(Minghui.org) Poznámka redakce: Toto je osobní svědectví praktikující Falun Dafa o tom, čím prošla za to, že si zachovala svou víru. V roce 2014 byla odsouzena ke čtyřem a půl letům vězení a v roce 2015 byla propuštěna ze zaměstnání. Úřad sociálního zabezpečení jí poté vymazal z důchodového účtu záznam o 30 letech zaměstnání.
V prosinci 2022 byla znovu odsouzena, tentokrát na tři a půl roku vězení, a byla převezena do Ženské věznice provincie Sichuan v okrese Longquanyi ve městě Chengdu, kde byla vystavena různým formám týrání. Dne 19. listopadu 2024 si zlomila levé zápěstí, když zakopla a upadla ve chvíli, kdy byla nucena spěchat, aby dokončila přidělenou práci. Nedávno byla propuštěna, ale byl na ni uvalen pětiletý dohled. Nesmí požádat o příspěvek pro osoby s nízkými příjmy ani pobírat důchod. Její levá ruka je v důsledku zranění tak slabá, že nedokáže zvednout ani malý hrnek.
Po konci druhého věznění na ni byl uvalen pětiletý dohled
V den, kdy mi skončil tříapůlletý pobyt ve věznici, mě vedoucí oddělení vzdělávání Liao Qiongfang odvedla do kanceláře, kde jsem se měla setkat se čtyřmi lidmi z místního pouličního výboru. Jeden z nich, příjmením Huang, mi nařídil podepsat několik prohlášení, v nichž bych se měla vzdát Falun Gongu a odsoudit ho.
Odmítla jsem to udělat, a tak Liao nařídila čtyřem přítomným osobám, aby mě držely pod přísným dohledem. Řekla jim, že mé zlomené levé zápěstí se ještě nezahojilo a že nemám žádný zdroj příjmu.
Cestou zpět do kanceláře pouličního výboru mi Huang sliboval různé druhy finanční podpory, pokud se vzdám své duchovní víry. Odpověděla jsem, že to neudělám, protože žádný zákon v Číně Falun Gong nekriminalizuje. Pohrozil mi, že mi po návratu do rodného města nedovolí ani pěstovat plodiny, abych se mohla uživit.
V kanceláři výboru mě Huang a tajemník Du odvedli na oddělení justice, kde sepsali výpověď. Poté na mě uvalili pětiletý dohled [bez rozhodnutí soudu], než mě nechali odejít.
O týden později přivedl Huang do kanceláře pouličního výboru zástupce policejního náčelníka Lu. V té době jsem tam vykonávala drobné práce, abych měla z čeho žít. Nařídili mi, abych si převedla registraci trvalého bydliště do jiného obvodu, aby mě nemuseli sledovat. Někdo příjmením Wang mě vyfotografoval, když jsem se nedívala.
Požadovali po mně telefonní číslo a domácí adresu. Odmítla jsem jim tyto informace poskytnout, a tak mi přestali umožňovat vykonávat drobné práce, které mi pouliční výbor zajišťoval.
Později jsem šla na oddělení justice se zeptat, proč na mě uvalili pětiletý dohled, když jsem již dokončila trest vězení. Ředitel Chen mi nedokázal dát žádnou odpověď.
Úřad sociálního zabezpečení mi sdělil, že abych měla znovu nárok na důchod, musím zaplatit patnáct let příspěvků, protože již dříve vymazali záznam o mých třiceti letech zaměstnání. Nemám žádnou práci, natož prostředky na takové odvody. Slyšela jsem o novém typu podpory, takzvané „sociální dotaci 4050“, ale zjistila jsem, že na ni nemám nárok.
Nečekala jsem, že budu čelit takovému finančnímu pronásledování poté, co jsem byla již podruhé držena ve věznici. Sdílím své zkušenosti z věznice, abych dále dosvědčila, jak komunistický režim pronásleduje zákon dodržující občany jen proto, že praktikují Falun Gong.
