Nezapomenutelná cesta

(Minghui.org) Začala jsem praktikovat Falun Dafa (Falun Gong) v roce 1997. Díky Mistrově ochraně jsem prošla nejrůznějšími zkouškami a překážkami a došla až sem. Čas utekl jako voda. Když se ohlížím za lety, během nichž jsem objasňovala pravdu o pronásledování a pomáhala Mistrovi zachraňovat vnímající bytosti, vybaví se mi jedna událost, na kterou nikdy nezapomenu.

Bylo 24. října 2013. Cestovala jsem do města Zhengzhou na výstavu. Na vlak jsem čekala na nádraží ve Weifangu, a tak jsem se posadila v hale. Protože mé místo bylo poměrně daleko od vstupu ke kontrole jízdenek, posunula jsem se o něco blíž a znovu se posadila.

Naproti mně seděl muž kolem čtyřiceti let, opíral se o berle a obě nohy měl v sádře. Vedle něj stály dvě velké cestovní tašky a díval se na mě laskavým a přívětivým pohledem. Přikývla jsem na pozdrav a usmála se. Zeptal se mě: „Teto, kam jedete?“ Odpověděla jsem, že do Zhengzhou, a zeptala jsem se, kam má namířeno on. „Do provincie Sichuan,“ odpověděl.

Zeptala jsem se, co se mu stalo s nohama. Vysvětlil: „Pracoval jsem ve městě Yantai a spadl jsem z vyvýšené konstrukce. Zlomil jsem si obě nohy. Šéf mě nechal několik dní v nemocnici, ale pak mě jednoduše propustil, koupil mi jízdenku na vlak, dal mi 2 000 jüanů a poslal mě domů. Tím pro něj všechno skončilo a žádné odškodnění mi neposkytl.“

Čím déle o tom mluvil, tím skleslejší byl. Řekla jsem mu: „Mladý muži, vydělávat si na živobytí daleko od domova není snadné. Musíte o sebe dobře pečovat. Váš šéf je opravdu bezcitný a za své činy ponese následky.“ Potom se mě zeptal, zda bych mu mohla pomoci odnést zavazadla.

Odpověděla jsem: „Samozřejmě.“ Společně jsme pomalu táhli obě velké tašky ke vstupu na nástupiště. Zaměstnanec nádraží k nám rychle přispěchal a zeptal se, kam jedeme. Když jsem mu to řekla, zkontroloval naše jízdenky a pobídl nás, abychom si pospíšili, protože vlak do Zhengzhou měl každou chvíli přijet.

Dál jsem mu pomáhala se zavazadly a cestou jsem využila příležitosti, abych mu stručně představila Dafa. Z tašky jsem vytáhla DVD s materiály objasňujícími pravdu a amulet Dafa, podala mu je a vyzvala ho, aby si opakoval: „Falun Dafa je dobrý, Pravdivost-Soucit-Snášenlivost jsou dobré.“ Řekla jsem mu: „Až dorazíte domů, podívejte se prosím na toto DVD.“

Neustále přikyvoval a opakoval: „Dobře.“ Pak dodal: „Teto, opravdu mám pocit, že jsem potkal dobrého člověka.“

Odpověděla jsem: „Mladý muži, v tomto širém moři lidí nebylo naše setkání náhodné. Byl to Mistr Dafa, kdo mě přivedl, abych si s vámi promluvila.“

Vtom zaměstnanec oznámil příjezd vlaku do Zhengzhou. Řekl mladému muži, aby zůstal na místě, protože další vlak pojede do Sichuanu. Ještě jednou jsem ho vyzvala, aby si zapamatoval tato příznivá slova, a pak jsme si zamávali na rozloučenou. Posadila jsem se k oknu a dívala se na něj, zatímco on mě stále hledal očima. Dlouho jsme si navzájem mávali. Po tvářích mi nekontrolovatelně stékaly slzy. V duchu jsem si řekla: „Mistře, další člověk, který poznal pravdu, byl zachráněn. Děkuji Vám, Mistře, za Vaše soucitné uspořádání.“

Když jsem se po skončení výstavy vracela domů, potkala jsem na nádraží v Zhengzhou dalšího člověka s předurčeným vztahem.

Spěchala jsem do čekárny a zamířila ke vstupu na nástupiště. Krátce nato ke mně přistoupila žena středního věku. Postavila se vedle mě a zeptala se: „Kam jedete?“ Odpověděla jsem, že do města Qingdao, a ona řekla, že jede do města Jinan. Zeptala jsem se, proč s sebou veze tolik zavazadel. Vysvětlila: „Jedu k rodičům a vezu jim peřiny, oblečení a další věci. Všechno tam vyperu a srovnám, než se vrátím domů.“

Řekla jsem: „Když už jedete tak daleko, nebylo by lepší zůstat u nich o pár dní déle a všechno v klidu zařídit? Takhle je to přece hrozně nepraktické.“

Její výraz zvážněl a řekla: „Měla jsem strašnou smůlu. Během jediného roku jsem přišla o tři blízké lidi.“ Zůstala jsem v šoku. „Můj manžel zahynul při autonehodě. Ani ne za tři měsíce se utopil můj dvanáctiletý syn. A na podzim zemřel i můj otec.“ Jakmile to dořekla, propukla v nezadržitelný pláč. Snažila jsem se ji utěšit a povzbudila ji, aby se netrápila tak hluboce. Z tašky jsem vytáhla amulet Dafa, podala jí ho a požádala ji, aby si opakovala: „Falun Dafa je dobrý, Pravdivost-Soucit-Snášenlivost jsou dobré.“ Přijala ho.

Řekla: „Kdykoli o těch tragédiích mluvím, srdce mě strašně bolí.“ Jak pokračovala, bolest byla tak silná, že už nedokázala stát. Chytila se za břicho a dřepla si. Dřepla jsem si vedle ní a společně jsme opakovaly obě věty. Po několika minutách vstala. Do tváře se jí vrátila barva a s úsměvem mi řekla: „Už je mi dobře! Srdce mě přestalo bolet. Cítím se klidná a uvolněná. Tak dobře jsem se už dlouho necítila.“

Odpověděla jsem: „Protože jste věty upřímně opakovala, Mistr Falun Dafa vám pomohl.“

Se slzami v očích řekla: „Děkuji Vám, Mistře! Děkuji Mistrovi Falun Dafa, že mi pomohl!“

Zeptala jsem se jí, zda v jejím okolí někdo praktikuje Falun Dafa. Odpověděla: „Dříve bylo v naší vesnici praktikujících hodně, ale dnes už se nikdo z nich neodvažuje chodit cvičit ven.“ Zmínila, že její sousedka je praktikující. Řekla jsem jí, aby ji vyhledala. Také jsem jí vysvětlila, že Falun Dafa je Buddhův Fa vesmíru. Odpověděla: „Určitě to udělám.“ Povzbudila jsem ji, aby obě věty dál upřímně opakovala.

V tu chvíli začala kontrola jízdenek. Pomohla jsem jí odnést zavazadla až ke dveřím jejího vlaku a pak jsem se otočila a rozeběhla jsem se ke svému vlaku. Sotva jsem nastoupila, dveře se za mnou zavřely. Srdce mi bušilo a vlak se rozjel. S velkou úlevou jsem si pomyslela: „Mistře, další člověk s předurčeným vztahem se dozvěděl o Dafa.“