Přinášet Pravdivost, Soucit a Snášenlivost lidem kolem sebe

(Minghui.org) Falun Dafa jsem začala praktikovat před 20. červencem 1999, kdy začalo pronásledování. Přestože mou kultivační cestu provázelo mnoho zkoušek, utrpení, těžkostí a zármutku, zaznamenala jsem výrazné zlepšení duševního i tělesného stavu. Dafa mě změnil k lepšímu a přinesl mi do života nepopsatelnou radost.

Dětství v duchu tradiční rodinné výchovy

Od jednoho roku jsem žila u prarodičů z matčiny strany. Dědeček byl truhlář a v mládí pracoval pro zámožnou rodinu. Ta vlastnila rozsáhlou sbírku knih, z níž mnohé ve svém volném čase přečetl. Když mi byly čtyři roky, začal mě učit recitovat čínské klasické texty, například Knihu tří znaků, Sto rodových příjmení a Velké učení. Během nejchladnějších zimních dnů kreslil tabulku „Devětkrát devět k zahnání zimy“ a každý den mě brával ven, abychom pozorovali a zaznamenávali počasí. Ke každému devítidennímu období vyprávěl tradiční příběh. Dodnes si pamatuji příběh třetího období, „Tenký kabát vycpaný rákosovým chmýřím“, ze souboru Dvacet čtyři příkladů synovské oddanosti.

Babička z matčiny strany neuměla číst ani psát, ale znala spoustu mytologických příběhů. Když jsme za letních večerů po večeři odpočívali na dvoře, ukazovala mi Mléčnou dráhu a vyprávěla příběhy jako „Pasáček a tkadlena“ nebo „Sedmá víla sestupuje na zem“. Vyprávěla mi také duchařské historky, kterými se varují neposlušné děti. Tyto příběhy z tradiční kultury posilovaly mou víru v bohy a nadpřirozené bytosti. Když dědeček zemřel, velmi mě to zarmoutilo, ale říkala jsem si: „Když člověk zemře, nezmizí jen tak. Dědeček na mě určitě odněkud shora dohlíží.“

K rodičům jsem se vrátila, když nastal čas začít chodit do školy. Tehdy jsem začala číst Básně tisíce autorů a obrázková zpracování klasických literárních děl, například Kroniky království východní dynastie Zhou, Příběhy Tří říší a Příběhy dynastií Sui a Tang.

Znalosti tradiční kultury, které jsem získala v dětství, se ukázaly být velkým štěstím. Vyrůstání v prostředí prodchnutém tradiční kulturou mi později velmi usnadnilo přijetí Falun Dafa.

Jak členové rodiny postupně začali praktikovat Dafa

Kam až mi paměť sahá, maminka měla podlomené zdraví. Trpěla silnou únavou, bolestmi očí při podezření na zelený zákal, srdečním onemocněním, žaludečními potížemi a gynekologickými problémy. Zásuvky jsme měli plné léků. Maminka často jezdila do velkých měst vzdálených i stovky kilometrů, navštěvovala vyhlášené lékaře tradiční čínské medicíny v okolí, zkoušela doporučované lidové léčebné prostředky a začala také praktikovat různé druhy qigongu. Nemoci ji však trápily dál.

Tatínek pod tíhou rodinných povinností a práce onemocněl chronickým zánětem střev, zvýšenou činností štítné žlázy, ischemickou chorobou srdeční a vysokým krevním tlakem. Zejména diastolický tlak mu stoupal až na 120 mmHg a nedařilo se ho snížit ani léky. Špatné zdraví rodičů nepříznivě ovlivňovalo jejich náladu a doma to vytvářelo napjatou atmosféru. Platilo to zvláště o mamince, která se často rozčilovala a byla podrážděná i kvůli maličkostem.

Jednoho dne k nám přišel soused a řekl: „Existuje kultivační praxe zvaná Falun Dafa, která velmi účinně zlepšuje zdraví. Vím, že jste oba nemocní, a proto jsem vám o ní přišel říct.“ Maminka tatínkovi řekla: „Zkus to nejdřív ty. Já budu pokračovat ve svém qigongu. Pokud ti to pomůže, přidám se k tobě.“ Tatínek tedy začal praktikovat Falun Gong.

