Vážit si jeden druhého a pilně kráčet vpřed

(Minghui.org) S hrou na baryton jsem začala ve chvíli, kdy byla v kanadském Torontu založena pochodová kapela Tian Guo. Podobně jako mnoho dalších členů kapely jsem i já začínala úplně od nuly. Netrvalo dlouho a naše kapela se začala účastnit velkých i malých průvodů a vystoupení. Díky Mistrovu posílení a úsilí praktikujících renomé naší kapely rostlo, zejména během vánočních průvodů v Kanadě, kdy se organizátoři akcí doslova předhánějí, aby nás na své přehlídky pozvali. Přestože si plán sestavujeme s ročním předstihem, jsme stále zavaleni žádostmi a kapela se neustále přesouvá z jednoho vystoupení na druhé; normou se staly dva, nebo dokonce tři průvody denně.

Můj blízký vztah k basové sekci

Když jsem hrála na baryton, pochodovali za mnou členové kapely hrající na nástroje z basové sekce. Dva z nich byli vysocí a hráli na suzafony, což vypadalo majestátně. Ostatní členové kapely se na jejich účast vždy těšili, protože když pochodovali za námi, cítili jsme velkou jistotu, jako by za našimi zády stála hora. Když se nemohli zúčastnit, ten prostor nám připadal prázdný. Později se hráči na suzafon odstěhovali a největším nástrojem, který pochodoval za námi, se stalo eufonium. Tato situace trvala až do chvíle, kdy hudební instruktorka z New Yorku prohlásila, že kapela suzafony nutně potřebuje, protože tvoří základ hudby – bez nich skladby postrádají pevné základy.

Zeptala jsem se: „Mohou na suzafon hrát i ženy?“ Když odpověděla, že ano, rozhodla jsem se pro změnu. Začala jsem hrou na tubu. Narazila jsem na výzvy a musela dosáhnout průlomů, které se týkaly mých představ i fyzické síly. Vypluly na povrch mé připoutanosti k přílišné radosti a předvádění se. Poté, co jsem se jich zbavila, pocítila jsem vděčnost za Mistrovo posílení a tichou pomoc spolupraktikujících. Na suzafon hraji již téměř deset let a nyní je mi přes 60 let. Ráda bych vám vyprávěla o své kultivační cestě, abych potvrdila velikost Mistra a Dafa a také abych vydala svědectví o dvaceti úžasných letech pochodové kapely Tian Guo.

Kráčet vpřed navzdory soužením

Když se kapela poprvé formovala, Mistr uspořádal věci tak, abychom měli čtyři suzafony a šest tub. Je politováníhodné, že po všech těch letech už pro některé nástroje nemáme hráče. Protože jsou suzafony tak důležité, snažíme se ze všech sil, aby v každém vystoupení byly alespoň tři nebo čtyři. Hráči na suzafon si také prošli mnoha souženími, včetně nemocí a rodinných problémů. Někteří z nich byli nuceni odejít. Všichni jsme se však navzájem povzbuzovali a pomáhali si, abychom udrželi tuto baštu v poslední řadě kapely.

Ačkoliv hraji na suzafon nejdéle, mé schopnosti byly vždy nedostatečné. Navíc moje kultivace plně nedržela krok s pokrokem nápravy Fa. V důsledku toho se na mém těle začaly projevovat příznaky stárnutí, což zasáhlo mé vlasy, oči, zuby i nohy. Kvůli tomu pro mě bylo stále těžší účastnit se průvodů, zejména kvůli bolesti v kolenou, která ovlivňovala můj pochod.

Zdálo se být přirozené, že mě po průvodu bolí a otékají kolena a že mě bolí ramena, pas a celé tělo. Obvykle mi trvalo týden, než jsem se plně zotavila. V Torontu je mnoho příležitostí k účasti na průvodech, takže jsme jich absolvovali hned několik za sebou. To znamenalo, že jsem byla v neustálých bolestech. Bolela mě chůze i chůze do schodů, a kolena mě dokonce bolela i ve spánku. Věděla jsem, že musím prorazit své lidské představy, jako jsou „stárnutí“ a „nemoc“, a že je to příležitost ke zlepšení v kultivaci. Snažila jsem se tyto lidské představy nebrat vážně a nenechat se jimi vyvést z míry. Připomínala jsem si, že je to možná Mistrovo uspořádání, které mi má pomoci odstranit má připoutání. Pokračovala jsem v účasti na průvodech.

