Kultivace v Dafa mi navrátila krásu

(Minghui.org) V dětství jsem měla přezdívku související s mým vzhledem. Kdykoli mě tak někdo oslovil – „San Jun’er“ (hezká, půvabná, okouzlující) – měla jsem z toho velikou radost.

Ne vždy jsem však byla hezká; můj vzhled prošel složitým vývojem. Ráda bych na základě těchto změn vyprávěla o své kultivační praxi a tím potvrdila velikost Mistra a výjimečnost Falun Dafa (Falun Gongu).

Od půvabu k nevzhlednosti

Když jsem byla malá a matka nebo starší sestra mě někde nesly v náručí, lidé mě často pohladili po tváři a volali: „San Jun’er, San Jun’er.“ Já na to nadšeně reagovala veselým smíchem. Ve škole jsem patřila mezi vynikající žáky; byla jsem předsedkyní třídy a zástupkyní pro studijní záležitosti, učitelé mě měli velmi rádi a spolužáci si mě oblíbili.

Jednoho dne, když mi bylo devět let, začala moje životní noční můra. To odpoledne jsme po škole s kamarády sekali na poli trávu pro dobytek našich rodin, když jsem si náhle všimla vody, která hlučně proudila nově vyhloubeným zavlažovacím příkopem. Od přírody jsem bázlivá a když jsem uviděla, že kamarádi už přešli na druhou stranu příkopu, vyděsilo mě to a měla jsem pocit, jako by se mě něco zmocnilo. Od té chvíle už můj život nikdy nebyl stejný.

Každé druhé nebo třetí ráno za úsvitu jsem v polospánku cítila, jako by mi něco lezlo od chodidel vzhůru. Pak jsem nedokázala rozeznat, zda mě to škrtí za hrdlo, nebo mi zakrývá ústa, ale nemohla jsem dýchat a snažila jsem se zavolat matku.

Ať právě dělala cokoli, okamžitě ke mně přiběhla a silně mi zatlačila na akupunkturní bod mezi nosem a horním rtem, který se používá v naléhavých případech. Vždy následoval zoufalý a chaotický zápas trvající dvě až tři minuty, po němž jsem byla naprosto vyčerpaná.

Rodiče mě vodili k lékařům a hledali různé způsoby léčby, pálili kadidlo, klaněli se až k zemi a modlili se k božstvům o pomoc. Užívala jsem bezpočet léků, ale nic nepomáhalo – a z té veselé a krásné malé holčičky postupně nic nezůstalo. Sužována nemocí jsem často potají plakala, byla sklíčená a bez energie a nedokázala jsem ani chodit na ranní vyučování.

Tvář se mi pokryla vrstvami pupínků. Protože svědily a bolely, neustále jsem je vymačkávala a často z nich vytlačovala malé bílé čepy. Brzy jsem si všimla, že na místech, která jsem vymačkávala, zůstávají drobné důlky.

Kromě okolí horních a dolních víček jsem na obličeji neměla snad jediné místo s hladkou pokožkou. Otec jedné blízké spolužačky, který mě delší dobu neviděl, řekl: „Co se stalo s tou hezkou holčičkou? Jak to, že má teď hrbolatý nos a oteklé oči?!“

Teprve když jsem nastoupila na druhý stupeň školy, tyto potíže konečně ustoupily, ale moje tvář už v té době vypadala velmi nevzhledně. V naději, že pokožku vyhladím, jsem si ji silně drhla a nehty seškrabávala okraje důlků ve snaze je zarovnat. Na obličej jsem nanášela silnou vrstvu krému, abych jizvičky zakryla. Nic však nepomáhalo – z jedné z nejhezčích dívek jsem se skutečně stala jednou z nejošklivějších.

Během prvního roku v zaměstnání jeden mladý a velmi přímočarý kolega žertem poznamenal: „Tvůj obličej vypadá, jako by ho ozobal nějaký ptáček.“ Bylo mi tak trapně, že bych se nejraději propadla do země. Nějakou dobu jsem se na něj zlobila, protože vůbec nebral ohled na mé pocity.

Zdraví zhoršené citovým strádáním

Po svatbě se nejenže nezlepšila moje pleť, ale začaly se zhoršovat i moje vnitřní orgány a objevily se zažívací potíže. Neznala jsem povahy členů manželovy rodiny a nevěděla jsem, jak se přizpůsobit vztahům v jiné rodině, zatímco tchyně se mnou zacházela tvrdě. Kromě toho, že nás manželovi rodiče zatížili značnými dluhy, se velmi snažili mě očerňovat – jak uvnitř rodiny, tak před lidmi mimo ni.

