Vyrůstala jsem s rodiči praktikujícími Falun Dafa

(Minghui.org) Narodila jsem se po roce 2000 a oba moji rodiče jsou dlouholetí praktikující Falun Dafa, kteří získali Fa ještě před začátkem pronásledování v roce 1999. Když jsem byla malá, nepřipadalo mi, že by se moji rodiče něčím lišili od rodičů jiných lidí. Jak jsem však vyrůstala, mluvila jsem s lidmi svého věku o rodině, více jsem se stýkala se staršími generacemi, které nepraktikovaly, a dozvídala jsem se více o různých společenských jevech. Postupně jsem si uvědomila, že rodiče, kteří jsou praktikující se v mnoha ohledech liší od rodičů, kteří nepraktikují.

Brát známky a pořadí s nadhledem

Výraz „děti jiných lidí“ čínští rodiče běžně používají, aby své vlastní děti povzbudili k následování vzorů. Typickým příkladem je, když rodič řekne: „Podívej se na dítě z tamté rodiny a pak se podívej na sebe!“

Rodiče v Číně mají ve zvyku porovnávat své děti s dětmi jiných lidí a obvykle jim velmi záleží na věcech, jako jsou známky a pořadí. Když jsem byla na střední škole, jedna spolužačka dostala od otce výprask, protože u zkoušky nedosáhla požadovaného výsledku.

Pokud jde o mé rodiče, když viděli výsledky mých zkoušek, první, co je zajímalo, nebylo skóre. Místo toho se mě ptali, zda vím, proč jsem na jednotlivé otázky odpověděla špatně, a zda to bylo kvůli nepozornosti, nebo kvůli tomu, že jsem si příslušné znalosti správně neosvojila. Pokud to bylo kvůli nepozornosti, řekli mi, abych si příště dávala větší pozor; pokud to bylo kvůli mezeře ve znalostech, zeptali se mě, zda jsem odpovědím po učitelově vysvětlení skutečně porozuměla.

V jejich očích byla zkouška pouze nástrojem k posouzení mých znalostí, nikoli měřítkem toho, zda je dítě výborné, ani prostředkem ke zvýšení obrazu rodiče. Jejich postoj k mým známkám se lišil od většiny čínských rodičů. Na jedné straně nelpěli na slávě a zisku. Na druhé straně podle jejich měřítka výbornosti byly skutečně dobré ty děti, které měly vlastnosti jako laskavost, poctivost a nesobeckost.

Moji rodiče dokázali na mé vzdělání pohlížet tak vyrovnaně, protože si jasně uvědomovali, že lidské životy jsou božským předurčením. Život není závod ani maraton, ale hra se scénářem, kde každý vystupuje podle božského uspořádání. V dnešní době chce většina lidí svým úsilím získat peníze, slávu a lepší život, ale neuvědomují si, že to jsou požehnání, která člověk získává výměnou za de (ctnost).

To však neznamená, že máme žít pasivně a čekat, až nám dobré věci samy spadnou do klína. My kultivující musíme být dobrými lidmi, dokonce ještě lepšími lidmi. Proto jako studenti máme stále pilně studovat a jako členové společnosti máme také usilovně pracovat. Nestudujeme však ani nepracujeme pilně proto, abychom o něco soupeřili v běžné společnosti. Jednoduše plníme své povinnosti a závazky vyplývající ze společenských vztahů, aniž bychom za to něco očekávali. I když věci děláme, aniž bychom usilovali o odměnu, často dosahujeme dobrých výsledků.

Vzájemný respekt a naslouchání

Během letošní novoroční večeře u babičky můj strýc a jeho žena náhle vyjádřili nespokojenost s tím, že praktikuji Falun Gong. Mysleli si, že jsem se od svého otce naučila špatné návyky. Když jsem se zasmála a chystala se jejich slova vyvrátit, strýcova žena okamžitě začala mluvit hlasitěji a rychleji a nedovolila mi promluvit.

