Ženská věznice č. 2 v provincii Liaoning zneužívá praktikující i vězeňkyně

Úvodní strana > Pronásledování > Příběhy pronásledování

Led. 16, 2026 | Praktikující Falun Gongu z Číny

(Minghui.org) Praktikující Falun Gongu jménem Mei (pseudonym) nedávno popsala, co zažila a čeho byla svědkem ve Věznici č. 2 pro ženy v provincii Liaoning. V době vzniku této zprávy není jasné, zda je tam stále vězněna.

Podle Mei vězeňské orgány využívaly zkracování trestů jako pobídku pro vězeňkyně, aby mučily praktikující. Obě skupiny vězeňkyň byly zároveň nuceny k těžké práci za účelem výdělku pro věznici, přičemž nebyl brán ohled na jejich zdraví ani pohodu.

Vězeňské orgány se chlubily, že vězeňkyně „převychovávají“ a „transformují“ civilizovaným způsobem, avšak mnohé vězeňkyně uvedly, že čím více byly takto „převychovávány“, tím horšími se stávaly. Důvodem byla intenzivní a vyčerpávající pracovní zátěž a kruté životní podmínky, které je často přiváděly ke ztrátě sebekontroly a k vybíjení frustrace na ostatních.

Zneužívání praktikujících Falun Gongu

Po přijetí do věznice jsou praktikující Falun Gongu nepřetržitě sledovány vězeňkyněmi. Ty je nutily stát více než deset hodin denně a přikazovaly jim psát prohlášení o zřeknutí se Falun Gongu. Pokud praktikující odmítly poslechnout, byly bity, verbálně napadány a vystaveny dalším formám týrání, včetně odpírání spánku, zákazu použití toalety a nedostatku času na osobní hygienu či praní oblečení. Nebylo jim dovoleno nakupovat základní denní potřeby ani přijímat telefonní hovory od rodiny.

Jedné praktikující nebylo v zimě dovoleno nosit teplé oblečení, protože pevně setrvávala ve své víře. Vězeňkyně jí také polévaly vodou lůžkoviny.

Praktikující i nepraktikující nuceny k těžké práci

Mei odhalila, že všechny praktikující Falun Gongu byly později nuceny k těžké práci společně s vězeňkyněmi. Věznice měla zakázku na výrobu oděvů pro společnost Li-Ning Limited (výrobce sportovního oblečení) a musela denně vyrobit více než 400 svršků a 700–800 kusů kalhot. Za každý svršek dostávala věznice více než 20 jüanů a za každý pár kalhot 10 jüanů.

Aby splnila smluvní závazky, nutila věznice uvězněné praktikující i nepraktikující pracovat více než deset hodin denně. Podle Mei bylo jen na jejím patře více než 180 osob. Musely vstávat v 5 hodin ráno a střídat se v čištění zubů a mytí obličeje. V 6 hodin ráno poté nastoupily do dílny, kde dostaly snídani sestávající z malého piškotu, jednoho vejce a jedné lžíce kaše (rýžové polévky).

Pracovní den oficiálně začínal kolem 6:50 a končil přibližně v 19:30. Téměř ve 20 hodin bylo všem dovoleno vrátit se do cel. Ty, jejichž práce byla vyhodnocena jako nevyhovující, čekaly tresty, včetně nuceného stání nebo dřepění v celách; zároveň jim nebylo dovoleno čistit si zuby ani nakupovat základní denní potřeby.

Dozorci povolovali na konci dne pouze hodinu a půl na osobní hygienu (od 20:00 do 21:30). Při více než 180 osobách na patře měl každý k dispozici jen pět minut na umytí vlasů, sprchu a vyprání oblečení. Jediná koupelna měla deset kójí. Dozorci navíc zakazovali vykonání velké potřeby. Mnozí měli potíže se udržet, protože během dne v dílně jim bylo rovněž zakázáno použít toaletu k vykonání velké potřeby; přestávka na toaletu trvala jen deset minut a na každé směně bylo přes 50 osob, které se musely střídat.

Léto bylo obzvlášť kruté. Teplota v dílně často přesahovala 40 °C a připomínala saunu. Většina lidí měla po těle vyrážky z horka. Někteří byli alergičtí na látku používanou k výrobě oděvů. Další měli nachlazení a horečky. Přesto museli dál pracovat, jinak byli potrestáni. Vedoucí směny (vězeňkyně pověřená dohledem nad výrobou oděvů) neustále lidi napomínala. Měla stanovenou denní normu a podle jejího splnění byla trestána nebo odměňována.

Jedna nepraktikující vězeňkyně prodělala znovu srdeční potíže a byla převezena do nemocnice. O několik dní později byla propuštěna a vrácena zpět do dílny k výrobě oděvů. Další podstoupila operaci a byla rovněž nařízena k návratu k těžké práci dříve, než se plně zotavila. Třetí trpěla nekrózou hlavice stehenní kosti, ale necelé tři měsíce po operaci byla nucena znovu pracovat. Plakala bolestí. Několik dalších vězeňkyň bylo odkázáno na invalidní vozík, přesto musely vyrábět oblečení. Vedoucí oddělení křičel do reproduktoru: „Naše oddělení nepodporuje zahálku!“

Mnohé nepraktikující vězeňkyně toužily po dnech inspekce prokuratury. Během inspekcí si dozorci netroufali nutit vězeňkyně k přesčasům ani k práci v neděli. Jedna vězeňkyně plánovala podat stížnost inspektorovi, ale byla zavřena na samotku.

Pokaždé, když vězeňkyně šla do kanceláře hlavního dozorce, musela se zastavit před dveřmi a v polokleku s jednou pokrčenou nohou zvolat „Hlášení“. Pokud hlavní dozorčí neřekla „Vstupte“, nesměla se zvednout ani vejít dovnitř.