Deset dní poté, co jsem se začal učit Falun Dafa, jsem zažil zázrak

(Minghui.org) Falun Dafa jsem začal praktikovat v roce 1997 a brzy jsem pocítil mimořádné zlepšení zdravotního stavu. Přestože nemám vysokoškolské vzdělání a své schopnosti písemného vyjadřování považuji za poměrně slabé, spolupraktikující mě povzbudili, abych se o svůj příběh podělil.

Než jsem se začal učit Falun Dafa, byl můj zdravotní stav velmi špatný. Od roku 1958 jsem trpěl těžkou artritidou pravé nohy a po několik desetiletí snášel ochromující bolesti. V 80. letech se mi navíc v oblasti krční páteře vytvořil abnormální kostní výrůstek a trpěl jsem také syndromem zmrzlého ramene. Každý den byl naplněn bolestí, ale to nejhorší mě teprve čekalo.

Jednoho prosincového odpoledne v roce 1991 jsem si při zvedání těžké bedny poranil záda. Můj stav se postupně zhoršoval, až jsem musel nastoupit na pracovní neschopnost. Jeden z příbuzných zařídil, aby mě lékař navštívil doma, ale po léčbě se můj stav ještě zhoršil a náhle jsem úplně ztratil cit v oblasti pasu a v pravé noze. O několik hodin později přestala být pohyblivá i levá noha a já už nedokázal chodit.

Následujícího dne mě urychleně převezli do místní nemocnice. Po několika vyšetřeních mi lékař diagnostikoval artritidu a doporučil čínské bylinné léky na uvolnění svalů a šlach a na podporu krevního oběhu, aby se zmírnila necitlivost. Uplynul týden, ale můj stav se nijak nezlepšil. Když mě navštívili vedoucí z práce a viděli, v jak špatném stavu jsem, požádali ředitele nemocnice, aby mě převezli do provinční nemocnice k dalšímu vyšetření.

Následujícího dne mě převezli do provinční nemocnice, která měla jediný přístroj pro magnetickou rezonanci v celé provincii. Na vyšetření tam však čekalo velké množství lidí. Nechtěl jsem čekat tři dny, a tak jsem nabídl peníze lékaři, který přístroj obsluhoval, a vyšetření mi provedli okamžitě. Výsledky odhalily výhřez bederní ploténky a lékaři doporučili operaci.

Poté mě kvůli operaci převezli do vojenské nemocnice. Během zákroku byl primář šokován tím, co uviděl. „Co je tohle za výhřez ploténky? Ta ploténka je úplně roztříštěná! Něco takového jsem ještě nikdy neviděl. Ani po operaci se stav pacienta příliš nezlepší.“ Operace trvala sedm hodin. O měsíc později, když se můj stav nijak nezlepšil, jsem se vrátil domů.

O několik měsíců později jsem se znovu vydal do místní nemocnice v naději, že by mohly existovat jiné možnosti léčby. Po vyšetření počítačovou tomografií lékař řekl, že je třeba operovat pátý bederní obratel. Pozval jednoho lékaře – profesora z krajské nemocnice, aby mě vyšetřil. Po důkladném vyšetření profesor řekl: „Váš stav je velmi vážný. Obávám se, že vás nemohu operovat.“ Když jsem se zeptal proč, vysvětlil mi, že v důsledku předchozí operace už žádný z nervů není tam, kde by měl být. „Nemohu pro vás nic udělat,“ řekl a odešel.

Následujícího rána jsem mluvil s primářem a prosil ho, zda by přece jen neexistovala nějaká možnost operace, ale odmítl mě. Zcela sklíčený jsem požádal syna, aby mě odvezl domů. Jakmile jsem dorazil, zavolal jsem do vojenské nemocnice a zeptal se na možnost další operace. K mému překvapení souhlasili, že mě budou operovat.

Druhou operaci jsem podstoupil v srpnu 1992, ale ani ta nepomohla a oblast pasu i nohy zůstaly necitlivé. Zdrcený a zoufalý jsem si koupil nejrůznější fyzioterapeutické pomůcky a na oblast pasu si nanášel různé masti. Nic však nepomáhalo.

V té době jsem byl na pracovní neschopnosti už téměř šest let. Zatímco platy mých spolupracovníků rostly, já dostával pouze 60 procent svého původního platu, což činilo 190 jüanů měsíčně. Mé utrpení hluboce zasáhlo i manželku a vedlo k tomu, že prodělala několik srdečních příhod. Měli jsme pocit, jako by se nám celý život rozpadal.

Byl jsem přesvědčen, že můj život skončil, a úplně jsem ztratil vůli pokračovat. V květnu 1997 jsem si připravil injekční stříkačku a žiletku a plánoval jsem, že si vezmu život, až nebude nikdo doma. Pokaždé, když jsem se však pokusil svůj záměr uskutečnit, napadlo mě: „Co když mi zítra bude lépe?“

Jednoho dne mě navštívil spolupracovník a zeptal se mě, zda bych se nechtěl učit Falun Gong. Řekl: „Tato praxe má zázračnou léčivou sílu.“ Odpověděl jsem mu, že kvůli svému stavu nemohu cvičení provádět, a on mi navrhl, abych si nejprve přečetl knihu. Souhlasil jsem, že to zkusím.

Následujícího dne mi praktikující přinesl výtisk knihy Zhuan Falun. Jakmile jsem začal číst, nedokázal jsem knihu odložit. Měl jsem pocit, že vše, co je v ní napsáno, ve mně hluboce rezonuje. Když jsem byl přibližně v polovině knihy, alkohol, který jsem denně pil, ani cigarety, které jsem kouřil, mě už vůbec nelákaly a přirozeně jsem se jich vzdal. Později jsem si uvědomil, že mi pomáhal Mistr, a rozhodl jsem se stát pilným praktikujícím.

Protože praktikující věděli, že se k nim nemohu připojit venku, pověsili mi na zeď plakát s vyobrazením cvičebních pohybů. Naučit se pohyby mi trvalo dva dny. Zpočátku jsem dokázal stát jen pět minut a potom jsem si musel sednout a odpočívat, ale doba, po kterou jsem vydržel stát, se každým dnem prodlužovala. Za necelé dva týdny jsem už mohl cvičit venku stejně jako ostatní a všechny mé nemoci zmizely. Moje rodina měla obrovskou radost.

Téměř šest let jsem byl upoután na lůžko a nepomohla mi žádná léčba, operace ani léky — až do chvíle, kdy jsem se setkal s Falun Gongem. Abych poděkoval Mistrovi a Dafa, nechal jsem vyrobit krásný prapor a vystavil ho na cvičebním místě.

Mnoho mých spolupracovníků trpělo chronickými nebo vážnými nemocemi, které moderní medicína nedokázala vyléčit. Když byli svědky mého pozoruhodného uzdravení, k němuž navíc došlo ve velmi krátké době, počet praktikujících na našem pracovišti vzrostl ze sedmi na více než 300, včetně vedoucích pracovníků. Abych tuto praxi šířil i mimo pracoviště, jezdil jsem do odlehlých vesnic a vyprávěl lidem o své zkušenosti i o léčivé síle Falun Gongu.

Od června 1997, kdy jsem se stal praktikujícím, uplynulo už téměř 30 let. Každodenní čtení Mistrova učení a provádění cvičení mi pomáhají udržovat si optimální zdraví. Chtěl bych vyjádřit svou upřímnou vděčnost Mistrovi a Dafa.