Pravděpodobně proto, že před staršími generacemi obvykle působím poslušně a jemně, měli pocit, že jsem vůči rodičům příliš poddajná a že nemám vlastní názory. Neschvalovali ani to, že jsem se po absolvování vysoké školy vrátila do rodného města, abych žila s rodiči. Domnívali se, že mladí lidé by se měli dál propracovávat ve společnosti nahoru, například studiem na postgraduálním programu nebo prací ve velkém městě.

Zpočátku jsem si myslela, že jde o rozhovor rovnocenných lidí a že si obě strany mohou na základě vzájemného respektu vyměnit své názory. V mé malé tříčlenné rodině kultivujících jsme si totiž vždy pokojně vyměňovali myšlenky. V tomto rozhovoru mi však nebylo dovoleno vyjádřit žádný názor – když mluví dospělí, dítě může jen poslouchat, protože děti ničemu nerozumí, všechno, co řeknou, je špatně, a všechno, co říkají dospělí, je správně. Podle tohoto „autoritářského přístupu“ mohou rozhodovat a vyjadřovat názory pouze starší. Čínští rodiče byli hluboce ovlivněni mentalitou Komunistické strany Číny, která zahrnuje kontrolu a potlačování, a proto nerozumějí pojmům, jako jsou vzájemný respekt a naslouchání.

Mnozí rodiče se domnívají, že jejich děti se rozhodnou pracovat nebo studovat daleko od domova z ctižádosti. Z pohledu mladých lidí to však nemusí být hlavní důvod. Viděla jsem mnoho mladých uživatelů internetu, kteří si stěžovali na hluboce zakořeněné konflikty a systémové potlačování ze strany současných čínských rodičů. Říkali, že se chtějí po absolvování školy co nejdříve odstěhovat a být finančně nezávislí. Každý si přeje mít vřelou a šťastnou rodinu, ale autoritářské a kontrolující způsoby takových rodičů vedou děti k pocitu, že nejsou respektovány ani milovány. Když člověku není dovoleno mít vlastní myšlenky nebo vlastní hlas, kdo by chtěl v takovém prostředí zůstat? V důsledku toho má mnoho dětí pocit, že jsou nuceny odejít daleko pryč.

U nás doma mě rodiče nikdy nepřestali brát vážně jako dítě, přestože jsem neměla tolik životních zkušeností jako oni. Kdykoli jsem měla nějaký názor, věnovali mi plnou pozornost, pozorně a trpělivě mi naslouchali, i když jsem při vyjadřování koktala. I když jsme spolu nesouhlasili, nekritizovali mě povýšeným způsobem ani mi nenařizovali z vyšší pozice. Místo toho pokojně vyjádřili své vlastní myšlenky, až když jsem domluvila. Své myšlenky mi také nevnucovali, ale povzbuzovali mě, abych samostatně přemýšlela.

Myslím, že to možná bylo proto, že kultivace Dafa od nás vyžaduje, abychom se chovali podle principů Pravdivost, Soucit a Snášenlivost, byli ohleduplní k druhým a zbavovali se sobectví. Sobecký člověk by přehlížel pocity druhých lidí, a proto by jeho slova a činy jistě neprojevovaly ohled na druhé a pravděpodobně by druhé nerespektoval.

Člověk, který bere druhé v úvahu ve všech ohledech, by přemýšlel z jejich pohledu, byl by empatický a chápavý, a proto by druhé respektoval. Podle mého pochopení princip Snášenlivosti lidem umožňuje být vůči druhým velkorysí bez ohledu na jakékoli rozdíly. Když člověku chybí soucit a nedokáže snášet lidi nebo věci, které neodpovídají jeho představám, vede ho to k tomu, že druhé potlačuje a snaží se je násilím změnit.

