčitelnou nemocí, se po začátku praktikování uzdravil. Jak to mohlo tímto způsobem skončit? Na okamžik jsem dokonce zapochyboval, zda je Fa skutečný.

Zeptal jsem se sám sebe: „Proč se kultivuji?“ Moje odpověď byla: abych dosáhl dovršení. A za jakým účelem? Abych ochránil vnímající bytosti ve svém vlastním světě. Pokud to nevidíš, jak můžeš vědět, že je to skutečné? Ale kdyby kultivace nebyla pravdivá – kdyby Pravdivost-Soucit-Snášenlivost nebyly pravdivé – pak by život a smrt neměly žádný smysl. Svýma očima jsem božské bytosti vidět nemohl, ale věřil jsem, že existují, a věřil jsem, že Učitel je po mém boku.

V tu chvíli jsem měl pocit, jako by se celé mé vnitřní bytí otřáslo, a v srdci povstal posvátný, nepopsatelný stav. Tato obnovená víra položila pevný základ pro mou budoucí kultivaci. Ať už byly zkoušky velké nebo malé – i když jsem je nezvládl dokonale – cítil jsem podporu.

Když jsem později jel na náměstí Tiananmen apelovat za Dafa, na povrchu se sice objevoval strach, ale nekonečná síla mi umožnila pětkrát vykřiknout: „Falun Dafa je dobrý!“ První čtyři výkřiky běhali policisté sem a tam, ale nemohli mě najít. Při pátém mě našli a srazili hlavou na beton – ale nic jsem necítil, jako bych byl pod anestetikem. Věděl jsem, že mě chránil Učitel.

Dívání se do sebe a spolupráce s ostatními praktikujícími

Poté, co jsem přišel do Spojených států, se změnilo mé prostředí, a tím i způsob, jakým praktikujeme a objasňujeme pravdu. Už jsem nečelil zkouškám života a smrti, ale objevily se nové zkoušky v tom, jak upřímně dokážu spolupracovat s ostatními a opouštět sebestředné myšlení.

Rok, kdy jsem přijel, naše oblast poprvé hostila vystoupení Shen Yun. Nebyli zde žádní další místní praktikující, takže když se mi ozval koordinátor, zapojil jsem se – rozdával jsem letáky a hlídal vozidla Shen Yun. Zpočátku se mi ale zdálo, že koordinátorovy metody jsou příliš opatrné a nebudou účinné.

Například jednou jsem roznesl letáky do jedné čtvrti, aniž bych si všiml cedule u vjezdu s nápisem „No Soliciting“ (zákaz roznášení letáků). Koordinátor mě potom požádal, abych je stáhl zpět. Moje první myšlenka byla: už je to hotové, materiály jsou dobré, příště si jen dám větší pozor. Pak jsem se zamyslel: „Nedělám si jen výmluvy, abych nemusel spolupracovat? I když se jeho přístup zdál příliš opatrný, určitě k tomu měl své důvody.“ Opravil jsem se. Ukázalo se, že měl pravdu – některé čtvrti totiž volaly do divadla, aby si stěžovaly na nevyžádané letáky.

Během těchto dvou let jsem si také všiml rozdílů oproti tomu, jací jsme byli v Číně. Někdy mezi praktikujícími chyběla důvěra, objevovaly se stížnosti a někteří novější praktikující se zdáli méně aktivní. Když jsem se podíval do sebe, uvědomil jsem si, že je posuzuji podle svých představ, které jsem si vytvořil v Číně. Je normální, aby byla skupina zcela harmonická?

Mám jako kultivující posuzovat vztahy mezi ostatními praktikujícími podle svých vlastních měřítek? Proč jsem to byl já, kdo slyšel stížnosti? Nebylo to něco, co jsem měl zlepšit ve své vlastní kultivaci? A možná ti, kteří se zdáli méně aktivní, ve skutečnosti dělali hodně práce v zákulisí. Tento proces mi pomohl uvidět vlastní mezery a lidská připoutání, kterých jsem se dosud nezbavil.

