Vytrvale kráčím po své kultivační cestě

(Minghui.org) Ráda bych se podělila o některé své zkušenosti z více než dvaceti let kultivace ve Falun Dafa.

Dospívání ve stínu strachu

Narodila jsem se v 50. letech 20. století. Otec pracoval jako státní úředník, dokud ho Komunistická strana Číny (KS Číny) neoznačila za pravičáka a ve 29 letech neposlala do tábora nucených prací. Byly mi tehdy pouhé dva roky a matka čekala mého mladšího bratra. Během otcova pobytu v táboře nucených prací jsme s matkou odešly bydlet k dědečkovi z matčiny strany do města Chengde v provincii Hebei. Aby matka uživila rodinu, našla si práci.

Ještě před skončením stanovené doby v táboře nucených prací otec řekl: „V mém rodném kraji nemají lidé dost jídla.“ Jen kvůli těmto slovům mu úřady pobyt v táboře prodloužily. Otce jsem znovu spatřila až o pět let později. Přibližně v té době byla naše rodina poslána na venkov na okraji provincie Liaoning. Aby se rodina mohla znovu sjednotit, matka odešla ze zaměstnání v Chengde.

Poklidný rodinný život nám však dlouho nevydržel. Otce brzy označili za „kontrarevolucionáře“ a podrobovali ho veřejnému odsuzování a bití. Bratra a mě označovali za „potomky psa“ a neustále jsme čelili diskriminaci. V zimě bratrovi spolužáci rozpalovali pohrabáče v kamnech doruda a pálili mu jimi vatované oblečení i obličej se slovy: „Tak se naučíš poslouchat, ty spratku.“

Dědeček z otcovy strany byl během Hnutí čtyř očist [kampaně namířené proti statkářům a třídním nepřátelům] označen za statkáře. Rodinu vystěhovali z obytného areálu a přinutili ji žít v malém hliněném domku o rozloze necelých deseti metrů čtverečních. Když v roce 1966 začala Kulturní revoluce, dědečkova rodina se znovu stala terčem represí. Dědečka a několik dalších lidí, kteří byli podobně označeni, každý den bili. Dědeček později v důsledku tohoto násilí zemřel.

Dědeček z matčiny strany vlastnil před založením Čínské lidové republiky továrnu v Chengde. Poté, co se KS Číny chopila moci, byl donucen továrnu předat státu. Přestože mu bylo přes sedmdesát let, během Kulturní revoluce byl každý den podrobován veřejnému odsuzování a bití a zároveň dál pracoval v továrně, kde umýval voskované plátno. Nakonec onemocněl a matka s sebou vzala mladšího bratra a odjela se o něj starat. S otcem jsme zůstali sami.

V těch letech byl otec téměř každý večer nucen účastnit se veřejného odsuzování a bití. Protože jsem se bála zůstávat doma sama, často jsem ho na tato shromáždění doprovázela. Vídala jsem sedm nebo osm lidí, jak klečí na lavici široké jen několik centimetrů a jsou bičováni koženými biči a řemeny. Jiné oběti zase surově bili. Těm, kteří se zhroutili, nařídili znovu vylézt na lavici a klečet, přestože měli obličeje oteklé po předchozím bití.

Jak moc jsem si přála, aby někdo mně i otci pomohl! Nikdo se však neodvážil. Velmi se mi stýskalo po matce a doufala jsem, že se s bratrem brzy vrátí. Každý den jsem běhala k cestě, po níž matka odešla z vesnice, a zoufale vyhlížela její návrat.

Jednoho dne jsem dostala těžký zánět příušních žláz. Kolem čelisti mi vznikl otok velký jako napařená houska a při chůzi jsem si ho musela podpírat rukama. Když otec požádal vedoucího své pracovní skupiny o volno, aby mě mohl vzít k lékaři, vedoucí výrobní brigády to nejen odmítl, ale ještě řekl: „Bude jednodušší, když ten spratek umře.“ Když už byla bolest nesnesitelná, otec mě vzal s sebou za vedoucím. Když ten viděl, jak vážný je můj stav, nakonec souhlasil. V obecní nemocnici nám zavalitý lékař příjmením Tong řekl, že musí provést malý řez, aby vypustil hnis a krev. Kvůli mému postavení „bastarda“ však zákrok mohli provést pouze bez anestezie. Otec mě při zákroku držel, zatímco jsem křičela bolestí, a sám přitom plakal.

