Síla soucitu mění lidský osud: Můj příběh s paní Yu

(Minghui.org) Ráda bych se podělila o své osobní zkušenosti, aby se více lidí dozvědělo, že Falun Dafa (Falun Gong) je dobrý. V této neklidné době, kdy se jedna za druhou objevují pandemie, přírodní katastrofy i neštěstí způsobená člověkem, může upřímné opakování slov „Falun Dafa je dobrý, Pravdivost–Soucit–Snášenlivost jsou dobré“ přinést bezpečí a požehnání.

Na pracovišti mě odvezli do centra na vymývání mozků

V roce 2001, během brutálního pronásledování Falun Dafa ze strany Komunistické strany Číny (KS Číny), jsem byla zatčena a odvezena do centra na vymývání mozků. Toho rána se před začátkem pracovní doby zvedl silný vítr a rozpoutala se písečná bouře, která zatemnila oblohu. Kolem poledne, když jsem po práci chtěla odejít z budovy, mě zastavil tajemník disciplinární komise na našem pracovišti a řekl: „Nechoď domů. Musíš se zúčastnit schůze na okresním úřadě.“

Vycítila jsem, že něco není v pořádku, a odpověděla jsem: „Pracovní doba už skoro končí. Jaká schůze? Nikam nejdu.“ S nepřátelským výrazem ve tváři mi odsekl, že půjdu s ním, ať chci, nebo ne.

Vtom se náhle objevili tři lidé z našeho pracoviště – jeden muž a dvě ženy. Zvedli mě a odnesli ven z budovy, kde čekalo auto. Křičela jsem: „Co je špatného na praktikování Falun Gongu? Falun Gong učí lidi být dobrými. Nemůžete se ke mně takto chovat. Dopouštíte se zločinu!“ Navzdory mému odporu mě násilím naložili do auta. Během cesty jsem jim dál objasňovala pravdu, ale nikdo z nich neřekl ani slovo.

Odvezli mě do centra na vymývání mozků, kde se mě snažili přinutit vzdát se mé víry. Odmítla jsem. Po více než dvaceti dnech mě převezli do vazební věznice, kde bylo nezákonně vězněno i několik dalších praktikujících. Doba mého zadržení měla trvat patnáct dní, ale ani po více než třech měsících mě nechtěli propustit. Na protest proti pronásledování jsem zahájila hladovku a požadovala své bezpodmínečné propuštění.

Můj zdravotní stav se postupně stal kritickým. Když ředitel vazební věznice viděl, že jsem na pokraji smrti, konečně zavolal záchrannou službu. Řekla jsem mu: „Do nemocnice nepůjdu. Chci domů!“ Také ostatní praktikující důrazně protestovali a požadovali moje propuštění. Nakonec jsem byla bezpodmínečně propuštěna. Později jsem se dozvěděla, že během několika následujících dnů byli jeden po druhém propuštěni i ostatní praktikující.

Po návratu domů se začaly dít zázraky

Když jsem se vrátila domů, manžel mi připravil misku nudlí se dvěma ztracenými vejci. Za normálních okolností by člověk po dlouhé hladovce neměl hned jíst pevnou stravu a měl by se nejprve postupně zotavovat pomocí tekutin. Manžel to však nevěděl a já tomu nevěnovala pozornost. Pevně jsem věřila v Dafa a cítila jsem, že učedník Dafa může jíst normálně. Nudle i vejce jsem rychle snědla.

Když jsem se postavila před zrcadlo, šokovalo mě, co jsem uviděla. Přestože mi bylo teprve něco přes třicet let, byla jsem shrbená a dívala se strnule před sebe. Oči se mi téměř nehýbaly. Konečně jsem pochopila, proč jsem měla tak zvláštní pocit při pohledu kolem sebe. Teprve tehdy mi došlo, proč byli lidé ve vazební věznici tak vyděšení a spěchali s mým propuštěním domů. Báli se, že tam zemřu.

