„Dobří lidé jsou dobří, ať jdou kamkoli!“

(Minghui.org) Jsem učitelkou na základní škole a s praktikování Falun Dafa jsem začala před více než dvaceti lety. Tím, že píši o svých zkušenostech z kultivace, chci všem říct, jak mocný a krásný Falun Dafa je, a poděkovat Mistrovi.

V červenci roku 1999, rok poté, co jsem začala praktikovat, tehdejší vůdce Komunistické strany Číny (KS Číny) Jiang Zemin nařídil pronásledování Falun Dafa. Protože jsem se odmítla zříci své víry, úřady mě nezákonně věznily, vydíraly a okrádaly o mzdu. Ministerstvo školství mě přidělilo učit na odlehlých horských školách. Bez ohledu na obtíže jsem odhodlaně pokračovala v praktikování Falun Dafa.

Převelena do vzdálené školy

V srpnu 2000 mě ministerstvo školství převelelo z městské základní školy do školy A, základní školy v horách asi 15 kilometrů od mého domova. Každý den jsem musela jet na skútru čtyři hodiny tam a zpět, a to za každého počasí.

Všichni – ředitel školy, sekretář, učitelé, místní představitelé i policisté tam umístění – věděli, že jsem byla převelena do jejich města proto, že praktikuji Falun Dafa. Na nové škole mi přidělili roli třídní učitelky třetí třídy.

V mé třídě bylo osmnáct žáků a jejich studijní výsledky i schopnost vstřebávat informace se velmi lišily. Vzhledem k této situaci jsem zvolila jedinečnou metodu výuky, která byla velmi účinná. Byla jsem laskavá. Kdykoli udělali sebemenší pokrok, chválila jsem je a povzbuzovala, nikdy jsem je nezesměšňovala ani nekritizovala. Ve svém chování jsem se řídila principy Falun Dafa – Pravdivostí, Soucitem a Snášenlivostí – aby mí žáci i personál měli z Dafa dobrý dojem.

Během dvou týdnů měla moje jedinečná metoda pozitivní výsledky. Žáci projevovali čím dál větší zájem o učení. Ti nejlepší byli ve studiu ještě zdatnější, zatímco ti slabší postupně zlepšovali své známky. Žáci si začali vzájemně pomáhat, rozvíjeli přátelství a ve třídě se vytvořila atmosféra jednoty. Potěšení rodiče mě vysoce chválili a říkali, že škola získala dobrou učitelku! Tato pozitivní odezva pomohla řediteli a starostovi města překonat jejich předsudky vůči praktikujícím Falun Dafa.

Starosta přišel do školy, aby mě viděl. Zeptal se: „Jak se vám tady líbí?“ Odpověděla jsem: „Velmi dobře.“ Pak se obrátil na mé žáky a řekl: „Máte štěstí, že máte tak dobrou učitelku!“ Někteří žáci přikývli, jiní se na mě usmáli. Oči se mi zalily slzami, protože jsem si uvědomila, že mě Mistr povzbuzuje prostřednictvím starostových slov. Děkuji Vám, Mistře!

Použití spravedlivých myšlenek k útěku z nezákonného zadržení

Rok 2001 znamenal vrchol intenzivního pronásledování Falun Dafa a praktikujících ze strany Jiang Zemina. Jednoho večera, těsně před Novým rokem, provedla místní policie rozsáhlou razii a zatýkání praktikujících. Já a můj manžel jsme byli právě u jednoho spolupraktikujícího doma, když nás unesli a odvedli na policejní stanici. Během nezákonného výslechu jsem odmítla spolupracovat nebo se k čemukoliv přiznat. Vyšetřovatelé to vzdali a přidělili ke mně dva mladé policisty, aby mě hlídali, dokud mě ráno nepřevezou do vazební věznice.

