Vzpomínky na pokojný apel v Pekingu v roce 1999: Moje šestnáctihodinová zkušenost

(Minghui.org) Ulice Fuyou je dlouhá asi 1 700 metrů a nachází se v obvodu Xicheng v Pekingu. Na západní straně ulice se rozkládají obytné čtvrti a administrativní budovy, zatímco na východní straně se tyčí západní zeď Zhongnanhai. Sídlí zde také Ústřední úřad pro odvolání a nachází se tu západní brána Zhongnanhai.

Dne 25. dubna 1999 se podél ulice Fuyou pokojně shromáždilo přes 10 000 praktikujících Falun Gongu. Tohoto pokojného apelu, který trval šestnáct hodin, jsem se zúčastnil i já. Rád bych vám vyprávěl o tom, čeho jsem byl svědkem, když jsem se tam spolu s několika dalšími praktikujícími vydal podat stížnost k Ústřednímu úřadu pro odvolání.

Policisté, agenti v civilu a příslušníci armády

Diagonálně naproti severnímu vjezdu do ulice Fuyou se nachází První nemocnice Pekingské univerzity a její pohotovostní oddělení pro ženy a děti. Kolem šesté hodiny ranní 25. dubna jsme se s několika spolupraktikujícími z Pekingu sešli před budovou pohotovosti. Jedna praktikující tehdy poznamenala: „Dnes to pravděpodobně neskončí rychle, měli bychom se nejdříve posilnit.“ Našli jsme si prodejnu se snídaněmi a v rychlosti se najedli. Poté jsme přešli ulici a zamířili na jih do ulice Fuyou.

Nečekaně jsme se však severním vjezdem do ulice nedostali, neboť policie na křižovatce zřídila kordon a bránila komukoli ve vstupu ze severu. Bylo kolem 6:40 ráno a sotva se rozednívalo. Policistům jsme do tváří jasně neviděli, ale žluté policejní pásky byly velmi nápadné. Někteří praktikující, kteří dorazili dříve, tam již uvízli. To nás však neodradilo. Jedna praktikující se beze slova otočila a zamířila na západ; vyrazili jsme za ní ulicí Xi’anmen. Došla k hutongu (úzké uličce), kráčela jím na jih, pak zahnula na východ a vyšla přímo v ulici Fuyou. To jen dokládá, jak jsou pekingské hutongy důmyslně propojené.

Na západní straně ulice Fuyou se již shromáždilo množství praktikujících a my jsme se k nim připojili. Všichni jsme tiše stáli. Brzy se ze severu přihnal velký počet dalších praktikujících. Dozvěděli jsme se, že krátce poté, co jsme odešli, začala policie u severního vjezdu lidi pouštět dovnitř.

Stáli jsme šikmo naproti západní bráně Zhongnanhai. Jak dav rostl, později příchozí zjistili, že na západní straně již nezbývá místo. Několik praktikujících, zjevně mimopekinských, začalo přecházet ulici směrem k červené zdi na východě. Právě když došli doprostřed silnice, odnikud se náhle objevilo několik policistů a gestikulovali na ně, aby nepřecházeli. Praktikující se okamžitě otočili a postavili se na konec západní řady. Od té chvíle již nikdo k východní zdi nepřešel; všichni ukázněně stáli na západní straně silnice.

Po osmé hodině ranní se začalo objevovat velké množství policistů v olivově zelených uniformách. Stáli na stráži naproti řadě praktikujících a působili velmi přísně. Zpočátku byl policista na každých pět nebo deset kroků a při sledování praktikujících vypadali napjatě. Jejich výrazy byly vážné a postoj strnulý. Praktikující však stáli v naprostém klidu. Nedrželi jsme žádné transparenty ani neskandovali hesla; prostě jsme tam s pokorou stáli. Policejní profese vyžaduje schopnost rychle vycítit povahu člověka – zda je dobrý, nebo zlý, mírný, či násilnický. Policisté se postupně uvolnili; zpočátku stáli každých několik desítek metrů a později jsme jen občas zahlédli důstojníka v dálce. Jak čas plynul, začali se shlukovat, klábosit a někteří dokonce promluvili s praktikujícími. Působili naprosto klidně. Do osmnácté hodiny večerní již nebyli policisté téměř nikde vidět.

