Jazyk nebes: Původ komunikace v čínské kultuře (1. část)

(Minghui.org) Čínština je jedním z mála logografických jazyků, které se dodnes používají, a její znaky jsou často stylizovanými obrázky věcí, které představují. I když to novým studentům ztěžuje začátky, tato vlastnost dává čínštině jeden z jejích jedinečných rysů: člověk se může naučit tento jazyk číst, aniž by nutně věděl, jak jím mluvit. Je to také jeden z mála jazyků, které lze psát zleva doprava i zprava doleva.

Nejzajímavější na čínštině je však možná samotný vznik jejích znaků. Věří se totiž, že kromě toho, že jsou nástrojem vzájemné komunikace, nesou ve své formě a původu také božská poselství pro lidstvo. V čínské legendě o stvoření je jazyk skutečně vnímán jako dar, který spojuje lidstvo s přírodou – a co je nejdůležitější, zpět s jeho Stvořitelem.

V tomto článku se blíže podíváme na mytologii obklopující čínský jazyk, na čínské pojetí jazyka a na inspiraci, kterou nám dává pro to, jak žít naše životy v dnešní době.

Část I: Původ vesmíru

Předtím než budeme moci vyprávět příběh o stvoření čínského jazyka, musíme pochopit, jak čínská kultura nahlíží na stvoření vesmíru. Podobně jako v mnoha jiných legendách o stvoření začíná i tento příběh Stvořitelem.

Na počátku Stvořitel vyvolal v existenci kosmos, nebeskou klenbu a všechny časy a místa. Vymezil tři říše a dovnitř umístil Zemi. Vdechl život vnímajícím bytostem, které obývaly celé stvoření – od bohů přes lidi až po předměty – a od té doby na lidstvo pečlivě dohlíží, pěstuje ho a chrání, jak postupně vzkvétalo.

Čínský vesmír má čtyři fáze: vznik, stárnutí, rozklad a zkázu. V předvečer fáze zkázy Stvořitel naplánoval nápravu vesmíru a záchranu bytostí v něm, aby zabránil rozpadu veškeré existence. Jedná se o čin spásy vycházející z Jeho bezmezného soucitu, o čin, který by všechny bytosti, včetně lidí, měly splácet nekonečnou vděčností.

Tři říše ukované Stvořitelem vnímá lidstvo mnoha různými způsoby: jako vesmírný pás Mléčné dráhy, četné blikající hvězdy, slunce, měsíc, Zemi s jejími horami, řekami, jezery a oceány, rozmanitou flóru a faunu, stejně jako mraky, polární záře, duhy a bouře. Všechny tyto výtvory a jevy jsou součástí ekosystému vytvořeného speciálně pro lidi, kde je lidstvo odděleno od skutečného projevu vesmíru. Lidské bytosti jsou schopny pouhým okem vidět pouze prostředí, které pro ně bylo vytvořeno – toto je však omezení, které lidem bylo dáno záměrně.

Navzdory svému složitému uspořádání neměly být tři říše pro lidi domovem. Místo toho jsou zkušebním polem určeným pro konečnou spásu vesmíru ze strany Stvořitele. Na tomto zkušebním poli, kde životy nemohou vnímat pravdu, je lidstvo zkoušeno, zda dokáže rozpoznat dobro od zla – zda si zvolí božské a existenci, nebo nihilismus a zkázu.

Proto v průběhu historie mluvily všechny různé pozemské dynastie o božských tajemstvích; všechny předávaly koncept „osvícení“, touhu stoupat k božskému a tato tajemství rozluštit.

Tyto myšlenky lidstvu předaly božské bytosti, které na ně dohlížely. Opakovaným vzděláváním lidí po celé věky pomáhaly tyto božské bytosti lidem vytvořit kulturu, která by udržovala jejich spojení s vyšší mocí a dávala lidstvu šanci vybrat si v čase rozhodnutí správnou cestu.

