Dlouholeté křivdy mezi tchyní a mnou se nakonec podařilo vyřešit

(Minghui.org) Praktikovat Falun Dafa jsem začala v roce 1999. Během let své kultivace jsem skutečně zakusila velkolepost, krásu a radost, které praktikování Falun Dafa přináší.

Ještě předtím, než jsem začala praktikovat, jsem trpěla mnoha nemocemi, například žaludečními potížemi a gynekologickými onemocněními. Nejtěžší z nich byl revmatismus. Provozovala jsem malý obchůdek. Protože jsme neměli peníze, nemohla jsem si v krutých zimách dovolit uhlí, a tak jsem musela topit dřevem, abych si zahřála ruce. Ruce mi otékaly, později i nohy, a to se opakovalo každou zimu. Nakonec se mi ruce zdeformovaly. V noci, i když jsem byla přikrytá dvěma peřinami, se zdálo, že chlad proniká z mých rukou a nohou, a nemohla jsem usnout. Bylo to opravdu nesnesitelné. Neuplynul ani měsíc od chvíle, kdy jsem začala praktikovat Dafa, a byla jsem zcela zdravá, tělo jsem měla lehké. Byl to neuvěřitelně radostný a nádherný pocit!

Vzpomínám si na jednu událost, která se stala, když mi bylo asi deset let. Šla jsem po hlavní silnici a srazil mě volský povoz. Vstala jsem a viděla, že se mi nic nestalo – byla jsem naživu. Moc jsem o tom nepřemýšlela a radostně jsem poskakovala domů. Jak jsem dospívala, často jsem nad touto událostí přemýšlela a nedokázala jsem pochopit, proč jsem nebyla zraněná. Teprve poté, co jsem začala praktikovat Falun Dafa, jsem si uvědomila, že mě už tehdy chránil Mistr.

Život plný strádání

Vdala jsem se v roce 1979, bylo mi 25 let. Sotva bylo co jíst a neměli jsme ani čím vařit nebo topit. Měli jsme jen jednu nádobu plnou kukuřičných klasů, což byla naše potravinová dávka na celý rok. S námi žilo i dítě mé švagrové – jak jsme vůbec mohli přežít? Nakonec nám rodina poslala trochu obilí a dříví. Všichni byli chudí. Výrobní tým rozděloval obilí podle počtu členů domácnosti a mnoho rodin mělo sotva co jíst. Naštěstí si můj strýc pronajal půdu, a tak jsem tam chodila sekat trávu, sušila ji, naložila na vůz a vozila domů – tím se konečně vyřešil problém s palivem.

Postupem času začaly mezi mou tchyní a mnou vznikat konflikty. Můj tchán zemřel, když byla mladá, a ona sama živila rodinu. Měla pocit, že všichni jí musí být podřízeni, protože ona pro rodinu obětovala nejvíc, a nikdo jí nesměl odporovat. Měla prudkou povahu a kdykoli se jí něco nelíbilo, dělala scény a křičela na mého manžela: „Tvůj otec zemřel brzy. Já tě vychovala. Teď, když máš ženu, zapomněl jsi na matku.“

Můj manžel ji musel poslouchat a dělat vše, co řekla. Když ne, uvázala provaz na trám a vyhrožovala, že se oběsí – plakala a dělala obrovský povyk. Manžel si pak svou zlost a frustraci vybíjel na mně. Jednou, když jsem seděla na vyhřívané hliněné posteli, mě oba stáhli dolů a vyhnali z domu, takže jsem se vrátila k rodičům. Když jsem se později vrátila nakrmit prasata, zjistila jsem, že jsou pryč – prodali je.

Jedné noci jsme slyšeli, jak tchyně pláče. Když jsme se ptali proč, řekla, že chce pít alkohol. Manžel jí přinesl hrnek vody, který převrhla. Pak popadla alkohol a vypila ho. Jinou noc držela v ruce nůž a pokusila se manžela zabít; utekl ven jen v kraťasech a schoval se. Později jsme se dozvěděli, že se chovala tak iracionálně proto, že dříve uctívala lišku, lasici a další duchy.

Abychom si tchyni udobřili, koupili jsme televizi a přestěhovali ji do jejího pokoje, aby nebyla sama. Manžel musel odjet do města na asi sedmidenní schůzi. Před odjezdem řekl matce: „Když se k tobě bude chovat špatně [myslí mě] , řekni mi to, až se vrátím.“ Během jeho nepřítomnosti se tchyně necítila dobře, a tak jsem jí televizi nezapínala. Tehdy měla televizi jen málokterá rodina. Když byla zapnutá, chodili sousedé a neodcházeli, dokud pořad neskončil. Obávala jsem se, že by ji to rušilo v odpočinku. Kvůli tomu jsem se ale znovu dostala do potíží. Když se manžel vrátil, uvařila jsem čtyři jídla a dala je na stůl. Tchyně si ho zavolala do svého pokoje – a jak se dalo čekat, znovu si stěžovala. Když manžel vyšel ven, převrhl stůl. Ten den nás poprvé navštívila má mladší sestra. Když viděla tuto scénu, odešla bez jídla.