Brzy poté se tatínkovi otevřelo třetí oko. Řekl mi: „Při provádění pátého cvičení jsem na obou pažích viděl sedět řadu buddhů. Myslím, že mi to Mistr dovolil spatřit, aby posílil mé odhodlání. Proto jsem mu řekl: ‚Mistře, nebojte se, budu se pevně kultivovat až do konce. Prosím, zavřete mi třetí oko.‘ Potom se mi třetí oko zavřelo.“

Tatínkův krevní tlak se vrátil k normálním hodnotám a jeho zdravotní potíže zmizely. Krátce nato začala praktikovat i maminka. S tím, jak se zdraví rodičů zlepšovalo, zlepšovala se také atmosféra u nás doma. Se sestrou jsme začaly číst Zhuan Falun a nakonec se celá naše rodina stala praktikujícími Falun Dafa. Zlepšení zdravotního stavu rodičů inspirovalo k praktikování také osm našich příbuzných.

Když byli rodiče ještě nemocní, zaměřila jsem se při podávání přihlášek na vysokou školu na studium medicíny. Ještě než jsem však dostudovala, rodiče se díky Falun Dafa zcela uzdravili. Maminka mi později řekla: „Tehdy jsme byli doma dva nemocní, a proto jsme chtěli, abys studovala medicínu. Mysleli jsme si, že pro nás pak bude snazší získat lékařskou péči. Když jsme ale začali praktikovat Falun Dafa, uzdravili jsme se a už nemusíme chodit do nemocnice. Přestože ses kvůli nám stala lékařkou, nakonec jsme nikdy neměli příležitost využít tvé odborné znalosti.“

Překonání zkoušky karmy nemoci se spravedlivými myšlenkami

Falun Dafa jsem nezačala praktikovat kvůli zdraví, přesto mi zmizelo mnoho drobných potíží, které mě trápily řadu let. Například chronická zácpa, kterou jsem trpěla více než dvacet let, i bolesti žaludku související s dvanáctníkovými vředy, způsobené nočními směnami a nepravidelným stravováním i spánkem, odezněly, aniž bych si toho vůbec všimla.

Jednou mi při preventivní prohlídce organizované zaměstnavatelem všeobecný chirurg prohmatal krk a řekl: „Něco vám tu roste. Je to docela velké, asi dva centimetry. Všimla jste si toho? Měla byste si to nechat vyšetřit!“ Z lékařského hlediska existuje u izolovaného nebolestivého útvaru vysoká pravděpodobnost, že se jedná o zhoubný nádor. Z toho jsem si však nic nedělala a pomyslela si: „Praktikuji Falun Dafa, nejsem nemocná.“ Přestože jsem se kvůli bulce nenechala dále vyšetřit, kolegové lékaři se mě začali ptát, zda už jsem na vyšetření byla, a připomínali mi možná rizika. Mimoděk jsem si na bulku začala často sahat.

Brzy se bulka na krku zvětšila a začala bolet. Bolest sílila, až mě bolelo i polykání. Také rolák mě na krku nepříjemně dřel. Začala jsem se dívat do sebe. Přestože jsem navenek bulku nepovažovala za nemoc, připoutání ve mně zůstávalo. V hloubi duše jsem si myslela, že „praktikování Falun Dafa funguje jako pojištění a jakékoli příznaky rychle zmizí“. Hledala jsem v Dafa materiální prospěch, a tím se mé příznaky pouze zhoršovaly. Bylo to připomenutí, abych se vzdala světských připoutání spojených s nemocí a smrtí.

Když jsem toto připoutání rozpoznala, přestala jsem se bulkou znepokojovat. Začala jsem pilně studovat Fa a ve volném čase cvičit.

Nedlouho poté jsem si jednoho dne při oblékání roláku uvědomila, že bolest na krku ustala a bulka zcela zmizela. Cítila jsem nepopsatelnou radost a nesmírnou vděčnost Mistrovi!

