Mistr Li mi dal univerzální klíč

(Minghui.org) Na konci roku 2000 byla jedna spolupraktikující pronásledována za rozdávání materiálů objasňujících pravdu. Když do případu zapletla i mě, byla jsem zatčena a odvedena na policejní stanici. Abych se postavila proti pronásledování, odmítla jsem spolupracovat nebo podat jakékoliv výpovědi a začala jsem na protest držet hladovku.

Uplynuly dva dny a já začala být neklidná. Přemýšlela jsem: „Co se stalo s ostatními praktikujícími a s místem, kde se vyrábějí materiály? Nemohu tu zůstat.“ V duchu jsem prosila: „Mistře, chci se dostat ven. Nemohu tu být zavřená.“

Když se setmělo, policisté se postupně rozcházeli ze směny a u mě zůstali jen dva pomocníci. Pomyslela jsem si, že je čas odejít. Silně jsem trhla pouty a ona se sama otevřela. Odhodila jsem je a spěchala ke dveřím. Když jsem zatáhla za velkou železnou bránu, snadno se otevřela a já vyšla ven.

Když jsem dorazila k hlavní bráně, oba pomocníci mě viděli odcházet, ale nepokoušeli se mě zastavit. Naopak šli za mnou a prosili: „Jestli odejdeš, propustí mě. Mám dítě na střední škole a manželka je také bez práce. Když odejdeš, oba přijdeme o práci.“

Tehdy Komunistická strana Číny (KS Číny) šířila zlomyslné pomluvy a očerňovala Falun Dafa, čímž otravovala mysl lidí všude. Nechtěla jsem, aby si lidé kvůli mně vytvořili negativní myšlenky o praxi a přišli o práci. Po krátkém zaváhání jsem se vrátila zpátky do výslechové místnosti, zavřela za sebou železné dveře, sebrala pouta ze země a sama si je nasadila.

Abych se těch strážníků nedotkla, dělala jsem, jako by se nic nestalo. V srdci jsem řekla Mistrovi: „Mistře, je tak těžké si vybrat!“ V té chvíli jsem skutečně pocítila Mistrův láskyplný pohled na sobě a jeho úsměv – jen na chviličku.

Strážili venku před dveřmi, zatímco jsem s nimi celou noc sdílela krásu a zázraky Falun Dafa. Vyprávěla jsem jim o svých osobních zkušenostech a o hlubokých přínosech, které jsem díky kultivaci získala.

Když to uslyšeli, spěchali do supermarketu, koupili nápoje a dort a nabídli mi je se slovy: „Slečno, snězte něco. Jinak nebudete mít sílu bojovat s policií.“ Když jsem to slyšela, zasmála jsem se a řekla: „Děkuji vám za vaši laskavost. Držím hladovku, abych protestovala proti jejich nespravedlivému pronásledování. Nikdy jsem nepomyslela na to, že bych bojovala s policií.“

Třetího rána mě policisté odvedli do kancelářské budovy Městského úřadu veřejné bezpečnosti. Každé patro bylo zajištěno zamčenými kovovými dveřmi u vstupu do schodiště. Ve třetím patře jsme vstoupili do kanceláře vybavené třemi lůžky – jedno pro mě a dvě pro policistky, které mě měly hlídat. Policie na mě nepřetržitě dohlížela, střídaly se směny, aby mě nikdy nenechaly samotnou.

Sdílela jsem s nimi svou osobní cestu kultivace. Obě poslouchaly mlčky – jedna seděla s kamennou tváří, zatímco druhé se oči leskly, jako by byla na pokraji slz. Uprostřed mého vyprávění se ta nehnutá vytratila na jídlo. Využila jsem chvíle a řekla té, která zůstala: „Nebuďte smutná. Vážím si vaší laskavosti. Budu v pořádku.“

Podívala se směrem ke dveřím a pak se naklonila blíž a zašeptala: „Jsem také praktikující.“ Když jsem to uslyšela, byla to nečekaná radost – pět dní napětí se v tu chvíli rázem rozplynulo. Svěřila jsem se jí: „Potřebuji se odsud dostat.“ Zeptala se: „Jak se odtud chcete dostat?“

Obklopena kovovými mřížemi a šesti policisty se zdál útěk nemožný. V tomto patře bylo jediné neuzamčené okno na toaletě, ale jeho mříže byly pevně přivařeny. Praktikující to zkontrolovala a potvrdila, že bez nářadí je otevřít nelze.

V srdci jsem prosila: „Mistře, prosím, dejte mi univerzální klíč.“ V okamžiku, kdy jsem měla tuto myšlenku, náhle ze stropu spadl malý předmět. Rychle jsem ho zvedla a prohlédla – ale nebyl to klíč. Spolupraktikující byla ohromená. Jak mohlo něco spadnout ze stropu? To muselo být od Mistra!

Navrhla: „Proč to nezkusím vypáčit?“ Při jídle se vytratila ven a brzy se vrátila. Z jejího výrazu jsem poznala, že se to podařilo! Mistr všechno krok za krokem uspořádal a čekal jen na mě. Mé srdce přetékalo radostí. Děkuji Vám, Mistře!

Zpočátku jsem pocítila bodnutí lítosti. Praktikující vyhodila univerzální klíč, který jsem dostala od Mistra a chtěla si ho ponechat jako suvenýr. S odstupem času chápu, že její rozhodnutí bylo moudré. Držení takového předmětu by mi jistě zvýšilo připoutání.