Když ručičky hodin nade dveřmi ukázaly půlnoc, jeden z policistů obdržel telefonát a ve spěchu odešel. Do mé místnosti vstoupili tři starší policisté, shromáždili se kolem stolu necelé dva metry ode mě, rozložili si šachovnici a začali vášnivě diskutovat o tom, jak zachránit prohranou partii. V té chvíli i druhý mladý policista obdržel telefonát a rychle odešel, přičemž za sebou nechal dveře pootevřené. Zadívala jsem se na tu škvíru a pomyslela si: „Tohle není místo, kde mám být. Musím odejít.“ Ale škvíra byla příliš úzká. Pomyslela jsem na Mistra a poprosila: „Mistře, prosím, otevřete dveře o něco víc.“ Dveře se pohnuly, ale škvíra nebyla dost široká, abych mohla projít. Znovu jsem prosila: „Mistře, otevřete je ještě trochu víc.“ Dveře se pomalu více otevřely. S radostí jsem poděkovala Mistrovi, vstala, tiše prošla kolem tří policistů a vyšla ven dveřmi. S pomocí a ochranou Mistra jsem unikla a vyhnula se pronásledování.

Bez domova

Poté, co jsem opustila policejní stanici, jsem si uvědomila, že se nemohu vrátit domů a budu muset nějakou dobu bloudit. Ať už jsem se rozhodla jít kamkoli, věděla jsem, že nemohu odejít bez knih Dafa. Rozhodla jsem se najít dočasné útočiště u příbuzných na venkově, asi třicet mil odtud. Cestou jsem míjela dům spolupraktikující, od které jsem mohla získat knihu Dafa. Abych se vyhnula odhalení, vyhýbala jsem se hlavní silnici, prodírala se hustým porostem na úpatí hory a šla podél břehu řeky. Pod zamrzlým říčním břehem se rozkládalo rozlehlé kukuřičné pole pokryté zbytky sklizených stébel kukuřice. Vylezla jsem na břeh a pomalu pokračovala vpřed. Slabé měsíční světlo mi osvětlovalo cestu. Cestou jsem recitovala pasáže z Lunyu. Když se břeh postupně zužoval kvůli stromům a přerostlým stéblům natolik, že po něm nebylo možné jít, sestoupila jsem do kukuřičného pole. Stébla, která na polích zůstala, byla ostrá, a tak jsem šla v blátivém příkopu na straně. Náhodou jsem měla ten den na sobě boty na podpatku a podpatek na pravé noze se začal uvolňovat. Pomyslela jsem si: „Ať ten podpatek vydrží celou cestu.“ Moje podpatky náročnou cestu skutečně přežily.

Přestože jsem kráčela sama divočinou pozdě v noci, necítila jsem strach, těžkosti ani únavu. Naopak, měla jsem nepopsatelný pocit štěstí, protože jsem cítila, že Mistr je přímo vedle mě.

Po více než dvou hodinách chůze jsem dorazila k domu spolupraktikující. Brána byla zamčená, a tak jsem se musela pokusit přelézt osmnáctimetrovou zeď. Zeď však byla příliš vysoká. Všimla jsem si vedle zdi velké hromady slámy. Vylezla jsem na vrchol hromady a zjistila, že jsem v nebezpečné výšce nad zemí. Seskočit nebylo možné, proto jsem požádala Mistra: „Mistře, mám ještě dlouhou cestu před sebou. Nemohu si poranit nohy.“ S touto myšlenkou jsem seskočila a měkce dosedla na zem. Bylo to úžasné! Věděla jsem, že mi Mistr pomohl dolů.

Když jsem od spolupraktikující získala vzácný výtisk knihy Zhuan Falun, pokračovala jsem po hlavní cestě k domu svých příbuzných. Po více než hodině chůze jsem dorazila do cíle. Bylo ještě příliš brzy, a tak jsem nechtěla zaklepat a vzbudit starší manželský pár. U zdi dvora byla naskládána hromada kukuřičných stonků, a tak jsem se do ní zahrabala a čekala na svítání. Zimní rána jsou mimořádně chladná, proto jsem recitovala Fa, dokud jsem nepřestala drkotat zuby. Když nastal úsvit, vylezla jsem ze své „skrýše“ v kukuřičných stoncích, oklepala ze sebe zbytky slámy, upravila si šaty a zaklepala na dveře svých příbuzných.