Jednou jsem si ani neuvědomila, že jsem tchyni znovu urazila. Krátce poté, co se manžel v poledne vrátil domů, popadl nůž a pokusil se mě jím bodnout. Utekla jsem ven. Soused to viděl, vytrhl mu nůž z ruky a okřikl ho: „Co to děláš? Oženíš se, ale nezastaneš se své ženy – jaký jsi to chlap?“

Manžel sklopil hlavu, šel domů a napětí se konečně uklidnilo. Já jsem mohla jen plakat a říkala si: „Jak mám takhle žít?“ Uvažovala jsem o rozvodu nebo sebevraždě. Když jsem se ale podívala na své malé dítě, nedokázala jsem ho opustit, a tak jsem tyto myšlenky zavrhla. Skutečně jsem cítila, že mě neustále provází utrpení.

Tchyně mě zažalovala u soudu o rozdělení rodinného majetku. Jednoho odpoledne přišel manžel domů a řekl mi, že mě předvolal soud. Když jsem vstoupila do soudní síně, viděla jsem tam sedět tchyni. Jakmile jsem ji spatřila, začaly se mi třást rty a trvalo dlouho, než jsem dokázala promluvit. Zeptala jsem se, proč jsem byla předvolána. Soudce řekl: „Vaše tchyně chce rozdělit rodinný majetek.“

Byla jsem ohromená a řekla jsem: „Pokud se má majetek rozdělit, není nutné chodit k soudu. Můžeme to vyřešit doma.“ Vzpomněla jsem si, že o rozdělení majetku už dříve mluvila, ale já s tím nesouhlasila. Když jsem se vdávala, bylo jí už 64 let a teď jí bylo přes 70. I kdybychom žili odděleně, stejně bychom se o ni museli starat. Navíc můj tchán už nežil a já nedokázala snést představu, že by zůstala sama. Přestože jsem cítila křivdu a zášť, nikdy jsem ji nechtěla opustit. Ona však stále dělala rozruch a tentokrát to dotáhla až k soudu. Soudce se mě zeptal, kolik místností jí chci dát. Řekla jsem: „Máme celkem čtyři místnosti. Ona může bydlet ve dvou a my ve zbývajících dvou.“

Ani po odděleném bydlení jsme neměli klid. Přes den tvrdě spala a v noci byla vzhůru. Když jsme si šli lehnout, nadávala nám, a my nemohli spát. Dělo se to každou noc, přesto jsem musela celý den pracovat ve výrobním týmu. Když byl náš syn malý, pokud měla dobrou náladu, starala se o něj; když ne, křičela na něj. Když syn povyrostl, požádala jsem ho, aby jí dělal společnost. Když v noci nemohla spát, začala lidem nadávat a syn, aby to nebylo slyšet, zpíval, aby to přehlušil. Ve skutečnosti jsme ale slyšeli všechno. Po celé roky byl její křik každodenní záležitostí.

Manžel ji přestal slepě poslouchat a někdy jí odporoval. Byl učitelem a když jel na kole do školy, ona ho následovala až tam. Jedna učitelka jí řekla: „Váš syn dnes nepřišel do práce.“ Odpověděla: „Lžete mi. Viděla jsem jeho kolo.“ Protože často chodila do školy dělat potíže, manžel se skrýval. Když ho našla, bila ho a slovně ho urážela. Dokonce i během vyučování narušovala hodiny s tím, že prý bude učit žáky, což vyvolávalo smích ve třídě. Skutečně s ní nikdo nic nezmohl.

Později jsem manželovi navrhla, abychom se odstěhovali. „Když se jí neodvážíme postavit, nemůžeme se jí aspoň vyhnout?“ Manžel s tím nesouhlasil. Cítila jsem, že situace je beznadějná, a tak jsem si sama pronajala místo a otevřela malý stánek s jídlem.

