Třináct let jako člen pochodové kapely Tian Guo

(Minghui.org) Zdravím, Mistře! Zdravím, spolupraktikující!

Moje matka i já praktikujeme Falun Dafa od mého dětství. V Číně jsme čelily pronásledování a abychom se vyhnuly zatčení, nemohly jsme se vrátit domů. Po přestěhování do Japonska jsem se zapojila do několika projektů v období nápravy Fa. Během téměř třiceti let kultivace jsem sice mnohokrát zakolísala, ale jsem vděčná, že jsem byla vždy pod soucitnou ochranou Mistra. Při příležitosti 20. výročí založení pochodové kapely Tian Guo bych se ráda podělila o své zkušenosti z kultivace jako její členka a o to, jak jsem se snažila naplnit své poslání.

Proč Mistr zařídil, abych se už jako dítě učila hrát na flétnu

Navštěvovala jsem veřejnou základní školu, která měla velmi dobrý dechový orchestr s výbornou pověstí a opakovaně získávala ocenění v městských soutěžích. Když jsem byla v první třídě, moje matka chtěla, abych si rozvinula nějakou zvláštní dovednost, a tak jsem se bez většího přemýšlení přihlásila do školního orchestru na dechový nástroj.

Na této škole obvykle dívky hrály na dřevěné dechové nástroje a chlapci na žesťové. Původně jsem chtěla hrát na saxofon, ale můj malíček byl příliš krátký, takže jsem nedosáhla na klapky. Učitel řekl, že bych neměla hrát ani na saxofon ani na klarinet, a navrhl, abych zkusila flétnu. Protože jsem neměla jinou možnost, začala jsem se učit hrát na flétnu. Během let na základní škole jsem se hře na flétnu věnovala a účastnila se mnoha městských soutěží dechových orchestrů. Díky tomu jsem se naučila základy hudební teorie i techniky formací pochodových orchestrů.

Když se dnes ohlédnu zpět, věřím, že to bylo důmyslné uspořádání Mistra, které mě připravilo na to, abych se v budoucnu připojila k pochodové kapele Tian Guo. Jsem Mistrovi hluboce vděčná.

Připojení k pochodové kapele Tian Guo

Po přestěhování do Japonska jsem nejprve žila v Nagoji. V roce 2013 jsem jela do Tokia, abych se zúčastnila průvodu 25. dubna, a ubytovala jsem se u praktikující, která byla členkou pochodové kapely Tian Guo. Při běžném rozhovoru jsem zmínila, že hraji na flétnu. Ukázalo se, že tato praktikující hraje na pikolu. Okamžitě vytiskla noty pro flétnu ke skladbám, které kapela hrála, a dala mi je s tím, že bych je měla začít cvičit.

Když jsem se vrátila domů a podívala se na noty, první dojem byl, že nejsou obtížné. Odložila jsem je stranou a žádnou ze skladeb jsem necvičila. O dva měsíce později se během místního skupinového studia Fa jeden praktikující, který o tom věděl, zeptal: „Jak pokračuje tvoje cvičení skladeb Dafa?“

Protože jsem vůbec necvičila, nevěděla jsem, co odpovědět. V srdci jsem však cítila, že mi Mistr prostřednictvím tohoto praktikujícího připomíná, co bych měla dělat. Jakmile jsem se tedy vrátila domů, okamžitě jsem začala cvičit a postupně jsem prošla všechny skladby, které se hrály v průvodu. Při průvodu 20. července téhož roku jsem poprvé hrála v kapele.

Kultivace sebe sama při pomoci ostatním členům kapely

Uvědomila jsem si, že hudební základy některých členů jsou poměrně slabé, na rozdíl od toho, co jsem se učila já. Někteří dokonce nedokázali správně uchopit načasování not (rytmus), což by v běžné kapele nebylo přijatelné. Protože jsem nežila v Tokiu, nemohla jsem se účastnit víkendových zkoušek. Tehdy jsem byla docela spokojená s tím, že se jen účastním průvodů a snažím se hrát co nejlépe.

Jednoho dne mě jiná flétnistka požádala, abych přišla k ní domů a pomohla jí se cvičením. Pomyslela jsem si, že pokud mohu pomoci, měla bych to udělat. Jela jsem tedy do Tokia více než čtyři hodiny. Když jsme spolu cvičily, hluboce mě dojala její vytrvalost a její přání potvrzovat Fa tím, že bude dobře hrát. Ani jsme si nevšimly, jak plyne čas, a cvičily jsme až do tří hodin ráno. Zatímco znovu a znovu procvičovala části, které jí nešly, poslouchala jsem ji a říkala si: „Dokud se nevzdá, já se rozhodně vzdát nemohu.“ Tehdy jsem se rozhodla, že bych se měla přestěhovat do Tokia a udělat vše pro to, abych pomohla flétnistům zlepšit se. Mistr viděl mé přání pomáhat druhým a zařídil mi cestu. Za méně než rok jsem našla vhodnou práci v Tokiu, přestěhovala se tam a začala se účastnit víkendových zkoušek kapely.

