Do pochodové kapely Tian Guo jsem vstoupil díky vedení Mistra

(Minghui.org) Do pochodové kapely Tian Guo jsem vstoupil v počátcích jejího založení v roce 2005. Od té doby uplynulo dvacet let, ale vzpomínky na první dny zůstávají v mé mysli stále živé.

Když jsem slyšel, že Mistr chce založit kapelu, měl jsem velkou radost. Protože jsem si však nevěřil v hraní na hudební nástroje, odmítl jsem návrh několika spolupraktikujících, abych se zúčastnil zkoušky. Přesto mě dál přesvědčovali, a tak jsem nakonec souhlasil – alespoň se přijít podívat.

Když jsme dorazili na místo zkoušky a uviděl jsem několik praktikujících, cítil jsem se nesvůj. Postavil jsem se do kouta v naději, že si mě nikdo nevšimne.

V tom na mě Mistr zamával a zeptal se, na jaký nástroj umím hrát.

Byl jsem velmi nervózní. Nemohl jsem říci, že jsem přišel jen proto, že mě ostatní přemluvili, a tak jsem odpověděl: „Jako dítě jsem hrál na bambusovou flétnu, erhu a housle, ale už jsem to zapomněl.“

„Zůstaň tady, požádám Songa, aby tě naučil hrát na trubku,“ řekl Mistr a odešel.

Nezbylo mi než zůstat. Krátce nato přišel vedoucí kapely a zeptal se mě na totéž.

„Čekám, až Mistr přivede Songa,“ odpověděl jsem.

„Tak můžeš hrát na flétnu,“ řekl a podal mi ji. Neochotně jsem ji přijal, aniž bych věděl, jak na ni hrát. Chtěl jsem odejít – připadalo mi, že naučit se hrát bude příliš obtížné. Zůstal jsem však, protože mi to Mistr řekl. Uvnitř jsem prožíval silný zápas.

Mistr se vrátil. Když viděl flétnu v mých rukou, řekl: „Flétna je také v pořádku,“ a zavedl mě k vedoucímu sekce fléten a pikol. „Můžeš ho učit,“ řekl mu.

V té chvíli se mé obavy rozplynuly. Uvědomil jsem si, že Mistr osobně uspořádal, abych se na tento nástroj naučil a stal se součástí tohoto projektu. Odložil jsem své pochybnosti a začal se učit.

Prstoklad jsem si osvojil, ale nedokázal jsem vyloudit plný tón. Seděl jsem na zemi a cítil se rozpačitě.

Mistr ke mně přišel a sklonil se, aby mě poslouchal. Byl jsem ještě nervóznější. V duchu jsem si říkal: Jak se může Mistr sklánět, aby mě poslouchal? Nehraji dobře.

Mistr však zůstal a dlouho mě poslouchal. Řekl jsem: „Mistře, čím déle posloucháte, tím jsem nervóznější a nedokážu ani vydat tón.“

„Jen pokračuj!“ povzbudil mě.

Ta slova mi dodala jistotu. Od té chvíle jsem se rozhodl pilně cvičit, bez strachu a obav, a dostát Mistrovým očekáváním.

Doma jsem začal cvičit první skladbu „Falun Dafa je dobrý“. Hrál jsem ji znovu a znovu. Kdykoli jsem udělal chybu, začal jsem od začátku. Po celodenním cvičení jsem ji dokázal zahrát plynule a bez chyb.

Abych se zlepšil rychleji, požádal jsem o radu spolupraktikujícího, který nás dříve učil hrát na nástroje.

„Polož si před sebe třicet párátek nebo sirek. Pokaždé, když skladbu zahraješ bez chyby, odlož jednu stranou. Pokud uděláš chybu, nepočítá se to. Cvič, dokud nepřesuneš všech třicet,“ poradil mi.

Řídil jsem se jeho radou při nácviku skladby „Posvátná píseň“ a skutečně – po třiceti opakováních zněla výrazně lépe.

V té době jsme zkoušeli každou sobotu od 14 do 22 hodin. Mistr nás často osobně vedl, dával nám rady a ukazoval, jak držet formaci při průvodu, jak zůstat v linii při pochodu a při otáčení, jak správně zvedat a pokládat nohy.

