Dvacet let kultivace v pochodové kapele Tian Guo

(Minghui.org) Zdravím soucitného a velkého Mistra. Zdravím spolupraktikující.

V roce 2006 přivedl Mistr do oblasti Sanfranciského zálivu několik praktikujících hudebníků a založil pochodovou kapelu Tian Guo západní části USA. Osobně pro nás vybral hudební nástroje a vedl naše zkoušky. Většina praktikujících z oblasti zálivu nikdy předtím nedržela hudební nástroj v ruce a někteří neuměli číst noty. Protože naše zkoušky osobně vedl Mistr, nikdo z nás nechtěl zaostávat a účastnili jsme se každé zkoušky.

Když se nyní ohlédnu zpět, byla to zázračná zkušenost. Začínali jsme od nuly: nejprve jsme se učili vyloudit tón, poté hrát stupnice a melodie a nakonec se sladit jako celek při vystoupení v průvodu. Po pouhém měsíci studia a nácviku jsme poprvé veřejně vystoupili v průvodu ke Světovému dni Falun Dafa 13. května téhož roku. Krátce nato, koncem června, jsme se zúčastnili průvodu v Huntington Beach v oblasti Los Angeles, našeho prvního průvodu pořádaného lidmi, kteří nepraktikovali Falun Dafa. Od té doby se pochodová kapela Tian Guo západní části USA účastnila nejen významných komunitních průvodů po celé oblasti Sanfranciského zálivu, ale také velkých průvodů v dalších městech na západě Spojených států. Přinášela krásu Dafa na mnohá místa a místní publikum ji vřele vítalo. Každý rok jsme se účastnili více než deseti průvodů a získali jsme mnoho ocenění.

Během těchto dvaceti let kultivace v pochodové kapele Tian Guo jsem při učení hře na nástroj a zdokonalování dovedností vynaložil mnoho úsilí a čelil různým výzvám. Pociťoval jsem radost, když naše vystoupení vřele přijímali diváci i pořadatelé a když jsme získávali ocenění. Někdy jsme se při objasňování pravdy o pronásledování setkávali také s obtížemi v důsledku toho, že Komunistická strana Číny (KS Číny) rozšířila potlačování aktivit Falun Dafa i za hranice Číny.

Rád bych se podělil o některé kultivační zkušenosti z oněch dvaceti let, kdy jsem součástí kapely.

Posvátná a výjimečná

Mám pocit, že pochodová kapela Tian Guo je mimořádně jedinečná, protože Mistr osobně přijel do oblasti Sanfranciského zálivu, aby ji založil. Kdybych měl nejsilnější dojem z dvaceti let kultivace v kapele vyjádřit jediným slovním spojením, znělo by: „Posvátná a výjimečná.“ Mistr navrhl naše uniformy a nosíme čepice, které nám osobně předal. Ve slunečním světle vypadají uniformy nesmírně zářivě, a přitom důstojně a posvátně. Na znaku kapely je slovo „Dafa“ a v průvodech pochodujeme za transparentem s nápisem „Falun Dafa“.

Z dálky člověk vidí skupinu Číňanů, kteří společně postupují vpřed spořádanými a rozhodnými kroky. Zblízka je patrné, že mezi členy jsou muži i ženy, mladí i staří a lidé různé výšky, přesto jsou jejich pohyby dokonale sladěné. Každé gesto vyjadřuje pevné přesvědčení a nezlomnou vůli. Prostřednictvím krásné původní hudby a vystupování členů kapely ukazuje pozitivní energie lidem krásu Dafa. Když kapela prochází kolem, lži KS Číny o Dafa a praktikujících se hroutí, aniž by bylo nutné říci jediné slovo.

Důležitá je také hudba, kterou hrajeme. Čím čistší jsme uvnitř, tím hlouběji může naše hudba proniknout do mikroskopických úrovní člověka a odstranit negativní faktory, které se za ním nacházejí. Jakmile zmizí negativní myšlenky o Dafa, člověk se může podívat na praktikující před sebou a skutečně pocítit krásu Dafa. To ho může doopravdy zachránit. Kapela opravdu zachraňuje lidi – celé velké skupiny najednou.

Vnímající bytosti

Průvody, kterých se účastníme, jsou často významnými místními událostmi a podél trasy bývají davy lidí stojících v mnoha řadách, kam až oko dohlédne. Když lidé spatří kapelu, tváře se jim rozzáří radostí a někteří tančí do rytmu naší hudby. Každou skladbu, kterou zahrajeme, následuje potlesk a jásot. Některé rodiny jedou na tyto akce celé hodiny – někteří lidé si dokonce přivezou skládací židle, dorazí brzy ráno a čekají dlouhé hodiny. Ano, život za životem, kdo ví, jak dlouho čekali právě na tento okamžik – aby uslyšeli hrát pochodovou kapelu Tian Guo a přijali poklad, který přinášejí praktikující Dafa.

