Čínská Fahui | Cesta výrobního místa materiálů objasňujících pravdu v jednom severovýchodním městě

(Minghui.org) Jsem praktikující Falun Dafa, je mi devětašedesát let a žiji v malém městě na severovýchodě Číny. S praktikováním Falun Dafa jsem začala v roce 1997.

Když bylo zničeno první výrobní místo materiálů objasňujících pravdu

V roce 2002 bylo naše místní výrobní místo materiálů objasňujících pravdu, které teprve nedávno vzniklo, zničeno. Tři spolupraktikující byli odsouzeni k dlouhým trestům odnětí svobody. Tváří v tvář této situaci jsme neprojevili žádný strach ani ústup. Neochvějně jsme se ve skupině několika praktikujících pustili do organizování nového místa.

Jedna spolupraktikující pronajala malý prostor. Zpočátku jsme v tomto nově pronajatém místě měli jen jednu starou kopírku – nic víc. Jedna praktikující věnovala do výrobny materiálů stolní počítač. Já jsem prodala svůj náhrdelník, náramek a prsten, abych mohla nakoupit základní potřeby a umožnit tak zahájení činnosti. Později, když se ostatní spolupraktikující o této situaci dozvěděli, darovali peníze a místo začalo fungovat plynuleji.

Peníze, které se k nám dostávaly s velkým úsilím, byly většinou drobné částky – něco pocházelo od venkovských praktikujících, kteří prodávali vajíčka nebo zemědělské produkty, jiné bylo kapesné, které jim dávaly jejich dospělé děti. Všichni praktikující žili velmi skromně a společně dělali vše pro to, aby místo pro výrobu materiálů zůstalo v chodu.

V té době byl můj měsíční plat jen něco málo přes pět set jüanů. Manžel byl propuštěn ze zaměstnání a naše dítě chodilo do školy. Přesto jsem na místo přispívala sto jüanů měsíčně. Neměli jsme účetní, pokladní ani třetí osoby, které by dohlížely – praktikující se jednoduše spoléhali na srdce čistá jako zlato a tiše dělali to, co mají učedníci Dafa dělat, aby pomohli Mistrovi s potvrzováním Fa.

Bezpečnostní opatření

Z bezpečnostních důvodů jsme pracovali každý zvlášť, minimalizovali počet cest a odcházeli brzy ráno a vraceli se pozdě večer. Pracovali jsme neúnavně po celý den, a když jsme měli hlad, jedli jsme jen to, co jsme si přinesli. Bez ohledu na osobní bezpečí, osamělost či únavu jsme společně udržovali chod výrobního místa, aby fungovalo hladce.

Naše srdce naplňovala jediná myšlenka: pomáhat Mistrovi při potvrzování Fa, pomáhat lidem pochopit pravdu a napravit situaci. Tehdy nesla každá ulice a ulička našeho města stopy praktikujících potvrzujících Fa.

Každé ráno jsem po cvičeních, snídani a přečtení jedné přednášky zamířila na místo. Když jsem měla hlad, uvařila jsem si v rýžovaru instantní nudle.

Jednou mi nudle došly, a tak jsem si je chtěla koupit cestou na místo následující den. V polovině cesty jsem si však uvědomila, že jsem si nevzala peníze. Abych neztrácela čas návratem domů, pokračovala jsem přímo do práce a celý den jsem nejedla.

Když jsem se večer vracela domů, byla jsem naprosto vyčerpaná a těžce jsem se vlekla. Přesto jsem necítila žádnou hořkost ani utrpení. Jako učednice Dafa v období nápravy Fa jsem cítila hlubokou čest a hrdost, že mohu svou nepatrnou silou přispět Mistrovi při nápravě Fa.