Kolem desáté hodiny dopoledne se mezi námi začala šířit zpráva, že do řad pronikli agenti v civilu a šíří dezinformace. Praktikující si vzájemně připomínali, aby jim nevěnovali pozornost a nenechali se vyvést z míry.

Kolem druhé hodiny odpoledne se od severu k jihu začaly pomalu pohybovat policejní vozy. Z jejich reproduktorů se opakovaně ozývalo oznámení pekingského Úřadu veřejné bezpečnosti. Někteří policisté nám rozdávali letáky s tímto textem. Jeden jsem si vzal a nahlédl do něj; smyslem bylo, aby se všichni co nejdříve rozešli. Auta projížděla stále dokola, ale pokud jsem mohl vidět, ani jediný člověk se nepohnul. V té době již bylo několik zástupců praktikujících uvnitř Zhongnanhai a hovořili s představiteli Státní rady. Věděl jsem, že policisté v této věci nemají rozhodující slovo.

Kolem patnácté hodiny přišlo několik agentů v civilu a začali nás fotografovat. Jeden z nich si dokonce přinesl stoličku, stoupl si na ni a fotil praktikující v zadních řadách. Byl jsem tehdy mladý a stál jsem v první linii. Když jsem uviděl objektiv, instinktivně jsem narovnal záda, podíval se přímo do kamery a v duchu si přál: „Doufám, že mě vyfotí dobře, neboť jsem praktikující Dafa.“

Stál s námi jeden praktikující, který byl vojákem z povolání. Měl na sobě uniformu a zřejmě i vysokou hodnost. Krátce poté, co ho agenti vyfotili, dorazili dva vojáci, vyvolali ho z davu a po krátké domluvě ho odvedli. Ten večer kolem devatenácté hodiny dal své rodině vědět, že je v pořádku; byl jen povolán ke své jednotce k výslechu a bylo mu řečeno, aby se do ulice Fuyou nevracel. Ten den nebyl jediným praktikujícím v uniformě; v davu stálo i několik kolegů v policejních uniformách.

Zajímavé bylo, že během hromadného odchodu po dvaadvacáté hodině bylo do ulice Fuyou odkloněno mnoho velkých autobusů, aby přepravily praktikující domů. Agenti v civilu, kteří nás předtím sledovali, nyní hlasitě vyvolávali: „Lidé z města Langfang? Pojďte sem! Je tu někdo z Langfangu?“ „Kdo je z provincie Hebei?“... Se spolupraktikujícím jsme se k nim přidali a pomáhali jim lidi vyvolávat. V tu chvíli byl náš cíl společný: bezpečně a v klidu dostat všechny praktikující z oblasti před půlnocí.

Kolemjdoucí, rodinní příslušníci a He Zuoxiu

Dne 25. dubna 1999 byla neděle. Po osmé hodině ranní se na silnici objevovalo stále více chodců; někteří šli pěšky, jiní jeli na kolech a všichni si nás se zvědavostí prohlíželi. Uprostřed silnice projížděly tam a zpět autobusy a automobily – v té době byla ulice Fuyou ještě obousměrná.

Jeden rodinný příslušník praktikujícího z Pekingu jel náhodou kolem, a když spatřil takové množství lidí, vrátil se domů pro videokameru a celou scénu při průjezdu ulicí Fuyou natočil. Všiml jsem si také lidí, kteří si nás natáčeli z oken projíždějících autobusů, a někteří v autech dokonce stáhli okénka, aby si nás mohli zaznamenat.

Byl to výjev naplněný hlubokým pokojem. Přibližně deset tisíc lidí tiše stálo na jedné straně silnice a klidně hledělo směrem k červené zdi. Tento klid vytvořil v prostoru mocnou energii, která způsobovala, že kolemjdoucí spěchali dál, aniž by promluvili. I autobusy a auta jako by projížděly v tichosti. Zdálo se, že na každého, kdo prošel kolem, tato vznešená síla zapůsobila a on umlkl.

