Postřehy z kultivace při fotografování během turné Shen Yun

(Minghui.org)

Přípravy na fotografování během turné Shen Yun

V polovině října 2025 jsem od praktikujícího, který koordinoval práci pro televizi NTD, obdržel harmonogram představení Shen Yun, jež jsem měl fotograficky dokumentovat. Jako fotograf jsem s sebou potřeboval vozit kompletní fotografické vybavení. S ohledem na jeho bezpečnou přepravu jsem se rozhodl, že budu během celého turné jezdit vlastním vozem.

Předchozí auto mi sloužilo deset let. Abych se mohl na nadcházejícím turné Shen Yun podílet co nejlépe, pořídil jsem si Teslu vybavenou autopilotem. Kdybych ji koupil o měsíc dříve, měl bych nárok na federální daňovou úlevu ve výši 7 500 dolarů. Přestože jsem tuto lákavou příležitost propásl, s výměnou starého auta jsem ani na okamžik neváhal.

Vůz jsem ze žertu pojmenoval „Milovaný oř“. Když jsem ve svém „Milovaném oři“ jezdil a pomáhal Mistrovi v nápravě Fa, naplňovalo mě to obrovským štěstím. Do konce turné jsem najel více než osmnáct tisíc mil. Cesta ovšem zdaleka nebyla bez obtíží.

Zkouška, která odhalila má připoutání

Během turné Shen Yun jsem často přejížděl mezi různými státy. Jednou jsem řídil bez přestávky přes dvacet hodin, než jsem konečně dorazil do města, kde měl soubor vystupovat. Když jsem se chtěl ubytovat v hotelu, na recepci mi sdělili, že volný pokoj bude k dispozici nejdříve ve čtyři hodiny odpoledne.

Hotel disponoval vícepodlažním krytým parkovištěm v samostatně stojící budově. Pokaždé, když jsem potřeboval přenést zavazadla, musel jsem tak přecházet z parkoviště do hotelu, což bylo značně nepohodlné. Jeden ochotný zaměstnanec hotelu mi naštěstí dokázal zařídit dřívější ubytování. Ulevilo se mi a byl jsem nesmírně vděčný; říkal jsem si, že si konečně odnesu věci nahoru, osprchuji se a trochu si odpočinu, což jsem už po takové cestě opravdu potřeboval.

Sotva jsem však vstoupil do pokoje a ještě ani nestačil vybalit, zavolala mi reportérka deníku The Epoch Times. Zeptala se, zda jsem už dorazil a jestli bych pro ni mohl přijet na letiště. Odpověděl jsem: „Jistě. Jen mi pošli čas a adresu. Rychle se osprchuji, trochu si odpočinu a pak pro tebe vyrazím.“

Sotva jsem vylezl ze sprchy a ještě se ani nestihl převléknout do čistého, volala znovu. Řekla, že mluvila s jedním praktikujícím z kuchyně, a požádala mě, abych mu rychle přijel vyzvednout krabičku s jídlem, protože tam na mě dotyčný čeká. Jen co jsem se s jídlem vrátil do pokoje, téměř okamžitě volala zas – prý už dorazila na letiště a chce, abych ji neprodleně vyzvedl.

Nebylo mi to vůbec příjemné. Už předtím jsem ji žádal, aby mi spolu s časem vyzvednutí poslala také přesné informace o letišti, ale vůbec to neudělala. Kdybych je dostal dříve, mohl jsem vyzvednout jídlo, počkat někde poblíž a pak vyrazit rovnou na letiště, čímž bych se vyhnul zbytečnému přejíždění sem a tam.

Místní letiště jsem vůbec neznal, a přestože bylo poměrně malé, měl jsem docela problém ji najít. Několikrát jsem celý areál objel a zmateně hledal to správné místo k vyzvednutí. Během toho mi opakovaně volala a ptala se, kde se zdržuji a jestli jsem náhodou nezabloudil. Nakonec dokonce pronesla: „Kdybych to věděla, mohla jsem si vzít rovnou taxi.“

V tu chvíli jsem měl sto chutí se prostě otočit a odjet. Nakonec jsem se však ovládl a pokračoval v hledání, dokud jsem na ni konečně nenarazil. Potlačil jsem vnitřní rozmrzelost a navenek zůstal naprosto klidný.

Jakmile nastoupila do auta, začala mi hned vyprávět, že z domova vyrazila toho rána už v devět hodin, musela několikrát přestupovat a celý den tak strávila na cestě. Zjevně chtěla, abych věděl, jak moc pro ni byla celá ta cesta vyčerpávající.