Dva dny poté jsem opustila dům svých příbuzných a vydala se dál od domova, abych se ujistila, že mě nenajdou. Nejprve jsem se zdržela u své starší sestry, která žila v odlehlém městě. Když sestra odcházela vařit k dceři domů, nechávala mě samotnou. Využila jsem ten čas ke studiu Fa, cvičení a vysílání spravedlivých myšlenek. V té době jsem cítila, že mé energetické pole je velmi čisté a má mysl prázdná, bez jakýchkoli lidských myšlenek. Uvědomila jsem si, že to zařídil Mistr, aby mi dal čas dobře studovat Fa a po mém utrpení posílit spravedlivé myšlenky.

O dva měsíce později jsem sestru opustila a přestěhovala se do malého města vzdáleného více než sto mil. Pracovala jsem ve dvou domácnostech, v jedné po druhé. V první jsem se starala o nemocnou starší ženu, která byla hospitalizovaná. Měla jsem zakořeněný strach ze špíny, ale péče o ni mi pomohla tento strach vykultivovat pryč. Pomáhala jsem jí sbírat a vylévat sliny a moč, umývala jsem jí obličej, krmila ji a celým srdcem jsem o ni pečovala, jako by byla má vlastní matka. Jedna rodina pacientky řekla: „Vaše dcera je tak oddaná! Tak dobře se o vás stará.“ Starší žena odpověděla: „To není má dcera, to je pečovatelka, kterou mi rodina nedávno najala.“ Všichni v místnosti se na mě obdivně podívali. Po třech dnech jsem ale musela tuto práci opustit, protože časové nároky mi neumožňovaly pravidelně studovat Fa ani cvičit.

Druhá práce spočívala v péči o desetiletého chlapce, který chodil do druhé třídy. Jeho rodiče často cestovali mimo město, aby prodávali své léčivé přípravky. Dělala jsem, co jsem mohla, abych se o dítě starala, chránila ho a vychovávala. Když mi matka chlapce popsala, co má rád k jídlu, poznamenala jsem si to a vždy to koupila. Nikdy jsem neutrácela rodinné peníze za jídlo pro sebe. Aby dítě nikdy nejedlo zbytky, vařila jsem přesně tolik, kolik bylo třeba na každé jídlo, a snědla jsem to, co zbylo. Jednoho dne matka chlapce koupila pro syna meloun a uložila ho do lednice. Když nastal čas ho nakrájet, zjistila jsem, že je na povrchu trochu přezrálý a měkký. Řekla jsem dítěti: „Tvoji rodiče tvrdě pracují, aby vydělali dost peněz na obživu. Tento meloun je na povrchu trochu špatný, ale uvnitř je pořád dobrý k jídlu. Já sním tu vrchní část, abychom ničím neplýtvali.“ Dítě pak tato má slova zopakovalo své matce, když se vrátila domů.

Matka chlapce byla tak dojata, že se jí do očí nahrnuly slzy. Řekla mi: „Chováte se k mému synovi lépe než já jako jeho matka. Moc vám děkuji.“

Potvrzování Fa po návratu k učitelské práci

Po šesti měsících jsem se v červenci 2002 mohla vrátit domů. Byly prázdniny a úřady mě nadále pronásledovaly tím, že mi zadržely mzdu ještě na další dva měsíce. Celkem jsem tak nedostala zaplaceno osm měsíců. Když začal nový školní rok, ministerstvo školství mě přidělilo do základní školy (dále jen „škola B“) v horách, ještě vzdálenější a odlehlejší než ta předchozí. Cesta do školy byla dlouhá a plná špatně schůdných úseků. Do strmých kopců jsem musela skútr tlačit a při prudkých sjezdech jsem musela sesednout a vést ho vedle sebe. Cesta trvala více než dvě hodiny a z domova jsem musela vyjíždět každý den už v 5:30 ráno. Déšť a vítr cestu ještě více ztěžovaly.