Tehdy jsem chodila na základní školu a členové pracovní skupiny mě téměř každý den navštěvovali a naléhali na mě, abych otce veřejně odsoudila. Říkala jsem jim: „Otec mi jen říkal, abych se dobře učila. Nikdy neřekl nic kontrarevolučního.“ Protože jsem odmítla, na tři měsíce mě vyloučili ze školy.

Někdy v létě roku 1976 jeden muž z naší vesnice, strýc Li, už nedokázal snášet dlouhodobé veřejné odsuzování a mučení, k němuž se přidalo prohlášení jeho dcery, že s ním přerušuje veškeré vztahy. Spáchal sebevraždu vypitím kamence.

Tato událost ve mně probudila nový strach, že přijdu o otce, a proto jsem ho začala bedlivě hlídat. Jednoho dne, nedlouho po smrti strýce Li, otec semlel pytel čiroku a pytel kukuřice. Řekl mi: „Když je horko, nech pytle s obilím otevřené, aby nezplesnivělo a nenapadl ho hmyz.“

Jedné noci jsem se probudila a zjistila jsem, že otec zmizel. Přestože jsem se bála tmy, zoufale jsem se rozběhla směrem k ohybu řeky. V jednom hájku jsem uviděla otce, jak se chystá oběsit na provaze. Přiběhla jsem k němu, objala ho a s pláčem volala: „Tati, nesmíš umřít! Bez tebe nemůžu žít!“ Otec mě odkopl a řekl: „Prosím, nech mě odejít. Už to dál nevydržím.“

Vyškrábala jsem se na nohy, objala ho kolem nohou a prosila: „Tati, jestli bude zítra další shromáždění, ať bijí mě. Nechám se zbít místo tebe! Tati, já se bojím! Chci jít domů!“

Křičela jsem tak hlasitě, že se otec vyděsil. Kdyby se výrobní brigáda dozvěděla o jeho pokusu o sebevraždu, potrestali by ho ještě krutěji. Tváří v tvář mým prosbám svůj záměr vzdal a odvedl mě domů. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že ty dva pytle obilí připravil proto, abych měla po jeho smrti nějakou dobu co jíst. Přestože mučení pokračovalo, kvůli mně otec vydržel žít dál.

Dědeček z matčiny strany nakonec podlehl rakovině a zemřel. Po vyřízení jeho pohřbu se matka s mladším bratrem vrátili z Chengde domů.

Celé mé dětství, dospívání i mládí tak proběhlo pod útlakem tyranie KS Číny.

V roce 1980 režim KS Číny otce „rehabilitoval“ a zbavil ho označení pravičáka. V očích lidí tím KS Číny napravila svou chybu. Mohla však pouhá slova o „rehabilitaci“ nahradit roky utrpení? Otec strávil polovinu života pronásledováním pod tyranií KS Číny a mučení se těžce podepsalo na jeho zdraví. Onemocněl rakovinou žaludku a zemřel krátce po roce 1985 ve věku 62 let.

Po začátku praktikování Falun Dafa jsem získala fyzické i duševní zdraví

Systematické psychické a fyzické týrání mého otce ze strany KS Číny ve mně zanechalo hluboké trauma. Začala jsem trpět častými křečovými záchvaty, které neustoupily ani po svatbě. Postupem času se přidávaly další nemoci a mé utrpení se prohlubovalo.

V roce 1997 jsem se setkala s Falun Dafa (známým také jako Falun Gong). Falun Dafa očistil mé tělo a všechny mé zdravotní potíže zmizely. Od té chvíle jsem se zavázala, že budu vytrvale kultivovat a následovat Mistra Li až do konce bez ohledu na to, jakým obtížím budu čelit.