I. Přísný režim
1. Nepřetržité sledování
V prosinci 2022 jsem byla odsouzena ke třem a půl letům vězení za rozdávání materiálů objasňujících pravdu o Falun Gongu. Dne 31. srpna 2023 jsem byla umístěna do Ženské věznice provincie Sichuan. Možná proto, že to byl již můj druhý trest vězení, nezařadili mě do skupiny nově přijatých vězeňkyň – místo toho jsem byla přímo přidělena do pátého oddělení s přísným režimem.
Dvě vězeňkyně dostaly pokyn, aby mě nepřetržitě sledovaly. Jednou z nich byla Long Qingmei, pachatelka závažného trestného činu s vysokoškolským vzděláním, která byla odsouzena za zpronevěru prostředků zdravotního pojištění. Druhou byla Huang Xiaoyan, absolventka odborné školy odsouzená za obchodování s drogami.
Byla jsem nepřetržitě držena na samotce a musela jsem tam jíst, spát i vykonávat potřebu. Long a Huang mě každý den nutily sledovat videa a poslouchat zvukové nahrávky pomlouvající Falun Gong a jeho zakladatele. Nastavovaly hlasitost na maximum, což způsobovalo extrémní nepohodlí mému mozku, srdci i každé buňce mého těla. Křičely na mě, že všichni praktikující musí projít „transformací“.
2. Odepření základních potřeb
Když jsem byla přijata do věznice, neměla jsem u sebe žádné osobní věci. Neměla jsem ručník, zubní kartáček, zubní pastu, prostředek na mytí nádobí, šampon, sprchový gel, toaletní papír ani ramínka na oblečení. Dozorci mi nic nedali a odmítli mi dovolit cokoli koupit nebo si půjčit. Požádala jsem o papír a pero, abych mohla napsat odvolání, ale moje žádost byla zamítnuta. Long a Huang mi nedovolily setkat se s vedením věznice, abych mohla podat stížnost.
Věznice označovala způsob, jakým se mnou zacházela, jako „zvláštní režim života“. Říkali, že mé životní podmínky se zlepší pouze tehdy, když se vzdám Falun Gongu.
3. Omezování spánku
Běžné vězeňkyně směly jít spát ve 21:30, ale praktikující Falun Gongu v přísném režimu musely čekat až do 23:00. Vězeňkyně měly v létě povolený třicetiminutový odpočinek po obědě, ale praktikující žádnou přestávku neměly.
Než jsem mohla použít umývárnu nebo toaletu, musela jsem požádat o povolení. Musela jsem říci: „Jsem vězeňkyně číslo to a to a žádám o povolení [vykonat danou činnost].“
4. Fyzické mučení
Byla jsem nucena sedět ve vojenské pozici na malé kulaté stoličce vysoké 20 centimetrů a o průměru 20 centimetrů. Po dlouhém sezení jsem cítila nesnesitelné nepohodlí a na hýždích se mi vytvořily bolestivé rány. Jindy jsem byla nucena stát nebo dřepět celé hodiny. Bez souhlasu dozoru jsem se nesměla pohnout. Při těchto mučeních – při nuceném sezení, stání a dřepění – jsem několikrát zkolabovala. Dozorci tyto praktiky nazývali „cvičením“. Nezpůsobovaly sice viditelná zranění, ale byly mimořádně kruté.
Věděla jsem, že podobnému zacházení jsou vystaveny i další praktikující. Zhang Xunju, které bylo přes šedesát let a která byla propuštěna přede mnou, a Xie Zicheng, které bylo 74 let, byly nuceny stát ve vojenském postoji tři dny bez spánku. Peng Huanying, vládní statistička odsouzená na čtyři roky, si navzdory zneužívání zachovala svou víru, a přesto s ní bylo zacházeno jako s duševně nemocnou, přestože žádnou psychiatrickou nemocí netrpěla. Dozorci ji drželi neustále v cele a po dlouhou dobu ji nutili užívat neznámé tablety. V důsledku toho se u ní objevily psychické poruchy – uprostřed noci vstávala a bezcílně chodila po cele. Její spoluvězeňkyně se jí posmívaly a dělaly si z ní legraci. Když mě odvedli do vězeňské nemocnice kvůli zlomenému levému zápěstí, viděla jsem ji krátce poté, co byla propuštěna z psychiatrického oddělení.
