Historie a podstata čínského malířství

(Minghui.org) Čínské malířství má více než dvoutisíciletou historii a je úzce spjato s čínskou kaligrafií. Kaligrafie dosáhla svého vrcholu za dynastie Jin, zatímco čínské malířství rozkvétalo za dynastie Tang. Navzdory jejich dlouhé historii však základní podstata obou těchto uměleckých forem zůstává stejná.

„V malířství je nejdůležitější práce s vodou a tuší. Následuje-li cestu přírody, ztělesňuje vrozenou sílu tvořivosti,“ napsal Wang Wei, čínský hudebník, malíř a básník z dynastie Tang.

Čínské malířství se často označuje jako dan qing. Dan znamená rumělku, tedy červenou barvu, a qing azurit, tedy modrozelenou barvu. Díky svým sytým a stálým barvám, které jen málo bledly, se danqing ve starověku používal k zaznamenávání zásluh (dan) a historických událostí (qing). Historikové proto často používají danqing jako metaforu pro člověka, jehož mimořádný přínos je navždy zapsán do dějin. Význam pojmu danqing tedy daleko přesahuje samotné umění.

Spojení čínského malířství, obřadů a hudby

Až do dynastií Qin a Han byly barvy spojovány s obřady a hudbou. Malba i kombinování barev podléhaly přísným pravidlům etikety, která řemeslníkům neumožňovala svobodné osobní vyjádření. Jako zruční řemeslníci pečlivě vyřezávali příznivé nebeské symboly a vzory mytických zvířat do hedvábí, kamene a střešních tašek.

Na nástěnných malbách, hedvábných obrazech a kamenných reliéfech z dynastie Han se často objevují zobrazení božstev, jako byla Královna matka Západu, Královský otec Východu, okřídlení nesmrtelní, Azurový drak a Bílý tygr. Podle díla Han Wudi Neizhuan (Vnitřní životopis císaře Wu z dynastie Han) předala Královna matka Západu císaři Wu kultivační spisy. Také mu darovala Diagram pravé podoby pěti posvátných hor, který se pak předával z generace na generaci.

Mezi kamennými rytinami vystavenými v Lesu stél v Xi’anu se nachází také Diagram pravé podoby pěti posvátných hor. To dokládá, že hluboká víra společnosti dynastie Han v nesmrtelnost a její úcta k ní byly velmi rozšířené. Prostřednictvím trvanlivých barev a přísných pravidel malby starověcí lidé živě zachytili svou duchovní touhu povznést se k nesmrtelnosti a navrátit se ke své pravé přirozenosti, čímž zanechali trvalou vizuální paměť.

Migrace za dynastie Jin

Za dynastie Jin (266–420 n. l.) se čínské malířství vymanilo z obřadní kultury a stalo se samostatnou uměleckou formou. K této změně došlo z hlubokých společenských a kulturních důvodů.

V roce 311 vpadly síly nechanovských etnických skupin ze severu do hlavního města dynastie Jin, Luoyangu, a zabily korunního prince, ministry a celkem více než 30 000 civilistů. Sima Rui poté roku 317 založil dynastii Jin v Jiankangu, dnešním Nanjingu. Toto období se obvykle označuje jako Východní Jin, zatímco předchozí období se sídlem v Luoyangu se nazývá Západní Jin.

Do té doby se hlavní města různých dynastií nacházela převážně v severní Číně, přičemž hlavní města dynastií Qin i Han ležela na území dnešní provincie Shaanxi. Oblasti jižně od řeky Yangtze byly obecně považovány za necivilizované, za „divokou zemi plnou nákaz“. Historik Sima Qian tuto oblast popsal jako „rozsáhlou zemi s řídkým osídlením. Lidé jedí rýži a rybí polévku a někteří obdělávají půdu žďářením a odplevelováním zatopených polí.“

Aby si severní šlechta zajistila přežití, vedla při vzniku Východní Jin rozsáhlou migraci na jih. Patřily k ní nejvyšší elity, vzdělanci i mocné rody. Tato událost se stala známou jako Jižní migrace šlechty. Migrace formálně přenesla civilizaci obřadů a hudby ze severní Číny na jih.

Severní přistěhovalci, kteří osobně prožili bolest ze ztráty vlasti a bezprecedentní utrpení a následné hluboké přemýšlení, nacházeli inspiraci v krásných horách, stromech a řekách svého nového domova. Pro vzdělance ze severu, kteří přišli o svůj materiální domov, se tato příroda stala také novým duchovním útočištěm.