Brzy však následovaly zkoušky charakteru. Mnoho praktikujících chtělo cvičit pouze skladby pro průvody, ale neuvědomovali si, že aby je mohli dobře zahrát, je nutné pevně zvládnout všechny základy. Pouhá snaha „udeřit rychlými údery“ bez základů nepřinese dobré výsledky. Radila jsem jim: „Pokud držíte flétnu nesprávně, vaše prsty se nebudou moci volně pohybovat a rychlé pasáže nezahrajete dobře. Měli byste zásadně změnit držení těla i způsob, jakým používáte rty a ústa (nátisk) při hře na dechový nástroj. Zaměřte se na takty, které jste ještě nezvládli. I kdybyste je procvičovali jen deset minut denně, bude to užitečné. Není nutné hrát skladbu stále dokola od začátku do konce v koncertním tempu. Není to efektivní způsob cvičení, protože problematické části stále hrajete nesprávně.“

Když však praktikující nedodržovali plán, který jsem vytvořila, nebo nepostupovali podle mých rad, cítila jsem se zraněná. Udělala jsem pro ně tolik – bylo snad mé úsilí marné? Bylo přestěhování do Tokia bez významu? Zaplavily mě negativní emoce a ztratila jsem trpělivost. Nepřistupovala jsem ke společnému cvičení s ostatními praktikujícími jako k součásti své vlastní kultivace. Místo toho jsem se předváděla, byla plná nadšení a chtěla jsem, aby mě ostatní poslouchali. Toužila jsem po rychlých výsledcích, které by dokazovaly mé schopnosti, a ztratila jsem svou původní motivaci. Okamžitě jsem se napravila a uvědomila si, že Mistr zařídil, abych se už na základní škole učila hrát na flétnu, abych mohla v tomto zvláštním období nápravy Fa naplnit své poslání a pomáhat spolupraktikujícím zlepšovat se.

Řekla jsem si: „Pouze využívám schopnosti, které mi dal Mistr, abych pomáhala při nápravě Fa. I když někteří praktikující mohou být slabší ve hře na nástroje, mohou v jiných oblastech vynikat více než já. Jak bych mohla být arogantní, předvádět se, být přehnaně nadšená nebo si dokonce stěžovat?“ Postupně jsem znovu našla svou původní motivaci. Jednoduše jsem chtěla pomáhat spolupraktikujícím. Tato odpovědnost je součástí mého poslání v kapele a je to něco, co bych měla a musím dělat dobře. Původní myšlenka: „Dokud se spolupraktikující nevzdají, já se rozhodně vzdát nemohu,“ zůstala v mém srdci hluboce zakořeněna už více než deset let.

Dlouhá cesta nápravy Fa v Hongkongu

Během více než čtyř let účasti na průvodech v Hongkongu (2016–2019) se stávalo, že jsme pochodovali celé hodiny a vystupovali v silných bouřích. Tyto fyzické těžkosti však nebyly nic. Nejtěžší pro mě bylo odstranit strach. Také pro mě bylo obtížné udržet si spravedlivé myšlenky. I když čtyři roky nejsou dlouhá doba, pro mě to byla dlouhá cesta, během níž jsem zápasila s tím, abych činila správná rozhodnutí, a postupně jsem dokázala dělat průlomy v kultivaci svého srdce.

Když byl oznámen průvod v Hongkongu, bylo pro mě velmi těžké rozhodnout se, zda se zavážu k účasti. Moje rodina stále žila v Číně a přemýšlela jsem, zda by jim moje cesta do Hongkongu nemohla přinést pronásledování. Navíc jsem slyšela, že někteří praktikující byli vráceni zpět, a obávala jsem se, že bych mohla čelit stejnému osudu. Když jsem si vzpomněla na děsivou zkušenost pronásledování v Číně, vždy jsem váhala. Často jsem byla také pověřena vedením rozcvičení před začátkem průvodu. Stála jsem před všemi a byla velmi viditelná, což zvyšovalo tlak. Bála jsem se, že mě vyfotografují nepřátelské skupiny a že tím ohrozím svou rodinu.

V hloubi duše jsem věděla, že jako členka kapely bych se měla bezpodmínečně účastnit všech jejích aktivit. Přesto jsem pod vlivem strachu nacházela zdánlivě rozumné výmluvy, například: „Účast na aktivitách v Japonsku stačí. Pokud pojedu do Hongkongu, budu si muset vzít volno v práci a nebude snadné to ve firmě vysvětlit. Mohlo by to vyvolat nedorozumění o praktikujících Dafa. Navíc by letenky byly značným výdajem, kdybych se měla účastnit všech průvodů během roku. Jsem jen jeden člověk a ve skutečnosti mě ani nepotřebují. Tentokrát nepojedu. Možná příště.“ V roce 2016 jsem se dvakrát rozhodla nejet a použila jsem tyto „rozumné“ důvody.