Všichni učitelé ve škole B věděli, že jsem praktikující. Přidělili mi první třídu, kde jsem byla třídní učitelkou, a začala jsem rozvíjet novou a jedinečnou metodu výuky pro aktivní, zvídavé a hravé sedmi- a osmileté děti, které jsem měla na starosti. Vypěstovala jsem v nich silný zájem o učení, což je motivovalo prozkoumávat učební látku s radostí a hlubším porozuměním.

Jeden žák v mé třídě měl nižší IQ, což brzdilo jeho pokroky. Náhodou došlo k rozsáhlým stavebním pracím, které uzavřely silnici, po níž jsem obvykle dojížděla, a tak jsem dočasně přebývala ve škole. Po vyučování jsem oslovila rodiče onoho žáka: „Ráda bych vašemu dítěti pomohla s domácími úkoly a poskytla mu doučování navíc. Nebudu si účtovat žádné peníze, jen vás prosím, abyste si pro něj po práci na poli došli do školy. Je to v pořádku?“ Rodiče souhlasili s radostí a já se snažila dítěti co nejvíce pomoci. Jeho studijní výsledky se zázračně zlepšily a ze čtrnácti žáků v mé třídě nebyl ani jeden hodnocen jako podprůměrný. V celoměstské zkoušce na konci prvního pololetí se moje třída umístila na prvním místě a toto prvenství si udržela i v dalším pololetí. Jedenáct z mých čtrnácti žáků dosáhlo v matematice plného počtu bodů, nejnižší výsledek byl 92. Průměrný kombinovaný výsledek mé třídy z čínštiny a matematiky činil 98,7, což výrazně převýšilo skóre další nejlepší školy. O výsledcích se dozvědělo celé město a rodiče žáka, který získal 92 bodů, mi přišli poděkovat. „Od našeho dítěte jsme toho moc neočekávali, ale rozhodně jsme nečekali, že dosáhne 92 bodů. Máme velké štěstí, že máme takovou učitelku, jako jste vy!“

Kromě zaměření na studijní výsledky jsem dětem nenápadně předávala také morální hodnoty obsažené v Dafa, aby se učily stát se dobrými lidmi. Kromě vynikajících výsledků ve studiu si děti vypěstovaly i dobrý charakter. Začala jsem dostávat pochvaly od rodičů, uznání od kolegů učitelů i ocenění od vedení školy.

Ve druhém pololetí roku 2003 jsem byla převelena zpět do školy A. Během mé vynucené nepřítomnosti převzala mou třídu mladá učitelka. Postrádala však zkušenosti a žáci ji odmítali poslouchat. Během vyučování vstávali ze svých lavic, hlučeli a prali se, ignorovali její snahu učit a odmítali dělat domácí úkoly. Několik nezbedných chlapců se jí schválně vysmívalo před celou třídou a strhávalo ostatní k výbuchům smíchu. Jejich chování učitelku tak rozčilovalo, že si často brala pracovní volno, a nakonec byla po roce a půl převelena jinam. Pod mým vedením se tato třída pravidelně umisťovala na prvním místě v celoměstských jednotných zkouškách. Nyní spadla na poslední místo.

Rodiče dětí, znepokojení zhoršujícím se charakterem i studijními výsledky svých dětí, opakovaně žádali ředitele o mé navrácení. Ředitel také opakovaně žádal své nadřízené o mé převelení zpět. Nakonec jsem byla do školy A skutečně navrácena.

Tyto kdysi nevinné, veselé, pilné a dobře vychované děti byly nyní už v páté třídě. Vyrostly, zmoudřely, ale také zdivočely. Když jsem viděla, jaká je situace, rozhodla jsem se svolat rodičovskou schůzku.