Kaligrafie a malířství mají společný původ

První velký rozkvět umění v čínských dějinách se zrodil právě na tomto pozadí. Obecně se má za to, že kaligrafie a malířství mají společný původ, tedy že vznikly společně. Právě za Východní Jin se tak objevil Wang Xizhi, nejslavnější kaligraf čínských dějin.

Wang proslul především dílem Lantingji Xu (Předmluva k setkání v Pavilonu orchidejí), které vytvořil roku 353 a které je všeobecně považováno za nejdokonalejší ukázku polokurzivního písma (xingshu) v dějinách. Wang se narodil roku 303. Když mu bylo osm let, jeho strýce Wang Yana ubili k smrti invazní síly nechanovských etnických skupin a jeho otec zmizel v boji a už o něm nikdy nikdo neslyšel. Poté, co se Wang v roce 313 s ostatními členy rodiny přestěhoval na jih, věnoval se kaligrafii a nacházel útěchu v tamní krajině.

„To, co nám kdysi přinášelo radost, se během krátké chvíle již stalo minulostí, a přesto nemůžeme zabránit tomu, aby nás vzpomínka na to hluboce dojala. Navíc délku lidského života – ať už dlouhého či krátkého – řídí příroda a všechno nakonec musí dojít ke svému konci. Jak napsali staří: ‚Smrt a život jsou vskutku závažné události.‘ Jak by nad tím člověk nemohl truchlit?“ zamýšlel se Wang v Lantingji Xu. Bylo to jeho hluboké pochopení, k němuž dospěl po těchto životních zkušenostech.

Zong Bing, malíř z období Severních a Jižních dynastií narozený roku 375, obdivoval Wangův způsob života a rovněž nacházel útěchu v přírodě. Více než třicet let putoval mezi horami a řekami a byl lhostejný ke slávě a bohatství. Zong dosáhl vysoké úrovně ve studiu duchovní kultivace. Ve spise O osvícení buddhismu výslovně formuloval myšlenky, například: „Duch je nesmrtelný, člověk může dosáhnout buddhovství.“ Jako umělec napsal Předmluvu k malbě krajin, která se stala průkopnickým dílem teorie čínského krajinářství.

„Když nyní rozvineme hedvábný svitek, abychom jej z dálky pozorovali, mohou se podoby Kunlunu a Langu vejít do prostoru o velikosti čtverečního palce,“ napsal v tomto díle. „Svislá čára dlouhá tři palce může představovat výšku tisíců yardů a vodorovná čára o délce několika stop může ztělesňovat vzdálenost sta mil.“

Kunlun a Lang jsou obrovské hory, o nichž se říká, že jsou sídlem mnoha božstev. Zong v tomto spise rovněž zmínil Žlutého císaře, Guang Chengziho, Daweie a další postavy, které byly starověkými mudrci nebo taoistickými božstvy. To ukazuje, že čínské krajinářství je hluboce spojeno s božskou kulturou čínské civilizace.

Krajinářství za dynastie Tang

Podstata krajinářství se naplno projevila za dynastie Tang. Sima Chengzhen byl taoistou i malířem. Podle díla Taiping Guangji (Rozsáhlé záznamy z období Taiping) si ho císař Xuanzong z dynastie Tang několikrát povolal do Chang’anu, prokazoval mu velkou úctu a ponechal si ho ve vnitřním paláci, aby se s ním radil o otázkách kultivace. Sima hovořil v náznacích a Xuanzong tato učení neprozrazoval lidem mimo palác.

Později dal císař Xuanzong pro Simu na hoře Wangwu vybudovat palác Yangtai, který se za dynastie Tang stal významným kulturním centrem. Sima zde psal knihy a praktikoval taoismus a tvrdil, že nesmrtelnost není zahalena tajemstvím, nýbrž jí lze dosáhnout kultivací. Xie Ziran, žena ze Shu, tedy z území dnešní provincie Sichuan, se od něj učila taoismu a podle oficiálních záznamů nakonec za bílého dne vystoupila na nebesa – což je v dějinách jedinečná událost.