Při jednom komunitním průvodu řekl pořadatel nadšeně koordinátorovi kapely: „Zachránili jste průvod,“ a dokonce nám předal zvláštní ocenění. Ať už ho k těmto slovům vedlo cokoli, věřím, že jeho vědomá stránka chápala jejich skutečný význam.

Každý rok jsme zváni na průvod ke Dni veteránů v San Franciscu. Když procházíme kolem hlavní tribuny, hrajeme skladbu „The Stars and Stripes Forever“. Pořadatel, který má akci na starosti, je vojenský veterán. Když jsme tuto skladbu zahráli poprvé, před shromážděnými příslušníky ozbrojených sil se otevřeně rozplakal. „The Stars and Stripes Forever“ složil John Philip Sousa, známý jako „král pochodů“. Skladba silně ztělesňuje tradiční americké hodnoty a národní identitu a znají ji lidé po celých Spojených státech. V dnešním prostředí Kalifornie, která se odchýlila od tradic a ducha, na němž byl národ založen, tuto hudbu zahrála kapela složená z Číňanů. V tu chvíli lidé na tribuně i pod ní jistě pocítili něco výjimečného. Od onoho roku nám pokaždé, když kapela prochází kolem hlavní tribuny, všichni vojáci v uniformách salutují, přestože nejsme vojenská kapela.

K tomu nedochází jen při průvodech pořádaných lidmi, kteří nepraktikují Falun Dafa. Také při průvodech, které pořádáme my sami, mnozí lidé říkají, že jsou při pohledu na naši jedinečnou kapelu ohromeni, a vytahují mobilní telefony, aby si pořídili fotografie a videa. Mnohé z těchto průvodů se konají v čínské čtvrti v San Franciscu. V prvních letech někteří lidé dávali najevo pohrdání nebo se dokonce šklebili a dělali odmítavá gesta. Dnes už takto lidé nereagují. Místo toho slýcháme slova obdivu a chvály a mnozí nám ukazují zdvižený palec. Během uplynulých dvaceti let se reakce Číňanů změnily z netečnosti a nepochopení v uznání a obdiv. Vnímáme, že mohutný proud nápravy Fa vesmíru se živě projevuje v lidském světě.

Přísaha před bitvou

Poté, co se před každým průvodem rozehrajeme a než vyrazíme, společně recitujeme „O Dafa“ a Mistrovu báseň „Tian Guo Marching Band“. Nyní se to již stalo naprosto přirozenou součástí našich příprav. V prvních letech existence kapely jsme na to však často zapomínali. Později jsme si všimli, že kdykoli jsme předem nerecitovali Fa, účinek průvodu nebyl tak dobrý, jak by měl být. Proto jsem vždy všem připomínal, abychom společně recitovali Fa.

Možná proto, že jsem to připomínal tak často, mě nakonec všichni začali žádat, abych recitaci vedl. Přijal jsem tuto odpovědnost. Měl jsem pocit, že je to dobré: když někdo vede, všichni mohou zůstat sladěni. Pokud jsem slyšel, že některá část skupiny ztrácí společný rytmus, zesílil jsem hlas tím směrem a pomohl všem znovu sjednotit recitaci.

Pevně věřím, že když recitujeme Fa s nerozdělenou pozorností a celá kapela promlouvá jako jeden celek, Fa otřásá jinými dimenzemi, našimi vlastními kosmickými těly, a dokonce i velkou nebeskou klenbou. Když potom vyrazíme do průvodu, jsme praktikující Dafa, kteří dělají práci Dafa, a můžeme ji vykonat dobře.

Nyní se to snadno popisuje, ale stát před celou skupinou a recitovat Fa bez jediné rušivé myšlenky není snadné. Před velkými průvody jsou na místě také mnohé pochodové kapely lidí, kteří nepraktikují, a každá se rozehrává naplno. Často se stává, že právě když začneme recitovat Fa, všechny zvuky kolem nás jsou „nevysvětlitelně“ hlasitější a chaotičtější. Za takových podmínek je opravdu obtížné vše zvládnout dobře. O to důležitější však je připomínat si, že se musím soustředit: Potvrzujeme Fa a pomáháme Mistrovi zachraňovat lidi. Říkám si: „Nejsme snad právě proto, že je to obtížné, my praktikující těmi, kdo to mají udělat?“

Jednou, právě když jsem se zklidnil a soustředil na recitování Fa, jsem náhle spatřil výjev. Lidé stojící přede mnou už nebyli členy kapely, ale generály, kteří se chystali vstoupit na bojiště. Jejich uniformy se proměnily v brnění a bojová roucha a hudební nástroje v jejich rukách byly zbraněmi. Nebyl to průvod – v jiné dimenzi jsme byli vojskem skládajícím přísahu před bitvou na život a na smrt.