II. Proces vymývání mozků
Aby věznice dosáhla stoprocentní míry „transformace“, oddělení vzdělávání vypracovalo podrobný proces vymývání mozků, který začínal přijetím do věznice a končil až propuštěním. Během prvního týdne po přijetí musela praktikující studovat propagandistické materiály pomlouvající Falun Gong a jeho zakladatele. Na konci prvního týdne byla také nucena podepsat čtyři předem připravená prohlášení, v nichž se měla vzdát Falun Gongu a odsoudit ho.
Poté byla nucena každý týden psát zprávy o svých myšlenkách. Po dvou měsících musela být schopna psát útočné texty proti Falun Gongu sama, místo aby používala předem připravené formuláře. Věznice následně hodnotila postup její „transformace“. Poté musela absolvovat test obsahující otázky pomlouvající Falun Gong. Následovalo další měsíční „studium“ zaměřené na upevnění tohoto procesu. Před propuštěním musela během posledního měsíce ve věznici znovu studovat pomlouvačné materiály. Teprve poté byla nucena znovu podepsat ona čtyři prohlášení, než byla propuštěna.
1. Zprávy o myšlenkách
Dozorkyně Chen Jing mě často nutila přepisovat zprávy o mých myšlenkách, pokud je považovala za neuspokojivé. Také napomínala dozorkyni Huang za to, že mi dovolila tyto zprávy odevzdat. Huang poté některé zprávy napsala sama, v nichž útočila na Falun Gong, a donutila mě, abych na ně přiložila otisk prstu. Liao tyto zprávy shromáždila a vydala je v knize.
2. Hodnocení
Po prvních dvou měsících intenzivního vymývání mozků byly praktikující hodnoceny podle pokroku své „transformace“. Dozorující vězeňkyně pořádaly zkušební hodnocení, aby se ujistily, že praktikující vědí, jak na otázky odpovídat. Dozorci nás varovali, abychom se neodchylovaly od předem nacvičených odpovědí.
Liao na tato hodnocení osobně dohlížela. Často nařizovala praktikujícím, aby před všemi nahlas četly svá prohlášení o vzdání se Falun Gongu, zatímco vše natáčela na video i audiozáznam. Zároveň praktikující bombardovala otázkami, například: „Podepsala jste ta čtyři prohlášení sama? Napsala jste ten kritický text sama? Jste negramotná [nebo: ‚Máte jen základní vzdělání‘]. Jak jste mohla napsat tak dlouhý a hluboký kritický článek? Je Falun Gong kult? Je váš Mistr Li podvodník? Jak vás oklamal? Je to člověk, nebo bůh? Tolik let jste se nechtěla ‚transformovat‘, proč jste se ‚transformovala‘ tak rychle poté, co jste byla uvězněna? Co vás přimělo tak rychle změnit názor a uvědomit si, že Falun Gong je kult? Litujete, že jste se ‚transformovala‘? Bojíte se odplaty za to, že jste proklínala svého mistra a Falun Gong? Proč se odplaty nebojíte? Budete po propuštění pokračovat v praktikování? Co uděláte, když vás budou hledat ostatní praktikující?“
Pokud praktikující nedala odpověď, kterou Liao považovala za uspokojivou, prohlásila, že hodnocení neuspěla a byla znovu vystavena stejnému zneužívání a vymývání mozků, jakému čelila během prvních dvou měsíců po uvěznění. Dozorující vězeňkyně pak často její situaci ještě zhoršily. Umisťovaly fotografie zakladatele Falun Gongu do jejího spodního prádla, na hlavu, pod nohy, na záda, na hruď, na kolena nebo pod prostěradlo. To u praktikující obvykle vyvolávalo obrovský psychický tlak.
3. Pod tlakem jsem ustoupila, ale svá prohlášení jsem zneplatnila
Pod silným tlakem jsem během prvního týdne po uvěznění proti své vůli podepsala čtyři prohlášení. Dozorkyně Chen mi poté konečně dala žínku, kelímek na vyplachování úst, zubní kartáček a zubní pastu. Dozorující vězeňkyně Long mi dala jednu roli toaletního papíru, ale pohrozila, že mi ji vezme zpět, pokud se budu „nevhodně chovat“.