Pak se náhle odmlčela a zeptala se: „A jak dlouho jsi sem jel ty?“ Potlačil jsem svou nespokojenost a klidně odvětil, že více než dvacet hodin. Na okamžik se zarazila a pak dodala: „To ses musel hodně namáhat.“

Odpověděl jsem jí jen: „Snášení těžkostí odstraňuje karmu a zvyšuje gong.“ Uvnitř jsem si ale pomyslel: „Zdá se, že tě vůbec nezajímá, čím si prošli ostatní. Hlavní pro tebe je, abys měla své vlastní pohodlí.“

Když jsme dorazili do hotelu, společně jsme odnesli její zavazadla z parkoviště až k recepci. Právě když jsme se chystali jít nahoru, náhle si vzpomněla, že do napařovací žehličky nutně potřebuje čištěnou vodu. Zeptala se mě, jestli náhodou nemám v autě balenou vodu. Řekl jsem: „Ano, ale vezmeme ji až zítra.“ Odpověděla, že ji bude potřebovat hned ráno a bojí se, že by na to už nezbyl čas. Potom mi dokonce začala sáhodlouze vysvětlovat, proč přesně by se do napařovacích žehliček měla používat pouze čištěná voda.

Přerušil jsem ji a řekl: „O tomhle nic vědět nepotřebuji. Úplně stačí, když to víš ty. Prosím, nevnucuj mi teď své znalosti.“ Zřejmě si všimla mého podrážděného tónu. Podíval jsem se na ni a dodal: „Vezmi si svá zavazadla nahoru. Já ti pro tu vodu dojdu.“ Když jsem kráčel zpátky k parkovišti, nemohl jsem si pomoci a v duchu jsem si stěžoval: „Proč se o tom nezmínila, dokud jsme ještě byli dole v garáži? Právě jsme všechno s námahou odnosili nahoru, a teď tam musím běžet znovu.“

I po více než dvaceti hodinách řízení jsem se překvapivě necítil unavený. Podílet se na turné Shen Yun byla koneckonců má osobní odpovědnost. Co mě na celé situaci skutečně rozrušilo, nebyla samotná vyčerpávající jízda, ale spíše způsob, jakým se věci odehrály. Z jejího jednání jsem nabyl nepříjemného dojmu, že veškeré mé úsilí bere jako naprostou samozřejmost, jako by se ode mě zkrátka očekávalo, že jí automaticky splním každé přání. Okamžitě jsem ztratil vnitřní klid a rovnováhu a čím více jsem o celé věci přemýšlel, tím větší pocit křivdy ve mně narůstal. Náhle mi vytanula na mysli úvaha: „Tohle je přece mé soukromé auto. Nejsem ničí osobní řidič.“

Podobné situace přitom nebyly během turné Shen Yun ničím neobvyklým. Navenek to sice vypadalo, že si jenom stěžuji na spolupraktikující, avšak ve skutečnosti se tím přímo odhalovala má vlastní skrytá připoutání.

Zpočátku jsem měl vždy upřímnou snahu všem co nejvíce pomáhat a šetřit tak celému projektu nemalé náklady na dopravu. Postupně jsem však zjišťoval, že se cítím čím dál vyčerpanější a mnohem snadněji se ve mně probouzí zášť.

Začal jsem se proto opravdu do hloubky dívat do sebe. Proč mám vlastně pocit křivdy? Proč tolik toužím po tom, aby mě druzí plně chápali a náležitě oceňovali mé úsilí? Proč dokáže jediná poznámka z úst někoho jiného tak snadno rozkolísat mé emoce? Postupně jsem si uvědomil, že ačkoli to na první pohled vypadalo, že s čistým srdcem pomáhám ostatním praktikujícím, hluboko uvnitř mě stále svazovalo silné připoutání k tomu, aby druzí mé činy náležitě uznali a pochopili. Jakmile pak ostatní nereagovali přesně podle mých vnitřních očekávání, okamžitě se ve mně ozvala zášť a onen nepříjemný pocit ublíženosti.

Později jsem na základě tohoto poznání postupně upravil své uvažování. Byl jsem tam přece proto, abych svědomitě plnil svou odpovědnost fotografa, nikoliv abych fungoval jako osobní řidič na plný úvazek. Kdykoli to však bylo jen trochu možné, velmi rád jsem ostatním praktikujícím pomohl. Nesmělo to už ale nijak zasahovat do mých hlavních povinností, jež mi byly Mistrem svěřeny. Od té doby jsem začal ostatní vždy předem a včas informovat o hodině svého odjezdu. Pokud se naše časové plány shodovaly, mohli jsme bez problémů vyrazit společně. Pokud ne, museli si zkrátka zajistit jinou dopravu. Jakmile jsem své pochopení v tomto ohledu zcela napravil, cítil jsem v sobě najednou mnohem větší klid a mír.