V díle Mapa nebes a pozemských paláců Sima konkrétně vyznačil polohu taoistických kultivačních jeskynních sídel, která běžní lidé nemohou spatřit. Do těchto míst mohli vstupovat pouze kultivující, protože ve skutečnosti existují v jiných dimenzích. Starověká Čína bývala často označována jako Shen Zhou, tedy země božstev, což skutečně odpovídá jejímu geografickému prostředí. Slavné hory a velké řeky mají ve skutečnosti svůj původ – na povrchu mohou působit obyčejně, ale ve skutečnosti se v jiných dimenzích nacházejí další, neviditelná jeskynní sídla.

Sima a proslulý básník Li Bai byli dlouholetými přáteli. To dále vedło k propojení s Meng Haoranem, Wang Weiem, He Zhizhangem, Chen Zi’angem, Song Zhiwenem a dalšími, kteří byli společně známí jako Deset přátel nesmrtelné sekty v paláci Yangtai na hoře Wangwu. Sima po sobě v paláci Yangtai zanechal také monumentální nástěnnou krajinomalbu. Podle historických záznamů byla šestnáct stop vysoká a devadesát pět stop dlouhá a zobrazovala horské potoky, kopce, plující oblaka a jeřáby. Vyzařovala velkolepou vznešenost. Poté, co ji Li Bai spatřil, napsal na její počest báseň, která je rovněž jediným dochovaným Li Baiovým kaligrafickým dílem.

Krajinomalby v paláci Yangtai přiblížily dříve vzdálená a tajemná sídla božstev a učinily je konkrétními a skutečnými, s oblaky, borovicemi, zelenými horami a průzračnými vodami. Simovy teorie i jeho tvorba v oblasti krajinářství přímo ovlivnily estetické vnímání celé generace vzdělanců dynastie Tang a staly se zdrojem inspirace pro širokou oblibu krajinářské poezie a malby za této dynastie. Malíři oblíbení u císaře Xuanzonga z dynastie Tang, například Wu Daozi a Li Zhaodao, byli Simovými názory na krajinářství hluboce ovlivněni.

Před dynastií Tang sloužila krajina v malbách většinou jako pozadí příběhů s lidskými postavami. Jedním z příkladů je obraz Gu Kaizhiho Nymfa řeky Luo z období Východní Jin, na němž jsou hory menší než lidské postavy a krajina je pouze jejich doplňkem. Naproti tomu Sima vložil do krajiny taoistický pohled na požehnané země a klid. Básníci jako Li Bai a Wang Wei toto pojetí zase přenesli do poezie, takže krajina přestala být pouze studeným kamenem a stala se duchovním nositelem plným vitality, dechu a života. Krajinářství tak získalo duchovní rozměr.

Od té doby čínské krajinomalby zobrazovaly hory jako velké a lidské postavy jako malé. Krajina se stala projekcí rozsáhlého vesmíru do lidského světa a zároveň spojením s ním. Lidé byli zobrazováni jako bytosti ztracené ve světském světě, které touží po povznesení a návratu k čistotě.

Prolínání hudby, malířství a poezie

Wang Wei, legendární osobnost dynastie Tang, vynikal jako básník, malíř i hudebník. Proslulý učenec Su Shi kdysi poznamenal, že ve Wangově poezii lze spatřit krajinu a v jeho obrazech vnímat poezii. Kromě literárního a výtvarného talentu Wang působil také jako zástupce ředitele Císařské hudební akademie.

Jedním z příkladů toho, co nám Wang zanechal, je báseň Potok, kde zpívají ptáci:

V klidu pozoruji, jak květy padají,
v tiché hoře, kde svět spočívá;
vycházející měsíc probudil ptáka ze sna,
jenž občas zazpívá nad jarním potokem.

Wang je často považován za zakladatele čínského malířství. „V malířství je nejdůležitější práce s vodou a tuší. Následuje-li cestu přírody, ztělesňuje vrozenou sílu tvořivosti,“ napsal. „Rozviňte obraz – ať je rozsáhlý či komorní – a zachytí krajinu rozprostírající se na stovky, či dokonce tisíce mil. Čtyři světové strany se živě objeví před očima a proměny ročních období ožijí pod štětcem.“

Podle jedné legendy z dynastie Song trpěl učenec Qin Guan zažívacími potížemi. Přítel mu ukázal Wangův slavný obraz Vila Wangchuan. Poté, co si jej Qin několik dní prohlížel, měl pocit, jako by skutečně vstoupil do zeleného údolí a vdechoval svěží vzduch. Zdálo se mu, že se jeho vnitřní orgány pročistily a jeho nálada se výrazně zlepšila. Zažívací potíže tak ustoupily bez léků.