O deset dní později, když se mnou dozorkyně Chen hovořila, jsem jí řekla, že prohlášení, která jsem byla donucena podepsat, považuji za neplatná a že mám v úmyslu podat návrh na přezkoumání svého rozsudku. Odpověděla: „Je zřejmé, že jste se neučila dostatečně a musíte být zařazena do skupiny vzájemného dohledu [viz níže].“
4. Psychické a fyzické týrání
Protože jsem pevně trvala na své víře, dozorující vězeňkyně Huang a Long mě nutily dřepět, stát nebo sedět před televizí nastavenou na maximální hlasitost, na níž se přehrávala videa pomlouvající Falun Gong. Také vložily fotografii Mistra Li pod mé prostěradlo.
Nenechala jsem se tím zastrašit a dozorci obě dozorující vězeňkyně pokárali. Ty si pak svou zlost vybily na mně. Long pohrozila, že mi vezme toaletní papír, který mi dala. Na protest jsem držela třídenní hladovku. Znovu mě nutily zůstávat dlouhé hodiny v jedné poloze. Už jsem to nemohla vydržet a pohnula jsem se. Kopaly mě zezadu koleny, aby mě donutily dřepět nebo sedět. Když jsem odmítla uposlechnout jejich příkaz, zvedaly mi ruce a tahaly mě nahoru, abych stála. Několikrát jsem zkolabovala, ale obvinily mě, že předstírám.
Nutili mě odpovídat na otázky pomlouvající Falun Gong. Neodpovídala jsem tak, jak chtěli, a proto mi nařídili všechno znovu opakovat. Prožívala jsem nesmírné psychické i fyzické utrpení.
5. Pokračující vymývání mozků
Poté, co mě nakonec proti mé vůli označili za „uspokojivou vězeňkyni“, jsem byla každý den přidělena k nucené práci. Tím však proces vymývání mozků neskončil. Každé úterý odpoledne nás všechny praktikující shromažďovali, abychom studovaly materiály pomlouvající Falun Gong a následně plnily „domácí úkoly“. Až do dne propuštění jsme musely každý měsíc psát zprávu o svých myšlenkách.
Dva týdny před propuštěním mi bylo nařízeno, abych vlastními slovy znovu napsala čtyři prohlášení, která jsem byla nucena podepsat při nástupu do věznice. Dozorci se mě také pokusili donutit, abych znovu absolvovala hodnotící test. Pevně jsem to odmítla a dozorci shromáždili téměř dvacet dozorujících vězeňkyň, aby mě přesvědčily.
Liao a Chen mě varovaly, že pokud jejich příkaz neuposlechnu, bude to zaznamenáno jako špatné hodnocení v mém spisu, což následně povede k tomu, že mě místní úřady budou po propuštění sledovat a obtěžovat.
III. Nucené podávání léků
Věznice také nutila mě i další vězeňkyně užívat neznámé léky.
1. Při přijetí do věznice
Během převozu do věznice jsem měla na rukou i nohou pouta a neustále jsem zvracela. Při povinné lékařské prohlídce mi zjistili vysoký krevní tlak a dali mi tablety, které jsem měla užívat.
Když jsem jejich užívání odmítla, vězeňkyně Huang, která mě měla na starosti, mě chytila za bradu, násilím mi otevřela ústa a tabletu mi do nich vtlačila. Měla jsem pocit, jako by mi bradu téměř rozdrtila, a bolest byla nesnesitelná.
Trpěla jsem silnými vedlejšími účinky, ale dozorci ani vězeňští lékaři nesnížili dávku ani mi nedovolili léky vysadit. Výše zmíněná praktikující paní Xie byla rovněž nucena užívat léky na vysoký krevní tlak. Každé odpoledne jí zrudl obličej a krk. Trpěla také závratěmi, bušením srdce a slabostí. Vězeňští lékaři tvrdili, že takové reakce jsou normální, a nařídili jí v užívání léků pokračovat. O několik měsíců později se u ní objevily srdeční potíže a její zrak se náhle zhoršil. Byla tak slabá, že jí ostatní musely pomáhat při chůzi i při vystupování po schodech. Teprve poté jí věznice dovolila léky vysadit.