Zkoušky však člověk neprojde jen tím, že rozpozná své lidské představy. Je nezbytné prodloužit dobu věnovanou cvičení a studiu Fa. Bohužel jsem si v těchto oblastech nevedla dobře a mým hlavním problémem byla špatná organizace času. Ze zkušeností ostatních praktikujících jsem pochopila, že dokud se nenaučím se svým časem správně nakládat, nebudu schopna tuto překážku definitivně překonat. Mistr viděl mou snahu i stav, v němž bych se měla nacházet, ale kterého jsem zatím nedosáhla, a tak mě posiloval téměř při každém průvodu. Bez jeho pomoci by pro mě bylo nemožné se jich účastnit.

Tato situace také odhalila mnoho mých skrytých připoutání. Nejobtížnější pro mě byly chvíle, kdy jsme během průvodu museli zrychlit krok, abychom dohnali zbytek procesí před námi a zároveň udrželi pochodové tempo. Obvykle chodíme běžnou rychlostí, a i když mě nohy bolely, ostatní to na mně nepoznali. Znervózněla jsem však pokaždé, když jsem zaslechla, že se tempo pochodu zrychluje.

Během loňského průvodu ke Dni díkůvzdání jeden z organizátorů neustále naléhal na vedoucího kapely, abychom zrychlili. Netrvalo dlouho a vzdálenost mezi mnou a řadou přede mnou se značně zvětšila. Byla jsem tak unavená, že jsem sotva popadala dech, a stále jsem je nemohla dohnat. Zaplavila mě vlna odporu smíšená s nejrůznějšími myšlenkami. Skupina před námi nebyla tak daleko, a tak jsem měla pocit, že zrychlovat tempo není nutné. Cítila jsem to jako situaci, kdy „sytý hladovému nevěří“.

Vzedmula se ve mně nespokojenost, žárlivost, připoutání ke slávě a pocity nespravedlnosti, bezmoci a zoufalství. Také se u mě objevilo mnoho negativních myšlenek, jako například: „Možná ten průvod ani nedokončíš. I kdybys z průvodu odstoupila, kdo ti pomůže odnést suzafon do cíle? V budoucnu už bych se neměla účastnit, protože kazím obraz kapely.“ Nedokázala jsem je potlačit.

Byla jsem překvapená, kolik myšlenek, které zjevně nebyly moje, dokázalo vstoupit do mé mysli. Měla jsem pocit, že se mě snaží zlomit! Usilovně jsem se snažila tyto špatné myšlenky krotit a prosila jsem Mistra o pomoc. Druhý hráč na suzafon mě doprovázel a skutečně jsem cítila jeho tichou podporu. Postupně jsme kapelu dohnali.

Minulé Vánoce jsme se museli narychlo zúčastnit tří průvodů. Třetí průvod byl poměrně dlouhý a následující den nás čekaly další dva, z nichž jeden byl rovněž dlouhý. Při pomyšlení na ně jsem cítila strach, ale nebylo úniku. Abychom „udrželi stabilitu na bojišti“, museli jsme zajistit alespoň dva suzafony, takže jsem se musela vystoupení zúčastnit.

Během prvních dvou průvodů byla trasa poměrně krátká a diváci nás nadšeně povzbuzovali. Před začátkem třetího průvodu mě však nohy bolely tak silně, že jsem sotva dokázala stát. Sedla jsem si na obrubník u silnice a s nejistotou v srdci jsem hledala Mistrovo posílení. Když nastal čas se shromáždit, zvedla jsem suzafon na ramena a s těžkými kroky se vydala na náročnou cestu.

Obě strany silnice byly zaplněny lidmi, kteří s očekáváním čekali. V téměř nulové zimní teplotě nás povzbuzovali a radostně poskakovali při našem vystoupení. V té chvíli veškerá únava, bolest i obavy zmizely. Věděla jsem, že tento průvod určitě zvládnu dokončit. Po celou dobu, téměř dvě hodiny, jsme nepřetržitě vystupovali.