Protože jsem od přírody spíše mlčenlivá, nehádala jsem se s nimi – bála jsem se, že bych se zesměšnila – a všechnu frustraci a hněv jsem dusila v sobě. Nakonec se mé žaludeční potíže zhoršily natolik, že mě začal žaludek bolet, a lékař mi předepsal léky na zmírnění obtíží. Po několika letech, kdy jsem žádné léky nepotřebovala, jsem znovu začala kupovat jednu lahvičku tablet za druhou.

Protože jsem potlačovala frustraci, brzy se přidaly také bolesti hlavy a nespavost. Noc co noc jsem nemohla spát a přes den jsem pak v práci bývala ospalá. Na doporučení lékaře jsem tedy začala užívat také léky proti nespavosti.

Neustále jsem byla ve stresu a cítila frustraci, což mi zcela podlomilo zdraví. Trpěla jsem také gynekologickou infekcí a nakonec se mi doma hromadily celé zásoby léků – přípravků k zevnímu použití i tablet.

Jedné zimní noci byla moje tchyně po dopravní nehodě přijata do nemocnice. Cestou za ní jsem v mrazivém vzduchu prochladla a z nachlazení se vyvinula chronická rýma tak závažná, že jsem vleže dokázala dýchat pouze ústy.

A aby toho nebylo málo, lékař měl podezření na chronický zánět ledvin (pyelonefritidu). Život byl skutečně nesnesitelný. Přestože mi bylo teprve něco přes třicet, měla jsem pocit, že už dál nemohu – opravdu se mi už nechtělo žít.

Kultivace mě proměnila

Jedna vzácná kniha zcela změnila můj osud. Koncem března nebo začátkem dubna 1999 na mě konečně přišla řada, abych si mohla přečíst posvátnou knihu Zhuan Falun. Když jsem se vrátila z práce domů, dychtivě jsem ji otevřela. V okamžiku, kdy jsem spatřila Mistrův portrét, projel mi srdcem teplý proud. „Ach,“ pomyslela jsem si, „není to někdo, kdo kdysi patřil k mé rodině?“ Zaplavila mě emoce tak hluboká, že ji nelze vyjádřit slovy.

Začala jsem číst a ani jsem nevěděla jak, ale usnula jsem s knihou vedle polštáře. Od té chvíle moje nespavost zmizela. Jak se mé srdce začalo otevírat, začala jsem se řídit měřítky Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti a naučila jsem se dívat na členy manželovy rodiny z jejich pohledu. Přestala jsem v sobě dusit hněv a postupně odezněly i ostatní zdravotní potíže.

Nejúžasnější bylo, že po jednom velmi intenzivním záchvatu svědění se mi už na obličeji nikdy neobjevily další pupínky a důlkovité jizvy se postupně vyhladily.

Jednou jsem náhodou potkala spolužáka ze střední školy, který pracoval mimo naše město. Když se vrátil domů, řekl své manželce, která byla rovněž mou bývalou spolužačkou, že se mi zlepšila pleť a že vypadám ještě hezčí než v prvních letech školy.

Když jsem šla na místní slavnost k příbuzným, zaslechla jsem několik starších sousedek, jak si šeptají, že jsem zase zkrásněla. Mladší kolegové o mně za zády říkali, že jsem neuvěřitelně přitažlivá, a někteří mladí lidé, kteří si zakládali na vzhledu, se mě ptali: „Jak to, že ti sluší všechno, co si vezmeš na sebe?“

Dnes mi lidé často říkají, že nosím pěkné značkové oblečení. Pravdou je, že se nijak zvlášť nesnažím parádit ani si nemyslím, že jsem nějak mimořádně přitažlivá. Vím jen, že jsem se jako mladá dívka stala až trapně ošklivou; dnes, když se blížím padesátce, však pravidelně slýchám komplimenty. Opravdu jsem přitažlivější než dříve, ale ve skutečnosti je to vnitřní krása, kterou ve mně odhalilo praktikování Falun Gongu!

Prostřednictvím hlubokého učení Fa Mistr nejen zlepšil můj vzhled, ale také při mnoha příležitostech očistil mé tělo. V letech po roce 1999 zmizela revmatoidní artritida v kloubech prstů a kolen a zmizel také nádor v nosní dutině.

To jsou tělesné změny, o kterých vím. Ve skutečnosti však Mistr svým učedníkům daroval mnohem více. Jsem Mistrovi hluboce vděčná za jeho soucitnou spásu!