Brutální mučení policií

Když KS Číny v červenci 1999 zahájila pronásledování Falun Gongu, byla jsem zadržena v Pekingu, kam jsem odjela apelovat proti pronásledování. Poté mě propustili. V říjnu 2000 mě policie znovu zatkla a odvezla na okresní oddělení politické bezpečnosti. Policisté mi tam řekli: „Víme o vaší situaci. Raději se přiznejte.“ Chtěli, abych jim prozradila totožnost dalších praktikujících. Když jsem odmítla odpovídat, strhli mi kabát, donutili mě kleknout si na zem a přitlačili mě k podlaze. Dva policisté mi šlapali na nárty a přitom mi nadávali.

Po chvíli mě svázali provazem, který mi kolem krku utáhli tak silně, že jsem téměř nemohla dýchat. Dodnes mám po této události na krku velkou bouli. Potom mě tahali za vlasy a tloukli mi hlavou o zeď. Bolest byla tak silná, že jsem ztratila vědomí. Později jsem začala vnímat, že na mě lidé křičí, ale nedokázala jsem otevřít oči. Pak někdo vykřikl: „Polijte ji vodou!“ Když jsem znovu nabyla vědomí, kvůli bolesti jsem se nedokázala ani posadit. Hlavu jsem měla pokrytou boulemi velkými jako vejce a cítila jsem se omámená a malátná. Policisté mě potom kopali koženými botami do prsou, dokud jsem znovu neomdlela. Když jsem přišla k sobě, měla jsem pocit, jako bych se znečistila. Požádala jsem, abych mohla jít na toaletu, ale policisté odmítli a řekli, že mě tam nepustí, ani kdyby mi měla vypadnout střeva. Přestože mi bylo téměř 50 let, policisté mě bili více než osm hodin.

Kolem druhé hodiny ráno mě několik policistů odvleklo do cely ve vazební věznici. Nohy mi pak až do svítání svíraly křeče.

Následujícího rána mě policisté odvlekli z cely k dalšímu výslechu. Šest policistů mě zbilo. Když jsem odmítala cokoli říct, vykloubili mi rameno. Snášela jsem nesnesitelnou bolest a mlčela. Poté mě poslali zpět do cely ve vazební věznici.

Třetího dne mě v osm hodin ráno znovu odvlekli z cely. Tvrdili, že to se mnou myslí dobře, a říkali: „Když nám řeknete jméno jednoho praktikujícího, pustíme vás domů.“ Bolest byla tak silná, že jsem se sotva držela při vědomí, přesto jsem neřekla ani slovo.

Čtvrtého dne mě odvedli do místnosti, kde jsem uviděla svou rodinu. Velitel brigády nám řekl, že máme půl hodiny. Mladší sestra mě objala a plakala. Strýc, kterému bylo přes sedmdesát let, řekl: „Prostě jim řekni, co chtějí slyšet! Tohle mučení žádný člověk nemůže přežít.“ Bratr měl oči zarudlé od slz. Natáhl ke mně ruce a řekl: „Sestro, celé roky jsme si o tebe dělali starosti. Jak máme dál žít, když nás opustíš?“ Sestra si pak přede mnou klekla a prosila mě, abych ustoupila.

Srdce se mi svíralo bolestí. Navzdory všemu zlu, kterého se KS Číny dopouštěla, se jí nikdo nemohl dotknout. Místo toho byli moji blízcí nuceni podřídit se její zvůli a mohli mě pouze přesvědčovat, abych splnila její požadavky. Jen zlá moc může nutit lidi, aby si vybírali mezi rodinou a vírou. Se slzami v očích jsem jim řekla, aby se vrátili domů beze mě.

