[Oslava Světového dne Falun Dafa] Šťastné manželství

(Minghui.org) Moje rodina začala praktikovat Falun Dafa na začátku roku 1999 – moje matka, můj manžel, můj syn i já. Matce zmizely všechny nemoci, manžel už nepotřeboval berle a přestala jsem se utápět v zášti. Místo toho jsem byla veselá a šťastná. Naše rodina, která byla kdysi na pokraji rozpadu, byla zachráněna.

Protože jsem byla ovlivněna ateismem, měla jsem zpočátku pochybnosti. Chtěla jsem být dobrým člověkem, ale v božské bytosti jsem zcela nevěřila. Proto jsem knihy Dafa četla jen občas a cvičení jsem prováděla jen zřídka.

Jednou, když jsme byli s rodinou na návštěvě u matky, jsem se uprostřed noci probudila a spatřila před sebou velký pestrobarevný Falun, který se vodorovně otáčel a vyzařoval jemnou záři. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Posadila jsem se, promnula si oči a rozhlédla se kolem sebe. Syn vedle mě klidně spal. Byla jsem tak nadšená, že jsem málem nahlas vykřikla: „Je to skutečné. Falun Dafa je skutečný!“ Pak Falun postupně zmizel.

Když matka a manžel druhý den ráno vstali, aby si zacvičili, vyskočila jsem z postele také. Byli překvapeni, protože jsem obvykle dlouho vyspávala. Divili se, co se dnes stalo. Když jsem jim vyprávěla, co jsem předchozí noci viděla, měli všichni velkou radost a řekli, že mě Mistr Li povzbuzuje. Později jsem pochopila, že mi to Mistr ukázal proto, abych překonala překážku ateismu.

Začala jsem pravidelně cvičit. Jednoho dne během meditace jsem měla pocit, jako bych seděla na obrovském hladkém rotujícím kotouči. Jak se otáčel, připadala jsem si, že z něj každou chvíli sklouznu. Otevřela jsem oči a zjistila, že stále sedím na posteli. Když jsem oči znovu zavřela, opět jsem cítila, že sedím na hladkém rotujícím kotouči. Když jsem později zhlédla film Kdysi jsme byli bohové, bylo v něm velmi věrně zobrazeno právě to, co jsem tehdy viděla.

Vynikající mladý muž

Když jsme s manželem prováděli cvičení, náš pětiletý syn Wei napodoboval naše pohyby. Když jsme četli učení Dafa, poslouchal nás při hře. Jednoho dne šel navštívit babičku z manželovy strany. Když se vrátil domů, řekl: „Mami, v babiččině televizi ukazovali lidi, kteří cvičili qigong.“

„Díval ses na to?“ zeptala jsem se.

Odpověděl: „Ne. Mistr řekl: „žádná druhá kultivační cesta“ (Přednáška třetí, Zhuan Falun)“

Byla jsem překvapená. Jako nová praktikující jsem této otázce nevěnovala příliš pozornosti. Od té chvíle jsem začala Weie vnímat jako mladého praktikujícího. Celá naše rodina žila v souladu s principy Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti.

O několik měsíců později zahájila Komunistická strana Číny (KS Číny) pronásledování Falun Dafa. Noviny i televize začaly zveřejňovat pomlouvačné zprávy útočící na Dafa. Moji sousedé, ovlivnění propagandou médií, začali o Dafa mluvit negativně, a tak jsem jim objasňovala pravdu. Uvědomila jsem si, že lidé jsou klamáni propagandou KS Číny, a věděla jsem, že musím udělat víc. Začala jsem proto psát dopisy vysvětlující, co Falun Dafa skutečně je, v naději, že lidé přestanou věřit lžím KS Číny. Při psaní těchto dopisů jsem často plakala.

Dopisy jsem okopírovala. Syn jednotlivé kopie ozdobil barevnými stužkami a společně jsme je rozdávali. Navzdory tlaku pronásledování jsme jako rodina žili šťastně.

V roce 2001 jsme byli s manželem nezákonně zatčeni. Když policisté prohledávali náš domov, zastrašovali sedmiletého Weie a požadovali po něm, aby jim řekl, kde jsou knihy Dafa, ale on to odmítl. Stejně odpověděl i svému dědečkovi z otcovy strany. Babička z otcovy strany ho přemlouvala a říkala: „Tvoje knihy Dafa nezničím. Chci je jen přemístit jinam. Můžeš mi říct, kde jsou?“ Wei se na babičku podíval a zavrtěl hlavou. Když jsme se vrátili domů, vyprávěla nám, co se stalo.

„Chápu, proč jsi to neřekl ostatním. Ale proč jsi to nechtěl říct ani babičce?“ zeptala jsem se.

„Myslel jsem si, že ani babička není upřímná,“ odpověděl Wei. Jeho slova se mě hluboce dotkla a rozplakala jsem se. Bylo mu teprve sedm let. Věděla jsem, že soucitný Mistr posiluje jeho spravedlivé myšlenky.