Světlo Falun Dafa zahřálo můj domov

V roce 1999 jsem měla to štěstí, že jsem našla Falun Dafa. Jak mé tělo, tak i můj morální charakter prošly zásadní proměnou – cítila jsem se lehká a plná radosti. Moje tchyně už tehdy byla ve vyšším věku a potřebovala někoho, kdo by se o ni postaral. Druhý starší bratr mého manžela bydlel poblíž, a tak jsme se ho s manželem zeptali, zda by byl ochoten se o ni starat, přičemž bychom poskytovali finanční podporu. Zpočátku souhlasil. Později však změnil názor a začal klást mnoho požadavků – bylo zřejmé, že se o ni ve skutečnosti starat nechce. Nevím, co bych tehdy dělala. Neměli jsme vlastní dům a neměla jsem čas se o ni starat. Manžel chodil do práce a já sama provozovala obchod – byla jsem zaneprázdněná od rána do večera a sotva jsem si našla čas se najíst. Moje tchyně měla čtyři děti – tři syny a jednu dceru. Před lety se nejstarší švagrová zmínila, že by se o tchyni mohla postarat.

Jiné věci mohou počkat, ale péče o staré lidi ne. Po poradě jsme si s manželem hned následující den pronajali bydlení a manžel přivedl tchyni, aby žila s námi. Předtím, než jsem se začala kultivovat v Dafa, by to pro mě bylo naprosto nemožné – za každou cenu jsem se jí vyhýbala a nikdy bych ji k sobě nepřivedla. Teď to ale bylo jiné; s manželem jsme byli oba kultivující. Ačkoli se ke mně tchyně v minulosti chovala špatně, znovu jsem se na sebe podívala skrze principy Fa (Pravdivost, Soucit a Snášenlivost) a uvědomila si, že jsem k ní také nebyla laskavá. Když jsem se na to podívala z jejího úhlu pohledu – manžel jí zemřel, když jí bylo něco přes čtyřicet, a už se znovu nevdala. Sama vychovala děti a dočkala se jejich svateb – jak těžké to muselo být! Kolik utrpení musela snášet a kdo by mu mohl skutečně porozumět? Když na nás byla rozzlobená nebo agresivní, cítila, že se tím chrání před tím, aby ji někdo nevyužíval – to je lidská přirozenost.

Poté, co jsem začala praktikovat Falun Dafa, jsem ji dokázala pochopit. Z pohledu Fa se nic neděje náhodou. Snášením jejího chování jsem splácela karmické dluhy nashromážděné během bezpočtu životů a měnila špatné věci v dobré. Měla bych jí být dokonce vděčná za to, že mi poskytla takové příležitosti. Dafa mě proměňoval.

Poté, co byla tchyně hospitalizována, se její stav zhoršil – když vyšla ven, nedokázala najít cestu domů a když upadla, nemohla se sama zvednout. Jednoho dne přišel do mého obchodu soused a řekl: „Vaše tchyně leží na zeleninovém poli.“ Okamžitě jsem vyběhla ven a přivedla ji domů. Uvědomila jsem si, že by se to už nemělo opakovat. Od mládí jsem věděla, že úcta ke starším a péče o ně jsou tradiční čínské ctnosti. Navíc jsem kultivující – Mistr po nás chce, abychom se měřili přísně podle principů Fa a byli laskaví ke všem, zvlášť ke své vlastní tchyni. Proto jsem zavřela obchod a koupila dům, abych se mohla plně věnovat péči o ni. Když se to dozvěděli sousedé, říkali: „Vaše tchyně má čtyři děti. Proč se o ni staráte jen vy? Necítíte křivdu nebo hořkost? Jste opravdu obdivuhodná!“

Zpočátku jsem v noci nemohla spát, protože tchyně neustále padala z postele. Jakmile jsem ji zvedla zpět, sotva jsem odešla a ona spadla znovu. Abych neovlivnila manželovu práci, starala jsem se o ni sama ve dne v noci. Více než osm měsíců jsem neměla jedinou noc klidného spánku. Kdykoli jsem si však připomněla, že jsem kultivující a že mi to pomáhá odstraňovat karmu – tedy že je to dobrá věc –, už jsem to nepociťovala jako utrpení. Když byla tchyně při smyslech, řekla: „Ze všech tří snach se o mě staráš jen ty.“ Bylo mi jí líto.

Jednoho dne se mě manžel zeptal: „Až máma zemře, minimální náklady na pohřeb budou 10 000 jüanů. Co když ostatní nepřispějí?“ Odpověděla jsem: „Po tolik let jí stejně moc nepomáhali a my jsme to zvládli. Ber to tak, jako bys byl jejím jediným dítětem – pak budeš mít v srdci klid.“ Moje tchyně pokojně zemřela ve věku 89 let. Karmické dluhy mezi námi z mnoha životů se konečně vyřešily pod soucitným světlem Dafa.

Uplynulo dvacet let. Jsem vděčná soucitnému a velkému Mistrovi za to, že mě proměnil – kdysi ztracené dítě – a umožnil mi ukončit bezbřehé utrpení koloběhu znovuzrození a nalézt cestu domů. Budu se nadále pilně kultivovat, dobře dělat tři věci, plnit své poslání a ctít svůj posvátný slib! Děkuji Vám, Mistře!