A součástí této božsky darované kultury byl i jazyk. Kupodivu však ne všechny tyto jazyky využívaly slova.

Část II: Jazyk před vynalezením slov

Mnoho antropologů a historiků vnímá zrod jazyka jako skutečný počátek naší současné lidské civilizace. Předtím lidé žili primitivnějším životem a bojovali o přežití s primitivními prostředky na ochranu před predátory a přírodními živly.

Všeobecný konsensus ohledně této fáze lidského vývoje – „pravěku“ – umísťuje lidi do jeskyní, kde je hřály pouze zvířecí kůže. Lidé si vedli záznamy vázáním uzlů a žili prostým životem v přímém kontaktu s matkou přírodou, na rozdíl od moderních lidí, kteří vymysleli různé nástroje a stroje, aby se od vlivů přírodního prostředí distancovali.

V tomto prostředí museli pravěcí lidé neustále pozorovat své okolí, a to nejen nesčetné věci, které existují na stejné planetě, ale také astronomické jevy a pohyby atmosféry. Museli neustále zlepšovat rozpoznávání vzorců a prohlubovat své chápání světa kolem sebe, aby se vyhnuli nebezpečí a našli zdroje. Tato potřeba pozorování se pojila s pragmatičtějšími zájmy, jako bylo učit se jednat s dravými šelmami a lovit pro zajištění potravy. Mnoho nejstarších lidských příběhů se zmiňuje právě o lovu.

Pro současné lidi je příroda náhodná a diametrálně odlišná od jakéhokoli konceptu moudrosti, uspořádání nebo logického výkladu. V tradiční čínské kosmologii by však takový předpoklad byl nesprávný – příroda totiž, stejně jako všechny ostatní věci vytvořené Stvořitelem, se řídí základním zákonem vesmíru, který definují principy Pravdivost-Soucit-Snášenlivost. Je to projev těchto principů na této úrovni vesmíru, uvnitř tří říší.

Při shromažďování svých pozorování o světě kolem sebe začali raní Číňané vidět ve svém okolí určitý druh „jazyka“. Zjistili, že některé jevy jsou navzájem propojeny podle těchto základních principů, a brzy začali tento „bezeslovný jazyk“ hlouběji rozvíjet a studovat.

Část III: Nebeská kniha bez slov

Jak říká staré čínské přísloví: „Štěstí a ztráta se poznají podle proměn kosmu.“

Tuto víru lze vystopovat až k legendě o Fuxim, jednom ze „Tří vznešených“, od nichž čínský lid pochází. Fuxiho pokládáme za prvního ze Tří vznešených a za praotce všech Číňanů; jako bůh využíval své schopnosti k tomu, aby čínskému lidu pomohl vybudovat jeho společnost.

Jedním z mnoha Fuxiho úspěchů je výklad části tohoto jazyka bez slov a výuka čínského lidu, jak číst znamení z vesmíru.

Začal tím, že rozdělil všechny věci ve vesmíru do dvou kategorií: na jin a jang. Ukázal lidem, jak mají ráno slunce a v noci měsíc; roční období, která jsou jasná a teplá, ale také taková, která jsou temná a chladná. Kohouti kokrhali, zatímco slepice snášely vejce; muži byli silní, zatímco ženy byly jemné. Emoce sahaly od vzrušení a radosti až po hněv a smutek a světské události byly buď požehnáním a ziskem, nebo neštěstím a ztrátou.

Aby symbolizoval jang a všechny věci na světě mající povahu jangu, nakreslil Fuxi vodorovnou čáru. Pro jin nakreslil dvě kratší vodorovné čáry oddělené mezerou. Poté zkombinoval čáry jin a jang těchto dvou prvků do „čtyř obrazů“ a proměnil tři překrývající se kombinace těchto čtyř obrazů v „osm trigramů“. Nakonec záměnou těchto osmi trigramů vzniklo 64 hexagramů, které pak lidé mohli používat k výkladu poselství z vesmíru, předpovídání dobrého či zlého osudu a k následnému jednání.