Po skončení průvodu přišel jeden praktikující a pomohl mi odnést nástroj, zatímco jsem pomalu kráčela zpět ke školnímu autobusu. Ve tmě jsem konečně mohla nechat proudit slzy vděčnosti. Děkuji Vám, Mistře! Znovu jsem na vlastní oči zažila Mistrovo učení:

„Když vám to připadá nemožné nebo jen těžké, zkuste to a uvidíte, co dokážete.“ Přednáška devátá, Zhuan Falun)

Tyto Vánoce probíhaly stejně jako ty předchozí: první den jsme měli tři průvody a následující den další dva. Nakonec jsme měli čtyři hráče na suzafon, kteří vystoupili v deseti vánočních průvodech, čímž vytvořili nejsilnější sestavu v historii kapely.

Právě když jsem měla pocit, že můj výkon v první den byl lepší než loni, narazili jsme následující den na silný vítr. Připomínal víry – chvílemi jsme pochodovali proti větru a chvílemi s větrem v zádech. Bylo to o to náročnější, že ozvučníky suzafonů snadno zachytávaly vítr. Když jsme na konci trasy dorazili ke svažující se cestě pod mostem, začala jsem znovu pochybovat.

Před průvodem jsme se rozhodli společně vysílat spravedlivé myšlenky, aby vítr vál podle našich potřeb. Také jsme se domluvili s kapelníkem, že budeme vysílat spravedlivé myšlenky společně.

Krátce po vyjití se znovu ozval pochodový rytmus, který měl pomoci dohnat skupinu před námi. Opět jsem začala zaostávat. Jeden z hráčů na suzafon zůstal vzadu se mnou, zatímco další dva se snažili dohnat kapelu.

Udržovala jsem si klidnou mysl a snažila se ze všech sil, aby mi vítr suzafon nevzal. Také jsem dělala, co bylo v mých silách, abych kapelu dohnala, a zároveň jsem potlačovala všechny lidské představy, které se mi draly do mysli. Tentokrát jsem se zkoušce postavila čelem, bez jakýchkoli stížností nebo strachu. Dokonce jsem se ani nebála, že se mi diváci budou smát; cítila jsem, že jistě dokážou pochopit, jak obtížné je hrát na tak velký nástroj v tak větrném dni.

Během toho krátkého okamžiku, kdy jsem kapelu doháněla, jsem dokonce pocítila to, co prožívají spolupraktikující, kteří jsou kvůli soužením nuceni zaostávat. Pomyslela jsem si: „Nikdo nechce zůstat pozadu. Být pozadu vlastně není to nejděsivější. Děsivá jsou ta lidská připoutání, která se nám valí do mysli. Tyto představy otřásají naší sebedůvěrou a nutí nás, abychom se dobrovolně vzdali.“ Krok za krokem jsem s klidnou myslí kapelu stíhala. Nakonec začala kapela pochodovat na místě a my dva jsme ostatní dostihli!

Před námi však byla ještě dlouhá cesta a několik z nás bylo chvílemi větrem vytlačováno z našich pozic. Když jsme stoupali do svahu, vzpomněla jsem si, že loni, když jsem došla na stejné místo, jsem už byla velmi unavená. I tehdy jsem hrála tak, že jsem sotva popadala dech. Právě v tu chvíli někdo z davu zakřičel: „Tuba! Nejlepší!“ Slzy mi málem stékaly po tvářích. Děkuji Vám, Mistře, že nás povzbuzujete prostřednictvím reakcí publika!

Teď jako bych to volání slyšela znovu a elán se mi vrátil. Ve chvíli, kdy jsme dorazili k cestě pod mostem, to bylo jiné než loni. Bylo tam mnoho diváků a naše skladba „Fa Drum“ se odrážela od klenby mostu, rozeznívala se k nebi a otřásala okolím. Vítr také, aniž bychom si toho všimli, ustal a zdálo se, že fouká směrem, který nám vyhovuje. Všichni jsme došli v plném nasazení až do konce a přivítal nás vřelý potlesk.