Toto ticho bylo narušeno kolem patnácté hodiny. Náhle se objevilo velké množství lidí, kteří procházeli podél lidské stěny praktikujících od severu k jihu a vyvolávali jména. Prošla jedna skupina a vzápětí dorazila další. Ukázalo se, že se zpráva o shromáždění rozšířila a vyeskalovala; různí zaměstnavatelé v Pekingu i rodiny mnoha praktikujících obdrželi od úřadů pokyny, aby se okamžitě dostavili do ulice Fuyou, našli své kolegy či příbuzné a přiměli je k odchodu domů. Tito lidé se však náhle ocitli v širém lidském moři – jak by v něm mohli najít toho, koho hledali? Pod tlakem nadřízených jim nezbývalo než bloudit kolem, vyvolávat jména a doufat v náhodu.

Odpoledne se náhle podél protější červené zdi od severu k jihu někdo prosmýkl. Byla to drobná postava, poněkud shrbená, která se při chůzi neustále ostražitě rozhlížela. Ten člověk neustále těkal pohledem a choval se velmi nepřirozeně, až kradmo. Byl to zvláštní pohled: na jedné straně silnice stály tisíce lidí, zatímco pod červenou zdí na straně druhé nebyl nikdo – až na tohoto jediného muže, kterého sledovaly tisíce očí. Šel velmi rychle a vypadal vystrašeně. Říkal jsem si: „Proč se ten člověk chová tak vyhýbavě?“

Jeden z praktikujících ho poznal a vydechl: „To je He Zuoxiu.“ Všichni věděli, že právě He Zuoxiu napsal článek pomlouvající Falun Gong, což vedlo k nezákonnému zadržení praktikujících v pedagogickém institutu v Tianjinu (poté, co tam praktikující šli pokojně objasnit, v čem jsou jeho tvrzení lživá). Praktikující vedle mě se zeptal pekingského asistenta, kterého jsem znal: „Měli bychom za ním někoho poslat a konfrontovat ho?“ Koneckonců, v určitém smyslu jsme tu byli právě kvůli činům tohoto muže. Asistent však klidně odpověděl: „Nevšímejte si ho. Nemusíme dělat vůbec nic.“ Já i několik dalších jsme s porozuměním přikývli. Sledovali jsme, jak He Zuoxiu krátce promluvil se strážemi u západní brány Zhongnanhai, prošel registrací a vešel dovnitř. Je možné, že poté, co zástupci praktikujících nahlásili situaci uvnitř, si Státní rada He Zuoxiua předvolala k ověření skutečností.

Společenství praktikujících

Kolem deváté nebo desáté hodiny dopoledne propukl asi dvacet metrů jižně ode mě náhlý potlesk a radostný rozruch. O něco později dorazila zpráva, že tehdejší premiér Zhu Rongji vyšel ze západní brány, aby se osobně setkal s praktikujícími. Náhodně vybral tři z nás jako zástupce, kteří měli jít přímo do Zhongnanhai projednat celou situaci. Poté si nechal zavolat také bývalého vedoucího Výzkumné asociace Falun Dafa, aby si s ním promluvil.

Odpoledne vyšli ze západní brány pracovníci úřadu a vybrali k rozhovoru několik dalších praktikujících. V tu dobu se k nám přiblížilo několik lidí, kteří vypadali jako úředníci, a mluvili s námi. Jeden z nich šel přímo k univerzitní profesorce, která stála vedle mě; ukázalo se, že jsou to bývalí spolužáci z vysoké školy. Profesorka mu pak podrobně a s hlubokým klidem vysvětlila celou situaci. Mluvila o incidentu v pedagogickém institutu v Tianjinu, o důvodech, proč jsme přijeli do Pekingu, a o našich třech požadavcích: propuštění praktikujících nezákonně zadržených v Tianjinu, zrušení zákazu knih Falun Gongu a zajištění svobodného prostředí pro cvičení. Popsala mu také své vlastní fyzické i duševní přínosy, které jí praktikování přineslo. Věrna svému postavení mluvila logicky a s rozvahou. Její spolužák pozorně naslouchal, často přikyvoval a nakonec spokojeně odešel.