Zasněžená řeka Yangtze (detail), Wang Wei

Od dynastie Tang sloužilo krajinářství v životě starověkých lidí jako „přenosná krajina“. Za dynastií Song, Yuan, Ming a Qing pokračovalo čínské krajinářství bez přerušení. Zavěšení klidného svitkového obrazu v hlavní místnosti umožňovalo člověku v obraze „procházet se, dívat se, pobývat a cestovat“, a tak na chvíli uniknout břemenu světských záležitostí.

Jako čistý, nadpozemský potok mohla krajinomalba jemně protékat srdci nesčetných učenců a lidí usilujících o duchovní povznesení. Dnešní světský svět upadá, ale hory a řeky zůstávají čisté. Tváří v tvář nezdarům v kariéře a společenským nepokojům mohla krajinomalba zavěšená doma sloužit jako útočiště pro duši. Došková chýše na obraze nebo skromný poustevník sedící osamoceně u horského potoka mohli být ztělesněním vnitřního světa člověka. Krajinomalba dlouhá tři stopy je tedy jako klášter o rozloze jednoho metru čtverečního.

Obraz: Panorama řek a hor (výřez), Wang Ximeng (dynastie Song)

Tito umělci se jako malíři nezapojovali do ideologických či mocenských bojů, což jim umožňovalo vyjadřovat prostřednictvím krajiny věčnost a zachycovat své pocity štětcem na list papíru Xuan. Po dynastii Song, kdy se čínské malířství stalo světštějším, si lidé více užívali života a hravého objevování světa. Oblibu si získaly obrazy květin, ptáků, ryb a hmyzu. Krajinomalby však jako čisté lotosy vyrůstající nad světským prostředím nadále ztělesňovaly transcendenci a byly po celé věky vysoce ceněny.

Harmonie mezi člověkem a přírodou

Za dynastií Ming a Qing se úroveň společenské morálky ve srovnání s dynastiemi Han a Tang výrazně změnila. Úcta lidí k božstvům se stala účelovou a povrchní. Představa božského však z jejich duchovního světa nezmizela. V lidových tradicích se proměnila v příznivé vzory, nebeské mapy a symboly štěstí, prosperity, dlouhověkosti a radosti. Do této kultury příznivých symbolů se začlenilo také krajinářství. Porcelán, nábytek, vějíře, novoroční obrázky, architektonická výzdoba, výšivky na oděvech a další předměty – zelená hora, dlouhý pavilon nebo několik letících divokých hus se pevně usadily v každodenním životě a nepozorovaně ovlivňovaly estetické vnímání lidí.

Ani během kulturní revoluce nebyla tato harmonie mezi člověkem a přírodou zcela vymazána. Například v revoluční vzorové opeře Shajiabang se v jedné scéně uprostřed jeviště objevuje tradiční čtvercový stůl pro osm osob a konvice z purpurové keramiky, které obě představují tradiční čínskou kulturu. Dokonce i modrotisková látka, kterou nosí hlavní hrdinka sestra Aqing, zachovává nejautentičtější tradiční symboly jižní lidové kultury.

Tradiční čínská kultura se vyznačuje velkou odolností; plyne jako voda bez pevného tvaru a zní hluboce, aniž by vytvářela hluk. Ústředním motivem je po celou dobu myšlenka „harmonie mezi nebem a člověkem“. Co však znamená nebe? Mohou lidé vystoupit na nebesa? V díle Han Wudi Neizhuan (Vnitřní životopis císaře Wu z dynastie Han) se císař Wu radil s Královnou matkou Západu a dalšími božstvy o tom, jak vystoupit na nebesa.

Královna matka Západu s odkazem na dílo Ge Honga Bao Pu Zi řekla:
„Obtížné není dosáhnout nesmrtelnosti, ale vyslechnout Tao;
obtížné není vyslechnout Tao, ale uvést je do praxe;
obtížná není samotná praxe, ale vytrvat v ní až do konce.“

Když nastane správný čas, bohaté historické základy čínského krajinářství a jeho četné symbolické prvky vyklíčí jako semena zasetá v našich duších. Uprostřed honby za slávou a bohatstvím tyto jemné proudy tradiční čínské kultury neustále probouzejí dobré myšlenky v našich srdcích a tiše nás vedou po správné cestě.