Pátého dne v osm hodin ráno mě policisté vyvedli z cely a zbili. Když jsem však jejich požadavkům nadále vzdorovala, změnili taktiku a začali mě přemlouvat, abych ustoupila. „Viděla jste někdy svého Mistra? Proč se tím vůbec zabývat? My musíme dělat všechno, co nám Jiang Zemin nařídí.“ „Až se váš Mistr stane prezidentem této země, určitě z vás udělá premiérku.“ Odpověděla jsem: „Kultivující neusilují o světskou moc.“

Potom jsem jim vysvětlila, proč Jiang Zemin tak usilovně pronásledoval Falun Dafa, jak se Falun Dafa praktikuje po celém světě a jak se mu dostává podpory vlád různých zemí. Vyprávěla jsem jim o utrpení, které jsem zažila během Kulturní revoluce, a o tom, že Buddhové v určitých obdobích sestupují na Zemi, aby zachraňovali lidi. Také jsem řekla: „Každý z nás dokáže samostatně přemýšlet. Kdyby byl Falun Gong skutečně špatný, bylo by zapotřebí tak rozsáhlé propagandistické kampaně a takového množství prostředků, aby byl očerňován? Jiang Zemin plánoval Falun Gong během tří měsíců vyhladit, tak proč praktikujících stále přibývá? Falun Gong překračuje hranice států, ras, kultur i jazyků a praktikující po celém světě už uznali jeho hodnotu. Pro dobro vás i vašich rodin, prosím, zacházejte s Dafa laskavě!“ Vyšetřovatelé zůstali beze slov a pomohli mi zpět do vazební věznice. Když jsme procházeli dlouhou chodbou, ostatní zadržení se shromáždili a s velkým obdivem mě sledovali. Někteří dokonce zvedli palec a řekli: „Váš Mistr je opravdu úžasný!“

Šestého dne mě policisté odvedli do jedné místnosti ve vazební věznici. Jeden z nich řekl: „Určitě vás odsoudí do vězení. Až vás propustí, budete už stará. Nemůžete říct něco, čím byste se zachránila?“ Jiný řekl: „Nezlobte se na nás, i když jsme vás bili. Kdybyste nám řekla informace, které jsme chtěli, nemuseli jsme vás bít.“ Zvedla jsem se k odchodu, ale kvůli zraněním jsem málem upadla. Když mě poslali zpět do cely, nedokázala jsem už stát. Ostatní praktikující se o mě starali a další zadržení mi přes mříže podávali instantní nudle a jablka a říkali, jak dobrý a úžasný Falun Gong je. Já však bohužel nedokázala nic sníst.

O něco více než měsíc později mě odvezli do pátého patra budovy okresní brigády politické bezpečnosti. Do místnosti vstoupil vedoucí městského Úřadu 610 v doprovodu několika dalších lidí. Beze slova mi stáhl pravou i levou paži za záda a spoutal je v šikmé poloze přes záda. Potom do mezery mezi pažemi a zády vsunul pivní láhev, aby pouta ještě více utáhl. Zuřivě řekl: „Ani ten nejtvrdší člověk nevydrží hodinu. Do dvou hodin zůstane zmrzačený. Tohle přiměje k přiznání i toho nejhoršího vraha.“ Později řekl: „Kvůli vám tady pracujeme až do časných ranních hodin a nemůžeme jít domů. Čeho se vlastně snažíte dosáhnout?“

Také mě opakovaně bili pěstmi a kopali. Po hodině týrání jsem měla paže a ruce oteklé, rozpálené a necitlivé. Vedoucí mi potom silou stiskl ruce. Bolest byla tak silná, jako by mi drtil kosti. Z obličeje mi proudil pot a začala jsem zvracet. V tu chvíli jsem si vzpomněla na Mistrovo učení:

„… co chci já, jsou učedníci, kteří praktikují kultivaci čestným a vznešeným způsobem, majestátní božské bytosti, které jsou neochvějné a pevné jako diamant.“ („Zastrašte rušivé zasahování“, Podstata dalšího pokroku II )

Řekla jsem si, že nikdy neustoupím.