Později jsem byla znovu zatčena a poslána do tábora nucených prací. Manžela i Weie odvezli do střediska pro vymývání mozků. Když manžel viděl, jak jejich dítě odvážejí policejní dodávkou, rozplakal se. Když jsem se později vrátila domů, viděla jsem, že Wei má stále na sobě oblečení, které jsem mu koupila před dvěma lety, ještě když jsem byla doma, a ponožky měl záplatované. Nepovyrostl ani o kousek a věděla jsem, že musel prožít mnoho těžkostí.

S manželem jsme byli mnohokrát zatčeni. Museli jsme platit pokuty a náš domov byl opakovaně prohledáván. Neměli jsme stálé místo k bydlení. Žili jsme v chudobě a neměli peníze na sladkosti ani hračky pro Weie. Díky tomu si ke sladkostem nevytvořil připoutání. Protože neměl hračky, vyráběl si vlastní. Lodě i letadla, která vytvořil, vypadala velmi pěkně.

Přestože byl ještě velmi malý, věnoval velkou pozornost svému charakteru. Jednou si hrál se svým bratrancem. Bratranec se rozzlobil a začal mu nadávat. Protože Wei nic neřekl, bratranec se rozčílil ještě víc a hodil po něm tomel, který se rozprskl a ušpinil mu oblečení. Jejich babička se rozzlobila, ale Wei zůstal klidný. Jeho snášenlivost na mě hluboce zapůsobila.

Jindy Wei nešťastnou náhodou šlápl na dvouzubé vidle zakryté plastovým pytlem. Byla jsem zrovna doma a on přiskákal po jedné noze. „Mami, poranil jsem si nohu!“ zvolal. Pomohla jsem mu na postel, sundala mu botu a krev mi začala téct po ruce. Trochu jsem zpanikařila, ale on klidně řekl: „Mami, budu v pořádku.“

Brzy se uzdravil. Dva kousky gumy z podrážky boty, které ostré hroty zatlačily hluboko do masa, nakonec samy vyšly ven. Sousedé byli překvapeni. Věděla jsem, že kdyby se to stalo nepraktikujícímu člověku, rána by se zanítila. Falun Dafa je skutečně úžasný.

Wei si nikdy nevypěstoval špatné návyky, jaké mívá mnoho mladých lidí. Dafa mu dal moudrost a ve škole vždy patřil mezi pět nejlepších žáků ve třídě. Učitelé ho velmi chválili. Jeden z nich při závěrečném hodnocení školního roku poznamenal: „Jsi chloubou celé třídy. Možná nemluvíš často, ale když něco řekneš, zapůsobí to na každého.“

Wei si dobře vedl i na druhém stupni školy. Byl přijat do výběrové třídy na střední škole a později vystudoval kvalitní vysokou školu. Na rozdíl od mnoha jiných rodičů jsme jeho učitelům nikdy nedávali dárky, abychom mu zajistili zvláštní zacházení, ani jsme mu neplatili soukromé doučování. Lidé nás chválili za to, že jsme do jeho studia příliš nezasahovali, a říkali, že jsme vychovali tak úspěšného syna s dobrým charakterem.

Po absolvování vysoké školy Wei nechtěl, na rozdíl od svých vrstevníků, usilovat o kariéru státního úředníka, protože se nechtěl podrobovat ideologické indoktrinaci KS Číny. Místo toho se rozhodl pracovat jako učitel na soukromé škole, aby se vyhnul omezením, která Komunistická strana Číny ukládá.

Dívka, která myslí na druhé

Náš syn dospěl a nastal čas, aby se oženil. Říkal, že není kam spěchat a že chce jen nechat věcem přirozený průběh. Příbuzní, přátelé i další praktikující, kteří znali jeho dobrý charakter, mu představovali různé dívky. Mnoho dnešních mladých žen je však velmi materialistických. Některé si stěžovaly, že jsme chudí, jiné říkaly, že je Wei malého vzrůstu, další tvrdily, že není romantický, a některé se domnívaly, že se k sobě nehodí. Ani Wei neměl pocit, že by to byly dívky, které hledá. Setkal se nejméně s patnácti dívkami.

„Musíš se trochu snažit,“ řekla mu teta.

„Možná na mě ta pravá někde čeká,“ odpověděl Wei.

Občas jsem si stěžovala, že Wei neví, jak dívce udělat radost. Odpověděl mi: „Mami, vynucená láska nikdy není sladká.“ Souhlasila jsem s ním a řekla si, že bude nejlepší nechat věcem přirozený průběh.

Jedna praktikující mu potom představila Mei. Wei mi řekl: „Mami, je mi tolik podobná.“ Vyrůstala v rodině praktikujících a už jako malá holčička odjela se svými rodiči do Pekingu apelovat za Dafa. Prošla těžkostmi, které daleko přesahovaly její věk, přesto ji to nijak nepoznamenalo.