Při dalším průvodu v období letošní konference Fa přijelo několik vysokých zahraničních praktikujících. Protože jsme měli čtyři hráče na suzafon, s další praktikující jsme šly místo toho hrát na tubu. Chvíli poté, co jsme vyrazili, jsem šlápla přímo do výmolu, ztratila rovnováhu a upadla. Byli jsme uprostřed vystoupení a dva praktikující vedle mě mě rychle zvedli. Nevěděla jsem, jak jsem upadla ani jak jsem vstala. Necítila jsem žádnou bolest a prostě jsem pokračovala ve hře, dokud jsme průvod nedokončili.

Zjistila jsem, že na paži mám jen malý škrábanec a tuba nevykazuje žádné známky poškození. Později jsem si uvědomila, že tento incident pramenil z mé nesprávné myšlenky. Vždycky jsem se obávala, že když při průvodu ponesu tubu, neuvidím na cestu před sebou a nebudu moci spatřit, zda je na zemi nějaká jáma. Ačkoliv byl suzafon těžký, neblokoval mi výhled. Navíc jsem těsně před průvodem mluvila s jedním praktikujícím bez dostatečného soucitu. Nebýt Mistrovy ochrany, nevyvázla bych z toho těžkého pádu s tubou bez úhony.

Praktikující si navzájem pomáhají

Jako koordinátorka střední a basové sekce cítím zodpovědnost motivovat ostatní tak, aby každý člen mohl dosáhnout svého nejlepšího výkonu. Hráči jsou ve skutečnosti většinou samostatní, takže mi stačí udržovat otevřený postoj, přistupovat ke každému podnětu či návrhu pozitivně, a když vyvstanou konflikty, sdílet pochopení kultivace a odstraňovat bariéry. Upřímnost, nadšení a důvěra praktikujících mě vždy hluboce dojímají.

V naší sekci jsou ti nejstarší členové; jednomu z nich je přes 80 let. Ke kapele se připojil ve svých 71 letech, aby hrál na eufonium, a vystoupení vynechá jen zřídkakdy. Nenechá se omezovat představou „stárnutí“ a mnohému jsem se od něj naučila. Přestože už není fyzicky tak silný, když se rozhodne zúčastnit průvodu, ostatní praktikující nebo já ho tam dovezeme. Dvakrát, když jsem se zapomněla zeptat, zda nepotřebuje svézt, jel prostě autobusem.

Ačkoli si prošel několika nemocničními souženími, vytrval. Před několika lety se chtěl zúčastnit průvodu krátce poté, co se zotavil. Koordinátor kapely i já jsme si nepřáli, aby nastoupil, ale silný výkon, který podal při zkoušce, nás nechal beze slov. Nedávno jsme s ním sdíleli své myšlenky o tom, aby dělal jen to, co skutečně zvládne, a on velmi spolupracuje. Nepřipouštím si o něm žádné negativní myšlenky a prostě následuji Mistrova uspořádání, abych pomohla spolupraktikujícím dosáhnout mimořádných věcí.

Jeden člen naší sekce má hudební vzdělání. Naučil většinu z nás hrát na nástroje a velkou měrou se zasloužil o rozvoj kapely. Kvůli neshodám mezi praktikujícími však tento člen přestal v kapele působit. Po mnoha rozhovorech jsem pochopila pohledy různých praktikujících, jejich pocity i potíže, a také Mistrova úmorná uspořádání.

Již netrvám na tom, aby věci šly podle mého. Ačkoliv někteří praktikující mají stále svá připoutání a potíže se spoluprací, zázraky Buddhova Fa jsou bezmezné. Mistr vytvořil další uspořádání, aby využil talenty všech.

Když chtělo do kapely vstoupit mnoho nových praktikujících, tento zkušený člen se ze všech sil snažil je vychovat – ať už šlo o hru na tubu, eufonium, baryton, trubku, pozoun, saxofon či další nástroje. Tento proces je skutečně náročný, protože většina nových členů nemá žádné hudební základy a staré síly se snaží bránit pokroku. Skutečné začlenění do kapely proto vyžaduje vytrvalé úsilí učitele i žáka, stejně jako podporu okolí.

Na jedné straně musím povzbuzovat vyučujícího praktikujícího, aby byl vstřícnější a využil nedostatky nových členů k práci na svých vlastních připoutáních. Na druhé straně musím dodávat odvahu novým členům, aby vytrvali a překonali zasahování starých sil, místo aby to vzdali. Významnou roli zde hraje i pomoc ostatních.