Nikdy nelhat a dodržovat sliby

Výraz „vzdušné zámky“ je na čínských pracovištích běžný a označuje situaci, kdy zaměstnavatelé předkládají lákavé podmínky, aby zajistili, že zaměstnanci zůstanou déle a budou pracovat tvrději, ale nakonec je nesplní. Takové chování existuje i ve vztazích mezi rodiči a dětmi.

Rodinný život doma má být tím nejvřelejším a nejbezpečnějším místem. Pokud však rodiče svým dětem lžou, velmi to podkopává důvěru mezi členy rodiny.

Moji rodiče se vždy řídili Pravdivostí, Soucitem a Snášenlivostí jako měřítkem našeho chování. Když jsem vyrůstala, vždy vůči mně dodrželi své slovo a neslibovali lehkovážně něco, čím si nebyli jistí. Nelhali mi ani v těch nejmenších věcech.

Například, jednou na střední škole naše třída cestovala na jiné místo, aby tam skládala zkoušku, a všichni učitelé, studenti i rodiče byli ubytováni ve stejném zařízení. V té době jsem měla narozeniny, a tak mi učitel a spolužáci koupili dort jako překvapení a požádali mou matku, aby to udržela v tajnosti.

Podivné chování všech ostatních mě však přivedlo k domněnce, že chystají překvapení. Zeptala jsem se matky, zda to tak je. Pro člověka, který nepraktikuje, by bylo naprosto v pořádku to popřít, aby překvapení zachoval, a považoval by to za neškodnou lež. Moje matka to však nepopřela. I když překvapení zmizelo, byla jsem opravdu šťastná, že se přísně držela Pravdivosti a nelhala mi.

Přímo napravovat své chyby

Jedna moje kamarádka mi jednou ukázala historii chatu se svou matkou, protože její matka si něco pamatovala špatně. Když se ji však kamarádka pokusila opravit, matka trvala na tom, že špatně si to pamatuje moje kamarádka, a odmítla přiznat, že se mýlí. Kamarádka si to pak ověřila u svého otce a poslala matce historii chatu s ním.

Matka na to odpověděla jen: „Proč musíš brát věci tak vážně?“ Kamarádka cítila trochu křivdu a připadalo jí nespravedlivé, že když udělá chybu ona, matka na ni křičí a kritizuje ji, ale když se mýlí její matka, nejenže to odmítne přiznat, ale ještě si stěžuje, že její dcera bere věci příliš vážně.

V naší rodině jsme na problémy, kterých jsme si všimli, jeden druhého upozornili a poté jsme se je co nejlépe snažili napravit. Bylo to proto, že mě rodiče nevnímali jen jako své dítě, ale také jako spolupraktikující, jako rovnocenného partnera. Zpočátku se však také stávalo, že když jsem na nějaké problémy poukázala, druhý člověk neposlouchal. Obvykle to ale bylo proto, že způsob, jakým jsem na věci upozorňovala, bylo těžké přijmout.

Například když jsem viděla, že moje matka prochází zkouškou charakteru s někým jiným, a nelíbilo se mi, jak byla záležitost řešena, okamžitě jsem na to emocionálně upozornila. Když se to stalo, matka odmítla uznat, že je to důsledkem toho, že emoce převážily nad rozumem, a řekla, že si nemyslí, že tyto problémy má.

Často si však poté, co se uklidnila, uvědomila, že jsem měla pravdu, a pak mi upřímně poděkovala, že jsem jí pomohla vidět její nedostatky. Později jsem si také uvědomila, že způsob, jakým jsem na problémy poukazovala, postrádal soucit, a proto bylo pro lidi těžké ho přijmout. Postupem času jsem svůj přístup zlepšila. Kdykoli jsem si tedy nějakého problému všimla, zapamatovala jsem si ho, počkala, až bude matka klidná, a pak jsem o něm mluvila bez osobních představ. Tehdy ho dokázala snadno přijmout.