Když jsem následoval Mistrovy ukázky, cítil jsem lehkost a radost.

Jednou jsem během přestávky slyšel Mistra říkat: „Prstoklad, chůze, noty a skladbu. Cvičte je společně.“

Těmito slovy jsem se řídil. Při každém nácviku jsem nejen hrál, ale zároveň pochodoval na místě, sledoval notový zápis a učil se správné pohyby. Později jsem při hraní nedělal chyby a vše bylo dokonale sladěné.

Brzy poté nám Mistr řekl: „Za dva měsíce se můžete účastnit průvodů.“ Plně jsem jeho slovům věřil a cvičil ještě pilněji. Někdy jsme trénovali v parku, jindy i ve sněhu. Přestože byla velká zima, vytrvali jsme.

Čtení not mi nešlo snadno, a tak jsem se skladby nejprve učil nazpaměť a teprve potom si osvojoval notový zápis. Využíval jsem i krátké úseky času, například při jízdě metrem.

Po dvou měsících jsme byli pozváni na průvod v San Francisku. Bylo to poprvé, kdy se pochodová kapela Tian Guo zúčastnila průvodu. Byl to výjimečný zážitek. Ještě před začátkem mi tekly slzy. Cítil jsem hlubokou vděčnost i posvátnost. Bylo neuvěřitelné, že někdo jako já, kdo se nikdy předtím neučil hrát na flétnu, mohl za pouhé dva měsíce hrát v pochodové kapele na velkém průvodu. Vše bylo uspořádáno Mistrovou laskavostí.

Od té doby mi při každém průvodu vyhrknou slzy vděčnosti. Mé srdce je naplněno hlubokým pocitem odpovědnosti a poslání. Neustále si připomínám, že musím být ještě pilnější.

Pamatuji si také devítihodinovou cestu autobusem na jedno místo průvodu v prvních letech. Samotná trasa trvala více než dvě hodiny. Během průvodu nás Mistr fotografoval a na jeho konci si s námi sedl a nechal se s kapelou vyfotit.

Bylo to podruhé, kdy jsem měl příležitost se s Mistrem vyfotit. Poprvé to bylo po Fahui v Los Angeles v roce 1999, kdy Mistr navrhl společnou fotografii s dobrovolníky.

Hraní v kapele je také procesem zlepšování našeho charakteru. Po několika průvodech vedoucí sekce oznámil, že je potřeba šest lidí na pikoly, a požádal některé zkušenější členy, aby přešli na tento nástroj.

Zpočátku jsem nechtěl měnit nástroj. Připadalo mi dost náročné zvládat to, co už hraji, a nechtěl jsem začínat znovu. Jako učedníci Dafa však musíme spolupracovat jako jeden celek. Spolupraktikující mě povzbudili, a tak jsem se rozhodl vyhovět.

Nemám příliš velkou trpělivost. Někdy jsem nemohl snést ani zvuk, který jsem vydával, a chtěl jsem to vzdát. Vědomí našeho poslání mě však vedlo dál a znovu jsem cvičil.

Kvůli změně okolností jsem nějaký čas nechodil na zkoušky a postupně mě napadlo, že bych mohl kapelu opustit. S těmito sobeckými myšlenkami jsem si hledal výmluvy a zapomínal, že je to příležitost, kterou mi Mistr uspořádal k potvrzování Fa a k záchraně vnímajících bytostí. Hluboko v srdci jsem však věděl, že se nemám vzdát, ale vážit si této příležitosti.

Jednoho dne jsem náhodou potkal spoluhráče z kapely, který mi nabídl, že bude se mnou cvičit. Litoval jsem svých předchozích myšlenek a cítil velkou vděčnost za jeho laskavost. V srdci jsem děkoval Mistrovi, že mi dal další šanci.

Být součástí pochodové kapely Tian Guo mi dalo mnoho příležitostí stát se pilnějším v kultivaci, naplnit své sliby a pokračovat v poslání pomáhat Mistrovi při záchraně vnímajících bytostí.

Děkuji, Mistře! Děkuji, spolupraktikující!

(Sdílení zkušeností k oslavě 20. výročí pochodové kapely Tian Guo)