Poté, co jsem znovu začala studovat Fa a cvičit, začaly se na mém těle dít pozoruhodné změny. Věděla jsem, že vše pochází od Mistra a Dafa. Jedla jsem normálně, aniž bych dodržovala opatření, která se po dlouhé hladovce obvykle doporučují. Hned následující den jsem dokonce jedla své oblíbené kukuřičné bochánky z hrubě mleté mouky. Můj zdravotní stav se den ode dne zlepšoval a změny byly patrné doslova z rána do odpoledne.

Po třech dnech jsem už jezdila na kole po městě. Během několika málo dnů jsem se dostala ze stavu blízkého smrti k úplnému zotavení. Tyto zázračné změny připisuji své neochvějné víře v Dafa a ochraně Mistra.

Poté, co jsem opakovaně žádala o návrat do zaměstnání, mi bylo nakonec dovoleno vrátit se do práce až po více než třech letech. Když jsem znovu potkávala lidi, kteří se podíleli na mém zadržení a málem způsobili mou smrt, necítila jsem vůči nim nenávist, ale soucit. Jsem učednicí Dafa a Mistrovo učení je hluboce zakořeněno v mém srdci. Pravdivost, Soucit a Snášenlivost se již staly součástí mého života. Kdykoli jsem potkala tajemníka disciplinární komise, srdečně jsem ho pozdravila. Také ke spolupracovníkům, kteří pomáhali při mém zadržení, jsem se chovala laskavě, jako by se nic nestalo. Mužský kolega se při setkání se mnou zpočátku cítil rozpačitě a vyhýbal se mi, ale když jsem s ním sama začala mluvit, postupně se uvolnil.

Yu a já

Jedna ze spolupracovnic, které se podílely na tom, že mě násilím odvedly do auta, se jmenovala Yu. Příliš dobře jsem ji neznala, protože přišla na naše pracoviště až poté, co se její organizace sloučila s naší. Byla vysoká, statné postavy a hodně kouřila i pila. Byla rozvedená, sama vychovávala dospívajícího syna a bydlela ve skromném přízemním bytě, který jí poskytlo pracoviště.

Kolegové, kteří Yu znali ještě před sloučením organizací, říkali, že měla ve zvyku využívat druhé. Často se seznamovala s lidmi na ulici a po určité době známosti je jednoho dne požádala: „Nemáš nějaké peníze? Teď mám finanční potíže a nutně je potřebuji. Brzy ti je vrátím.“ Lidé, kteří její povahu neznali, jí peníze půjčili, ale ona se pak o jejich vrácení už nikdy sama nezmínila. Když ji někdo o splacení požádal, stále to odkládala. Obvykle si půjčovala menší částky – deset jüanů nebo nanejvýš několik set jüanů. Někteří lidé nakonec vzdali snahu své peníze získat zpět.

Na konci každého roku si Yu brala dovolenou a na nějaký čas zmizela. Do kanceláře za ní přicházeli cizí lidé a kolegové tušili, že se opět skrývá před věřiteli. Kvůli tomu měla mezi spolupracovníky špatnou pověst. Považovali ji za chamtivou a nepoctivou. Také se říkalo, že trpí epilepsií, a lidé si mezi sebou vyprávěli, jak vypadá během záchvatů. Každé jaro bývala Yu nezvykle neklidná a rozrušená. Neustále přecházela sem a tam a nemohla posedět na místě. Kolegové si za jejími zády šeptali: „Podívejte, zase je nějak přehnaně rozrušená. Její epilepsie se asi znovu zhoršila.“

Já jsem se na Yu nedívala svrchu a vždy jsem se k ní chovala laskavě. Cítila mou upřímnost i soucit. Jednoho dne, když jsem byla sama v kanceláři, Yu vešla dovnitř a posadila se na stůl naproti mně. Řekla: „Dodnes nevím, co to do mě tehdy vjelo, když jsem tě pomáhala odvést do auta. Musela jsem být úplně mimo, že jsem něco takového udělala. Opravdu mě to mrzí.“

Přerušila jsem ji a řekla: „To už je minulost. Nikdy jsem si to nebrala k srdci, takže se tím netrap. Mistr mě učí být dobrým člověkem bez zášti a nenávisti. Neboj se, nic proti tobě nemám. Kdybys někdy potřebovala pomoc, dej mi vědět.“ Od té doby jsme si byly mnohem bližší.