Následující rok mě při zdravotní prohlídce vyšetřoval jiný chirurg. Prohmatal mi krk a řekl: „Dříve vám tu něco rostlo. Teď už to tu není, ale nahmatám jen prohlubeň.“

Uplatňování Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti v životě a práci

Už jako dítě jsem byla poctivá, spolehlivá a pracovitá. Stejně mě lidé vnímali i poté, co jsem začala pracovat v nemocnici. Kolegové mi často říkali: „Nechovej se ke všem tak mile, zvlášť k nerozumným pacientům, jinak na to doplatíš.“ Tehdy jsem sice měla pocit, že jsem v některých situacích kvůli své poctivosti skutečně trpěla, ale zároveň jsem nechápala, proč bych neměla být k druhým laskavá. Jak se mám k lidem chovat a podle čeho se vlastně pozná dobrý člověk? Když jsem začala praktikovat Falun Dafa, našla jsem na to odpovědi, přestože mé myšlenky a jednání stále nedosahují požadované úrovně. Jsem odhodlána překonat strach ze ztrát a stát se lepším člověkem přesně podle hodnot Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti.

„Jste jiná než ostatní lékaři“

Během specializační přípravy jsem působila také na oddělení péče o starší pacienty. Většina pokojů měla dvě až tři lůžka, jeden pokoj však disponoval šesti lůžky a byl určený pro starší pacienty s mnoha onemocněními, kteří se o sebe nedokázali postarat. Někteří tam leželi už dva nebo tři roky. Každý pacient měl vlastního pečovatele. Kvůli velkému počtu lidí byl pokoj přeplněný a navíc v něm trvale zapáchalo, protože pacienti upoutaní na lůžko tam museli jíst, pít i vykonávat potřebu. Mnozí lékaři se na tomto pokoji nechtěli dlouho zdržovat, a tak jen zběžně položili několik základních otázek a rychle odešli.

Dostala jsem na starost několik pacientů z tohoto pokoje. Při vizitách jsem k nim přistupovala úplně stejně jako ke všem ostatním. Pečlivě jsem se vyptávala na jejich zdravotní stav, prováděla tělesná vyšetření a pečovatele pacientů s onemocněním mozkových cév a afázií jsem upozorňovala na příznaky, které by mohly znamenat zhoršení stavu. Začali se mě vyptávat také ostatní pečovatelé a já jsem jim všem trpělivě odpovídala.

Tito pečovatelé přišli za prací z venkova a na pokoji žili společně s pacienty, o které se starali. Protože je nemocniční lékaři nebo sestry občas kárali, mnozí se ke zdravotnickému personálu chovali velmi uctivě, jelikož měli strach, že přijdou o práci. Místo napomínání jsem pečovatelům pacientů, které jsem měla na starost, vysvětlovala, jak mají věci dělat správně. Naslouchali tomu i pečovatelé u ostatních lůžek a časem se mě začali sami ptát na péči o pacienty, nebo se se mnou radit, když jim samotným nebylo dobře.

Přestože mi to výrazně přidělávalo práci, věděla jsem, že praktikující by se měl snažit chovat ke každému upřímně, laskavě a snášenlivě. Navíc čím více toho pečovatelé věděli, tím rychleji se pacienti na pokoji mohli zotavit, což pochopitelně přispívalo i ke zlepšení celkového prostředí.

Jednoho dne za mnou přišel ošetřovatel, kterého jsem téměř neznala, a řekl: „Pracuji v této nemocnici mnoho let a poznal jsem spoustu lékařů. Většina se na nás dívá spatra, protože pocházíme z venkova, ale vy ne. Ještě jsem nepotkal nikoho jako vás. Něco vás odlišuje od ostatních lékařů. Pokud budete mít chvíli čas, rád bych si s vámi ještě někdy popovídal.“ Byla to skvělá příležitost říct mu o dobrotě Falun Dafa, a tak jsem souhlasila. Bohužel mě krátce nato přeložili na jiné oddělení a už jsem neměla příležitost se s ním znovu setkat.

„Přešla jsem sem, protože na hemodialýze pracuje velmi zodpovědná lékařka“

Hemodialyzační oddělení naší nemocnice je ve srovnání s jinými nemocnicemi poměrně velké. Nemocnice však nepatří mezi ty prestižní, a proto má méně kvalitní přístrojové vybavení i zázemí. Mnozí pacienti, které přijímáme k dialýze, byli předtím ve větších nemocnicích odmítnuti. Jde především o starší pacienty s řadou komplikací, nebo o pacienty z chudých rodin, kteří důsledně nedodržují předepsaný léčebný režim.