Jedné vězeňkyni byla údajně diagnostikována deprese a v únoru nebo březnu 2025 jí byl podán antidepresivní lék. Po jeho užívání měla noční můry a byla velmi neklidná. Dokonce uprostřed noci křičela. Později začala tablety skrývat v rukávech, ale bylo to odhaleno. Byla potrestána měsíčním „studijním sezením“ a byly jí odečteny dva body z hodnocení dobrého chování.
2. Nedostatek času na jídlo
Vězeňkyně, které byly nuceny užívat léky, se musely každý den řadit ve vestibulu ve druhém patře, aby je dostaly. Protože se to odehrávalo v době jídla, často jsme neměly dostatek času se najíst. Dozorci tvrdili, že jídlo můžeme dokončit po užití léků, ale zároveň nás ve stejnou dobu nutili uklízet. Jakmile jsme úklid dokončily, musely jsme nastoupit na nucenou práci.
Jednou jsem cestou do vestibulu ve druhém patře, kde se vydávaly léky, snědla dušenou housku, kterou jsem nestihla dojíst při snídani. Vězeňkyně pověřená dohledem nad řadou mě při tom zahlédla a začala na mě bez přestání křičet. Obvykle jsem jedla velmi málo a měla jsem neustále hlad. Nakonec se u mě rozvinula osteoporóza.
3. Užívání léků bylo ponižující
Než nám byly léky vydány, musely jsme říci: „Jsem vězeň číslo to a to a žádám o své léky.“
Při čekání v řadě jsme držely kelímek s vodou v pravé ruce. Když přišla naše řada, přehodily jsme kelímek do levé ruky a tablety nám byly položeny do pravé dlaně. Musely jsme je okamžitě spolknout. Osoba vydávající léky, dozorci i vězeňkyně určené k dohledu nám přikazovali otevřít ústa a vypláznout jazyk, aby se ujistili, že jsme tablety skutečně spolkly. Musely jsme také rozevřít pravou ruku a zatřást rukávy, abychom prokázaly, že jsme léky nikde neschovaly.
Pokud někdo tento postup nedodržel, byl slovně i fyzicky napadán. Vězeňkyně mi například často strkaly ruce do úst, aby zkontrolovaly, zda jsem tablety neskrývala.
Po spolknutí léků jsme musely podepsat formuláře. Jednou jsem dokument podepsala třikrát a zařízení ukázalo „úspěšně“. Dozorci to však na svém zařízení neviděli, a tak mi nařídili účast na třídenním „studijním sezení“.
Po podpisu jsme se musely znovu seřadit, aby nám prohledali oblečení a zkontrolovali kapsy. Musely jsme také otevřít ústa a zvednout ruce, aby se ujistili, že nic neskrýváme. Při chůzi jsme musely jít v přímé linii, přičemž mezi námi nesměly být více než tři kroky. Na ty, které byly považovány za „mimo řadu“, se křičelo.
V době vydávání léků byly všechny napjaté a nikdo si netroufal vydat ani hlásku. Dozorci tvrdili, že to dělají proto, že „se o nás starají“, ve skutečnosti to však způsobovalo obrovský psychický tlak.
IV. Mučení stáním, studijní sezení a nucené „dobrovolnictví“
Následující tři metody patřily k nejčastějším formám týrání vůči těm, které byly považovány za porušující pravidla nebo které nesplnily stanovenou pracovní kvótu.
1. Stání před zrcadlem
Ty, které nesplnily pracovní kvótu, byly často nuceny stát třikrát denně – po snídani, po obědě a po večeři – před zrcadlem u vchodu do haly ve druhém patře. Pokud byl svátek, musela dotyčná stát celý den. Neměla žádný čas na umytí, získání horké vody ani na ustlání postele. Pokud jí byly přiděleny určité úkoly, musely je dokončit ostatní vězeňkyně, a proto se na ni často obořovaly.
2. Studijní sezení
Studijní sezení sloužila k trýznění těch, které nesplnily pracovní kvótu nebo porušily určitá pravidla. Vězeňkyně byly po večeři odvedeny do různých pater, kde musely sedět ve vojenském postoji. Poté byly asi hodinu nuceny studovat vězeňský řád. Obvykle bylo po 21. hodině, než jim bylo dovoleno vrátit se do cel.