Dnes můžeme těchto 64 hexagramů rozpoznat v I-ťingu, neboli Knize proměn, která je jedním z nejstarších čínských průvodců věštěním.

Ačkoli tyto hexagramy nejsou slovy, stále sdělují zákony a příčinné vztahy fungování světa, což v čínské kosmologii dalo vzniknout myšlence „nebeské knihy bez slov“. Nejedná se o fyzickou knihu, ale o koncept, že všechny věci v kosmu a na Zemi jsou s lidstvem neustále v kontaktu. Božské utváří přírodní jevy v prostředí lidstva tak, aby sdělovaly celou řadu poselství bez použití jediného slova – přesně tak, jak čínská mystika věří, že lidská duše sděluje myšlenky mozku beze slov a mozek pak tyto signály bez slov překládá do jazyka a gest, která se projevují fyzicky.

Ačkoli se velká část čínského věštění od dob Fuxiho snažila rozluštit tuto nebeskou knihu bez slov, výsledek této knihy je prostý: lidé by měli žít v souladu s vesmírným zákonem. Kdykoli lidé něco dělají, měli by vždy zkontrolovat, zda jsou jejich pohnutky v souladu s tímto zákonem, který je skutečným měřítkem dobra a zla. Lidé shromažďují ctnost, když činí dobro a řídí se zákonem, a tato ctnost je pak tím, co způsobuje, že jim jde vše v životě hladce.

Tato víra se v čínské spiritualitě rozšiřuje do myšlenky opravdové kultivace, kdy lidé mohou zvyšovat úroveň své existence neustálým zdokonalováním svého charakteru podle vesmírného zákona – Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti.

Část IV: Projevy vesmírné komunikace

Předpokládá se, že kromě 64 hexagramů z I-ťingu pomáhají při výkladu komunikace vesmíru beze slov i další diagramy. Mapa Žluté řeky neboli He Tu, stejně jako Luo Shu, jsou obrázkové mapy, které jsou rovněž spojovány s nebeskou knihou bez slov. Tyto dva diagramy figurují v legendě o tom, jak Cangjie vytvořil čínské písmo, a používají se v čínské geomantii, numerologii, filozofii, a dokonce i v přírodních vědách.

Ne všechny projevy božské vůle jsou však takto tajemné. V současné době, kdy se používání těchto věšteckých průvodců stalo mnohem méně běžným, bylo zaznamenáno několik případů zdánlivě nadpřirozených znamení, v nichž figuroval čínský jazyk.

Jedním z těchto případů je například Kámen se skrytými znaky nalezený v městečku Zhangbu v okrese Pingtang v provincii Guizhou. Poté, co se balvan před zhruba 500 lety v důsledku přírodních příčin rozpadl na polovinu, odhalila se na jeho vnitřní straně řada šesti čínských znaků. Kámen byl objeven v roce 2002 a mnoho geologů v Číně přijelo tento zvláštní úkaz studovat. Nakonec prohlásili, že znaky vznikly přirozenou cestou a nejsou výsledkem lidského zásahu.

Tento kámen je nyní turistickým místem v provincii Guizhou a vědecký konsensus připomíná pamětní deska. Za touto deskou je na šesti znacích napsáno „Komunistická strana Číny zanikne“. (Zdroje v Číně poslední slovo záměrně vynechávají, ale každému, kdo kámen vidí na vlastní oči, je dostatečně jasné.)

Kámen se skrytými znaky v provincii Guizhou.

Došlo také k incidentu, kdy domácí husa v provincii Heilongjiang snesla čtyři vejce, která měla na skořábce znaky „Bohové přišli“.

Husí vejce se znaky „Bohové přišli“.

Mnoho moderních Číňanů vnímá tyto nadpřirozené jevy jako znamení, že se božské stále snaží s lidmi komunikovat i bez nebeské knihy bez slov, a že na lidi stále dohlížejí vyšší síly, aby zajistily, že zůstanou na správné cestě.