Po chvíli ke mně vedoucí přišel. Jednou rukou mě tahal za vlasy dozadu a druhou mi násilím tlačil bradu dolů. Zlomyslně řekl: „Případy řeším přes dvacet let. Každý zločinec mi všechno řekne. Nevěřím, že vy ne.“ Následující tři hodiny a deset minut jsem mlčela. Když mi nakonec před obědem sundali pouta, omdlela jsem. Přestože venku panoval krutý mráz, vedoucí mě polil studenou vodou, aby mě probral. Potom se zeptal: „Recitovala jste si učení svého Mistra, abyste to vydržela?“ Odpověděla jsem: „Ano.“ Obrátil se k ostatním policistům a pochybovačně řekl: „Má dlouhé ruce. Nenatáhli jsme je až na doraz.“

O tři dny později mě z cely znovu odvedli. Vedoucí Úřadu 610 přivedl dva neznámé lidi a řekl: „Jsou tu všichni důležití představitelé města i okresu. Budete spolupracovat?“ Trpěla jsem silnou bolestí hlavy a nevolností. Právě když jsem se chystala zvracet, ztratila jsem vědomí. Policisté si uvědomili, že mě zranili natolik vážně, že bych neprošla lékařskou prohlídkou vyžadovanou pro přijetí do věznice nebo tábora nucených prací, a proto od mé rodiny vymohli 10 000 jüanů výměnou za mé propuštění.

Zranění, která jsem utrpěla při posledním mučení, způsobila, že jsem se následující tři roky nedokázala sama o sebe postarat. Potřebovala jsem pomoc se vším, například s mytím obličeje, česáním vlasů i oblékáním.

Vysílání spravedlivých myšlenek a recitování učení jako obrana proti vymývání mozků

V roce 2010 jsem byla znovu zatčena a vyslýchána na policejním oddělení ve městě. Zůstala jsem klidná, měla jsem jasnou mysl a nebála se, protože jsem věděla, že Mistr je po mém boku. Odmítla jsem cokoli podepsat a místo toho jsem vyšetřovatelům vyprávěla o Falun Dafa. Řekla jsem: „Rozhodně nic nepodepíšu.“ Jeden policista odsekl: „Když to nepodepíšete vy, podepíšu to za vás.“ Řekla jsem mu: „Dítě, naše setkání bylo uspořádáno předurčeným vztahem. Bez této příležitosti bychom si zůstali cizí. Falun Dafa je Fa vesmíru. Bez Dafa by neexistovala ani Země. Vaším profesním posláním je prosazovat spravedlnost, proto musíte být dobrým člověkem. Pokud to za mě opravdu chcete podepsat, napište jen: ‚Falun Dafa je dobrý.‘ Prospěje to vašim potomkům.“ Policista mou radu vyslechl a na papír napsal: „Falun Dafa je dobrý.“ V tu chvíli mě dojetím zalily slzy.

O několik dní později mě poslali do tábora nucených prací Masanjia. Celou cestu jsem volala: „Falun Dafa je dobrý! Falun Dafa je Fa vesmíru!“

Po příjezdu do tábora nucených prací Masanjia mi dozorci přidělili dvě osoby, které mě nepřetržitě 24 hodin denně doprovázely a snažily se mě přesvědčit, abych změnila své přesvědčení. Poslali za mnou také několik bývalých praktikujících, kteří se Falun Dafa zřekli. Když jsem zjistila, že tito bývalí praktikující nedokážou zpaměti recitovat ani Mistrovo učení „Lunyu“, rozhodla jsem se je ho naučit a během deseti dnů se mi to podařilo. Poté za mnou dozorci posílali různé lidi z jiných měst v naději, že mě přimějí změnit názor. Díky mým silným spravedlivým myšlenkám však jejich úsilí vyšlo naprázdno.

V Masanjia jsem strávila rok. Po celou dobu až do svého propuštění jsem nepřetržitě vysílala spravedlivé myšlenky a zpaměti recitovala učení Mistra Li, například „Pozice“ a „Lunyu“.