Některé byly nuceny absolvovat sedmidenní studijní sezení, jiné kratší. Musely odpovídat na předem připravené otázky nebo opisovat vězeňská pravidla. Po skončení studijního sezení následovalo hodnocení, které mělo určit, zda splnily požadavky.
3. Nucené „dobrovolnictví“
Ty, které porušily vězeňská pravidla, byly rovněž nuceny vykonávat „dobrovolnické práce“, například uklízet prádelnu, zametat dvůr, připravovat stoly k večeři, vytírat podlahy, mýt nádobí nebo prát špinavé rohože. Tato neplacená práce se vykonávala během přestávek. Ani starší vězni z toho nebyli vyňati a museli třikrát týdně vynášet odpadky.
Pokud byla některé vězeňkyni přidělena nadměrná „dobrovolnická“ práce, mohla zaplatit dozorcům [úplatek], což byl jeden ze způsobů, jak si dozorci přivydělávali.
4. Kontrola jídla
Ty, které byly vystaveny výše uvedenému zneužívání, musely odevzdat veškeré dodatečné jídlo, které si zakoupily za vlastní peníze. Pokud byly zároveň pod přísným dohledem, dostávaly pouze polovinu porcí jídla poskytovaného věznicí.
Pokud dozorci považovali porušení pravidel za závažné, mohl být potrestán celý oddíl nebo patro a všem bylo zakázáno pořizovat si jakékoli další jídlo.
V. Skupina vzájemného dohledu
„Skupina vzájemného dohledu“ vyžadovala, aby všichni členové skupiny dělali vše společně – jinak čelili postihům. V pátém oddílu bylo přibližně 420 lidí a byli jsme rozděleni do skupin po třech až sedmi osobách.
Každá skupina musela společně jíst, „studovat“, chodit na toaletu, telefonovat rodině a chodit spát. Pokud někdo dělal věci vlastním tempem, byla potrestána celá skupina. Někdy dozorci potrestali dokonce celou celu, celé patro nebo celý pátý oddíl.
Mezi tresty patřilo týdenní „studium“ a několik dní „dobrovolnické práce“.
Jednou jsem si při šití prostěradel a povlaků v dílně omylem vychýlila odznak na uniformě. Zrovna tehdy přišel ředitel věznice na kontrolu, všiml si mého křivého odznaku a zapsal si mé jméno. Celá moje skupina na mě začala křičet, protože se bála, že bude potrestána také. Bylo horké léto, a tak nás nakonec do studijních sezení neposlali.
Jindy naše skupina věšela prádlo, když nám bylo řečeno, abychom rychle spěchaly na další aktivitu. Vedoucí skupiny běžela přede mnou, čímž porušila pravidlo, že vedoucí má jít vždy poslední. Když jsme si uvědomily, že jsme formaci porušily, okamžitě jsme ji opravily, ale dozorci nás přesto kritizovali. Později jsme zjistily, že nás někdo ze skupiny udal. Tento systém vzájemného dohledu opravdu pokřivoval lidské myšlení.
VI. Svévolná pravidla, která upírala základní práva
Nejčastější věta, kterou bylo možné slyšet na velkých i malých vězeňských shromážděních, zněla: „Musíte pochopit, že jste zločinci a znát své místo ve věznici.“ Neměly jsme právo vyjádřit svůj názor a byly jsme využívány jako levná pracovní síla, aby věznice vydělávala peníze. Dozorci vytvářeli pravidla podle momentální nálady, aby nás mohli týrat.
Jednou v noci kamera zachytila vězeňkyni ve službě, jak si dala ruce za záda. Její oddíl byl pokárán a ona dostala dva týdny studijních sezení a měsíc „dobrovolnické práce“. Následně vzniklo nové ústní pravidlo: nikdo nesmí dát ruce za záda.
Jiná vězeňkyně položila ručník na polštář – a okamžitě bylo zavedeno nové pravidlo, které to zakazovalo. Když dozorci zjistili, že někdo odešel na toaletu a přišel pozdě do řady na oběd, vydali nové pravidlo, že během jídla nesmí nikdo používat toaletu.
Dozorci stále přicházeli s dalšími pravidly, například že si nesmíme sahat na nos, škrábat hlavu nebo strkat ruce do kapes.