Opouštění lidských představ a vstup do hlavní společnosti

Začátkem července mě jeden západní praktikující pozval, abych se připojil k aktivitám objasňování pravdy ve Washingtonu, D.C. Nejprve mě zdržovaly lidské představy. Měl jsem letní kurzy, neustálený život, slabou angličtinu a myslel jsem si, že moc nepomohu. Pak jsem se dozvěděl, že z naší oblasti pojedou jen dva lidé. Bylo to proto, že byli všichni příliš zaneprázdněni? Kultivace záleží na každém jednotlivci. Nikdo mě nenutil jet do Washingtonu, D.C. Ale bylo opravdu v pořádku odmítnout? Zůstal bych jen pozadu? Neměl jsem snad lidské představy? To byla špatná myšlenka. Mým cílem příchodu do Ameriky nebylo vést obyčejný život. Uvědomil jsem si, že musím vykročit vpřed.

Jakmile jsem se rozhodl, věci se změnily. Hned následující den se po měsících mlčení ozval asistent mého kongresmana s dotazem, zda jsem volič. Odpověděl jsem pravdivě, že jsem mezinárodní student, který zde žije dva roky, ale že celá moje rodina byla v Číně pronásledována a můj otec byl pronásledováním usmrcen. Nečekaně kongresman souhlasil se setkáním se mnou.

Ve Washingtonu, D.C. jsme strávili dva dny. Většina schůzek byla s asistenty, protože přímá setkání s členy Kongresu jsou vzácná. V odpoledních hodinách, kdy jsem měl naplánované setkání se svým kongresmanem, jsem vyslal spravedlivé myšlenky, že se s ním musím setkat. Navenek jsme žádali o pomoc, ale ve skutečnosti to byla jeho nejlepší příležitost správně se postavit k budoucnosti.

Když jsme dorazili, hlasoval. Jeho asistent nám však nabídl, že nás k němu zavede přímo před jednací sál. Cestou se objevily lidské představy – Co když zapomenu, co chci říct? Co když nebudu mluvit dobře? Znovu jsem vyslal spravedlivé myšlenky, že jsme tady proto, abychom zachraňovali lidi; máme moudrost. A myslel jsem i na praktikující, kteří zemřeli v důsledku pronásledování, a požádal jsem je, aby mi pomohli.

Když jsem mu vyprávěl o svém otci a dalších praktikujících, kteří byli v pronásledování usmrceni, zvedl se ve mně hluboký smutek – málem jsem se rozplakal, což se mi nikdy předtím nestalo, ať už při psaní nebo mluvení. Cítil jsem, že byl pohnut. Další praktikující pak vysvětlil fakta o nadnárodní represi. Schůzka splnila svůj účel.

To mě naučilo nikdy nedopustit, aby lidské představy bránily objasňování pravdy. Během těch dvou dnů jsem potkal mnoho praktikujících, kteří do Washingtonu jezdí rok co rok, aby toto dělali. Ve srovnání s nimi mám stále mnoho, co zlepšovat. Ano, někdy jsou asistenti povrchní, ale neměli bychom se nechat ovlivnit postoji obyčejných lidí. Vnímající bytosti si vybírají a my jsme tam proto, abychom je zachraňovali.

Měli bychom aktivně objasňovat pravdu hlavní společnosti. Někteří praktikující vypadali unavení. Spolupraktikující – pojďme pokračovat. Každé upřímné úsilí má svou hodnotu. Ti, kdo pravdu pochopí, jsou jako semena – možná nevidíme, jak klíčí, ale jednou vykvetou. Mnozí členové Kongresu, kteří dnes Dafa podporují, tak činí díky dřívějším snahám o objasňování pravdy, často po mnoha rozhovorech.

(Vybraný článek přednesený na Středozápadní Fa konferenci 2025)