Část V: O komunikaci beze slov v lidské společnosti

Všeobecně se věří, že kresba předcházela vzniku psaného jazyka, přičemž nejstarší kresby pocházejí z období kolem roku 30 000 před n. l. Oproti tomu psaný jazyk podle vědců vznikl obecně mezi lety 4 000 a 3 000 před n. l.

V jistém smyslu jsou kresby lidským projevem jazyka bez slov, který se používá speciálně pro komunikaci v lidské společnosti. A pokud se kresby a malby zdokonalí v umění, mohou poskytnout vyčerpávající a přesné zobrazení předmětů a lidí. Jsou natolik vyčerpávající, že dokáží vyjádřit i hlubší emoce a vnitřní významy, které se za předmětem nebo člověkem skrývají, a mohou tyto významy předávat silným způsobem.

I když sám o malování mnoho nevím, vždy mě velmi dojímá, když vidím dobré obrazy. V domě mého dětství jsme měli na stěnách obrazy čtyř ročních období – dodnes si pamatuji, že kdykoli jsem se na ně podíval, naplnily mě pocitem vzrušení a radosti. Zapůsobily na mě hlubokým smyslem pro krásu a tyto scenérie si živě pamatuji i nyní.

Jeden z tradičních čínských stylů malby se nazývá gongbi, což je velmi detailní styl, který klade důraz na čistotu linií. Ačkoli tento styl nepoužívá mnoho inkoustu, stačí jen několik tahů štětcem a z ničeho vznikají hory, řeky, rostliny a stromy, které dokáží diváka přenést do idylických míst. Zobrazené postavy jsou živé a expresivní a vypadají, jako by mohly z obrazu vystoupit.

Tento styl použil Mistr Li Hongzhi při ilustrování svých básnických sbírek Hong Yin; výrazy různých Buddhů a božstev na ilustracích vyzařují úctyhodný pocit vznešenosti. Už jen pohled na ně stačí k tomu, aby v lidských srdcích probudil laskavost.

Umělci v dávné Číně věřili, že stav mysli při tvorbě umění se přenáší i do výsledného díla. Když mají umělci čistý a nezkalený stav mysli a odkazují na tradiční umělecké styly, dokáže jim tato čistota pomoci vyjádřit samotnou podstatu jejich subjektu a skutečně jej oživit. Výsledkem je dílo, které diváka nekonečně fascinuje a hluboce dojímá – a stejný princip lze uplatnit i při skládání hudby nebo tvorbě jazyka.

Jazyk jako médium je restriktivnější a specifičtější než tyto formy umění beze slov. Pokud se však používá promyšleně, může přenášet stejný vnitřní význam a podstatu, protože všechna tato média jsou nakonec jen povrchními projevy, které jsou prostředkem pro hlubší význam.

Čínská kosmologie má také dva koncepty, a to „formu“ a „ducha“, které jsou dvěma stranami téže mince. Forma se vztahuje k vnějším hmotným vlastnostem předmětu, zatímco duch odráží vnitřní duchovní a základní ideály předmětu. Věří se, že obě tyto vlastnosti mají všechny věci – včetně abstraktních pojmů, které mají také svou konkrétní a idealistickou stránku.

Mluvené slovo, psané znaky, umění, hudba a všechna ostatní komunikační média jsou formou, zatímco význam, který předávají, se považuje za ducha. Proto se ve starém čínském přísloví říká: „Hora září jasem, když její kameny skrývají nefrit, a řeka se třpytí jasněji, když její koryto skrývá perly.“ Toto přísloví povzbuzuje tvůrce, aby se zamysleli nad podstatou významu, který chtějí ve svém díle předat, a vytvořili tak něco skutečně pozoruhodného.

Navzdory mnoha formám vyjádření, které má čínský lid k dispozici, se tedy v jejich komunikaci stále klade největší důraz na toto poselství beze slov a abstraktní podstatu.

(Pokračování příště)

Článek původně vyšel 6. srpna 2023