Toho odpoledne měla jiná policistka rodinné záležitosti a nemohla zůstat na noční směně, takže odešla už v 18 hodin. Zůstaly jsme jen my dvě. Cítila jsem, že je to Mistře Vaše pečlivé uspořádání! Když jsem přemýšlela o blížící se svobodě, cítila jsem směs vzrušení a starosti o situaci spolupraktikující, což mě přimělo zaváhat.

Praktikující řekla úzkostně: „Nedělej si o mě starosti. Tvoje bezpečí je pro nás nejvyšší prioritou. I kdybych přišla o práci, pořád se uživím. Když bude potřeba, otevřu si malý stánek nebo budu smažit koblihy – nějak to zvládnu.“

Byla jsem plná smíšených pocitů. V dnešním materialistickém světě je až příliš běžné, že se lidé hádají o drobné výhody, dokonce i mnoho příbuzných se kvůli zisku obrací proti sobě. A přesto tato spolupraktikující – cizí člověk, kterého jsem potkala náhodou – nezištně odložila svou budoucnost, kariéru a zájmy jen kvůli mému bezpečí, aby umožnila můj útěk.

Mistr řekl,

„Od této chvíle, ať děláte cokoliv, měli byste nejprve brát ohled na druhé, abyste dosáhli pravého osvícení k nesobeckosti a altruismu.” (Neopomenutí v buddhovské povaze, Podstata dalšího pokroku)

Pozdě v noci, když v místnosti panovalo ticho a my jsme předstíraly spánek, otevřeli dva důstojníci, co byli zrovna ve službě dveře, nahlédli dovnitř, tiše je za sebou zavřeli a odešli spát. Podívala jsem se na hodiny – bylo krátce po jedné ráno, takže nadešel čas odejít. Objaly jsme se a řekly si: „Na shledanou, opatrujte se!“

Stála jsem u okna a hleděla do temné noci; nebylo vidět ani jediné světlo. Byla jsem ve třetím patře a netušila, co je dole. V duchu jsem volala: „Mistře, chystám se skočit. Prosím, chyťte mě!“ Sebrala jsem odvahu, vylezla na okenní parapet a skočila. V okamžiku, kdy jsem dopadla s hlasitým „bum“, se rozsvítila všechna okolní čidlová světla.

Než jsem se stačila postavit, objevil se znenadání starý muž, který zastavil přímo přede mnou na svém elektrickém tříkolovém vozíku a zavolal: „Slečno, naskočte!“ Jeho jasný, rozhodný hlas mi nedal čas na přemýšlení. Rychle jsem naskočila a řekla mu, kam potřebuji jet. Bez dalšího slova vyrazil a nechal za sebou chaotickou scénu.

Jak se mohl tento starý muž uprostřed zimní noci objevit na parkovišti Úřadu veřejné bezpečnosti? Bylo to neuvěřitelné. Dorazili jsme na místo určení tak rychle, že jsem mu ani nestihla poděkovat, ani si pořádně prohlédnout jeho tvář, natož se ho zeptat, proč tam byl. Zmizel stejně záhadně, jako se objevil, a nezanechal po sobě žádnou stopu.

Stála jsem pod bytovým domem a nevěděla, které patro nebo dveře patří pěti spolupraktikujícím, kteří tam dočasně bydleli. Když jsem vzhlédla, v okně ve čtvrtém patře se rozsvítilo světlo. Objevily se dvě známé tváře, které mě sledovaly shora a vybízely mě, abych rychle vyběhla po schodech. I po sedmidenní hladovce jsem se cítila plná energie a bez jakýchkoli potíží.

Když mě uviděli, všem se rozzářily tváře radostí. Překvapeně jsem se zeptala: „Jak jste věděli, že přijdu?“ Odpověděli: „Právě teď spadly malé budíkové hodiny na zem a vzbudily nás všechny. Rozsvítili jsme světlo, ale nenašli nic neobvyklého. Z nějakého důvodu jsme cítili nutkání otevřít okno a podívat se ven – a tam jsi stála dole a dívala ses na nás.“ Soucitný a velkolepý Mistr měl pro svého učedníka do nejmenšího detailu všechno pečlivě uspořádané.

Sdílela jsem s ostatními praktikujícími každý detail své sedmidenní zkoušky. Vyprávěla jsem jim o Mistrových důmyslných uspořádáních, o zázracích Dafa a o jeho neuvěřitelných projevech. Všichni poslouchali s napjatou pozorností. Když viděli mé vyhublé tělo, setřeli si z očí slzy bolesti. Celá ta zkušenost se odehrávala jako divadelní hra, kde jeden okamžik navazoval na druhý – napínavá i strhující.

Jak vzácné vzpomínky a nezapomenutelné roky! Stále si pamatuji na praktikující, s nimiž jsme tehdy sdíleli společně dny – každý z nás byl vyhnán ze svého domova a nezákonně vězněn kvůli pronásledování. Dafa spojil naše srdce a vytvořil trvalé pouto, které nás navždy spojuje.

S hlubokou úctou se klaním svému velkému a laskavému Mistrovi, jenž mi – bytosti zatížené karmou a obyčejné jako prach – dovolil stát se částečkou Dafa a koupat se v bezmezné milosti Buddhy.

Vyjadřuji svou nejhlubší vděčnost také svým spolupraktikujícím. Je pro mě štěstím, že jsem s vámi mohla sdílet tuto nádhernou kapitolu v tomto velkolepém období nápravy Fa v lidském světě.