Když jsem na hemodialyzačním oddělení začala pracovat, všichni mi říkali: „Dostala ses na dobré místo. Lékaři na dialýze to mají snadné. Léčba je jednoduchá, stačí pacienta připojit k dialyzačnímu přístroji.“ Ve skutečnosti je ale celá situace mnohem složitější.

Dialýzu je nutné pravidelně podstupovat po celý zbytek života a vysoké náklady na léčbu představují pro rodinu pacienta značnou finanční zátěž. Kromě znalosti anamnézy a aktuálního stavu každého pacienta musí lékaři na hemodialýze zohledňovat také finanční situaci rodiny. Vhodný léčebný plán pro každého pacienta proto sestavují až po důkladném rozhovoru s rodinnými příslušníky.

Po nástupu jsem dostala na starost sto dialyzovaných pacientů s různými zdravotními potížemi. Porozumět pacientům a jejich rodinám, navázat s nimi vztah a přistupovat k rodinným příslušníkům s ohledem na jejich různorodé povahy vyžadovalo značné úsilí a spoustu práce.

Jednoho dne požádala pacientka ve věku něco přes šedesát let o přechod z jedné z předních nemocnic v zemi do té naší. Na dialýzu chodila téměř deset let, byla v dobrém zdravotním stavu a pocházela ze zámožné rodiny. Ona i její manžel byli velmi vzdělaní. Poté, co jsem se seznámila s jejím stavem a dosavadní léčbou, jsem sestavila léčebný plán. Pečlivě dodržovala všechna doporučení a velmi rychle si zvykla na nové prostředí.

Všichni na hemodialyzačním oddělení byli překvapeni. Co tuto zámožnou pacientku přimělo přejít z prestižní nemocnice do naší nemocnice na nižší úrovni? Postupně jsme se lépe poznaly a jednoho dne se mi svěřila: „Po tolika letech dialýzy v předchozí nemocnici jsem s přechodem jinam váhala.

„Stěhovali jsme se ale dál od nemocnice, a pokračovat v léčbě na stejném místě proto bylo nepraktické. Nakonec jsem se rozhodla přejít sem. Kromě toho, že to mám blíž k domovu, je tu ještě jeden důležitější důvod. Víte jaký?“ Když jsem zavrtěla hlavou, pokračovala: „Před přechodem jsem si o vaší nemocnici zjistila spoustu informací. Vždyť v léčbě budu muset pokračovat po zbytek života a úroveň péče se v těchto dvou nemocnicích liší.

„Když jsem se zeptala známého, který ve vaší nemocnici pracuje, řekl mi: ‚Máme tu novou lékařku (měl na mysli mě), která je odborně zdatná a velmi zodpovědná. Můžete sem bez obav přejít!‘ Dala jsem na jeho radu a přišla sem. Po zkušenosti s vaší péčí mohu potvrdit, že měl pravdu. Chci v dialýze pokračovat tady!“

Byla jsem jí za tu pochvalu nesmírně vděčná a našla vhodnou příležitost říct jí, že praktikuji Falun Dafa, který nás učí být dobrými lidmi podle principů Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti a brát ohled na druhé. Popsala jsem jí přínosy praktikování Falun Dafa a objasnila pravdu o jeho pronásledování v Číně. Pacientka pozorně naslouchala a naprosto souhlasila s tím, co jsem jí říkala.

„Tvoje maminka je nejvelkorysejší“

Už od raného dětství jsem dceru vedla k dobrým návykům a samostatnosti. Každé ráno na mé zavolání vyskočila z postele, po dokončení domácích úkolů si sama připravovala batůžek do školy a pečlivě si ukládala věci, jako jsou učebnice a oblečení. Nevyžadovala jsem, aby měla samé nejlepší známky nebo byla úplně první ve třídě. Raději jsem jí doporučovala osvojit si dobré studijní návyky: dávat při vyučování pozor, včas dokončovat domácí úkoly a hned se ptát učitele, když něčemu nerozumí.