Díky všem těmto cenným zkušenostem jsem u sebe dokázal včas rozpoznat rovnou několik hluboko ukrytých připoutání: skrytou zášť, pocit osobní křivdy a silnou touhu po uznání od druhých.

Pochopení významu jednoho těla po zranění

Právě byl předvečer čínského Nového roku. S reportérkou The Epoch Times jsme cestovali z jednoho města do druhého a zastavili jsme u nabíjecí stanice, abychom dobili auto. Když jsme procházeli kolem skupiny mladých příslušníků ozbrojených sil, instinktivně jsem se za nimi otočil. Právě v tu chvíli jsem měl pocit, jako by se mi o něco zachytila noha, a prudce jsem upadl na zem. Instinktivně jsem natáhl levou ruku, abych se o ni při pádu opřel, a ta zachytila většinu nárazu. Spolupraktikující se mě okamžitě zeptala, jestli jsem v pořádku. „Jsem v pořádku,“ odpověděl jsem.

Starší veterán, který stál poblíž, si zřejmě všiml, že jsem si poranil ruku. Přišel ke mně a zeptal se: „Je vaše levá ruka v pořádku?“

„Jsem v pořádku,“ řekl jsem. Zároveň jsem si v duchu opakoval: „Falun Dafa je dobrý, Pravdivost-Soucit-Snášenlivost jsou dobré.“

Když jsem vešel na toaletu v obchodě a podíval se do zrcadla, všiml jsem si, že jsem úplně pobledl. Po návratu do auta už jsem nedokázal levou paži normálně zvednout a postupně jsem ztrácel pohyblivost prstů.

O dvě hodiny později jsme dorazili do hotelu. Snažil jsem se zůstat co nejklidnější a nedat spolupraktikující najevo, že se něco děje. Protože každý chápe věci jinak, nechtěl jsem, aby se můj stav stal pro ostatní další starostí. Když jsem ten večer cvičil, měl jsem pocit, jako by poraněnou paži obklopovalo energetické pole. Překvapivě mě vůbec nebolela. Naopak jsem v ní cítil velice příjemný pocit. Studoval jsem Fa dlouho do noci a doufal, že se co nejrychleji zotavím.

Následující ráno jsem instinktivně zkontroloval levou ruku – byla viditelně oteklá. Téměř jsem nemohl hýbat prsty a i sebemenší tlak mi působil bolest. Přesto jsem zůstal klidný a neměl strach. Jako obvykle jsem pokračoval ve studiu Fa a ve cvičení. O zranění jsem ostatním praktikujícím neřekl a snažil jsem se ho co nejlépe skrývat. Protože byla zima a všichni nosili dlouhé rukávy a bundy, šlo to poměrně snadno.

Když jsem následující den dorazil do divadla, abych se připravil na natáčení, skutečně jsem si uvědomil, jak důležité je, aby obě ruce spolupracovaly. Příprava pozadí, světel, stativů a kamer běžně vyžaduje součinnost obou rukou. Úkony, které mi vždy připadaly rutinní, se s poraněnou rukou náhle staly nesmírně obtížnými. K sestavení mnoha částí vybavení jsou zapotřebí obě ruce, ale levá ruka byla téměř nepoužitelná. Musel jsem improvizovat, kde to šlo, pomáhal jsem si nohama a jako oporu využíval samotné vybavení, zatímco jsem pomalu dokončoval jeden krok za druhým. Kdykoli jsem pomoc potřeboval nejvíce, vždy se objevil nějaký praktikující a pomohl mi.

Jednou mi přišel pomoci praktikující ze skupiny zajišťující bezpečnost a přidržel mi rám s pozadím. Všichni byli zaneprázdněni svými vlastními povinnostmi a nikdo si ani neuvědomil, že jsem všechnu tuto práci dělal pouze jednou rukou.

Tato zkušenost mi připomněla, jak důležitá je spolupráce jednoho těla. Často říkáme, že učedníci Dafa tvoří jedno tělo. Když je zraněna jedna část fyzického těla, ovlivní to tělo jako celek. Stejně tak když se jedna část projektu dostane do obtíží, má to dopad na celý projekt.