Zatímco zástupci praktikujících hovořili uvnitř, my jsme venku s pokorou čekali. Od rána do večera přijížděli další a další spolupraktikující. Poznával jsem mezi nimi univerzitní profesory, učitele, lékaře, majitele knihkupectví, vědce, kteří se vrátili ze zahraničí, i vedoucí firem. Byli tam důchodci, vojáci v aktivní službě, manželské páry, matky s dcerami a otcové se syny. Spatřil jsem dokonce i těhotné ženy. Jedna praktikující v sedmém měsíci těhotenství byla již unavená z dlouhého stání, a tak s úsměvem a uvolněným krokem přecházela sem a tam v první řadě, jako by byla na tiché procházce.

Kolem desáté hodiny dopoledne si někteří praktikující v předních řadách sedli do zkřížených nohou. Někteří tak meditovali, jiní měli nohy unavené z dlouhého stání a mnozí byli vyčerpaní po noční cestě z jiných měst. V tu chvíli mi jeden známý spolupraktikující řekl: „Takhle to nejde; nemůžeme dopustit, aby naše počínání vypadalo jako protest vsedě.“ Rozdělili jsme si tedy úkol: on šel od jihu k severu a já opačným směrem, abychom ostatním připomněli význam našeho postoje. Kdykoliv jsem viděl někoho v první řadě sedět, tiše jsem ho upozornil: „Prosím, v první řadě nesedejte. Pokud jste unavení, můžete si odpočinout v řadách za námi. Nejsme zde, abychom pořádali protestní sedánek.“ Praktikující si okamžitě uvědomili vážnost situace a vstali. Díky tomu až do večera v prvních řadách nekonečné lidské stěny všichni vytrvale stáli.

V tu dobu jsem se dozvěděl, že zástupy praktikujících stojí v mnoha řadách také podél třídy Chang’an až k bráně Xinhua a na severu podél ulice Wenjin až k parku Beihai. Později jeden spolupraktikující uvedl, že podle jeho informací tehdy do Pekingu dorazilo na 113 000 praktikujících.

Pokud jde o počty, existuje prostý způsob odhadu: při průměrné šířce ramen dospělého člověka a délce ulice Fuyou 1 700 metrů stačí pouhých pět řad, aby počet přesáhl 20 000 lidí – a to nepočítám ty v postranních uličkách, na třídě Chang’an či v ulici Wenjin. Přijížděli lidé z Tianjinu, Langfangu, Baodingu i Laishui. Mnoho dalších ze vzdálenějších míst bylo úřady zastaveno a do Pekingu se vůbec nedostali.

Ve 13:30 obdržel spolupraktikující, který stál se mnou, zprávu, že všichni zadržení v Tianjinu byli propuštěni. Volal mu jeho vlastní příbuzný, který byl jedním ze zatčených v pedagogickém institutu a právě byl na cestě domů. V tu chvíli jsme pocítili úlevu, že první z našich požadavků byl splněn. O zbývajících dvou – legálním prostředí pro kultivaci a povolení vydávání knih – zástupci uvnitř stále jednali.

Doprovázel mě i syn jednoho ze spolupraktikujících. Odpoledne byl již unavený a hladový, a tak jsem ho vzal do malého obchodu v uličce koupit něco k jídlu. Potkali jsme tam mnoho dalších praktikujících, jak si kupují vodu nebo trpělivě stojí fronty na veřejné toalety. Na západní straně ulice Fuyou je mnoho hutongů; hlavní třída i tyto uličky byly zcela zaplněny lidmi, kteří se chovali s neuvěřitelnou ohleduplností. Někteří místní praktikující nás dokonce pozvali k sobě na dvůr, abychom si mohli na chvíli odpočinout a napít se vody.

Hromadný odchod

Kolem 22:30 vyšel ze západní brány Zhongnanhai bývalý vedoucí Výzkumné asociace Falun Dafa spolu s dalšími zástupci. Protože jsme navštěvovali stejné cvičební místo, šel jsem je pozdravit. Sdělil nám tehdy: „Jsou tři věci, které musím praktikujícím předat: Zaprvé, všichni praktikující zadržení v Tianjinu byli propuštěni. Zadruhé, někteří z našich zástupců se zítra vrátí, abychom v jednáních pokračovali. A zatřetí, všichni musíme odejít před půlnocí. Pokud mají praktikující z jiných měst potíže s návratem, ti pekingští jim pomohou zajistit nocleh.“ Jakmile jsme to uslyšeli, okamžitě jsme se rozběhli informovat ostatní.