Také jsem dceru učila dobře vycházet se spolužáky. Radila jsem jí, aby spíše přehlížela jejich nedostatky a sama se zlepšovala podle dobrých vlastností, které u nich vidí. Přestože má jen průměrné známky, zůstává prostá, veselá a laskavá.

Jednoho dne přišla ze školy a s obdivem v očích, bez sebemenší stopy závisti, mi řekla: „Moje spolužačka vyhrála první cenu v celoměstské soutěži! Je úžasná!“

Dcera se rozhodla nechat si narůst dlouhé vlasy. Každý den jsem jí je zaplétala do malého copánku, ale brzy mě požádala, abych jí ho ustřihla. Když jsem se zeptala proč, odpověděla: „Někteří nezbední kluci ze třídy mi na copánek pořád sahají, když jdou kolem. Nechci se s nimi hádat, tak bude lepší ho prostě ustřihnout.“ Řekla jsem jí: „To je dobře. Spolužáci to nemyslí nijak zle, tak se s nimi kvůli takové maličkosti nehádej. Až budeš starší, můžeš si nechat vlasy narůst a zaplétat si je sama.“ Dcera souhlasně přikývla.

Když byla dcera ve druhé třídě, zavolala mi jednoho dne její třídní učitelka. Velmi se omlouvala: „Vaše dcera si hrála se spolužačkou. Spolužačka ji nesla na zádech, ale ztratila rovnováhu a dcera jí spadla. Dopadla přímo na hlavu a teď má na čele velkou bouli. Rodiče spolužačky jsou už tady a chtějí se vám osobně omluvit, až si pro dceru přijdete.“

Odpověděla jsem: „To je naprosto v pořádku. Při hraní děti občas zkrátka upadnou, tomu se nedá úplně vyhnout. S manželem dnes budeme oba dlouho v práci. Ani jeden nemůžeme dceru ze školy vyzvednout, takže pro ni přijde manželův kolega. Není třeba, aby tam rodiče spolužačky čekali. Nejde o nic vážného, nemusí se nám omlouvat. Určitě to bude za pár dní zase v pořádku.“

Učitelka vděčně řekla: „Děkuji! Děkuji vám za pochopení! Jiní rodiče by se určitě hádali a vyčítali škole, že se o jejich dítě řádně nepostarala. Dokonce by požadovali, aby rodiče druhého dítěte vzali jejich dítě do nemocnice. Takové situace jsme tu už zažili. Poprvé se setkávám s někým tak chápavým.“

Po návratu z práce jsem dceři prohlédla velkou bouli na hlavě, která měla velikost vejce. Když plakala a říkala, že ji to bolí, vzala jsem chladicí sáček, přiložila ho na bouli a řekla: „To bude v pořádku, maminka je přece lékařka. Za chvíli zařídím, aby to přestalo bolet. Dnes ses zachovala opravdu moc dobře!“ Když to dcera uslyšela, přestala plakat a hezky se usmála. Potom si šla hrát a přitom si dál trpělivě přidržovala sáček na hlavě.

Ke konci pololetí přišla jednoho dne ze školy a nadšeně na mě volala: „Mami, paní učitelka tě dnes před celou třídou pochválila!“ Odpověděla jsem: „Opravdu? A copak říkala?“ Dcera odpověděla: „Řekla, že moje maminka je nejvelkorysejší na světě!“

Tato událost na dceru silně zapůsobila a ve vztazích s druhými se stala mnohem snášenlivější a daleko ochotnější odpouštět. Tím, že praktikuji Falun Dafa, jsem na dceru pozitivně působila, aniž bych si to vůbec uvědomovala.

Závěrem

Při ohlédnutí za svou dvacetiletou kultivační cestou jsem si uvědomila, že klíčem k tomu, abych lidem kolem sebe ukázala dobrotu Falun Dafa, je uchovávat jeho posvátné učení hluboko v srdci, při problémech se dívat do sebe a řídit svá slova i činy výhradně principy Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti. Pokud budu po kultivační cestě kráčet dobře, Mistr vše uspořádá tím vůbec nejlepším způsobem a umožní mi vrátit se do mého skutečného domova.