Naše sekce má dva nové hráče na baryton, jejichž rytmické a hudební základy byly poměrně slabé. Oba však mají silné přání připojit se k pochodové kapele Tian Guo a zachraňovat lidi. Všichni vynaložili velké úsilí, aby jim pomohli, a oni si nakonec mohli své přání splnit.

Tento proces zahrnoval počáteční výuku hudební instruktorky, opakované opravy, doprovod dvou zkušených hráčů při procvičování rytmu tón po tónu a neustálé opakování úseků skladeb. Členové naší sekce dokonce vytvořili elektronické nahrávky každého partu, které prošly korekcemi dalšího praktikujícího, jenž rozumí hudbě.

Veškeré toto úsilí novým členům velmi usnadnilo učení. Tvrdá práce se nakonec vyplatila. Skoro jsem před sebou viděla, jak všichni ty nové členy do kapely horečně táhnou a postrkují. Kolik praktikujících se na tom podílelo a kolik času bylo do tohoto projektu vloženo, ví jen Mistr. Každý si buduje svou vlastní ctnost a zároveň umožňuje ostatním uspět.

Nikdy nezapomenu na pomoc, kterou mi všichni poskytli. Před každým průvodem i po něm mi praktikující pomáhají nosit suzafon a nakládat ho do autobusu. Jedna praktikující mě dokonce prosí, abych svůj suzafon rozložila na dva kusy, aby mi mohla pomoci odnést polovinu. Praktikující, který řídí autobus, vždy nechává místo pro naše velké nástroje, zatímco vedoucí kapely za námi před začátkem každého průvodu vždy přijde, aby nás informoval o situaci na trase. Dodává nám to klid, že mu záleží i na zadní části kapely.

Po skončení každého průvodu všem vřele říká: „Všichni jste tvrdě pracovali!“ Zázračným způsobem mi laskavé chování spolupraktikujících pomohlo zbavit se stížností a špatných myšlenek. Když se tyto myšlenky v těžkých chvílích objeví, okamžitě se postavím na stranu těchto praktikujících a rozpustím bariéry, které se mezi námi tato negativní látka snaží vytvořit. Tímto způsobem jsou okamžitě rozloženy. To je živý příklad moci soucitu, o které Mistr učí ve Fa.

Během všech těchto let pro mě bylo vše, co spolupraktikující udělali, ať už po duchovní, nebo fyzické stránce, velkou oporou. Z celého srdce děkuji všem svým kolegům z kapely. Stále silněji cítím, že jak postupuji po této cestě, Mistr mě vede kupředu a po celou dobu mě chrání. Kromě Mistrovy pomoci jsem měla i podporu a povzbuzení od vás, díky čemuž jsem se dostala tam, kde jsem dnes.

Závěr

Pochodová kapela Tian Guo zahrnuje mnoho praktikujících. Ukazujeme lidem důstojnost a vznešenost Falun Dafa. Každý praktikující je drahocenný – jsme jako hudební noty, které se spojují, aby vyjádřily důstojnost učedníků Dafa. Hrajeme hudbu, která zachraňuje životy. Během uplynulých dvaceti let jsme se navzájem podporovali, abychom překonali soužení uspořádaná starými silami, a společně jsme čelili mnoha bouřím. Jak se blížíme k nápravě Fa v lidském světě, važme si jeden druhého a nadále dělejme vše, co je v našich silách, abychom nezklamali pochodovou kapelu Tian Guo, kterou pro nás Mistr vytvořil.

Na povzbuzení pro všechny bych ráda své sdílení zakončila tím, co Mistr napsal v básni „Pochodová kapela Tian Guo“ ve sbírce Hong Yin IV:

Buben Fa a lesní roh Fa nebeskou moc ukazují
Odstraňují podlé a zlé, volají lidi, aby se vrátili
Zachraňují lidi na konci časů, Nebem a Zemí otřásají
Fa napravuje vesmír, jasné světlo vyzařuje.

Prosím o laskavé upozornění, pokud je v mém sdílení cokoli, co není v souladu s Fa. Děkuji.

(Příspěvek k 20. výročí založení pochodové kapely Tian Guo)