Nejdříve jsem spěchal za svými spolupraktikujícími a požádal je, aby zprávu šířili dál. Poté jsem procházel davy a oznamoval to všem, které jsem potkal. Nebyl to však zcela hladký proces. Někteří praktikující o pravosti zprávy pochybovali; jiní cítili, že nemohou odejít, dokud nebudou splněny všechny tři požadavky, a někteří nám z opatrnosti nechtěli věřit. Zejména přátelé z jiných měst byli váhaví. Nicméně jak se informace šířila skrze stále více praktikujících, lidé se začali zvedat k odchodu.

Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří váhali, a tak jsem jim situaci trpělivě vysvětloval. Pochybnosti měli i někteří blízcí spolupraktikující. Jeden doktorand, který se nedávno vrátil ze zahraničí, byl zprávou viditelně zaskočen a zeptal se mě: „Je to, co říkáš, skutečně pravda?“ Odpověděl jsem mu otázkou: „Ty mi nevěříš?“ Věděl jsem, že jeho pochopení principů Dafa je hluboké, proto jsem zvolil tento přímý dotaz.

Zatímco jsem procházel zástupy, někdo ke mně přiběhl a úpěnlivě mě prosil: „Prosím, pomoz mi je přesvědčit. Mně nevěří a prostě nechtějí odejít!“ Vedl mě hluboko do jedné z uliček, kde na zemi nehybně sedělo mnoho praktikujících z mimopekingských oblastí. Přistoupil jsem k nim a vysvětlil jim, že je čas se rozejít. Jedna praktikující s kulatým obličejem, která svým vzezřením připomínala vysokoškolskou učitelku, se mě přímo zeptala: „Jak máme vědět, že nejsi špion?“

V tu chvíli mi došlo, proč jsou tak neoblomní. Po celý den se mezi nás pokoušeli proniknout agenti v civilu, aby nás lstí přiměli k odchodu. Praktikující z jiných provincií, kteří město neznali, byli proto nesmírně ostražití. Zeptal jsem se jí: „Co mohu udělat, abyste mi věřili?“ Chvíli přemýšlela a pak řekla: „Odrecituj odstavec z Lunyu v knize Zhuan Falun.“ Přikývl jsem a začal plynule recitovat. Po několika řádcích mě zastavila: „Dobře, věřím ti.“ V tu ránu se celá skupina dvaceti či třiceti lidí zvedla, sbalila si věci a vydala se k odchodu.

Takto jsme pokračovali až do jedenácté hodiny večerní, kdy již většina lidí odešla. Procházel jsem ulicí Fuyou od jihu k severu a hledal ty, kteří by ještě mohli potřebovat pomoc. Na křižovatce u ulice Wenjin jsem potkal známého asistenta, který dělal totéž. Cestou zpět jsem viděl přistavené autobusy, do nichž praktikující v naprosté tichosti nastupovali. Jakmile se vůz naplnil, okamžitě odjel. Spatřil jsem také praktikující z Pekingu, jak sbírají odpadky a ukládají je do plastových sáčků. Posbírali vše, co tam po sobě zanechali policisté a náhodní chodci. Na zemi nezbylo ani smítko; i praktikující z jiných měst před odchodem pečlivě vyčistili své okolí.

Sledoval jsem ten výjev, dokud neodjely poslední vozy, a pak jsem zamířil k domovu. U vchodu do podchodu jsem uviděl několik zástupců z bývalé Výzkumné asociace. Nechtěli odejít, dokud si nebyli jisti, že je ulice prázdná. Přes deset tisíc lidí se v tichosti rozešlo během jediné hodiny. Na zemi nezůstal ani kousek papíru. To byla živá ukázka moci, která se projevuje, když se lidská srdce navracejí k ušlechtilosti a dobrotě.

Když jsem kolem půl dvanácté sestupoval do podchodu, naposledy jsem se ohlédl na ulici Fuyou. Zářila! Byla prázdná, bez jediného člověka či auta, zalitá světlem pouličních lamp. Celá ulice se třpytila, jako by byla prodchnuta pulzujícím životem a čistou energií. V mysli mi vyvstalo jediné slovo: „Nádhera.“ Vzpomínka na onen den pro mě navždy zůstane vznešeným svědectvím o síle pravdy.