Poté, co jsem se v roce 2017 vdala, jsem si při rozhovorech se svým manželem, který je také praktikující, uvědomila, že můj strach po příchodu do Japonska nezmizel – naopak zesílil. Řekla jsem si, že ho už nemohu dál živit a že ho musím odstranit. Nechtěla jsem dělat chyby ani promarnit příležitosti. Rozhodli jsme se tedy, že kdykoli kapela oznámí průvod v Hongkongu, okamžitě koupíme letenky, abychom si nenechali čas na váhání nebo výmluvy. S tímto odhodláním a s podporou a povzbuzením mého manžela jsme se účastnili všech průvodů v Hongkongu až do roku 2019. Během tohoto procesu jsem byla zocelena a můj strach se postupně vytrácel.

V Hongkongu se již průvody konat nemohou, takže kdybych tehdy ty příležitosti nevyužila a strach neodstranila, skutečně bych o ně přišla. Takové prostředí, které by mi pomohlo strach odstranit, už nikdy nebude existovat.

Uvědomění si důležitosti zlepšování osobní úrovně prostřednictvím společných vystoupení s kapelou z Taiwanu

První technická výměnná konference pochodové kapely Tian Guo v oblasti Asie a Tichomoří se konala v roce 2016 na Taiwanu. Praktikující z kapel z celého regionu spolupracovali s kapelou z Taiwanu a společně se zúčastnili průvodu u příležitosti Dne dvojité desítky. V listopadu téhož roku přijela kapela z Taiwanu do Japonska a připojila se k japonské kapele na festivalu Waseda University. Tím začala společná vystoupení kapel z Taiwanu a Japonska.

V rámci základního výcviku nám techničtí instruktoři z Taiwanu někdy posílali skladby pro běžné orchestry i různá cvičení pro dechové nástroje. „Ty skladby nejsou obtížné,“ byla opět moje první myšlenka. I když jsem je dokázala zahrát téměř bezchybně, během zkoušek mi technický instruktor z Taiwanu opakovaně říkal, že moje hra je „uzavřená ve vlastním světě“. V podstatě jsem nebrala ohled na ostatní a příliš jsem zdůrazňovala samu sebe, takže moje flétna často vyčnívala nad ostatními.

Zpočátku jsem to odmítala přijmout. Věřila jsem, že základy, které jsem získala v dětství, jsou dostatečně pevné. I když nejsem profesionálka, moje schopnosti byly pro průvody více než dostačující a neměla jsem v úmyslu se dále zlepšovat. Přestože jsem pravidelně chodila na hodiny k profesionálním učitelům, jak bylo požadováno, ve skutečnosti jsem se tomu plně nevěnovala.

Během výměnného setkání Asie–Pacifik na Taiwanu v roce 2018 kapela z Taiwanu předvedla několik harmonických akordů. Ještě než vystoupení začalo, pocítila jsem závist a pomyslela si, že bych to dokázala zahrát také. Když však hudba začala, teplé a plné hluboké hlasy okamžitě rozpustily moje ošklivé připoutání. Harmonický trojúhelník od nejnižších tónů po nejvyšší se přede mnou postupně rozvíjel. Byla jsem ohromena a hluboce dojata. Propojení nástrojů, vyváženost jednotlivých sekcí, dynamika i výrazné vzestupy a poklesy dosahovaly takové úrovně, že jsem měla chuť jen zavřít oči a poslouchat.

Tato výměna mi umožnila uvidět vlastní nedostatky. Dosáhnout takové úrovně nezávisí na schopnostech jednoho člena, ale na celkové úrovni souboru, která vyžaduje, aby každý jednotlivec měl odpovídající schopnosti. Kapela z Taiwanu toho dosáhla díky trpělivému a správnému vedení a také díky ochotě každého člena odložit sebe sama a pilně cvičit.

Od té doby jsem pochopila důležitost zlepšování osobních dovedností. Jen když jednotlivec dosáhne určité úrovně, může skutečně podpořit celek a přispět k celkovému zvuku souboru. Během vystoupení pak člověk nemusí přemýšlet o tom, zda hraje správně, ale může se plně ponořit do hudby bez rozptylování.

Dříve jsem během zkoušek i průvodů poslouchala jen sama sebe a chtěla slyšet pouze svůj vlastní nástroj. Často jsem si říkala: „Podívej, neudělala jsem žádnou chybu. Hraju docela dobře.“ Opravdu jsem „žila ve vlastním světě“. Když jsem si to uvědomila, prodloužila jsem dobu cvičení a pozorně jsem naslouchala vysvětlením profesionálních učitelů o hudebním výrazu a spolupráci s ostatními. Během zkoušek i průvodů jsem se soustředila na poslouchání celé flétnové sekce i dalších sekcí a snažila jsem se splynout s celým orchestrem.

Když jsem to začala dělat, zjistila jsem, že už neslyším svůj vlastní zvuk. Poprvé jsem si myslela, že se můj nástroj rozbil, ale byl v pořádku. Uvědomila jsem si, že je to proto, že jsem se zlepšila a dokázala odložit sebe sama, takže můj zvuk splynul s celým souborem.