Protože tato pravidla byla zcela nahodilá, bylo velmi snadné je porušit. Následně byla potrestána celá skupina vzájemného dohledu, celé patro nebo dokonce celý oddíl.
Kdykoli jsme potkaly dozorce, musely jsme říct „Hlásím“. Vězeňkyně Xu Mo na to jednou zapomněla, když vstupovala do jídelny. Ona i více než deset dalších osob pak musely absolvovat týden studijních sezení a několik dní „dobrovolnické práce“.
Dozorci si také vydělávali peníze tím, že ukládali pokuty těm, kteří pravidla porušili.
VII. Extrémní nucená práce pro maximální vykořisťování
1. Neustálý spěch
„Rychle, rychle, rychle!“ byl příkaz, který jsme slýchaly neustále, protože věznice chtěla naši neplacenou práci využít na maximum. Skupiny vzájemného dohledu často tvořili lidé různých věkových kategorií. Starší vězeňkyně nestíhaly tempo a mladší členové skupiny je šikanovali. Mnoho starších vězeňkyň kvůli neustálému stresu upadlo a zlomilo si kosti, včetně praktikujících Ling Junhui, Xie Zicheng a Wang Youping.
Ráno 19. listopadu 2024 naše skupina sbírala odpadky – byl to měsíční trest. Vězeňkyně, která na nás dohlížela, nás pobízela, abychom si pospíšily, protože už byl čas nastoupit do dílny. Rozběhly jsme se tedy, abychom odpadky rychle posbíraly. Zakopla jsem a upadla, přičemž jsem si vážně poranila levé zápěstí.
Zápěstí jsem měla zlomené na dvou místech a konce kostí byly vykloubené. Lékaři ve věznici nedokázali kosti správně srovnat. Řekli, že mohu očekávat maximálně sedmdesátiprocentní zotavení. Dodnes nedokážu levou rukou zvednout ani malý prázdný hrnek.
Věznice odmítla nést za mé zranění odpovědnost.
2. Prodloužená pracovní doba a zvyšování pracovních kvót
Byly jsme nuceny pracovat více než deset a půl hodiny denně, což výrazně překračovalo zákonný limit. Věznice slibovala, že nám do jídla přidá kuřecí a kachní maso, ale tato „výhoda“ trvala jen tři měsíce. Pracovní doba se nikdy nezkrátila.
Přestože nepřibyli žádní noví vězni, věznice dokázala stávající vězeňkyně využívat tak efektivně, že produkce mezi lety 2023 a 2024 vzrostla o 11 procent. Pokud vězeňkyni lékař výslovně nenařídil klid na lůžku, musela jít do dílny i v případě nemoci. Její pracovní kvótu pak musely splnit ostatní, které už tak sotva zvládaly své vlastní.
Protože dozorci neustále zvyšovali pracovní kvóty, stále více vězeňkyň nestíhalo a bylo potrestáno mučením stáním v hale ve druhém patře. Někdy tam stálo najednou až 160 lidí.
Přístup k pitné vodě byl omezen, aby se snížil počet návštěv toalety a maximalizoval pracovní čas. Každou hodinu jsme musely hlásit svou produkci. Byly jsme tlačeny téměř na hranici sil. Někteří lidé se v takovém prostředí snažili získat výhodu různými psychologickými hrami.
VIII. Klamání
Komunistický režim je proslulý tím, že používá klamavé metody k oklamání a pronásledování lidí. Věznice vydělávala velké peníze díky nucené práci, a proto pečlivě zakrývala, jak nás ve skutečnosti vykořisťovala.
Například podle zákona mají všichni vězni dostat jeden den volna týdně. Dozorci nás však nutili podepisovat formulář, že „dobrovolně“ souhlasíme s prací půl dne i během volna. Vězeňský řád také stanovoval jeden studijní den týdně, ale dozorci nás nechávali polovinu tohoto dne pracovat.
Vyšší úředníci často přicházeli věznici kontrolovat, ale neviděli, co se tam skutečně dělo. Byly jsme instruovány, co máme říkat – jinak nám hrozil trest.
Copyright © 1999-2026 Minghui.org. Všechna práva vyhrazena.