V dávných dobách válečníci, kteří skládali takovou přísahu, odložili stranou život i smrt. Měli jedinou myšlenku: statečně porazit nepřítele. Přežít znamenalo vrátit se vítězně domů; zemřít znamenalo pouze to, že jejich tělo bude zahaleno do koňské kůže, posledního příbytku válečníka. V takovém vojsku měl jeden voják sílu stovky mužů a celé vojsko bylo nepřemožitelné.

Když jsem to spatřil, rychle jsem znovu soustředil pozornost na recitování Fa.

Přestože tento výjev trval jen okamžik, hluboce mnou otřásl a dlouho jsem se nedokázal uklidnit. Vždyť kdo z dnešních praktikujících Falun Dafa není jedním z deseti tisíc? Kdo v průběhu dějin neprošel nesčetnými bitvami? Naše průvody navenek nepřipomínají bitvy na život a na smrt, ale odhodlání a víra, které jsme si utvářeli život za životem, jsou vepsány do každého člověka v útvaru kapely a projevují se v hudbě, kterou hrajeme. Která dnešní aktivita Dafa není bitvou v kosmu? S Mistrem a Fa, pokud si budeme pamatovat, že jsme praktikující v období nápravy Fa, dokážeme všechno udělat dobře.

Kultivace

Kapela je dobrým prostředím pro kultivaci. Trasy průvodů vedou po veřejných ulicích, kde jsou výmoly a nerovný povrch běžné. Každý krok může dopadnout do jiné výšky, přesto musíme při hraní udržovat horní část těla stabilní. Dodnes si pamatuji, jak jsem měl v prvních letech po průvodech rozpraskané a krvácející rty, protože se náustek při pochodu posouval. Jednou po letním průvodu jsem měl pocit, jako bych měl celý obličej pokrytý prachem. Když jsem se ho dotkl, divil jsem se, proč je ten „prach“ bílý a tvořený drobnými zrníčky. Pak mi došlo, že je to sůl. Při hraní mi po obličeji stékal pot a nemohl jsem si ho utřít. Tyto fyzické útrapy však nebyly tím nejobtížnějším; přicházely také zkoušky charakteru.

Po určitou dobu si každá nástrojová sekce zvala na výuku profesionálního učitele. Učitel mluvil pouze anglicky. Každý z nás zahrál určitou pasáž a poté nám učitel jednotlivě radil a zadával konkrétní cvičení na příští lekci. Možná proto, že moje angličtina byla natolik dobrá, že jsem s ním mohl bezprostředně komunikovat, mě často vyvolával dopředu a opakovaně mě před všemi opravoval. Když se to dělo znovu a znovu, začal jsem mít pocit, že ztrácím tvář, a myšlenky se ve mně převracely sem a tam jako placka na rozpálené pánvi. Samozřejmě, hudební teorie, čtení not i prstoklad pro mě byly úplně nové. Přišel jsem se učit, takže čím ochotněji mě učitel učil, tím větší radost jsem z toho měl mít. Pokud jde o hudbu, vždy budu studentem. Jakmile jsem se zbavil připoutání k zachování tváře a strachu ze ztrapnění, dokázal jsem rychle pochopit, co mi učitel vysvětloval, a danou pasáž ihned správně zahrát.

Jednou jsme také podnikli dlouhou cestu autobusem, abychom se zúčastnili průvodu v jiném městě. V autobuse jsme spali a po průvodu jsme celou noc cestovali zpět. Při jedné zastávce několik z nás při objasňování pravdy během jídla ztratilo pojem o čase a vrátilo se pozdě. Musel jsem se veřejně omluvit. Poté mě napadlo: „Není to podobné snášení ponížení, když člověk musel podlézt mezi nohama jiného muže, o kterém Mistr hovořil v Zhuan Falun?“ Zpočátku mi to bylo trochu nepříjemné. Pak jsem změnil svůj pohled a pomyslel si: „Copak už jsem tím neprošel?“ Než jsem se stačil zamračit, můj výraz se změnil v úsměv. Dokážeme-li si bez ohledu na to, s čím se setkáme, pamatovat, že jsme praktikující, jakou obtíž bychom nedokázali překonat?