Život pro Yu nebyl jednoduchý. Jako samoživitelka vychovávala syna sama. Přestože byla chamtivá a měla ve zvyku vylákat z lidí peníze, uvědomila jsem si, že v jádru byla laskavým člověkem. Opravdu litovala své účasti na mém zatčení a toho, že mě málem připravila o život. Nebyla jako někteří jiní lidé, kteří jednali se skutečnou zlobou. Jednou jsme se zúčastnily svatby mladého kolegy, jehož otec zemřel, když byl ještě malý. Když moderátor hovořil o tom, jak těžce jeho matka pracovala, aby ho sama vychovala, Yu se rozplakala.

Yu byla bystrá a uměla si získávat přízeň nadřízených, ale právě to jí nakonec přineslo potíže. Jedna z jejích intrik se obrátila proti ní a znepřátelila si vedoucího na pracovišti. Začala se bát, že se jí bude mstít, a dostala se pod obrovský psychický tlak. Vedoucí se k ní skutečně začal chovat chladně. Uvědomila jsem si, že pod jejím hlasitým a sebejistým vystupováním se skrývá nejistota a strach. Bez manžela a bez opory v druhých se obávala, že bude nespravedlivě odstrčena.

Velmi mi důvěřovala. V té době mi téměř každý večer po práci telefonovala a svěřovala se se svými obavami, lítostí, bezmocí a strachem. Emoční tlak na ni byl tak silný, že se téměř zhroutila. Když jsem to viděla, chtěla jsem se za ni přimluvit u vedení, ale Yu mě zastavila, protože se bála, že by to situaci ještě zhoršilo. Při každém našem rozhovoru jsem se ji snažila vést podle principů Dafa. Nakonec jsem jí řekla: „Jiné řešení nevidím. Doporučuji ti přečíst si knihy Falun Dafa. Přečti si Zhuan Falun. Pomůže ti to.“

Yu souhlasila. Přinesla jsem jí knihu Zhuan Falun a ona ji přečetla dvakrát za sebou. Její nálada se výrazně zlepšila a stala se mnohem klidnější a méně ustrašenou. Později jsem jí dala také knihy Podstata dalšího pokroku a Hong Yin.

Jednoho dne vtrhla do kanceláře se svou obvyklou energií a položila knihu Podstata dalšího pokroku na můj stůl. Nadšeně řekla: „Dočetla jsem ji. Opravdu tomu nerozumím. Taková dobrá kniha by se měla normálně prodávat v knihkupectvích. Měli byste ji moci veřejně nabízet bez jakýchkoli obav. Čeho se vlastně bojí?“ Její slova se mě hluboce dotkla a měla jsem radost z toho, jak věci pochopila.

Od té doby jsme se s Yu, dvě ženy s naprosto odlišnými povahami a životními zkušenostmi, staly blízkými přítelkyněmi. Přestala využívat druhé a už z lidí nelákala peníze. Když o mně někdo mluvil špatně, zastala se mě. Také se často obávala o mou bezpečnost kvůli tomu, že jsem navzdory pronásledování dál vytrvale praktikovala Dafa. Jednou mi zavolala a dojatě řekla: „Kdyby tě někdy znovu zatkli, určitě bych tě přišla navštívit do vězení. I kdyby se nikdo jiný neodvážil, já bych přišla.“ Říkala, že jsme přítelkyně, které spolu prošly dobrými i těžkými časy.

Yu za to byla odměněna požehnáním. Její epilepsie záhadně zmizela. Přestěhovala se do nového bytového domu. Její syn dospěl a získal dobrou práci. Do rodiny jí přibyla pozorná snacha a roztomilá, chytrá vnučka. I po odchodu do důchodu mi čas od času zavolá a žertem si stěžuje, že jí nikdy nezavolám jako první. Na to jí odpovídám: „Pokaždé, když si na tebe vzpomenu, mi hned zavoláš. Jsme spolu opravdu spojeny srdcem.“ A skutečně to tak je.