Mei byla skromná, vyrovnaná, upřímná a veselá. Stejně jako Wei ani ona nespěchala do manželství. Když se však poznali, oba byli překvapeni, jak jsou si podobní. Řekla: „Jsme si opravdu velmi podobní.“ Její rodiče, kteří vždy respektovali její názor, říkali, že v dnešní společnosti je těžké najít tak čistého a dobrosrdečného mladého muže, jako je Wei. Wei zase říkal, že její rodiče jsou laskaví a důvěryhodní. Mezi oběma rodinami nevznikly žádné překážky a vše probíhalo zcela přirozeně.

Později jsme zjistili, že jsme s Meiinou matkou byly protiprávně vězněny ve stejném táboře nucených prací za praktikování Falun Dafa. Znaly jsme se, ale tehdy jsme neměly možnost si promluvit. Nenapadlo nás, že se jednou znovu setkáme právě tímto způsobem. Hodně jsme si povídaly, ale ne o penězích, domě nebo autech pro děti. Meiini rodiče byli skromní, ohleduplní a zdvořilí. Díky nim jsem si uvědomila, kde mám ve své kultivaci ještě nedostatky.

Stejná byla i Mei. Na rozdíl od mnoha mladých žen svého věku po nás nechtěla, abychom jí ke svatbě koupili „tři zlaté šperky“ (zlatý náhrdelník, zlaté náušnice a zlatý prsten), protože nechtěla, abychom kvůli ní utráceli peníze. Teprve když jsem ji opakovaně přemlouvala, šla do klenotnictví. Když se vrátili, Wei mi řekl: „Mami, tvoje budoucí snacha si vybrala jen ten úplně nejtenčí. Ať jí prodavači doporučovali cokoli, vždycky říkala, že ten nejtenčí je nejhezčí.“ Velmi mě to dojalo. V dnešní společnosti je mnoho příběhů o dívkách, které před svatbou požadují dům, auto nebo drahé dary. Meiino srdce je cennější než zlato. Je to proto, že je mladou praktikující Falun Dafa.

V den svatby přišlo pomoci mnoho praktikujících. Tiše se postarali o všechno potřebné a obyvatelé vesnice říkali, že praktikující Dafa jsou úžasní. Moderátor svatby řekl, že oddával mnoho párů, ale nikdy nezažil tak harmonickou a radostnou atmosféru. Fotograf také chválil obě rodiny a řekl, že jsou velmi ohleduplné k druhým. I ostatní pracovníci byli svědky pozitivního vlivu Falun Dafa na lidi.

Třetí den po svatbě nám Mei přinesla své peníze z věna a řekla, že by nám mohly pomoci splatit rodinné dluhy. Její upřímnost mě hluboce dojala. Dnešní mladí lidé většinou myslí jen na to, jak získat peníze od svých rodičů nebo tchánů. Sami nic nedávají, natož aby darovali své věno. Řekla jsem jí: „Miláčku, žádné rodinné dluhy nemáme. A i kdybychom měli, tvoje peníze z věna bychom nikdy nepoužili. Patří tobě.“

Později jsem se dozvěděla, že Meiini rodiče nechtěli, aby mladý manželský pár měl dluhy. Po domluvě s Weiem proto splatili jejich hypotéku. Manželovi ani mně o tom nic neřekli, protože nechtěli, abychom si dělali starosti. Řekla jsem Weiovi: „Synu, celá rodina tvé ženy nám otevřela své srdce. Měli bychom jim být vděční a vždy se k nim chovat co nejlépe.“

Je to skutečně šťastné manželství. Díky tomu mám nyní dceru a Meiini rodiče mají syna. Z našich dvou tříčlenných rodin se stala jedna velká šestičlenná rodina. Všichni se řídíme principy Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti a snažíme se být lepšími lidmi. Také jsem pochopila, že jsem si o Weie neměla dělat starosti. Mistrova uspořádání jsou ta nejlepší.

Někteří sousedé a příbuzní, kteří si dříve kvůli naší víře stěžovali a kritizovali nás za to, že jsme byli pronásledováni, také změnili svůj postoj.

„Podívejte se na ten mladý pár. Podívejte se na jejich rodiče. Jak je možné, že mají takové štěstí?“ poznamenal jeden člověk.

„Jsou to praktikující Falun Dafa. S nimi se nemůžeme srovnávat,“ řekl někdo jiný.

„Tohle je opravdu pár stvořený nebem,“ dodal další.

My v rodině víme, že to všechno jsou požehnání Falun Dafa.

Děkujeme Vám, Mistře, za všechno.

(Vybraný příspěvek zaslaný u příležitosti Světového dne Falun Dafa 2026 na Minghui.org)