Rizika, která jsme podstupovali, a tíha, kterou jsme nesli kvůli výrobnímu místu

Spolupraktikující, kteří pracovali na místě výroby materiálů, nejenže pracovali neúnavně, ale zároveň podstupovali obrovská rizika, aby zajistili jeho fungování. V té době nám jedna vysídlená praktikující z naší oblasti představila technicky zdatného praktikujícího z jiné oblasti, který nám několik let pomáhal řešit různé technické problémy. Když jsme se později dozvěděli, že byl zatčen, všichni na místě jsme pocítili neklid.

Jednoho večera pracovala uvnitř jedna spolupraktikující, když náhle zaslechla zaklepání. Okamžitě zbystřila, tiše vytáhla klíč z kapsy, rychle jej zasunula do zámku a pevně svírala. Zatajila dech a zůstala naprosto nehybná. Po dlouhém klepání bez odezvy si člověk za dveřmi zřejmě myslel, že je místnost prázdná, a odešel.

V tu chvíli ucítila, že se někdo pokouší vypáčit zámek. Po několika neúspěšných pokusech to dotyčný vzdal a odešel. Když měla jistotu, že nebezpečí pominulo, seběhla dolů, našla auto jedné spolupraktikující a během noci bezpečně převezla veškerý obsah výrobního místa. Díky tomu nedošlo ke ztrátě materiálů Falun Dafa ani k ohrožení praktikujících.

Spolupraktikující, včetně těch zapojených do výroby materiálů, chrání toto vzácné místo celým srdcem. Jedna praktikující byla zatčena při rozdávání materiálů. Policie na ni vyvíjela obrovský tlak, aby prozradila zdroj, ale ona pevně odmítla – dokonce i tváří v tvář mučení. Svým vlastním utrpením ochránila místo a podržela Dafa. Později byla poslána do pracovního tábora, kde navzdory těžkým podmínkám odmítla „transformaci“.

Nést pochodeň dál

O několik let později byla praktikující zodpovědná za nákup zásob sledována policií. Výrobní místo bylo vyrabováno a dvě praktikující byly odsouzeny k vysokým trestům odnětí svobody. Aby se provinční úřady zalíbily nadřízeným, označily případ za „velký“ a „prioritní“. Celé město náhle zahalila tíživá atmosféra, jako by visela hustá černá mračna – člověku se téměř těžko dýchalo.

V této náročné době přišla jedna spolupraktikující za jednou z nás, které jsme na místě pracovaly, a řekla: „Když mají praktikující problémy a místo je zničeno, nemůžeme bez něj zůstat. Pokud mohu být užitečná, vystoupím vpřed.“

Taková upřímná a nesobecká slova – to je charakter formovaný Dafa! Díky pečlivému plánování spolupraktikujících bylo výrobní místo tiše obnoveno.

Během pandemie proběhlo v naší oblasti další rozsáhlé zatýkání praktikujících Falun Dafa. Musela jsem se ukrýt a krátce jsem pobývala v prázdné budově jedné spolupraktikující.

V té době se protiepidemická opatření neustále zpřísňovala. Z amplionů v ulicích se od rána do noci ozývala hlášení, zakazující lidem vycházet, a pro nezbytné cesty platily přísné podmínky. Každé sídliště denně ohlašovalo povinnost přijít s občanským průkazem na testování nukleové kyseliny, někdy dvakrát denně.

Nešla jsem na žádné testování, a srdce mi bušilo úzkostí. Bydlela jsem ve druhém patře. Jednoho dne jsem uslyšela zdola volání: „Pojďte dolů na testování!“ To, co jsem slyšela, bylo: „Druhé patro, testování!“ To mě ještě víc vyděsilo – zjistili snad, že jsem nebyla na testu? V hlavě mi vířila jediná otázka: Co budu dělat, když to tak je? Jak se s tím vypořádám?

Volání trvalo hodně dlouho, než konečně ustalo. Ten samý den odpoledne někdo zaklepal na dveře. Podívala jsem se kukátkem – stála tam cizí žena. Neotevřela jsem. Po chvíli odešla. Zbytek dne jsem se neodvážila vydat ani hlásku, ani se přiblížit k oknu.