Tato zkušenost mi také pomohla uvědomit si, že každý praktikující v rámci jednoho těla hraje důležitou roli. Kdykoli jsem pomoc skutečně potřeboval, vždy se právě v pravou chvíli objevil spolupraktikující. Díky této zkušenosti jsem hluboce pocítil, že Mistr již vše uspořádal. Celý tento proces byl spíše o mém zocelování, pomáhal mi stát se klidnějším a posiloval mou víru v Mistra a Fa.

Dívání se do sebe při selhání techniky

Během jednoho rozhovoru, kdy dotazovaný popisoval pronásledování Falun Gongu Komunistickou stranou Číny, náhle v polovině nahrávání selhal zvuk. Dvě nejdůležitější věty byly sotva slyšitelné, zatímco vše před nimi i po nich se nahrálo normálně.

Po rozhovoru se mě reportérka zeptala: „Můžeš zajistit, aby se to už nikdy nestalo?“

„Mohu udělat maximum, abych tomu předešel,“ odpověděl jsem, „ale nemohu zaručit, že se to už nikdy nestane. Technika na začátku fungovala normálně, selhala pouze uprostřed a potom zase fungovala normálně.“ Přestože jsem takto odpověděl, stále jsem cítil velkou vinu. Pokud byl problém s nahrávkou, byla to v konečném důsledku odpovědnost fotografa. Později jsem se neustále ptal sám sebe, jak bych mohl zabránit tomu, aby se něco podobného opakovalo.

Hned od následujícího dne jsem po sestavení veškeré techniky začal společně se svým „týmem“ – pozadím, světly a kamerou – recitovat „O Dafa“. Nejenže to pomáhalo odstraňovat zasahování, ale také jsem díky tomu nechával techniku déle zapnutou, takže jsem měl více času ověřit, zda všechno správně funguje.

Zpočátku jsem „O Dafa“ recitoval dvakrát. Později jsem počet zvýšil na třikrát nebo čtyřikrát. Kdykoli mi to čas dovolil, recitoval jsem ho ještě mnohokrát. Od té doby se stejný problém už nikdy neopakoval.

Několik postřehů k fotografování

Před zahájením turné Shen Yun uspořádali koordinující praktikující školení fotografů a setkání ke sdílení zkušeností. Někteří doporučili vybavení, které podle jejich názoru poskytovalo vynikající výsledky.

Na základě jejich doporučení jsem si část navrhovaného vybavení pořídil. Když jsem je však začal používat v praxi, uvědomil jsem si, že ve specifickém prostředí rozhovorů během Shen Yun není nejdůležitější, zda je vybavení nejmodernější, ale zda je praktické a odpovídá skutečným potřebám práce. Jak jsem se dále učil a získával zkušenosti, začal jsem lépe rozumět technikám osvětlení. Postupně jsem původně poměrně složitou sestavu osvětlení zjednodušil na řešení s jediným světlem.

Díky tomu bylo vybavení lehčí a jeho příprava mnohem rychlejší. Ještě důležitější bylo, že osvětlení bylo rovnoměrnější, takže barevné podání bylo v celém obrazu jednotné. Toto zjednodušené řešení se ukázalo jako zvláště praktické v divadlech s omezeným prostorem.

Tato zkušenost mě naučila, že řešení problému často nespočívá v přidávání dalšího vybavení, ale v nalezení způsobu, který nejlépe vyhovuje daným potřebám, prostřednictvím neustálého učení a praxe. Vzpomínám si, že když jsem se poprvé zapojil do mediálního zpravodajství o Shen Yun a v novém městě se setkal s praktikujícími, představoval jsem se slovy: „Jsem z NTD. Přijel jsem fotografovat.“ Dnes už mohu klidně a sebejistě říct: „Jsem fotograf NTD.“

Závěr

Když se ohlížím za celým turné Shen Yun, uvědomuji si, že ať už šlo o zášť, pocit křivdy a touhu po pochopení, které se ve mně objevovaly při spolupráci s ostatními praktikujícími, o hlubší pochopení významu spolupráce jednoho těla, které jsem získal po svém zranění, nebo o návyk dívat se do sebe, kdykoli nastal nějaký problém, dokázal jsem spatřit mnoho nedostatků ve své kultivaci. Také jsem si uvědomil, jak snadno se stále nechávám ovlivnit emocemi.

(Prezentováno na Floridské konferenci Falun Dafa ke sdílení kultivačních zkušeností 2026 ve Spojených státech.)