Využívání každé příležitosti k objasňování pravdy

Během letních a zimních prázdnin obvykle cestuji s dcerou a vnoučaty a všude, kam přijedu, objasňuji pravdu o pronásledování Falun Dafa. Jednou jsem seděla v letadle vedle mladého muže. Chtěla jsem mu objasnit pravdu, ale věděla jsem, že existuje riziko, že mě nahlásí úřadům. Pomyslela jsem si: „Jakmile vystoupíme z letadla, už další příležitost nedostanu. Jsem učednice Dafa v období nápravy Fa a mou povinností je objasňovat pravdu a zachraňovat životy. Musím podle toho jednat.“ Začala jsem tedy tomuto mladému muži objasňovat pravdu a on souhlasil, že vystoupí z KS Číny a jejích přidružených organizací.

Při jiné příležitosti jsem se zapojila do úsilí o záchranu syna jednoho praktikujícího, který byl nezákonně zadržován a nebyly mu povoleny návštěvy. Vzali jsme s sebou několik pravdu objasňujících materiálů a šli apelovat na městské policejní oddělení. Pracovník, který nás přijal, si materiály přečetl a potom letáky podal mladému muži vedle sebe. Zeptal se: „Kde jste je vzali?“ Odpověděla jsem: „Dostat tyto materiály je požehnání. Až si je přečtete, pochopíte. Pomohou vám zajistit světlou budoucnost.“ Má upřímná touha pomoci všem vnímajícím bytostem pracovníka oslovila a řekl mi: „Vezměte si taxi na úřad vězeňské správy a řekněte jim, že vám návštěvu nepovolili.“

Jednou jsem šla k lidovému soudu středního stupně pomoci se záchranou jednoho praktikujícího. Když jsem při registraci musela předložit průkaz totožnosti, pocítila jsem trochu strach. Posílila jsem se však myšlenkou, že Mistr a Dafa budou vždy po mém boku. Po vstupu jsem se setkala s oběma soudci a vyprávěla jim o Falun Dafa. Zpočátku ode mě odvrátili židle i tváře a snažili se mě ignorovat. Když jsem pokračovala, jeden soudce vstal a odešel na chodbu, aby se mi vyhnul. Šla jsem za ním a podařilo se mi ho přesvědčit, aby změnil svůj postoj. Také druhého soudce jsem přesvědčila o dobrotě Falun Dafa. Nakonec mi jeden z nich řekl, že praktikující, na kterého jsem se ptala, je právě převážen do věznice a že ho mohu dohonit taxíkem. Věděla jsem, že už asi nebudu mít mnoho důvodů k tomuto soudu znovu přijít, a proto jsem je požádala, aby vystoupili z KS Číny. Řekla jsem: „Mým největším přáním je, abyste byli zachráněni. Nechci, abychom se rozešli a něčeho potom litovali.“ Když jsem jim vysvětlila „vystoupení z KS Číny a jejích přidružených organizací“, soudce vstal od svého velkého stolu, přišel ke mně, potřásl mi rukou a řekl: „Děkuji vám, starší sestro.“ Hluboce mě to dojalo. Nakonec oba soudci souhlasili, že už nebudou schvalovat žádné další případy týkající se Falun Gongu, a pomohla jsem jim vystoupit z KS Číny.

Poté, co už mě strach nesvazoval, jsem navštívila několik dalších měst, abych pomáhala zachraňovat další praktikující Falun Dafa.

Více než dvacet let mě Dafa vede při překonávání zkoušek a těžkostí. Nyní je mi přes sedmdesát let. S dcerou pevně kráčíme po kultivační cestě uspořádané Falun Dafa a téměř každý den vycházíme objasňovat lidem pravdu. Když se ohlédnu zpět, slovy nelze vyjádřit mou vděčnost. V průběhu let mi články se zkušenostmi, které napsali ostatní praktikující, pomáhaly ukazovat cestu. Dnes bych se i já ráda podělila s ostatními praktikujícími o svůj příběh kultivace v naději, že se budeme moci společně nadále zlepšovat a kultivovat.