Cítila jsem, že něco není v pořádku, a posílila jsem spravedlivé myšlenky. Několik dní jsem se věnovala výhradně studiu Fa a vysílání spravedlivých myšlenek. Když ale spolupraktikující požádal o materiály, znovu mě přepadl neklid – mám pomoci, nebo ne?

V té době byla všechna sídliště přísně uzavřena, bez potvrzení o testu nebyl možný vstup ani odchod. Kdybych vyšla ven, mohla bych být v ohrožení. Ale pokud bych nepomohla, cítila jsem neklid – v tak kritickém okamžiku upřednostnit vlastní bezpečí před povinností učednice Dafa mi připadalo hořké.

Spravedlivé myšlenky vítězí

Přišla jsem k Mistrovu portrétu, zadívala se na něj a v duchu se zeptala: „Mistře, co mám dělat?“ Když jsem se dívala, náhle se mi z hloubi srdce vynořila myšlenka: vyrábět materiály pro spolupraktikující je moje odpovědnost, můj úkol. V tak kritické době se spolupraktikující soustředí na zachraňování životů – jak cenné to je. Vzchopila jsem se: když se mě spolupraktikující nebojí požádat, já se nebojím jednat. A tak jsem vyšla ven vyrábět materiály.

Ve chvíli, kdy jsem udělala první krok ven, pocítila jsem nesmírnou rozlehlost a zlo jako by bylo velmi daleko. Hladce jsem dorazila na místo a výrobu materiálů dokončila.Tu noc se mi zdál živý sen: přede mnou se rozprostírala široká, světlem zalitá cesta lemovaná řadami broskvoní obtěžkaných obrovskými plody, některé velké jako miska. U stromů seděl někdo, kdo je hlídal. Když jsem se přiblížila, objevila se mi jedna broskev v ruce. Po probuzení jsem pochopila – udělala jsem správnou volbu. Byl to Mistr, kdo mě povzbudil. Ta postava pod stromem byl Mistr, tiše dohlížející na svou učednici.

Později mě požádala o materiály jiná spolupraktikující. Obvykle jsem jen vyráběla materiály a někdo jiný je předával dál. Tentokrát však byla žádost naléhavá a osoba, která obvykle doručovala, o tom nevěděla. Abych nezpůsobila zpoždění při zachraňování lidí, rozhodla jsem se materiály doručit osobně.

Kvůli pandemii byly ulice téměř prázdné – jen hlídky a lidé s páskami na rukávech. V takových podmínkách člověku hrozilo nebezpečí už jen tím, že šel ven, natož když převážel materiály. Ale tehdy nebyl prostor na váhání. Jela jsem na kole prázdnou ulicí s jedinou myšlenkou: dostat materiály ke spolupraktikující co nejrychleji.

Když jsem dorazila k sídlišti, nikdo nebyl na hlídce. Rychle jsem vyběhla nahoru a předala materiály. Spolupraktikující byla překvapená, že mě vidí. Ve skutečnosti Mistr všechno uspořádá dokonale – je jen na nás, jak po té cestě kráčíme.

Spolupraktikující, kteří pracují na výrobním místě, přispívají zcela nezištně, bez nároků, každý svědomitě podle svých schopností. Nedostávají žádnou odměnu, žádný plat – jen činění dobra, zodpovědnost a vznešenou čest pomáhat Mistrovi při nápravě Fa. Svou neúnavnou prací naplňují své poslání, dodržují své sliby a dělají vše pro to, aby zachránili bytosti v této oblasti.

Uplynulo mnoho let a výrobní místo materiálů objasňujících pravdu prošlo se spolupraktikujícími všemi ročními obdobími. Dodnes pevně a hrdě stojí v tomto malém městě – jako svědek cesty, kterou učedníci Dafa prošli.

(Vybraný příspěvek pro 22. Čínskou konferenci Fa na Minghui.org)