To vše bylo možné proto, že Dafa od nás vyžaduje, abychom se při setkání s problémy dívali do sebe. Když někdo jiný poukáže na naše problémy, naše první myšlenka by neměla být: „Ty sám nejsi o nic lepší, a chceš mi říkat, co mám dělat!“ Místo toho bychom měli přemýšlet, zda jsme skutečně neudělali něco špatně, a použít principy Dafa jako své měřítko.

V mé rodině jsme se usilovně snažili napravit vlastní problémy, pokud jsme je měli. Přiznat si chyby není ostuda. Jen když se ke svým chybám postavíme čelem, můžeme je napravit. Tak se všechno zlepší. Pokud trváme na popírání svých chyb a místo toho obviňujeme druhé, pouze si plníme srdce záští a skutečně se nekultivujeme.

Dívání se do sebe umožnilo, aby naše rodina byla harmonická a měla jen málo konfliktů. I když se občas nějaké konflikty objeví, rychle pominou a nikdo si je nebere k srdci. Když se totiž setkáme s konfliktem, každý z nás přemýšlí o svých vlastních problémech, místo aby obviňoval nebo si stěžoval na druhé. Tak se není možné dostat do hádky. Kdyby se každý dokázal dívat do sebe, myslím, že i naše společnost by se stala harmoničtější a laskavější.

Učit slovy i vlastním jednáním

Jednou, když jsem si s kamarádkou povídala o důležitosti rodinných hodnot, zmínila příběh z jedné restaurace. Tato restaurace měla automat na nápoje, který zákazníkům po zaplacení prvního nápoje nabízel neomezené doplňování.

Kamarádka viděla matku, jak říká svému šestiletému nebo sedmiletému synovi, aby použil kelímek, který přinesla z domova, a naplnil si ho z automatu. Syn zaváhal a řekl, že musí použít kelímek, který poskytuje restaurace. Jeho matka netrpělivě řekla: „Prostě udělej, co ti říkám! Proč to tolik řešíš?“ Syn pak použil jejich vlastní kelímek a vzal si nápoj z automatu.

Když jsem ten příběh slyšela, bylo mi trochu smutno. Původní povaha dítěte je nevinná a laskavá, ale rodiče učí malé děti získávat drobné výhody a porušovat pravidla. Malé děti jsou velmi vnímavé a potřebují správné vedení dospělých.

Dospělí by měli morální zásady nejen slovně sdělovat, ale také je ukazovat svým jednáním, protože děti se učí od svých rodičů a věří, že to, co dospělí dělají, je přijatelné. Naštěstí moji rodiče praktikují Falun Dafa, a proto se v každodenním životě chovají podle Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti. Těmito základními principy mě vychovávali, a to mi umožnilo stát se laskavým a ohleduplným člověkem.

Když jsem jedné kamarádce vyprávěla o knize Zhuan Falun, která vede naši kultivační praxi, zmínila jsem se o vlivu, který mělo praktikování Dafa na náš vztah mezi rodiči a dítětem. Kamarádka závistivě řekla: „Bylo by úžasné, kdyby si moji rodiče tuto knihu přečetli už tehdy, když jsem byla dítě.“

Připomíná mi to rčení: Rodina je nejmenší jednotkou společnosti a harmonie v rodině vede ke stabilitě společnosti. Falun Dafa mi dal harmonickou a šťastnou rodinu. Kdyby se desítky tisíc rodin mohly stát takto harmonickými, věřím, že naše společnost by se zlepšila.

Upřímně doufám, že si každý člověk může přečíst Zhuan Falun. Není to jen kniha, která vede kultivující k návratu k jejich pravému původu, ale také učí lidi morálce. Tato kniha vám řekne, jak mít vřelou a šťastnou rodinu, jak přistupovat ke studiu a práci, jak být dobrým člověkem a jak být někým užitečným pro společnost. Tato kniha vám řekne smysl života a příčinu všech životních strastí i radostí.