První den přišli rodiče do školy a posadili se vedle svých dětí. Když jsem vstoupila do třídy, děti sklopily hlavy, jako by udělaly něco špatného, a neodvážily se mi podívat do očí. Jejich rodiče se naopak usmívali, když na mě pohlédli. Po pozdravu jsem řekla: „Děkuji vám, že jste si ve svém nabitém programu našli čas na tuto rodičovskou schůzku. Děkuji vám za podporu mé práce zde. Nejprve chci vysvětlit, proč jsem náhle odešla ze školy a od dětí.“ Všichni tiše poslouchali, když jsem pokračovala: „Všichni víte, že praktikuji Falun Dafa. Falun Dafa učí lidi, aby byli dobrými lidmi podle principů Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti. Protože jsem odhodlána kultivovat se a stát se lepším člověkem, byla jsem nezákonně zatčena a donucena k útěku. Nemohla jsem se vrátit domů ani nastoupit zpět do práce. Mám sama dítě, ale nemohla jsem se vrátit domů, abych se o něj postarala. Jakého provinění jsem se dopustila tím, že jsem chtěla být dobrým člověkem?“

Když jsem to říkala, plakala jsem a některé děti i rodiče plakali se mnou. Pokračovala jsem: „Dobře mě znáte. Nebýt Falun Dafa, nevzala bych si na starost tak problematickou třídu. Teď, když jsem ji převzala, udělám všechno pro to, abych děti dobře učila.“ Stanovila jsem konkrétní požadavky na žáky a požádala rodiče o jejich podporu.

Po převzetí třídy jsem rychle vypracovala opatření pro vedení třídy přizpůsobená situaci žáků. Upravila jsem metody výuky a posílila spolupráci mezi učiteli, žáky a rodiči. Tato opatření pomohla třídě znovu dosáhnout dřívější vysoké úrovně a žáci dosáhli vynikajících výsledků v celoměstských zkouškách.

Škola A byla později sloučena s centrální základní školou a ředitel mě přidělil do jiné školy jako třídní učitelku páté třídy. Rodiče dětí z této třídy měli v minulosti pověst nespolupracujících, sobeckých a příliš ochranitelských vůči svým dětem, zdráhali se je přísně napomínat, i když udělaly chybu. To vedlo k napjatým vztahům s předchozím třídním učitelem.

Po mém nástupu jsem přijala přístup kultivující – vždy jsem zohledňovala druhé a projevovala laskavost. Tento přístup měl pozitivní vliv na žáky i rodiče a zlepšil vztahy mezi školou, žáky a rodiči. Studijní výsledky dětí se také zlepšily a po dvě po sobě jdoucí pololetí obsadili první místo v celoměstských zkouškách. Když se starosta dozvěděl tuto dobrou zprávu, zavolal mi a s radostí řekl: „Paní učitelko, jste úžasná! Vaše třídy jsou vždy na špici, ať jdete kamkoli!“

O rok později jsem se vrátila do centrální základní školy a byla jsem pověřena vedením katedry matematiky. O půl roku později jsem zašla za ředitelem a řekla mu: „Blížím se k důchodu. Ať tuto příležitost dostane mladší učitel, mně dejte úkol, který ještě zvládnu.“

Ředitel mě přeřadil do školní jídelny a já jsem nadále dodržovala zásady Pravdivosti–Soucitu–Snášenlivosti a vytrvale a bez stížností dělala vše, co jsem mohla. Jednoho dne mi vedoucí jídelny řekl: „Než jste přišla, ředitel mi řekl, že posílá dobrou osobu. Pozoroval jsem, jaká jste, a všiml jsem si, že dobrovolně přebíráte úkoly, ať už vám je někdo přidělí, nebo ne. Opravdu jste dobrý člověk. Když jsem vaše výsledky nahlásil řediteli, zvolal: ‚Dobří lidé jsou dobří, ať jdou kamkoli!‘“

Závěr

Mých pracovních úspěchů bylo dosaženo díky moudrosti a schopnostem, které mi dal Dafa a Mistr, a také proto, abych pomohla potvrzovat Fa. Budu i nadále pevně kráčet cestou kultivace a vrátím se domů s Mistrem.