Poté, co kapela získala mnoho ocenění, se u mě rozvinulo připoutání k přílišnému nadšení. Rád jsem během průvodů poslouchal jásot diváků a říkal si, jak jsme my praktikující pozoruhodní. Tato myšlenka mě okamžitě varovala. Vzpomněl jsem si na příběhy z Minghui o praktikujících v pevninské Číně, kteří objasňovali lidem pravdu. Když jim potom lidé děkovali, říkávali: „Chcete-li někomu poděkovat, poděkujte našemu Mistrovi. Mistr nás poslal zachraňovat lidi.“

Ve skutečnosti všechno dělá Mistr. My pouze otevíráme ústa a promlouváme v lidském světě. V kapele jen hrajeme a snažíme se v průvodech vystupovat dobře. Mistr nám však přesto uděluje taková ocenění. Kapela může uspět pouze tehdy, když celek dobře spolupracuje; nemůže chybět ani jediný člen. A za každým úspěšným průvodem stojí tolik praktikujících, kteří tiše přispívají. Co tedy bylo na mně tak pozoruhodného? S touto myšlenkou jsem v duchu řekl vnímajícím bytostem: „Chcete-li jásat a tleskat, pak jásejte a tleskejte Mistrovi a Dafa.“ Jakmile mě to napadlo, oči se mi zalily slzami.

Po určitou dobu jsem v kultivaci polevil a volné chvíle při práci na projektu jsem trávil bezcílným procházením obsahu na telefonu. Brzy pro mě bylo obtížné s tím přestat a začalo to ovlivňovat studium Fa i cvičení. Před jedním velkým průvodem, právě když jsme se chystali recitovat Fa, se ostatní kapely kolem nás začaly rozehrávat ještě hlasitěji. Jedna z nich začala hrát skladbu, kterou jsme kdysi také nacvičovali. Zahrát tuto skladbu při pochodu dobře není snadné. V okamžiku, kdy mi tato myšlenka vstoupila do mysli, jsem se při recitování Fa zarazil a pak už jsem nevěděl, kam se v recitaci dostal člen stojící naproti mně ani zbytek skupiny. Stál jsem před celým útvarem, ale připadal jsem si přesně jako malé káčátko, které se ztratilo svému hejnu a zůstalo pozadu. Nejraději bych se někam schoval. Později jsem o této příhodě příliš hluboce nepřemýšlel, přestože jsem věděl, že se musím stát pilnějším a převzít odpovědnost za svou kultivaci. Když jsem si však později přečetl následující pasáž Fa, polil mě studený pot. Děkuji Vám, Mistře, za Vaši pečlivou péči a za to, že jste tuto zkušenost použil jako varování:

„Když nakonec nebudete moci kráčet k Dovršení, vy sami budete muset nést zodpovědnost! Mistr se nepokouší nikoho vylekat. Kdokoliv promešká tuto historickou příležitost, když si uvědomíte, co jste zmeškali, nebudete chtít žít dokonce ani kdyby vás o to žádali!“ („Vyučování a vysvětlování Fa na konferenci Fa v New Yorku“, Učení Fa na konferencích III)

Představte si, že byste se nekultivovali dobře a jednoho dne byste sledovali, jak všichni ostatní stoupají vzhůru, zatímco vy zůstáváte pozadu. Jaký by to byl pocit? Nápadně se to podobalo tomu, co jsem zažil. Od té doby si neustále připomínám, že vše musím dělat dobře a nesmím selhat ve svém poslání.

Závěr

Během uplynulých dvaceti let kultivace v kapele jsme zažili útrapy a vyčerpání, ale také radost. Kdybych nezískal Fa, nebyl bych na tomto světě ničím víc než člověkem, který hraje na dechový nástroj, ťuká do klávesnice a prochází obsah na telefonu – promarnil bych své roky a v lidském světě bych procházel koloběhem převtělování a zániku. Ve vesmíru by bez Mistrovy nápravy Fa možná všechno dospělo ke svému konci. Dnes můžeme jako praktikující Dafa být s Mistrem a podílet se na nápravě Fa vesmíru. Jak nesmírné štěstí máme. Jak nesmírně vzácná je tato příležitost.

Toto jsou mé zkušenosti a pochopení na mé omezené úrovni. Prosím, soucitně poukažte na cokoli nevhodného.

Děkuji Vám, Mistře. Děkuji všem.

(Předneseno na Fa konferenci v San Franciscu v roce 2026)